BOSNA  A  HERCEGOVINA  2017

 

                                      Deník z cesty do BaH.

 Úvodem:

BaH je v současné době etnicky i politicky rozdělena. Tvoří ji dva autonomní regiony – Republika srbská(srbové) a bosňácko-muslimská Federace Bosny a Hercegoviny(bosňáci a chorvaté) a navíc samostatný distrikt Brčko, který spravují obě federace. Úředními jazyky jsou chorvatština, srbština a bosenština. Prakticky se od sebe jazyky takřka neliší. Problém je, že každá z federací si hraje na svém písečku. Je rozdělena železnice, energetika, školství, zdravotnictví, sport… Alespoň měna je zatím společná,konvertibilní marka. Pokud se někomu zdá, že je u nás příliš mnoho politiků, tak v BaH by si teprve užil 😀 Zajímavý článek o tom je na 100+1

Čas ukáže, zda je tohle uspořádání životaschopné anebo v BaH bouchnou saze…

---

Trasa:

Pozemní cesta do BaH vedla přes Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko. Zpátky jsme se vraceli přes Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko. Takový malý balkánský okruh vylepšený krátkou zastávkou v italském Terstu na zpáteční cestě. Celkem jsme absolvovali vlaky, autobusy a taxíky přes 3000km.

Pokud nejste ajznboňáci, šotouši, dobrodružné povahy anebo chcete ušetřit čas, tak je nejvýhodnější využít levných letenek společnosti Wizz Air, která provozuje linky Budapešť -Sarajevo a Bratislava-Tuzla. Pro cestování po zemi si půjčit auto. Veřejná doprava je z našeho pohledu středoevropana docela mizerná…, ale i to se dá překousnout 😉

---

20.9.středa

Sraz „účastníků zájezdu“ je v Brně na hlavním nádraží. Po krátké tekuté snídani “U prasečí hlavy” nasedáme do EC 273 Csardás s odjezdem 8:23. Vlak je poloprázdný. Zabíráme čtyřku se stolečkem ve velkoprostoráku. Doplňujeme tekutiny a probíráme itinerář naší cesty. Cesta ubíhá bez problémů. Ve 12:35 zastavuje vlak na nádraží Budapešť-Keleti.Máme dvě hodinky fóra. Náš spoj do Zagrebu odjíždí ve 14:45.

Berem bágly a jdem vpravo od východu budovy nádraží cca 200m do ulice Bethlena Gábora do “naší” hospůdky(Coffea Arabica). Při cestách se tu pravidelně zastavujeme. Ne že by tu bylo bůhví jaké pivo. Čepují maďarský Dreher, takový běžný “europatok”(půllitr za 590Ft), ale dobře se tu na zahrádce sedí. Je to blízko nádraží, hned naproti je sámoška. Vedle prodávají zmrzlinu a langoše. Vše důležité po ruce 🙂

Vede tu pěší zóna, takže bez aut. Marcel před placením zjišťuje, že jedna jeho forintová dvoutisícovka už neplatí. Číšník říká, že nám ji v bance vymění. A tak jdeme do banky na rohu. Vystojíme frontu u kasy, během které k nám přistoupí nějaký domorodec a dává nám svoji dvoutisícovku, aby jsme mu ji taky vyměnili. Očividně se mu nechce zařadit na konec fronty. No proč ne. Po cca 15 minutách jsme na řadě. Bankovky vyměníme během půl minutky. Výměna je zdarma. Kus za kus.

Vracíme se za Petrem do hospody. Ten už mezitím svými forinty zaplatil a tak jde Marcel do samošky pro pivka(Borsodi,plechovka za 229Ft) a navrch kupuje do vlaku čerstvé langoše s česnekem. Borsodi je maďarské pivo s přídavkem nějakého kukuřičného výtažku nebo co… Pitelnost bídná, ale vychlazené na mastný langoš zabírá 🙂

IC 204 Rippl-Ronai odjíždí 14:45 načas. Cestou se nic zajímavého neděje. Po šesti hodinách přijíždíme do Zagrebu. Dalším naším cílem bude Hrvatska Kostajnica. Osobní vlak odjíždí až ve 22:50. Mezičas jdem vyplnit do nedalekého café baru Palma. Mají tu pivo Ožujsko za 12Kun a espresso za 7kun. V půl jedenácté se přesunujem do vlaku. Chorvatské železnice na tomto úseku trati provozují celkem moderní soupravy.

---

21.9.čtvrtek

Po necelých dvou hodinách jízdy vystupujeme v Hrvatské Kostajnici. Vlak končí až o stanici dál, ve Volinji. Ale z této vesničky by jsme se jen těžko dostávali přes hranice. Bosna a Hercegovina nemá žádné přímé vlakové spojení s okolními státy. Rychlík Zagreb – Sarajevo byl loni zrušen. Takže za svitu čelovky  jdeme pěšky cca 3 km do města. Spoléháme na to, že přejdeme hranice a pak už z bosenské strany nějaký ten bus ráno pojede. Přecházíme most přes řeku Una. Hned za ním je celnice. Čekáme otázky co tu pěšky a navíc v noci pohledáváme, ale berou nás turisty, jako samozřejmost. Chorvati kouknou na pasy a posílají nás na bosenskou celnici. Tam je to podobné. A navíc dostanem razítko do pasu. Bágly nikdo nekontroluje. Jsme v Bosenské Kostajnici.

Pokračujem na malé náměstíčko. Je něco před druhou hodinou ranní a je tu klid. Jen pár opilců pokřikuje o kus dál před barem hotelu Imperial. K našemu překvapení je na hlavní ulici otevřena nonstop pekárna. Od prodavačky zjistíme, že první ranní bus jede v 5:10 do Noviho Gradu a ukazuje nám zastávku. Máme tři hodiny čas.

Zkouším z blízkého bankomatu(banku už si nepamatuju) vytáhnout nějaké konvertibilní marky, ale nebere mi to ani jednu kartu ze tří, které mám. Marcel zkouší svoji a také bezúspěšně. Pomalu jdeme po hlavní ulici směrem k zastávce a zahlédnem další bankomat(UniCredit Bank). Tady už vybírám na první pokus 200KM. Když se vracím od bankomatu, tak přijíždí policejní auto.Samozřejmě jsme v noci na malém městě místní policii podezřelí. Policajti nás legitimují a vyptávají se co tu děláme. Naštěstí srbochorvatština je celkem srozumitelná. Po zjištění, že jsme češi, se konverzace protáhne dobře na půl hodiny. Nejvíc se bavíme, když si přepisují naše iniciály z pasů a nevidí tam jméno po otci… Nedokážem jim vysvětlit, že u nás se otčestvo nepoužívá. Trvají na tom, tak jim ho říkáme. Jasně, že nemůžou poznat, jestli jim lžeme nebo mluvíme pravdu, ale hned jsou spokojenější 😀 Před odjezdem nám ještě řeknou, že kdyby byl nějaký problém, tak máme zazvonit na nedaleké policejní stanici, že pomůžou.

