PĚT  DNÍ  V  ISTANBULU  2017

 

---

Doprava:

Zpáteční letenky Vídeň – Istanbul za necelých 2500kč/os(economy class včetně všech poplatků,příruční tašky a 30kg zavazadla) zakoupeny cca 8 měsíců dopředu přes Pelikána u společnosti Turkish Airlines.

Při letu do Istanbulu jsme přistávali na letišti Sabiha Gökcen. U zpátečního letu došlo ke změně letiště a posunu času odletu o 2h později (informovali nás emailem cca 2 měsíce dopředu) a odlétali jsme z letiště Atatürk. Což bylo příjemné plus(kratší a rychlejší doprava z centra Istanbulu).

17.2.

(VIE) – (SAW) odlet 13:25  Boeing 737-800

21.2.

(IST) – (VIE) odlet  13:00  Airbus 321-700

Check-in jsme dělali při obou letech až na letišti. Turkish Airlines mají ve Vídni i v Istanbulu tolik přepážek k odbavení, že fronty u nich nebyly ani v jednom případě.

Po příletu do Turecka a následně i při zpáteční cestě  je nutné počítat s výstupní pasovou kontrolou před opuštěním letiště. Prostě už je to cesta mimo EU a Schengen, alespoň prozatím…

---

MHD:

Určitě si pořídit Istanbulkartu.Cena 10TL,z toho 6TL stojí karta a je přednabita  na 4TL.Dobíjí se ve stejných automatech,kde se prodává.Ceny jízdného jsou výrazně nižší(skoro poloviční) než při placení jednorázovými žetony.Na jednu Istanbulkartu jsme jezdili tři.Po přiložení karty ke čtečce se ozve zvukový signál(pípnutí) a můžete projít turniketem.Zároveň se na displeji zobrazí  odečítaná částka a zůstatek na kartě.Projde jeden a podá kartu dalšímu.Platí na metro,busy(včetně Metrobusů),tramvaje,trajekty,podzemní lanovky,Marmaray tunel atd.

Do metra,na trajekty a zastávky(ostrůvky) tramvají se vchází přes turnikety. Přeskakovat turnikety(jako je to možné běžně vidět třeba  v Paříži nebo Londýně) jsme nikoho neviděli.Navíc na každé zastávce je u turniketů budka se zřízencem,který hlídá a pokud se zastavíte před turnikety a trochu déle okouníte,tak jde za vámi a hned se ptá,jestli něco nepotřebujete.Jsou opravdu všímaví.U busů se nastupuje pouze předními dveřmi a čtečka(pípák) na kartu je hned u řidiče.

Kdo je zvyklý jezdit MHD,ať už v tuzemsku nebo i jinde v zahraničí,tak s orientací a používáním hromadných prostředků v Istanbulu nebude mít větší problém.Důležité je vědět název zastávky kam jedete a hlavně správný směr(koncovou stanici dané linky).Není na škodu mít u sebe vytištěnou mapku hlavních linek.Je to dobré hlavně když přestupujete a kombinujte více dopravních prostředků.My používali tuhle: Metro Istanbul

---

Ubytování:

Rezervace ubytování proběhla přes Booking cca 2 měsíce dopředu. Původně jsme měli vyhlídnuté jiné, ale později našel Pepa nejvýhodnější promo nabídku. Sice bez snídaně, ale za cenu, která se nedala odmítnout 😀 Privát Three Floor Apartmens pro 3 osoby na 4 noci stál 240TL. Byl vybavený kuchyňskou linkou, mikrovlnkou, vařičem, rychlovarnou konvicí(bohužel nefunkční) a zákl.nádobím. Sprcha i wc ok. K dispozici minimýdýlka, šampón v malých lahvičkách, dva ručníky pro každého a jednorázové přezůvky. Wifi fungovala solidně. Sem tam měla chvilkové výpadky, ale nic dramatickýho. V apartmánu se topilo. Funkční byl jen jeden ze dvou radiátorů, nicméně zimou jsme netrpěli. Na stěně LCD TV s USB vstupem. Čehož jsme v pozdních večerech využili. Pepa měl sebou zásobu filmů. Vadou na kráse byla prasklá dlaždice ve sprchovém koutě a rozjetá podlaha v jednom místě, kde se chodilo. Ale celkově převládala s ubytkem spokojenost. Apartmán měl jen takový ty „turecký“ mouchy 😉 Pro baťůžkáře pohoda.

---

Vstupy do památek:

Kdo rád navštěvuje muzea a památky, tak si určitě pořídí Museum Pass. V době naší návštěvy na něj byla mimosezónní akce a stál 85TL(jinak 125TL) a platil 5 dní od prvního vstupu. Prodávali ho např. před palácem Töpkapi. Výhoda je, že po zakoupení nemusíte stát ve frontě. Ale nevýhoda,že neplatí do všech památek a někde na ni dostanete jen slevu(takže se frontě nevyhnete). V době našeho pobytu fronty krom paláce Töpkapi nikde nebyly.

My „památkáři“ moc nejsme, takže jsme Museum Pass nekupovali. Ceny za vstupy jsou dvojí. Jedny pro místní (totožnost musí prokázat průkazem) a turistické. Ty jsou zpravidla dvojnásobné.

Ceny pro turisty do nejznámějších památek a muzeí:

Hagia Sophia – 40TL

Palác Töpkapi – 40TL  (zvlášť se platí Harem 25TL)

Galatská věž – 25TL

Cisterna Yerebatan – 20TL

Rahmi muzeum – 15TL  (zvlášť se platí ponorka 7TL a planetárium 2TL)

Modrá mešita  – zdarma

Sulejmanova mešita – zdarma

U mešit platí, že dovnitř nepouští turisty v době modliteb a turisti chodí bočním vchodem. U vchodu jsou zdarma k dispozici igelitové sáčky na boty. Vychází se potom jiným východem, takže boty si nosíte po dobu prohlídky u sebe. Pro ženy jsou zdarma k půjčení šátky a dlouhé sukně. Hagia Sophia funguje jako muzeum. Zde se motlitby nekonají.