U zastávky je supermarket s částečně krytou zahrádkou i se stoly a židlemi na umělém koberci. Tady se utáboříme až do příjezdu busu. No, začíná být docela chladno. Přes den tu podle kaluží vydatně pršelo a teplo vypadá jinak… Ale statečně to do rána vydržíme za pomoci několika kalíšků rumu.

Něco po páté se začínají na zastávku trousit místní. To je dobrá známka, že bus skutečně pojede. V 5:15 autobus přijíždí. Už v něm pár lidí sedí a s námi nastupuje ještě asi 6-7 dalších. Docela po nás se zájmem koukají. Na tomhle spoji turisté očividně běžně k vidění nejsou. Lístek do Noviho Gradu stojí 4,50KM/os. Podávám šoférovi padesátku a je z toho na větvi. Samozřejmě nemá zpátky. Posílá nás sednout a že cestou rozmění. Do Noviho Gradu je to 25km.Postupně bus nabírá na zastávkách další lidi. Převážně ženy. V Novim Gradu příjíždíme k nádraží a hrnem se ke dveřím, ale bus odbočuje do centra a šofér na nás houkne, že si máme sednout, že na nádraží zajede až pojede zpátky. Za chvíli je vše jasné. Zastavuje u nějaké fabriky, kde vystupují všechny ženy. Přes okna je vidět šicí stroje. Takže do práce děvčata, do práce 😉  Za dalších pět minut vystupujeme i my. Šofér nám podává lístky a přesně vrací drobné.

Osobák do Banja Luky odjíždí v 6:31. Je to výchozí vlak už z Dobrljinu, ale to je malá vesnička a kdyby jsme vystoupili z busu tam a náhodou vlak nejel, tak by jsme se asi těžko hned dostávali dál směr Banja Luka. Veřejná doprava v BaH je hodně nevyzpytatelná, jak později zjistíme vícekrát…

Přicházíme na peron a máme štěstí. Náš vlak tam stojí a pojede teprve do vedlejšího Dobrljinu a odtud se bude vracet přes Novi Grad do Banja Luky. A protože jsme prochladlí z nočního čekaní na bus, tak neváháme a lezem do osobáku. Vlak má tři vozy, které pamatují 70-80léta minulého století. Konduktérovi ukazujem fipky a vysvětlujem, že se svezem do Dobrlijinu a pak zase zpátky až do Banja Luky. Ať nemusíme čekat venku. No, moc to nechápe, ale zkontroluje fipky a mávne nad námi rukou. Obsazujeme dvě kupé(já s Petrem v jednom, Marcel vedle v druhém) a dospáváme noc. Vagon je příjemně vytopený. Po cca hodince spaní se budím a sleduji ubíhající krajinu za oknem a cvrkot na zastávkách a staničkách, kde vlak zastavuje. Drtivá většina cestujících jsou ajznboňáci, kteří se tímto spojem dostávají do/z práce. V devět hodin jsme v Banja Luce.

Dnešním cílem je malebné historické město Jajce. Naše kroky směřují z vlaku na autobusové nádraží, které je hned naproti. Nejbližší bus jede až ve 12:25 a pak ve 13:00. Spousta času před námi. Zaparkujeme do zdejšího bufetu, objednáváme espresso(1,20KM) a připojujeme se na wifi. Marcel na mobilu najde jakýsi bus Hrvatski Tour, který má jezdit  v 11h někde z centra Banja Luky. No, moc tomu nevěříme. Je to tak 50:50, že pojede. Ale tady stejně není co dělat. Bereme si tágo(8KM za cca 4km) a za pár minut jsme v centru města. Čekáme na hlavní třídě, kde je spousta zastávek, do 11:20. Ale nic do Jajce nejede. Všechno to jsou jen místní linky MHD. No nic, ne vždy je posvícení 😉 Sedáme na bus MHD a vracíme se na nádraží. Lístek u řidiče 1,60KM/os. V kase kupujeme lístky do Jajce (13KM/os,70km). Taxi by stálo 100KM. (Později na netu zjišťujem, že bus Hrvatski Tour snad i jezdí, ale zastavuje až někde na okraji města u benzinky).

Jdem si dát do bufetu něco k snědku. Aktuální nabídka jídel je napsaná křídou na tabuli. Což znamená, že si vybíráme ze dvou polívek a guláše. Volíme guláš s těstovinami, salátem a pečivem(3,50KM) plus lahvové pivo Nektar(2KM). Guláš, jak ho známe z domu to rozhodně není a pivo jako nektar taky nechutná 😕 Tak aspoň zaplníme žaludky.

Před nástupem do busu nás šofér zkasíruje o 2KM za každý bágl. Cestou do Jajce se zatažená obloha protrhává a sem tam vykukuje sluníčko. Podle předpovědi nás čekají slunečné dny. Po cca 2h vystupujem. Autobusové nádraží v Jajce je na okraji města, kousek od vodopádu. Je tu kasa, bufet, WC(placené) a stanoviště taxi. Nejprve si zjišťujeme odjezdy na zítřejší den do Zenice. Pak jdem kolem vodopádu do centra Jajce. Na vyhlídkové plošině nad vodopádem je několik turistů. Také my se zastavujeme a fotíme první fotky.

Pokračujem dál přes most a Travnickou branou vstupujeme do historického centra. Na náměstí je Jajce Youth Hostel Central. Rezervaci sice nemáme, ale protože už je po hlavní sezóně, tak předpokládáme,že budou mít volno. Na recepci nás přivítá mladá, hezká slečna. Volné pokoje má. Bereme 3lůžkáč za 20KM/os. Ubytujem se a bez dlouhého zdržování vyrážíme na prohlídku města.