---

Bezpečnost:

V Istanbulu panují zvýšené bezpečnostní opatření. Po nedávných událostech(teroristické útoky,pokus o státní převrat) jsou policisté a vojáci vidět na každém kroku. Hlavně na místech, kde dochází k velkému shromažďování lidí. Jako jsou hlavní památky, bazary, přístaviště, mešity,velká náměstí atd. Stojí zde policejní a vojenská pancéřovaná auta. U vchodů jsou nainstalovány bezpečností rámy a u nich policisté s ochrankou nebo vojáci. Často se kontrolují  i batohy. Na hlavních třídách jako je např.Istiklal (mezi Galatskou věží a náměstím Taksim) nenajdete ani jeden odpadkový koš. A pokud už někde koše jsou, tak mělké a zpravidla žebrované s oky, aby do nich bylo vidět(metro,zastávky tramvaje).

---

17.2.pátek

Na letiště ve Vídni přijíždíme vlakem před 11h. Máme tedy spoustu času na check-in. U přepážky Turkish Airlines není ani noha, takže jsme hned na řadě. Odbavení zabralo cca 5 minut. Procházíme pasovou a následně bezpečnostní kontrolou. Bez problémů.

Zběžně projdeme kšefty a usazujem se v křeslech u naší odletové brány. Čekání si krátíme hraním na mobilech. Asi  20 minut před plánovaným odletem nastupujem do letadla. Jakmile se usadíme, velmi kladně hodnotíme spousty místa na nohy. Turkish Airlines není žádná nízkonákladovka. Od kolen k sedadlu před námi máme dobrých 30 cm volného místa. Paráda. Kdo chce poslouchat hudbu a zapoměl svoje sluchátka, tak nemusí zoufat. Každý pasažér má na svém místě k dispozici sluchátka zatavené ve folii. Kvalita low-end, ale svému účelu při letu poslouží. Letadlo je zaplněno téměř do posledního místečka.

Jakmile letadlo získá letovou výšku, tak letušky začínají rozvážet oběd. Původně jsme s jídlem ani nepočítali. I klasické aerolinky v dnešní době na krátké vzdálenosti  šetří a jídlo běžně v ceně letenky není. Maximálně nějaký ten sendvič. O low-cost aerolinkách ani nemluvě. Ty už neposkytují ani nápoje během letu zdarma. Zlí jazykové tvrdí, že brzy zpoplatní i wc

Výběr je ze dvou jídel. Těstoviny s omáčkou nebo maso s rýží. K tomu bagetka, zeleninový salát, dezert a voda. Nápoje klasika: minerálka, různé džusy, pivo, víno,k áva, čaj. A kdo chce, tak dostane i ayran. Příbory jsou nerezové. Pro nás je to příjemná změna oproti letům s nízkonákladovkami. Dáváme si do „trumpety“ a let příjemně uteče.

Po dvou hodinách letu přistaneme na letišti Sabiha Gökcen v asijské části Istanbulu. Na pasové kontrole dostáváme razítko do pasu, bereme zavazadla  a vzhůru do víru velkoměsta. Ještě na letišti vybírám z bankomatu turecké liry, abychom měli za co koupit Istanbulkartu. Zpětně podle výpisu byl kurz  1TL=7,098Kč plus poplatek za výběr 9kč. Procenta z vybrané částky si Equabanka neúčtuje. Na hodinkách si posunujeme čas o dvě hodky dopředu. Na podzim 2016 Turecko zrušilo tzv.zimní čas(SEČ) a nechalo si trvale ten letní. Takže už ne posun o 1h jako dříve, ale rovnou o 2h. To znamená, že momentálně je 17:45h.

Před východem z terminálu se halasně nabízejí taxikáři, ale my všechny odmítáme. Chceme jet zdejší MHD. Jednak je to levnější a jednak si cestu víc užijem 😛 Přejdem silnici a pár metrů vpravo jsou dva automaty na Istanbulkarty. Tady nastává první zádrhel. Automat odmítá bankovku 20TL. Přichází zřízenec, který má sídlo v kukani hned vedle. Rozměňuje dvacetilirovku a dává tam desetilirovku. Ale ani on nemá štěstí. Automat je vrtošivý a nechce spolupracovat. Zkouší tedy vedlejší, ale zase nic. Cestujících chtivých Istanbulkarty začíná přibývat. Jeden z kupujících vkládá do automatu dvě pětilirovky a vypadne mu karta. Zřízenec mění desetilirovky za jiné a konečně úspěch. Takže máme kartu. Ještě nám ukazuje, jak se dobíjí. Dávám mu 50TL a rovnou nám ji dobije. No sláva.

Asi  50m od automatů stojí autobus E11. Nastupujeme, pípneme si Istanbulkartou a za dvě, tři minutky už jedeme. Cena 4,60TL/os. Je pátek podvečer, začíná se šeřit a silnice jsou dost přecpaný, co chvíli postáváme. Občas to šofér vezme  odstavným pruhem a podjíždí ostatní auta zprava. Samozřejmostí je neustálé troubení klaksonů. Auta jezdí z pohledu středoevropana trochu chaoticky, ale kupodivu se nikdo nesrazí. V autobusu je LCD monitor na kterém se zobrazují všechny zastávky. My jedeme až na konečnou Kadiköy. Tranzitní zastávky jsou na znamení, takže kdo chce vystoupit, musí včas zmáčknout tlačítko výstupu. Slovíčko VČAS je docela důležité, protože šofér potřebuje kolikrát přejet z levého pruhu do pravého a odbočit k zastávce. Což při zácpě bývá někdy komplikované. Místní  znalí poměrů většinou mačkali tlačítko přibližně dva kilometry před zastávkou. E11 byla z letiště dost plná, takže jsme si sedli až v půli cesty. Teploměr  uvnitř busu při odjezdu z letiště ukazoval necelých 19°C a před příjezdem na Kadiköy už vyšplhala přes 28°C. Naštěstí je únor, v létě by to bylo šílený. Cesta trvala 1:25h.

V Kadiköy vystupujeme už za tmy. Od busu ke trajektu je to cca 2 minutky chůze. Přístaviště je osvětlený a všude jsou světelné infotabule s časem odjezdu a místem kam daný trajekt pluje. Do Eminönu nám to vyplouvá přesně ve 20:00. Chvíli okouníme v přístavišti, děláme pár fotek a potom se jdem nalodit. Procházíme turnikety. Z Istanbulkarty mi to odečítá částku 2,60TL/os. Bohužel si nikdo z nás nezapamatoval, jestli u Pepy a Michala, kteří procházeli za mnou, ta částka v rámci dvouhodinového přestupu byla vyšší než u mě. První by měl mít nižší cenu. Ti další o něco vyšší… A i později, když jsme někam po Istanbulu jeli a přestupovali, tak to nikdo z nás nehlídal. Prostě jsme měli kartu, pípli si a zajímal nás jen zůstatek. To aby se při další cestě nestalo, že třeba první dva prošli turnikety  a pro třetího by tam zůstalo málo kreditu. Při jízdě více lidí na jednu kartu je potřeba si to ohlídat.

Po 30 minutách plavby vystupujeme v Eminönu. Nejprve hledáme zastávku tramvaje T1 a poté ten správný směr, kterým pojedem. Aby jsme náhodou nejeli přes Zlatý Roh na opačnou stranu. Jedeme směr Bagcilar Merkez. Turniket odpočítává 1,85TL/os. Po krátké jízdě vystupujeme na čtvrté zastávce Cemberlitas. Odtud to máme k ubytování cca 500m. A jdeme skoro celou cestu z kopce. Dům s apartmánem je v boční uličce, kousíček od zdejší školy. Mimo turistické dění. Měl by tu být v noci klid. A jak už bývá zvykem u soukromých apartmánů, není zde žádný nápis, ani zvonek. Blbé… Naštěstí je pár metrů vedle místní jídelna(lokanta) a jeden ochotný domorodec vytáhne mobil a zavolá našeho ubytovatele. Za pět minut přichází mladík, představí se jako Justin a bere nás dovnitř. Během chvilky je vše domluveno a zaplaceno. Přebíráme klíče, heslo k wifině a můžem se zabydlet. Původně jsme chtěli vyrazit ještě do ulic, ale nějak se nám už nechce… Popíjíme tekuté zásoby z domova. Pepa se pasoval do role vrchního nalévače a neustále dolívá ze své litrovky rum. Prokládáme to pivem. Kecáme, chlastáme, plánujem zítřejší den a spát jdem až v půl třetí ráno.

---

18.2.sobota

Brzké ranní vstávání vzalo za své a probíráme se v půl desáté. Takže se zřejmě nevyhnem frontám u památek a dojdeme tam s hlavním proudem turistů… Hlavně těch japonských, protože na japonce ověšené foto a videotechnikou narazíte skoro všude na světě. Takže to bereme svižně. Oblíknout, ranní čajíček z domácích zásobiček a snídaně až někde cestou.

Předpověď na dnešní den je optimistická. Sluníčko a 15°C. Pěšky jdeme k zastávce Cemberlitas, která má jméno po vedle stojícím  Konstantinově sloupu(turecky Cemberlitas) z doby Římské říše. Sloup je považován za nejstarší památku města. Pokračujem na Hippodrom(náměstí koní). Turistů je zde minimum, tak toho využíváme k focení a natáčení kamerou. Nachází se zde Egyptský obelisk, Hadí sloup, Zděný obelisk  a  Německá studna.

Malou kamennou bránou procházíme z Hippodromu k Modré mešitě. Nechal ji postavit sultán Ahmed I. na začátku 17.století. Má šest minaretů a uvnitř je zdobená modrými a zelenými dlaždicemi, které odráží svělo a má tak namodralý nádech. Odtud název mešity. Hlavní vchod je pouze pro věřící. Turistům je určen zadní vchod ke kterému jdeme přes nádvoří. Chvíli se tu zdržíme focením a nevěřícně koukáme na jedno z turistů, jak tu dělá záběry dronem. Lítá s ním po celém nádvoří i nad mešitu. Čekali by jsme, že tohle tu povolené nebude 😯 Zouváme se a vcházíme dovnitř mešity. Všude na zemi jsou tlusté koberce. Lidí  tu moc není, ještě nezačala ta pravá turistická sezóna. Výzdoba na stropě a zdech je zcela jiná než na jakou jsme zvyklí z křesťanských kostelů. Moc dlouho se zde nezdržujeme. Přece jen tu zase tolik k vidění pro běžného turistu není. Je to zajímavé, ale nic z čeho by si člověk sedl  na zadek 🙂

Hned v sousedství  Modré mešity stojí Hagia Sophia. Nazývána také jako „Chrám boží moudrosti“. Původně zde stály dva kostely z první poloviny  1.století a přes 900let tu bylo sídlo ortodoxního patriarchátu. Dobití Konstantinopole Osmany v 15.století znamenalo konec Byzantské říše a byla zde postavena mešita. Byla hlavní mešitou Osmanské říše. V roce 1934 je mešita prezidentem Atatürkem sekularizována a přeměněna na muzeum. Dovnitř se nám moc nechce, přece jen nejsme „památkáři“ a v jedné mešitě jsme před chvílí byli. Takže místo toho kupujeme u pouličního prodavače simit(1,25TL) a svačíme. Tedy spíš snídáme v době oběda 😕

Mezi mešitami je malý park s lavičkami a fontánou. Sama fontána působí za bílého dne obyčejně, ale večer za tmy je z ní zpívající fontána a voda mění barvu podle nasvícení reflektory. Dají se tu pořídit pěkné fotky obou mešit.