Jajce je perla BaH, čekající na zápis do seznamu UNESCO. Má spoustu turistických zajímavostí a ve 14.století bylo hlavním městem bosenského království. Největším lákadlem je 27m vysoký vodopád na řece Plivě. Ale neméně atraktivní je i středověké jádro města s citadelou.

Dlážděnou cestou stoupáme ke zvonici sv.Lukáše z 15.století. Kousek dál je Medvědí věž, jejíž zdi mají tloušťku až 6m. Jedna z místních pověstí říká, že zde chovali medvědy a krmili je zajatci Dovnitř se ale nedostaneme, na vchodu je zamčená mříž. Uvnitř taky není nic vidění, jen prázdný prostor zarostlý trávou. Pokračujem tedy prohlídkou podzemní krypty, kterou nechal postavit zakladatel Jajce, Hrvoj Vukčić Hrvatinić. Vstup je zpoplatněn 2KM/os. Potom nahoru k pevnosti, která se tyčí nad městem. Míjíme Dámskou mešitu, která sloužila pro modlení žen a je zajímavá tím, že nemá žádný minaret. Vypadá jako obyčejný domeček. U brány pevnosti platíme 2KM/os.

Vcházíme dovnitř na rozlehlé nádvoří. Kromě nás tu je jen jedna dvojice turistů. Počasí je na nás lehce vrtošivé…, chvíli pálí sluníčko, naráz se zatáhne a prší lehký deštík a za chvilku zase svítí sluníčko. V dálce se dělá duha a my chodíme po hradbách na střídačku v tričku a v bundě. Kdysi královský hrad, ze kterého dnes už prakticky krom hradeb nic nezůstalo, byl dobyt turky na začátku 16.století. Podle dochovaných písemností se jej turci zmocnili ve chvíli, kdy se zdejší křesťané modlili. Výhledy na město pod námi a do okolí jsou parádní. Scházíme dlážděnými uličkami kolem osmanských domů dolů do centra. Některé domy jsou i teď stále pobořené a připomínají válečný konflikt z let 1992-95.

Nedaleko Banjalucké brány najdeme v postranní uličce zastrčené bistro. Uvnitř není ani noha. Tedy krom majitelky. Objednáváme si každý sarajevské pivo(2KM) a velký burger(2,50KM). Pivo je docela pitelné, i když s českým pivem se nedá srovnat. Ale nepřijeli jsme přece do Bosny chlemtat české pivo 😀 Burger je obrovský a vynikající. Maso, zelenina, omáčka. Kam se na něj hrabe McDonalds se svými sračkami…

Po občerstvení procházíme kolem mešity Esma Sultana centrem směrem k vodopádu. Chceme se dostat po silnici na opačnou stranu řeky Vrbas, kde je ve svahu turistický přístřešek a je tu skvělý výhled na vodopád a na celou historickou část Jajce. Jdeme stejnou cestou, kterou jsme přišli z autobusového nádraží. Na hlavní silnici se dáváme doleva a na křižovatce E761 a E661 zase doleva. Pro pěší to není moc příjemná chůze. Chodník žádný a je tu silný provoz. Po 15 minutách jsme na místě. Kdo přijede autem, tak u odbočky na lesní pěšinu, která vede k přístřešku, je malé parkoviště. Vyhlídka je hojně navštěvovaná, protože výhled na vodopád s historickým městem na pozadí je famózní. I když focení proti sluníčku s kapesními automaty není žádná výhra 😕 Fotogeničtější místo zde nenajdete!

Při zpáteční cestě míjíme autobusák a procházíme silničním tunelem do novější části Jajce. Po pravé straně je most, kterým se dostaneme přes park zpátky do starého centra. Ale ještě předtím zaskočíme do blízkého menšího supermarketu pro pár drobností. A taky abychom omrkli ceny. Mimo jiné kupujem láhev červeného bosenského vína(1l/3,20KM). Koštovat se musí 😛

Parkem podél řeky Plivy se dostaneme až těsně nad vodopád, tentokrát z opačné strany. Dole pod námi je vyhlídková plošina, kde ale moc lidí není. Jednak je placená a jednak tam na turisty padá vodní tříšť, takže možnost focení je značně omezená… Od vodopádu využíváme možnost dostat se do centra po starých schodech a vycházíme nahoře mezi Travnickou branou a restaurací Amadeus.

Je poznat, že v Jajce turistická sezóna nezadržitelně končí. Turistů minimum a většina restaurací a barů má zavřeno. Pakujem se na hostel. Dohání nás únava z probělé noci a cestování. Dáváme sprchu a chutnáme zakoupené víno. Je trošku sladší, ale dobré. Určitě lepší než pivo. Byl to dlouhý den. Jdem chrnět.

---

22.9.pátek

Vstáváme v půl osmé. Posnídáme ze svých zásob. Pobalíme věci do báglů a v devět odcházíme na autobusák. V kase si kupujeme lístky na bus do Zenice s odjezdem ve 13:45h(12,50KM/os) .S mladým taxikářem, který stojí se zeleným passatem opodál, si domlouváme odvoz na hráz mezi Malým a Velkým Plivským jezerem. Stojí tu vodní mlýnky(mlinčići), které nelze při návštěvě Jajce vynechat. Cena je 7KM za 5km. Za pár minut jsme u mlýnků, ale taxikář nás vysazuje o kus dál v kempu. Nejprve trochu brblem, že se musíme vracet asi 700m zpátky. Ale protože si domluvíme i odvoz zpátky do Jajce, tak rychle přicházíme na to, že je naopak výhodnější čekat na tady, na zahrádce, pěkně u pivka, odkud uvidíme taxík přijíždět. Přijede pro nás v 11:30. Máme spoustu času na pohodovou prohlídku okolí.

Soustava asi 20 dřevěných vodních mlýnků stojí na dřevěných kůlech. Za osmanské doby sloužili k mletí obilovin. Mlýnské kameny byly poháněny vodou z Velkého Plivského jezera, která byla k jednotlivým mlýnkům rozvedena pomocí umělých kanálků. Na největším krajním mlýnku(nejblíž cesty) je cedulka s telefonním číslem, kam se dá zavolat a domluvit si názornou ukázku jak se tu kdysi zrno mlelo. Matně si vzpomínám, že cena byla asi 20KM, ale ruku do ohně za to nedám.

Mlýnky jsou vzájemně propojeny dřevěnými lávkami a mosty. Do každého, krom krajního, se dá vlézt. Ideální pro děti nebo hobity 😀 Líbí se nám, že tu krom jednoho francouzského karavanu a jeho osazenstva není ani noha. Můžeme se tu procházet bez tlačenice jak chcem. Vstupné se tu zatím žádné neplatí, ale nejspíš by mělo. Už jen proto, aby se zisk mohl využít na opravy. Některé z mlýnků už “melou” z posledního. Pár desítek metrů od parkoviště je zavřený bufet se zahrádkou. Okolo se prohánějí dva psi. Na pivko se vracíme do kempu.

Sluníčko po ranní mlze už začíná připalovat. Jdem do místní restaurace a objednáváme točené pivo. Jenže číšník natočí půlku sklenice a konec…, točené došlo. Tak lahvové Sarajevsko za 3KM. Sedíme na terase u vody, v křesílkách pod slunečníkem. Výhled na jezero. Užíváme si to. Těžká pohodička. Přesně v půl dvanácté přijíždí náš taxík. Zaplatíme,berem bágly a nasedáme do taxíku. Přijedem na autobusák a Petr vytahuje peněženku, že zaplatí. Ale taxikář peníze odmítá a několikrát opakuje, že zpáteční cesta je grátis. A dodává, ať se nám v Bosně líbí a přeje štastnou cestu. Že by jsme k němu poslali pražské (lichvo)taxikáře na “převýchovu”? Poděkujem a jdem na oběd.

Za mostem, po levé straně cesty před Travnickou branou je několik restaurací vedle sebe. Marcel zkušeným okem vybírá tu, před kterou stojí panímáma okolo padesátky a vyhlíží hladové turisty. Musím říct, že jsme neprohloupili. Paní je ochotná a za okamžik už máme na stole sarajevské(2KM) a jídelní lístek. Objednáváme si všichni to stejné, bosenskou(begovu) čorbu(4KM) a čevapi s cibulí v lepinje(6KM). Jídlo je skvělé. Hlavně čorba příjemně překvapila. Dáváme si ještě jedno sarajevské a spokojeně oddychujeme. Ve čtvrt na dvě zaplatíme a odcházíme na bus.

 

 

Autobus příjíždí cca s 10min zpožděním. Šofér nás každého zkasíruje krom jízdenky ještě o 1KM za bágl. Vzdálenost cca 75km jedeme skoro 2,5h. Silnice úzké a kvalita taky nic moc. V Travniku je krátká přestávka na občerstvení a WC. Před půl pátou zastavujeme konečně v Zenici.

Bez otálení se přesunujeme do budovy vlakového nádraží, která je hned vedle autobusáku. Do Sarajeva chceme jet Talgem, které tu jezdí teprve od září 2016. Železnice BaH nakoupila Talga od španělského výrobce už v roce 2010, ale ty stály šest let “ v kopřivách” v Sarajevu než se dostaly do reálného provozu. Nějak se pozapomělo, že stav tratí a přejezdů v BaH je v tak zuboženém stavu, že moderní soupravy se na nich nedají provozovat. Tento ukvapený nákup na úvěr devíti, tehdy moderních souprav za 132 mil.KM, je dodnes černou dírou… Svršek železničních tratí je v BaH bídný. Max.rychlost se místy blíží 80km/h. Ale spíše se jezdí průměrnou rychlostí 50km/h.

Protože už se pohybujeme v bosenské části země, kde vlaky provozuje Železnice Federace Bosny a Hercegoviny(ŽFBH), musíme si zakoupit jízdenky. Fipka tu sice platí, ale jen s 50% slevou. Bohužel pro nás mají ŽFBH ceník nastavený tak, že i s 50% slevou by nás jízdenka vyšla dráž než obyčejné jízdné. Je to paradox, ale je to tak. Připočítávají si totiž speciální příplatek(3,5 eura neboli 7KM). Takže nám paní pokladní vypíše psanou jízdenku. Chvíli ji to trvá…, výpočetní technika sem ještě nedorazila. Cena 9,50KM/os včetně povinné místenky.

V 17:30 odjíždíme R713 s mírným zpožděním do Sarajeva. Ve vlaku je hezky čisto, klima funguje, sedačky pohodlné. Pod stropy jsou zavěšené ještě staré CRT monitory 4:3 na kterých je možné sledovat nějaký western a poté jeden z dílů Assassin’s Creed. Filmy běží bez zvuku, s bosenskými titulky a jako hudební doprovod do toho pouští z reproduktorů vozu nějakou populární hudbu místní produkce.

Trochu nám vrtalo hlavou, proč při nástupu do vlaku konduktéři všechny cestující nahání do dveří prvních dvou vozů. A zanedlouho jsme na to přišli. Většina menších stanic, kde vlak zastavoval, má jen krátký perón. Sotva na dva vozy a někde je ten betonový dokonce nahrazen jakýmsi montovaným železným nástupištěm, ke kterému se ani ty první dva vozy nevejdou celé. No a ty první dva vozy jsou tak akorát, které si dva konduktéři při výstupu a nástupu cestujících stačí ohlídat. Ve vlaku je zařazen bistro vůz, ale Marcel zjistí, že je zavřený. Obsluha tam je, ale není co prodávat… Displej ve voze ukazuje rychlost vlaku mezi 50-70 km/h. Do Sarajeva příjíždíme za tmy s 30min. zpožděním.

Vedle nádraží je otevřená pošta, kde je i směnárna. Marcel s Petrem jdou měnit. Čekám venku a hlídám bágly. Ubytko na dnešní noc rezervoval Marcel ještě z domu přes booking  v Lucky Hostelu, který je od nádraží asi 4km daleko. Nasedáme do tramvaje č.1, u řidiče zakoupíme jízdenky za 1,80KM/os a jedeme na zastávku Vijećnica. Odtud je to k hostelu slabých 300m mírně do kopce. Cestou se zastavujeme v malém konzumu a kupujeme lahvinku bosenského bílého. Hostel nacházíme celkem snadno. Zvoníme a za chvilku otvírá mladá slečna a zve nás dovnitř. Vstupuje se takovou “garáží”, dole pod schody se musíme vyzout a nahoru už jdeme v ponožkách. Nahoře to vypadá stejně jako v kterémkoliv jiném evropském hostelu. Dostanem pěkný 3L pokoj, za který platíme v hotovosti(14KM/os). Slečna domácí nám dává mapku Sarajeva a propiskou do ní zakresluje pro turisty zajímavé body. Ptáme se na Tunel života(Tunel spasa), kde je nyní muzeum. Ale slečna nás od návštěvy zrazuje… Že je to daleko, nejezdí tam MHD a není tam zase tolik k vidění. Z tunelu je zachováno sotva 15m. A za 10KM to prý nestojí. Dlouho se nezdržujem a vyrážíme do večerního města.