Další naší zastávkou je Cisterna Yerebatan. Tato zásobárna na vodu byla postavena v 6.století  a patří mezi nejzajímavější památky Istanbulu. Svému účelu sloužila až do 16.století než byla Konstatinopol dobyta Osmany. Poté se na ni pozapomělo. V 80.letech 20.století byla zrekonstruována a poté v roce 1987 zpřístupněna veřejnosti. U vchodu není žádná fronta. Kupujeme lupeny a za dozoru policie procházíme bezpečnostním rámem. Sestupujeme po schodech dolů. Uvnitř panuje tajuplná atmosféra umocněná tlumeným osvětlením a reprodukovanou hudbou. Je tu chladno a vlhko. Letní měsíce se pro návštěvu cisterny jeví jako daleko vhodnější. Na začátku směrované prohlídky je lákadlo a pastička na turisty. Kdo si zaplatí 5 doláčů nebo eur, tak ho obléknou do jakéhosi pohádkového hábitu z Tisíce a jedné noci a na „zlaté pohovce“ udělají fotku. Vypadá to efektně. Zájemců z řad turistů je víc než dost. Jen kdyby to nebylo tak vyumělkované… Pomalu procházíme podzemím. Nejvíce fotograficky atraktivní jsou dvě hlavy medúzy na konci cisterny. A jako naschvál zde narážíme na skupinu japonských turistů. Překřikují jeden druhého a zabírají všechna místa okolo hlav. Musí se fotit nejen ve stoje, ale i  v sedě a vleže. Nejdřív každej zvlášť a pak ještě s dalšími svými souputníky. Jsme rádi, že se nám podaří udělat pár fotek a odcházíme. Kam čert nemůže, tam nastrčí japonce 😈 Cisterna je využívaná i filmaři. Točili se tu např.některé scény filmů Skyffall a Inferno.

Míříme ke Gülhane parku a k paláci Töpkapi .Za vstupní bránou na začátku parku nás kontrolují policisté ručním skenerem a musíme ukázat obsah baťůžků. Pokračujem vpravo nahoru k palácii. Podél cesty jsou vystaveny části starých artefaktů. Zbytky sloupů, kvádrů apod. Je zde vchod do Archeologického muzea. A opět tu hlídkují…,tentokrát vojáci s automaty.

Vpravo od vstupní brány do paláce Töpkapi jsou pokladny a před každou stojí několik desítek turistů. Dáváme hlavy dohromady a shodujem se, že by bylo škoda čekat za tak pěkného dne ve frontě a trávit zbytek odpoledne prohlídkou uvnitř paláce. Necháme ho na jiný den, až bude třeba horší počasí. Vracíme se stejnou cestou a zabočujem do Gülhane parku. Zatím jsou zde všechny stromy krom neopadavých jehličnanů holé a na zemi jen  hlína a sem tam tráva. Zahradnické firmy zde čile pracují a připravují záhony na osázení květinami. Nejvíce fotografován je nápis Gülhane, vytvořený z velkých barevných písmen. Tady máme štěstí. Po jindy všudypřítomných japončících není vidu ani slechu. Takže si v poklidu děláme několik foteček.

 

 

 

Z parku scházíme na Kennedyho třídu, která lemuje pobřeží Bosporu. Panuje nádherné počasí a pozorujem množství lodí plujících mezi evropskou a asijskou částí Istanbulu. Je tu i pár rybářů, kteří si čerstvě ulovené ryby připravují na pánvi nad rozdělaným ohněm. Kolem nich spousta koček. Naproti pobřeží přes silnici stojí u hradeb socha Piri Reise, tureckého námořníka a kartografa.

Po Kennedyho třídě jdeme směrem k nádraží Sirkeci. Cestou potkáváme čističe bot a já už tuším, co bude následovat. Zkouší na nás obehraný trik s upuštěním kartáče a čeká, že ho zvednem a podáme. Následovalo by „přeochotné a vděčné“ čištění bot  a pak vynucování vysoké částky za odvedenou práci. V našem případě má smůlu, kartáč necháváme ležet na zemi.

Přicházíme na nádraží Sirkeci, kde končil svoji jízdu legendární  Orient-Express. V době jeho největší slávy 1883-1914 vyjížděl vlak z Paříže a končil v Konstantinopoli. V závislosti na politickém vývoji v Evropě pak v různých letech jezdili příme vozy z/do dalších metropolí. Byl tvořen z vozů 1.třídy, salónních, lůžkových a jídelních. Jízdní doba na trase dlouhé 3186 km činila 69 hodin. Orient-Express byl prosluhlý nejen svým luxusem, ale také několika přepadeními, loupežemi a vraždami. Vznikla také spousta knih i filmů, které se vážou k tomuto vlaku. Trošku máme smůlu v tom, že historická budova je zvenku na dvou místech obehnaná obehnána lešením a sítí. Což je pro fotografování mrzuté, ale nedá se nic dělat. Naopak uvnitř máme na prvním peroně štěstí. Je tu vylidněno. Tedy až na jednoho ležícího psa. Vypadá to jako by se tu zastavil čas.

V ostatních částech nádraží panuje čilý ruch. Jezdí tu soupravy nového železničního dopravního projektu Marmaray. První část byla zprovozněna pro veřejnost  v říjnu 2013 a je to první podmořský tunel na světě spojující dva kontinenty. Měří 1,4 km. Po dostavbě celé tratě bude spojovat evropské Halkali a asijské Gebze.

Z nádraží jdeme směrem ke Galatskému mostu. Cestou Pepa s Michalem mění peníze ve směnárně. Kurzy se pohybují mezi  3,75-3,85TL za 1Euro a bez poplatků. Prostranství  mezi Novou mešitou a Galatským mostem je totálně přelidněno. Větší koncentraci lidí jsme v Istanbulu nezažili. Je tu vchod do Egyptského bazaru a v přilehlých uličkách i podél nábřeží se táhnou prodejní stánky se všemožným zbožím a pochutinami.

Protože už jsme notně vyhládlí, tak u stánku kupujeme zdejší „kulinářský hit“ balik ekmek(6TL) a k tomu ayran(1TL). Prodavač se zručností jemu vlastní bleskurychle grilovanou rybu vykostí, vloží do bílého chleba, přidá cibuli, salát podobný pekingskému zelí, citron a podá zabalené v papíře. Sedáme si vedle stánku na plastové minisedačky k jednomu o trošku většímu ministolečku a spokojeně se krmíme. Chutná to skvěle.