První zastávkou je pivovarská pivnice, která je kousek od hostelu. Je součástí Sarajevského pivovaru. Pivnice je zařízená ve stylu rakousko-uherských restaurací z počátku 20. století. Obklady ze dřeva a sloupy z litiny. Na zdech visí staré fotografie. Pivnice má přízemí a horní patro. Drtivá většina stolů je rezervována. Volné jsou jen malé vysoké stolky s barovými židličkami kousek od výčepu. Restaurace by i na západě evropy působila honosně a draze. Naproti výčepu se na malém podiu chystá na vystoupení nějaký místní band. Sedáme si k malému stolku vedle výčepu a hned je u nás číšník. Čekáme nápojový lístek, eventuálně jídelní, ale nic takového… Na otázku jaké mají piva, řekl jen svetao a crno. Nu což, Petr s Marcelem objednávají světlé, já tmavé. Za chvíli je pivo na stole a ve třetinkách. Vůbec nás nenapadlo říct si o půllitr. Nevadí. Připíjíme si na to, že jsme šťastně a ve zdraví dorazili do Sarajeva. Popravdě, i když pivo nebylo špatné, tak jsme od něho čekali trochu víc. Obzvlášť v pivovarské pivnici. Chvíli pozorujeme okolní cvrkot v pivnici a shodujem se, že tohle není to pravé ořechové pro nás. Dovnitř neustále proudí noví hosté, vyfiknutí od hlavy až k patě jako na svatbu. Zřejmě je to oblíbený podnik zdejší smetánky. Říkáme si o účet a platíme 2,50KM za jedno pivo.

Přecházíme Novi most a ocitnem se v muslimské čtvrti Baščaršija(Hlavní tržiště). Je to turisticky nejzajímavější, ale zároveň také nejdražší část města. Ve večerních hodinách je tu hlava na hlavě a naháněči zdejších restaurací z toho mají radost. Už máme hlad a tak se zastavujeme ve Steak House. Je to vlastně součást restaurace naproti, ze které se všechno jídlo a pití nosí. Objednáváme točené sarajevské a něco dobrého k večeři. Názvy si už nepamatuju, ale je to na fotkách.

Vypadalo to dobře a dobře to i chutnalo.Porce velké, skoro jsem to nemohl dojíst. Cenově tu je o dost dráž než v jiných částech města. Půllitr piva 6KM, jídlo okolo 15-25KM. Steaky jsou ještě dražší… Napapkaní a unavení se vracíme na hostel. Po sprše ještě koštujem lahvinku bílého vína.

---

23.9.sobota

Ráno vstáváme něco kolem osmé. Sbalíme se a na základě včerejší domluvy se slečnou domácí si necháváme bágly v rohu obýváku. Kolem oběda se pro ně vrátíme. Jdem si projít Sarajevo za bílého dne. Sluníčko svítí už od rána a tak naše kroky míří nahoru na muslimský hřbitov Alifakovač, který je jedním z nejstarších sarajevských hřbitovů. Je odtud moc pěkná vyhlídka na město.

Fotíme a scházíme kostkami vydlážděnou uličkou dolu k řece Miljacka. Míříme do čtvrti Baščaršija. Tentokrát do ní vcházíme z jiné strany než včera večer. Čtvrť byla založena v 15.století a byla ve své době jedním z nejdůležitějších obchodních center na Balkáně. Na první pohled nás zaujme stará dřevěná kašna(Sebilj) s množstvím holubů kolem.

Holubi jsou tak krotcí, že neodlétájí. Jen na svých nožkách popojdou bokem od procházejících turistů. Kde kdo je tu krmí a tak jsou pěkně vypasení. Chvíli se procházíme úzkými uličkami mezi krámky a pak skočíme do jedné maličké kavárny na bosenskou kávu(2KM). Servírují ji tady na podnosu v měděné džezvě se šálkem, skleničkou vody, cukrem a kouskem sladkého lokumu. Vychutnáváme si zdejší atmosféru.

Pomalu procházíme pěší zónou Ferhadija na jejímž konci plane Věčný oheň. Je vzpomínkou na partyzány,kteří osvobozovali Sarajevo za 2.světové války. Zabočujem doleva a jdem na nábřeží k Latinskému mostu, kde Gavrilo Princip spáchal 28.6.1914 atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Na severní straně mostu je pamětní deska připomínající tuto událost. A na rohu,přes cestu, je možné navštívit muzeum Sarajevo 1878-1918. Čehož Marcel hned využívá.

 

Přecházíme Latinský most a usedáme do parku na nábřeží. Odpočíváme na sluníčku. Domlouváme se, že by jsme v Mostaru mohli zůstat dvě noci, ať se nemusíme každej den stěhovat. Vytahuju mobil a chytám free wifi z blízké restaurace. Přes booking rezervuju dvě noci v Hostelu Ejla. Moderní technika je někdy při cestování k nezaplacení.

Vracíme se na hostel pro bágly a tramvají jedeme na nádraží. Ale na druhé zastávce stojíme podezřele dlouho. Porucha dveří, které nejdou zavřít. Řidička po několika marných pokusech všechny cestující vyhání ven. Čekáme na další spoj a ten je pěkně namačkaný. Vtlačíme se dovnitř a jsme rádi že se vezeme. Marcel vystupuje jednu zastávku před nádražím. Chce se ještě podívat na stadion Grbavica, kde hraje své zápasy fotbalový klub Željezničar Sarajevo.

Já s Petrem vystupujem na vlakovém nádraží. Kupujem jízdenky na vlak do Mostaru a na zahrádce před nádražním bufetem čekáme u vychlazeného pivka na Marcela. Při druhém pivku Petra napadne, že by bylo dobré doplnit zásoby na cestu, když je takové horko(22°C ve stínu) a bistro vůz ve vlaku bude nejspíš zase zavřený… Podle mapy by měla být za tramvajovou smyčkou nějaká sámoška. Takže vyráží do terénu a já hlídám. Vedle nádraží stojí Avaz Twist Tower(142m). Zájemci mohou vyjet výtahem nahoru a pokochat se vyhlídkou na Sarajevo(1KM).