Pěšky pokračujem na Haličský „METRO“ most, byl otevřen teprve v roce 2014 a vede tudy zelená linka M2. Jdem jen do půlky mostu. Je tu nádherný výhled na Galatský most a oba břehy Zlatého rohu. Ve vodě je vidět množství malých medúz.

Vracíme se k Egyptskému bazaru, ale dovnitř nejdem. Necháme si ho jiný den. Pokračujem úzkými dlážděnými uličkami zaplněnými stánkaři nahoru k Sulejmanově mešitě, která je na kopci a je od ní nádherný výhled. Než dojdem až nahoru, zastavujem se v jedné místní maličké a zatrčené lokantě. Objednáváme si každý malé pide(2TL) a čaj(1TL). Pide je tu hodně populární a běžné jídlo. Viděli jsme je v různých velikostech a rozličnými náplněmi(maso,vejce,sýr,zelenina,mix). Prodavač nám pide nakrájí na pásky připomínající vzhledově  štrúdl 😀 Nahoru si sypem pul biber(koření z papriček a soli). Turci si ho sypou snad na všechno. Jídlo nemá chybu a čaj je ten nejlepší, který jsme v Istanbulu pili. Po jídle si dáváme ještě další čaj a užíváme si pohodičky. Začíná se nám v Istanbulu hodně líbit.

Nahoře u Sulejmanovy mešity se otvírá výhled na Zlatý roh a asijskou část Istanbulu. Je tu celkem dost lidí. Mě se do mešity moc nechce, přijdou mi ve finále všechny stejné… Ale Michal říká, že když už jsme tady,tak jdem dovnitř. Takže zase zadním vchodem přes nádvoří a zase zouvat. Uvnitř je to podobné Modré mešitě, jen výzdoba není tak bohatá. Venku říkám,že do žádné další mešity už nejdu.

Úzkými uličkami se pomalou procházkou přesunujem ke Grand bazaru.Je to jedno z největších krytých tržišť na světě. Plocha bazaru pohybuje okolo 40 hektarů a je tu přes 4000 obchodů a stánků. Další jsou přilepeny v postranních uličkách, kde bývá zboží levnější než uvnitř. Je půl sedmé večer a začíná se pomalu šeřit. Ale jdem aspoň krátce nasát atmosféru tohoto největšího tržiště. Vcházíme vstupem, který je vedle Beyazit mešity. Opět kratičká prohlídka skenerem u vchodu a jsme uvnitř. Začíná tu knižní ulička .Knihy a nic než knihy. Pokračujem dál, sortiment zboží se rozšiřuje a i když někteří prodejci už pomalu začínají balit stánky, tak jich stále dost zůstává a div, že nás za rukáv netahají k sobě, aby prodali. Hlasitě tu turisty zdraví a zkouší všemožné jazyky. Zní tu krom angličtiny, němčiny  také hodně ruština. Umí i české výrazy.

Prodavači cukrovinek s plnými talířky v ruce vnucují turistům na kousky nakrájené pochoutky(lokum,halvu,baklavu a další). Po pár desítkách metrů  to začíná být otravné… Jakmile se člověk u stánku jen na vteřinu zastaví, už by mu prodali nejlíp snad celej obchod. Prohlídnout si zboží v klidu tady neexistuje! Někde jsou ceny napsané, někde bez a počáteční nástřel ceny, když projevíte zájem,je podle ksichtu 😀 Turek dotazem rychle zjistí odkud jste, mrkne na vaše hadry a řekne samozřejmě přemrštěnou cenu a čeká, že začnete smlouvat a nakonec zboží koupíte. On vydělá vždycky. Procházíme jen část bazaru. Nic nekupujem,nasáváme atmosféru a fotíme. Nakonec vycházíme ven u mešity Nuruosmaniye.

Jdeme směrem k zastávce Cemberlitas a kousek od ní se zastavujem v jedné docela velké lokantě na véču. Za proskleným pultem stojí prodavačky a naberou vám na talířky co si řeknete. Tedy spíš ukážete,protože ty názvy v turečtině jsou pro nás nic neříkající. Takže vybíráme očima. Mají tu nepřeberné množství  jídla. Na podnosy skládáme vybraná jídla a kolem další prosklené vitríny s dezertíky a nápoji se posunujem k pokladně. Tady nás turek zkásne a jdem se usadit ke stolu. Jídlo je skvělý a tečka na závěr v podobě sütlacu(rýžový pudink zapečený v troubě) nemá chybu! Vše zapíjíme ayranem. Na jeho slanou chuť už jsme si rychle zvykli a chutná nám.

Okolo 21h se vracíme do apartmánu. Pepa nám ještě pouští filmy a po půlnoci postupně jeden po druhým odpadáme a usínáme. Byl to vydařený den.

---

19.2.neděle

Vstáváme už v osm. Chceme navštívit Galatskou věž a vyhnout se případným frontám. Ze zastávky Cemberlitas jedeme tramvají T1 a vystupujeme na zastávce Karaköy Istasyonu. Nahoru k věži pojedeme podzemní lanovou dráhou Tünel. Naproti vstupu do podzemky vidíme nějakou zdejší lokantu. Jdem dovnitř na snídani. Objednáváme big čaj(dvojitý čaj oproti běžnému) a něco k tomu. Kluci zdejší tureckou pizzu(lahmacun) a já nějaký slaný koláč se sýrem, posypaný sezamem. Platíme za všechno  dohromady 18TL.

Tünel je v provozu od roku 1875. Meří jen 573m a je to po londýnském metru druhá nejstarší podzemní dráha na světě. Překonává výškové převýšení 60m. Ne že bysme to nahoru nevyšli po svých, ale bereme to jako zajímavé zpestření svézt se touto historickou lanovkou. Z Istanbulkarty nám to odečítá 1,85TL/os. Cesta nahoru trvá minutu a půl. Od horní stanice ke Galatské věži je to asi 400 metrů  z kopce. Nedá se zabloudit. Cesta je značená směrovými cedulemi.

Galatská věž byla postavena v roce 1348 a měří  skoro 70m. Nahoře je restaurace a kavárna, která nabízí hezký výhled na Istanbul a Bospor. A tento výhled si také nechávají  od hostů patřičně zaplatit.

U věže je minimum lidí. Dnes je ještě hezčí den než včera. Svítíčko sluní od rána a je teplo. Momentálně je 19°C. Kupujeme lupeny a výtahem vyjíždíme na ochoz věže. Tady už je lidí víc. Ochoz je docela úzký. Trávíme zde asi 20 minut focením a natáčením kamerou. Dolů scházíme po točitém schodišti. V teplém počasí máme žízeň a proto se zastavujem u pouličního prodavače ovoce a kupujeme si čerstvou šťávu z vylisovaných granátových jablek. Prodavač používá ruční pákový lis a během chvilky je kelímek plný osvěžujícího nápoje(3TL). Je vynikající!

Od Galatské věže se vracíme nahoru na třídu Istiklal. Je to jedno z nejznámějších a nejvíce navštěvovaných míst Istanbulu. Téměř 1,5 km dlouhá ulice je lemována obchody, restauracemi, cukrárnami, galeriemi, divadly, nočními kluby a podobnými zařízeními. Od  horní stanice Tünel až na náměstí Taksim měla jezdit historická tramvaj, ale nejezdí. Na několika místech jsou koleje přerušeny výkopy a tam, kde má být trolej, není nic. Je otázkou, jestli  je výluka linky dočasná nebo trvalá…

Cestou na Taksim kupujeme islak(mokrý) hamburger za 3,5TL. Vypadá jako ten klasický, ale je celý namočený v rajčatové omáčce a vypadá slizce. Obsahuje masovou kořeněnou náplň a mě chutná. Jen po dojezení hambáče není kam odhodit papír a ubrousek. Obava z teroristických útoků zapřičinila, že turci na této ulici koše zrušili. Až po pár stovkách metrů chůze nacházíme na kraji boční uličky otevřenou plastovou popelnici. Taksim je rozlehlé náměstí  s Monumentem republiky uprostřed.

Z Taksimu jedeme linkou metra M2 na stanici Sisli Mecidiyeköy a přecházíme asi 300m na zastávku metrobusu Mecidiyeköy. Metrobus je vlastně obyčejný autobus, ale jezdí ve vyrazených pruzích určených jen pro něj a proto je doprava s ním skoro tak rychlá jako s podzemním metrem. Odtud jedeme  do Halicioglu. Vystupujem a pěšky jdem asi  800m k muzeu Rahmi M.Koçe.

Muzeum Rahmi M.Koçe je otevřené od roku 1994 a nese jméno jeho zakladatele. Nachází se zde množství exponátů týkající se dopravy,průmyslu a komunikací. Část je pod střechou a část pod širým nebem. Návštěva určitě stojí za to a zabere přibližně 2 – 3h. bez prohlídky ponorky nebo víkendové jízdy úzkorozchodným vláčkem anebo plavby po Zlatém rohu na historických lodích. Se vším všudy je to na celé odpoledne,a s dětmi určitě na celý den 🙂 Na ponorku, vláček a lodě je nutná rezervace. Počet míst je omezený. Proto je lepší se sem vypravit už dopoledne.

Prohlídka nám zabrala něco přes dvě hodiny. Po ní jdeme ještě na loď Fenerbahce na čaj. Kotví hned vedle ponorky a slouží už jen jako restaurace a je zde také expozice starých hraček. Z paluby lodi zjišťujeme, že hned vedle muzea je přístav lodních linek plujících po Zlatém rohu. Domlouváme se, že tedy poplujem z Hasköy do Eminönu lodí. Dopijem čaj a jdem do přístavu. A tady máme smůlu, protože loď vyplouvající v 16h nám frnkla před nosem o pět minut a další tu bude až v 17h. Loď, která měla vyplout v 16:30 „jezdí“ jen přes letní sezónu. Čekat se nám moc nechce a tak volíme cestu pěšky s tím, že si přejdeme Atatürkův most. Vzdálenost asi 2,5 km. Ale cesta je dost nezáživná, podél silnice a pouze u hřbitova bylo vyhlídkové místo, kde se daly udělat dobré fotky. Takže je lepší počkat na loď, zkusit bus nebo taxi.

Nicméně cesta nám  rychle ubíhá a v 17h jsme už na druhé straně Atatürkova mostu kousek od přístavu Eminönu. A protože nám cestou vyhládlo, tak si u přístavu kupujeme kokorec(6TL) a k tomu ayran(1TL). Stánek, kde tuto pochutinu prodávají, je v obležení místních, takže to nebude nic špatného 😉 Na grilu to vypadá jako trdelník a je to grilované maso s vnitřnostmi, zabalené ve skopových střevech. Prodavači jsou u stánku tři. Jeden griluje maso, druhý ho nakrájí na jemno a smíchá se zeleninou a kořením, třetí balí do bílého chleba. Je to úžasný koncert jak jsou sehraní. Ruce jim jen kmitají. Kolik tak můžou asi za den obsloužit zákazníků? Určitě stovky a možná i tisíce. Včera tu u stánku měli také narváno. Kokorec mi chutná asi nejvíc ze všech jídel, co jsem tu zatím jedl.

Po jídle jdem do Egyptského bazaru. Stojí tu od 17.století a prodává se tu hlavně koření, sušené plody,čaje, cukrovinky, tabák a spousty dalších pochutin. Je menší než Grand bazar, ale přijde mi, že tu nejsou tolik vtíraví prodavači. Omrkáváme ceny s tím, že nákupy necháme až na zítřejší den.