Vrací se Marcel, dává pivko a za chvíli přichází i Petr s nákupem. První obchod byl zavřený a musel až do dalšího, vzdálenějšího, ale za to většího. Takže máme nějaké to pivko, víno i pečivo. V 16:26 odjíždíme R721 do Mostaru.Souprava je opět Talgo. Cesta opět plynulá, rychlost krásných 50-60km/h 🙂 Ve vlaku se občerstvujem z vlastních zásob.

Nejzajímavější části tratě je tzv.bosenský semmering, který začíná tunelem za zastávkou Plješavec. Horský úsek tratě stoupá po úbočích kopců a kroutí se v obloucích až nad Konjič, aby se zase vracel dolů do obce Kanjina a odtud podél řeky Trešanice do Konjiče. Škoda,že u Talga jsou okýnka napevno a nejdou stáhnout. Stálo by za to si tento úsek projet nějakým obyčejným courákem. Připomíná to Rhétské dráhy ve Švýcarsku.

Asi 25km za Konjičem leží Jablanica.Je tu muzeum 2.světové války a torzo mostu přes řeku Něretvu, který partyzáni během války vyhodili do vzduchu. Bohužel náš vlak tu nezastavuje a navíc teď večer by jsme toho už stejně moc neviděli. Možná někdy příště…

V 18:40 vystupujeme v Mostaru. Hostel Ejla je asi 600m od nádraží směrem k historickému centru. Takže se nejprve ubytujem a potom půjdem na večerní procházku a někam na véču. Hostel najdem bez potíží, stojí na rohu hlavní ulice Maršála Tita a ulice Kazazića. Hned u vchodu potkáváme majitele a ten nás vede do prvního patra, kde jsou pokoje. Domluva srbochorvatsky úplně na pohodu. Ptá se odkud jsme a po zjištění, že z Česka hned říká Čechoslovakia a jsme kámoši. Dává nám vybrat ze dvou pokojů. Berem si pěkný velký třílůžkáč s velkou lcd tv, kterou ale nakonec vůbec nezapínáme. Koukat na bednu jsme do Mostaru nepřijeli. Na chodbě vedle pokoje je kuchyň a dál dvě samostatné koupelny s WC. Za pokoj na dvě noci chce 44 éček. V přepočtu to vychází na nějakých 190kč za osobu a noc. Při pozdějším hodnocení se shodujem, že tohle bylo nejlepší ubytko při letošní cestě po Balkáně. Čisto, teplá voda kdykoliv, téměř nové zařízení a hlavně dobré, neproleželé matrace na postelích. Spalo se na nich fakt dobře!

Trochu se zabydlíme a vyrážíme do ulic. Po ulici Maršála Tita jdeme až ke Starému mostu. Hlavní turistické atrakci Mostaru. Je snad na všech fotkách. Ten původní přes řeku Něretvu byl postaven v 16.století za doby osmanské říše. Ale během bosenské války byl chorvatskou armádou zničen při ostřelování města. Po válce proběhla velká finanční sbírka v různých státech evropy a po rekonstrukci při zachování historických stavebních postupů, byl most v roce 2004 znovu otevřen. Stari most je pěkně osvětlen a stojí za to si ho za tmy přijít prohlédnout. Některé krámky poblíž mostu jsou ještě i teď večer otevřeny. Nasáváme atmosféru večerního města.

Přecházíme most a bočními uličkami jdem pomalu směrem k Titovu mostu. Na ulici Adema Buća najdeme místní malé bistro se třemi stolečky na chodníku. Uvnitř je starší panímáma se svým manželem, asi už důchodci. Ptáme se co mají dobrého k večeři. Výběr asi z deseti jídel. Nakonec to vyhrává teletina, lepinja, salát a nezbytné sarajevské. Za dvacet minut máme jídlo na stole. Nevíme proč, ale na talíři máme navíc i porci hranolek. Nicméně jídlo je skvělé. Objednáváme další sarajevské. Je nám fajn. Nepamatuju si už přesně cenu za večeři, ale bylo to okolo 40KM za všechno.

Je něco před desátou a pokračujem přes Titův most. Probíhá na něm rekonstrukce, ale chodit se přes něj dá. Je tu zákaz jen pro auta. Dojdeme až k hostelu, ale spát se nám ještě nechce. Pár metrů od našeho ubytování je otevřený Café Bar ”Klub Boemi”. O turisty zde nezavadíte. Taková paluša pro místní. To je něco pro nás 😎 Zahrádka je  “garáž” s plechovými vraty a otevřenou pergolovou střechou. Objednáváme sarajevské(2KM) a rozkoukáváme se… Lahváče tu chladí v basách ve veliké kamenné vaně, do které je hadicí napuštěná studená voda. Vedle vany stojí kadibudka s tureckým záchodem a umyvadlem. Čas od času(asi co 30minut) ji majitel baru umyje tak, že vezme hadici a celý záchod postříká vodou a je umyto. Kromě nás je tu několik místních a někteří už mají podle vratké chůze dost nakoupeno 😆 Při dalším pivu si objednáváme orahovaćku-ořechovici(1,50KM), voní i chutná po vlašském ořechu a je vynikající. Nejlepší kořalka, kterou jsme v BaH pili. U třetího piva zkoušíme další, pelinkovać-bylinná s pelyňkem(1,50KM). Chuťově připomíná fernet. Před půlnocí platíme a jdem do hajan. A co budem dělat zítra?  V plánu je několik variat. Rozhodnem se podle počasí až ráno.

---

24.9.neděle

Svítíčko od rána hezky sluní a slibuje horký zářijový den. Varianty jsou tři: Kravica, Blagaj, Neum. Já bych spíš preferoval Kravické vodopády nebo Blagaj, ale moji souputníci mě “přehlasovali” a jedeme do Neumu, vykoupat se v Jadranu. Je to ta nejdelší, časově nejnáročnější a tím pádem i nejdražší varianta. Nevím, který čert nám to nakukal, že jsme do toho šli. Ale popořádku…

Z hostelu odcházime jen nalehko s malými baťůžky. Na vlakovém nádraží kupujeme jízdenky do Čapljiny(5,40KM/os). V 9:00 vyjíždíme Talgem z Mostaru. V Čapljině jsme za 35 minut.