Z bazaru jdem pomalu směrem k našemu apartmánu. Kousek od zastávky tramvaje Cemberlitas se zastavujeme na čumendu v jednom z mnoha obchodů s čajem a cukrovinkami. Krám je celý provoněný různými druhy čajů. Turek se nás hned ptá odkud jsme a vychvaluje svoje zboží. Dává nám ochutnat z malých pohárků různé druhy sypaných čajů. Jsou opravdu výborné, ale taky za opravdu vysoké ceny. Začínají od 220TL za kilogram čaje. Je nám jasné, že tohle je turisticky předražený obchod. Nicméně turek nás jen tak nechce pustit a nalívá nám další tři druhy čajů. Trošku už z ceny i slevil, ale jsou to jen procenta z původní ceny. Nakonec u něj kupujeme lokum(nově Turkish delight). Balení 6ks mix za 20TL. Za tuhle cenu ho prodávali i jinde. Jako suvenýr domů je lepší ho koupit balený. Lépe se přepravuje.

A jdem na zmrzlinu. Mají tu spousty druhů v dlouhém chladícím boxu. Vybírám si vanilku a višeň. Je tužší než u nás a výborná. Cena 5TL za dva kopečky. Po zmrzlině ještě skočíme do místního supermarketíku, aby jsme zjistili co tu vůbec prodávají a jaké tu jsou ceny. Běžný sortiment potravin obdobný jako u nás, přizpůsobený místním podmínkám. Kupujem nějaké pití(nealkoholické). Pivo vůbec nevedou. Ale zato tu mají  spousty marmelád. Neodoláme a bereme ty, co u nás nejsou tak úplně běžné(fíková,růžová). Cena za kus 4,55TL. Po návratu domů otvírám fíkovou a je skvělá! Etiketa,že obsahuje 70% fíků nelhala. Nadávám sám sobě, že jsem jich nevzal víc…

Na véču se zastavujeme v lokantě na malém náměstíčku kousek od našeho apartmánu. Na velké TV  tu běží  na nějakém tureckém kanále Pán prstenů-Návrat krále. Tak se krmíme a sledujeme bednu. Při odchodu se s námi personál loučí úklonami jako bychom byli v Japonsku. A to jsme nechali spropitné jen 2TL. Ale je to milé.

Spát jdem zase až hodně po půlnoci.Pepova zásoba filmů je velká.

---

20.2.pondělí

Budíme se něco po osmé. A podle charakteristického zvuku přicházejícího z venku zjišťujeme, že prší. Co,prší… Chčije a chčije. Jsou to úplný provazy vody. Podle předpovědi se počasí má zlepšit až mezi 13-14h. Do desáté lelkujem v postelích, ale pak déšť trochu polevuje a tak vyrážíme ven. Míříme do ulic s tím, že začneme konečně utrácet, aby jsme také něco dovezli domů.

Ujdeme pár desítek metrů a déšť zesiluje. K postranním uličkám u Eyptského bazaru přicházíme už trošku víc mokří 😕 Turci prodávají za každého počasí. Výhodou je, že téměř před každým krámkem je markýza a můžem se při vybírání zboží schovat. Nakupuji šátky. Výběr je obrovskej a ceny fakt mírné. Začínají od 5TL nahoru. Potom jdem do malinké čajovny na horký čaj. Na stojáka, židličky tady nevedou. Dáváme si velký za 1,5TL. Déšť nepolevuje a tak se domlouváme, že někam zajdem na oběd a potom na apartmán se usušit.

Kousek od místa, kde jsme si kupovali včera zmrzlinu, je v patře menší restauračka. Řekl bych,že taková běžná. Chodí sem místní, ale i turisté. Svědčí o tom to, že pod sklem na

stolu jsou podepsané bankovky měn různých států. Dolary, rubly, hřivny atd. Objednávám si karisik pide(12TL), künefe(6TL) a k pití ayran(2TL). Pide je skvělá. Na künefe trošku čekáme. Dělá se vždycky čerstvé. Připomíná mi to smažený sýr, ale nasladko. Má to takovou…, no…, hodně zajímavou chuť. První půlku jsem snědl s chutí, ale pak už mi to tak nelezlo. Je to hrozně sladký(přelitý sirupem) a mastný(olej). Takže kdyby byla porce poloviční, bylo by to pro mě akorát. Po obědě jdem na apartmán osušit svršky a udělat si poobědovou siestu 😎

Ve 14h přestává pršet. Vyrážíme zpět do ulic. Jdeme na Galatský most, na kterým jsme ještě nebyli. V „přízemí “ jsou restaurace(dost drahé) a nahoře po obou stranách rybáři. Chycené ryby se hned prodávají do restauraček. Kvůli dešti zde rybářů moc není. Děláme si pár záběrů a vracíme se k Egyptskému bazaru. Pepa kupuje ovčí sýr. Je moc dobrý a není tak slaný jak ho známe ze slovenských kolib. Michal bere kávu. Její vůně se šíří hodně daleko. Byl to jediný krámek, kde měli jen kávu a nic jiného. Couráme uličkami trhovců a najednou je půl sedmé večer. Krámky se začínají pomalu zavírat.

Přicházíme k obchodu, kde mají kabáty, obleky, košile apod. Michal chce kabát a tak jde zkoušet… Ceny začínají na 75TL. První, ten nejlevnější, nic moc. Nějak neseděl. Zkouší tedy dražší a ty už jsou střihově i na pohled daleko lepší. Neodolám a jdu taky jeden zkusit. Materiál velice příjemný na dotek a padne jak ulitý. Podle štítku má 70% vlny a 30% kašmíru. Nebudu se pouštět do polemiky ohledně kvality kašmíru(je ho víc druhů) a nedělám si iluze, že v těchto kabátech by měl být ten nejlepší a už vůbec ne, jestli procenta odpovídají skutečnosti. Tohle prostě člověk nemá šanci zjistit. Původně byla cena za jeden 120TL. Turek slevuje na 100TL. Ale níž už smlouvat nechce. Říká, že je to turecká kvalita a ukazuje na štítku, že je to origo turecký. Kabáty se nám líbí, takže je berem. Ale nemáme už tolik lir a směnárnu se nám teď večer hledat nechce. Takže říkáme, že zaplatíme eury. Turek v tom nevidí problém. Trochu mám obavy jaký nahodí kurz. Turci si často snaží přilepšit horším nabízeným kurzem. Ale on bere mobil a připojuje se na stránku s dnešním kurzem eura vůči turecké liře. Koukám mu přes rameno 🙂 A říká, že bude počítat za 1euro 3,84 lir. Není co řešit. Zaokrouhlujeme to, dáváme mu 50euro a odcházíme spokojeni s nákupem.

Stmívá se a my míříme k fontáně mezi Modrou mešitou a muzeem Hagia Sophia. Zpívající fontána je nádherná. Barvy se postupně za zvuků hudby mění. A co hlavně…, nejsou tu turisté. Je tu takřka prázdno. Obě mešity jsou krásně osvětlené. Vytahujem foťáky a kamery a zdržíme se tu dobře půl hodiny.

Cestou k apartmánu kupuju islak hamburger a kluci kebap. Pepa se ještě zastavuje u trafiky a bere pohledy(0,25TL/ks). Nějak na nás padne únava a jdem brzo chrnět.

---

21.2.úterý

Poslední den v Istanbulu. Počasí  se opět zlepšilo a po včerejším dešti ani památky. Hned od rána svítí sluníčko. Balíme svoje saky paky a okolo půl desáté jdeme na zastávku tramvaje T1. Klíče od apartmánu necháváme na stole. Dveře jen zabouchnem. Jsme tak domluveni s Justinem. Kousek od zastávky tramvaje ještě kupuju v jednom krámě turecké chilli a kardamon. Pak zapadnem do  lokanty a snídáme hrachovou čorbu s bílým chlebem(5TL). A ještě si navrch dáváme ayran.Liry máme utracený a můžem jet na letiště.

Z Cemberlitas jedeme tramvají T1 až na Zeitinburu, kde přesedáme na metro M1A. Vysedáme na stanici Havalimani, což je konečná. Na letišti absolvujem stejnou proceduru jako při odletu z Vídně. Nikde žádný fronty, takže pohoda.

V Airbusu není tolik místa jako v Boeingu, ale není to až tak tragický jako při letech po evropě letadly společnosti Iberia. Kde i malý vzrůstem nemá kam strčit kolena. Před odletem jsme úmyslně už nic nejedli a těšíme se na oběd. Výběr opět ze dvou jídel. Vybíráme kuřecí maso s rýží,omáčkou a zeleninou. Chuťově velmi dobré. Po dvou hodinách letu přistáváme ve Vídni. Posunujem čas o dvě hodiny dozadu  a jdem se odbavit. Kontrola pasů bez fronty. Jen u pásu čekáme asi 20min. na zavazadla. Naše byly bez poškození, ale viděli jsme jeden objemnější kufr ze kterého se sypaly sušené chilli papričky. Naštěstí byl omotaný fólií, takže ztráty nebyly tak velké, ale i přesto jich docela dost skončilo na pásu.

Z příletové haly se přesunujem dolů, směřujem k S-Bahn. Cestou se zastavujem ve Sparu a kupujem pivka a něco ke svačině do vlaku. A tím deníček z cesty vlastně končí, protože cesta vlakem z Vídně do Brna už byla nuda 🙂

---

Několik postřehů na závěr:

Istanbul je svůj. Nezaměnitelný s jiným městem. Památky zajímavé, určitě stojí za zhlédnutí. Ale přišlo mi,že nejvíc turistů sem jezdí přece jen víc kvůli rozmanitému a chutnému jídlu a taky levným nákupům.

Muezíni. Jedna z mála věcí, na kterou bych si asi nezvykl. Hlavně to ranní svolávání k modlitbě z naplno „osolených“ reproduktorů umístěných na minaretech mešit, které začínalo v 6:45. Nás to každé ráno spolehlivě vzbudilo 👿 A protože mešit je tu spousta, nedá se prakticky najít ubytování z jejich doslechu. Jiný kraj, jiný mrav.

Nikde v evropských metropolích jsem neviděl  takovou hustou síť veřejných WC. Jsou doslova na každém rohu a za lidovou cenu 1TL. Pravda,kvalita je kolísající… Je to nejspíš i tím,že spousta(většina) restaurací wc nemá. Ty dražší asi ano,ale tam jsme nebyli.

Pitnou vodu jsme kupovali balenou. Na ulici se dá koupit na každém rohu. Půl litru za 1TL. V supermarketu litr a půl za 0,90TL. Z vodovodního řádu jsme vodu nezkoušeli, ale podle tureckých norem je pitná. V zimě to zřejmě nebude problém, ale v letních měsících bych do toho asi nešel(špatná zkušenost z návštěvy Turecka  2006).

Alkohol, krom piva, jsme nezkoušeli kupovat. Obecně vzato je zde hůř dostupný než u nás. A nebo se dá říct, že ho nemají na každém rohu. Když už je k mání, tak docela drahý. Zdejší pivo Efes  bylo v obchodě za 6TL. V jedné hotelové restauraci za 14TL. Chuť piva je taková,že jedno vychlazené se dá na žízeň. Ale dát jich víc, tak to nee

Jídlo kupované na ulici bez sebemenších problémů. Chutné,levné. Potíže s hygienou žádné. Když jsme večer viděli jak turečtí prodavači čistí a umývají svoje grily a nádoby, tak jsme jen koukali…, opravdu poctivě všechno cídili.

Turci jsou vesměs vstřícní a ochotní. Jen v těch bazarech jsou prodavači až moc otravní svou snahou prodat. U nás na tyto praktiky nejsme zvyklí. Po tomhle se mi stýskat opravdu nebude.

A protože jsme spoustu zajímavostí v Istanbulu vidět nestihli(např.palác Töpkapi,pevnost Yedikule,Princovy ostrovy a další), tak se určitě po nějakém čase zase vrátíme.

---

Účastníci:Pepa,Michal,Vlasta

Fotogalerie