Teoreticky by měl do Neumu(dle webu ŽFBH) navazovat bus, který provozují bosenské železnice. Ale v kase se dovídáme, že je neděle a nic nejede. Takže jdem vedle na autobusák. Na infotabuli je napsán bus do Neumu v 10:00, tak si myslíme, že máme vyhráno, ale pokladník za okýnkem nás rychle vyvede z omylu. Bus jede až v 11:10. A lístky nám prodá, až bus přijede a bude v něm místo. Fajn. Máme se na co těšit 😕 Domlouváme se mezi sebou, že pokud bus nedojede nebo bude plný, tak si vezmem tágo a pojedem na Kravické vodopády. V konzumu kupujem pivko a vyčkáváme.

Bus přijel skoro na čas. Místa je v něm spousta a je zaplněn asi z poloviny. Kupujem v kase lístky(10KM/os) a nastupujem. Z Čapljiny do Neumu je to asi 50km, ale až cestou zjišťujem, že bus dvakrát přejíždí chorvatskou hranici a tudíž se cesta časově značně protahuje. Chorvati na hranicích poctivě vybírají pasy a kontrolují cestující. Jede se přes Metković, Opuzen a kolem pobřeží po Jadranské magistrále zpět do BaH. Silnice kolem jezera Donje Blato a dál směrem na Hutovo asi není kvůli stavu a hornatému terénu pro autobusy vhodná…, nevíme. Každopádně do Neumu přijíždíme až ve 13h.

Neum je jediné město BaH, které má přístup k moři. De facto se jedná o úzký 10km pruh pobřeží(nepočítaje poloostrov Klek o jehož severozápadní část se vede spor s Chorvatskem), který rozděluje Chorvatsko na dvě části. Proto také chorvati chtějí postavit 2,5 km dlouhý most z Komarna do Brijesty na poloostrově Pelješac. Chorvatům by tím odpadlo dvojité překračování hranic. Ale na druhou stranu při průjezdu přes BaH zastavují v Neumu a čerpají benzín nebo naftu. Palivo je tu o třetinu levnější než v Chorvatsku.

Vystupujeme na zastávce u benzinky. Zde na hlavní silnici je jakési nepsané centrum všeho dění. Jsou tu restaurace a kolem několik obchodů. Dá se tu sehnat taxík a zastavují tu busy. Před jednou z restaurací stojí plechová bouda. Nejspíš kasa, kde se prodávají lístky na busy. Ale je neděle, takže zavřená. TIC to stejné. Podle webových stránek autobusni kolodvor má jet zpátky do Mostaru bus v 16:20. Tak uvidíme. Jdem klikatými ulicemi dolů k moři. Cestou míjíme digitální teploměr, umístěný na jednom z domů. Ukazuje 35°C na sluníčku. Takže v krámu kupujem vychlazená pivka. Na pláži přijdou vhod. Dole u pláže si skočíme do restaurace hotelu Sunce koupit pizzu(9-11KM,podle druhu) a pak už “zaparkujem” na oblázkové pláži pod hotelem. Je tu jen pár místních. Většina krámků podél pláže je zavřená. Sezóna skončila. Jdem do plavek a hurá do slané vody. Je cítit, že Jadran už není nejteplejší, ale pro nás je to pořád dobré 🙂 Po koupačce si užíváme sluníčka, které příjemně hřeje. Okolo čtvrté sbalíme věci a jdem nahoru k zastávce.

V obchodě se ptáme, kdy jede bus do Mostaru a dostáváme odpověď, že až v 17:30. Takže kupujem pivko a vyčkáváme. Před půl šestou přichází pár místních. Většinou studentek. Takže se uklidňujem,že bus skutečně pojede. V 18h přijede bus, ale je plný a vezme jen dva lidi, kteří jedou až do Sarajeva. Řidič tvrdí, že za ním jede zastávkový bus, který nás vezme. Takže čekáme dál…, už nás to fakt nebaví! Na domorodcích je také znát, že jsou nervózní z dlouhého čekání. V 19h konečně bus přijíždí. No sláva. Kupujem lístky(12KM/os) a obsazujem poslední volné sedačky. Takže zase dvakrát přes hranice a v půl desáté vystupujem v Mostaru. Nezapomenutelný den, plný výživného cestování 👿

Jdem na hostel, převlečem se a namíříme rovnou do “našeho” bistra na véču. Hladoví jsme jak vlci. V neděli a v pokročilou hodinu už toho na jídlo na výběr moc není. Objednáváme si ražniči, hranolky, lepinju a sarajevské. Chuťově opět výborné. Platíme za vše 30KM. Na mě začíná lézt nějaký chřipkový bacil, tak jdu rovnou na hostel. Petr s Marcelem jdou prý ještě na jedno do baru Boemi jako včera. Samo,že u jednoho nezůstalo… Vrací se někdy ve dvě v noci a jsou notně rozveseleni. Navíc Marcel pouští z mobilu Visáče a zrovna potichu to nehraje. Takže mě spolehlivě budí. Nakonec všichni usínáme až kolem třetí.

---

25.9.pondělí

V půl deváté jsme vzhůru a ještě vzpomínáme včerejší den, vlastně na dnešní 🙂 Posnídáme. Necháváme bágly na pokoji a jen tak nalehko se jdem projít po Mostaru. Hlavně nafotit Stari most a přilehlé okolí za denního světla. Současně kupujeme pohledy a nějaké tekuté suvenýry domů. Nedaleko Stariho mostu nacházíme vylepený plakát pivního festu, který se konal 22-23.9. zde v Mostaru. Škoda. Vědět o tom dřív, tak jsme upravili itinerář a mohli jsme se zúčastnit. Marcel, jak je jeho dobrým zvykem, se odpojuje a jde omrknout fotbalový stadión, kde hraje klub Zrinjski Mostar.

Já s Petrem si užíváme atmosféru v jedné z mnoha kavárniček poblíž Stariho mostu u bosenské kávy(2KM). Petr vypisuje pohledy, které chce z BaH poslat. Před 11h jdem na hostel a jednu ulici od hostelu potkáváme Marcela. Bezva. Berem si z našeho pokoje bágly a Marcel navrhuje, že máme čas, tak dáme jedno v Boemi baru přes ulici. Včera mu to nestačilo, tak chce pokračovat 😀 Dobrá tedy, objednáváme si sarajevské a s majitelem si děláme společnou fotku. A protože bar slouží zároveň jako sázková kancelář, tak Marcel jako „znalec“, radí místním jak natipovat I.českou hokejovou ligu. Raději se do toho s Petrem nemícháme, protože tipovat kluby jako Karlovy Vary, Havířov, Vsetín, Třebíč atd. není náš šálek kávy. Ale zdejší sázkaři jsou nadšení, že jim radí čech a věří, že vyhrají 😆 Dopíjíme pivo, loučíme s majitelem a sázkaři a jdem na autobusák.

Dnes chceme opět popojet pár kilometrů busem. Včera nám to nestačilo… Kupujeme v kase lístky do Splitu(33KM/os). Odjezd je ve 13h. Zbývající necelou hodinku využíváme k návštěvě protějšího Fast Foodu Adna a jdem na oběd. Objednáváme si čevapi v lepinje s cibulí. Čevapi prodávají buď 5 kousků za 3KM nebo 10 kousků za 5KM. A protože jsme nenažraní češi, teda moraváci, tak každý máme 10 kousků. Porce je tak velká, že ji ani nemůžem dojíst. Funíme a pomalu jak šneci se vracíme na autobusák.

Čeká nás asi 180km dlouhá cesta. V jednu přijíždí moderní autobus MAN společnosti Autoprevoz-Bus. Za bágl do úložného prostoru šofér vybírá 2KM. Odjíždíme asi 10min. zpožděni,takže vlastně včas. Bus je ze dvou třetin obsazený. Hranice do Chorvatska přejíždíme u Metkoviče. Následuje kontrola pasů a pokračujem dál. Bágly v zavazadlovém prostoru nikdo nekontroluje. Dál se pokračuje podél pobřeží po Jadranské magistrále. Krom krátké pauzy v Makarské se jede nonstop. V půl šesté jsme ve Splitu. Ze Splitu budeme pokračovat do Zagrebu nočním rychlíkem, který jede ve 21:44. Tak máme několik hodin času, které využijeme ke krátkému omrknutí blízkého okolí. Poloha vlakového i autobusového nádraží hned u moře umožňuje během pár minut dojít do historického centra Splitu.

Je tu Diokleciánův palác se sklepením, katedrála sv.Ducha se zvonicí(slouží jako vyhlídková věž), tři dochované brány(Zlatá,Stříbrná a Železná) a další… Jelikož jsem zdejší památky navštívil v roce 2003, tak nemám v úmyslu je znovu obdivovat. Chci zajít na kopec Marjan, ze kterého je parádní vyhlídka na Split. Klukům se chodit moc nechce, tak se domlouváme, že projdem hlavní promenádu na nábřeží a oni někde v postranní uličce zajdou na pivko a ohlídají mi bágl.

Promenáda “Riva” se za těch 14 let co jsem tu nebyl hodně proměnila. Přibylo spousta krámků, restaurací, zahrádek, vyrostly tu palmy, nová dlažba, lavičky. No prostě je tu všechno jiné. Jak vizuálně, tak hlavně cenově! U náměstí Republiky zabočujem do postranních uliček a ve staré části, poblíž kostela sv.Križa, najdem malou restauraci, která má venku stolečky. Kluci dávají lahvové pivko Ožujsko(15Kun) a já pokračuju na Senskou ulici, odkud stoupám po dlážděné cestě nahoru k vyhlídkové restauraci.

Kopec Marjan má nejvyšší bod 178m nad mořem, je dlouhý přes 5km a rozkládá se od restaurace “Vidilica” až po kostel sv.Jiří. Je to takový lesopark, protkaný kilometry stezek, který přijde za horkých letních dnů vhod. Vedle restaurace je vyhlídkový bod, ze kterého je úchvatný výhled na Split. A při zapadajícím sluníčku to platí dvojnásob! Po Botičevově schodišti scházím zpátky dolů na nábřeží. Vracím se za svými souputníky. Říkám jim, že vyhlídka na Marjanu je super, že stojí za to tam vyjít. Tím je nahlodám 🙂 Vracíme se na promenádu, hlídám bágly a kluci jdou svižně nahoru, aby ještě něco viděli než se úplně setmí. Začíná lehce poprchávat a ochlazuje se.

Kluci se vrací už za tmy. Jdem na vlakáč. Petra usazujem na kryté zahrádce k točenému Ožujsku(18Kun) a já s Marcelem jdem do blízkého obchodu Riboli na nákup. Je to taková větší sámoška, otevřená i večer. Bereme proviant, pivko i víno do vlaku. Platím kartou. Vracíme se za Petrem na zahrádku, dáváme kafíčko(10Kun) a čekáme až přistaví k peronu náš vlak.

Před půl desátou nalezem do vlaku NZ820, zabíráme si kupé a vytahujem proviant k večeři. Vyjíždíme načas. Prvních pár kilometrů tratě, až do Kaštelu, vede podél pobřeží a z okna vlaku je pěkný výhled na rozsvícený Split. Přichází konduktér, zkontroluje fipky, a přátelsky nás upozorňuje ať si v noci dáváme pozor na „banditi“. Že se občas ve vlaku krade… No, to nás nepřekvapuje. Pár desítek tisíc kilometrů jsme po evropě vlakem už najezdili, takže s tím máme svoje zkušenosti. Ale noc proběhla v klidu.

---

26.9.úterý

Ráno v 5:47 zastavuje vlak v Zagrebu Gl.Kol. V 6h se otvírají potraviny na prvním peroně. Kupujeme snídani. Platíme kartou. Čekáme než nám přistaví vlak EC212 do Ljubljaně. V 6:55 odjíždíme. Ve vlaku snídáme. Zbytek cesty podřimujem. V 9:15 vystupujem v hlavním městě Slovinska. Dál máme namířeno do Villa Opiciny a odtud do Terstu.Villa Opicina leží už v Itálii(3km od hranic) a je to už takové předměstí Terstu. Bydlí zde početná slovinská menšina, takže slovinské železnice sem provozují vlakovou dopravu. V 10:44 vyjíždíme z Ljubljaně a za dvě hodinky jsme ve Villa Opicině. Do centra je to asi 1km.

Naším hlavním důvodem, proč jsme sem přijeli, je historická tramvajová dráha o rozchodu 1000mm spojující Villa Opicinu a Terst. Byla uvedena do provozu v roce 1902. Ve strmé části tratě byly tramvaje taženy zubačkovými lokomotivami. Později byly tramvaje taženy do kopce a z kopce lanovkovými vozy. Tato linka je  využívaná jak místními, tak turisty. Je součástí hromadné veřejné dopravy a platí se zde běžné jízdné(1,25Euro). Bohužel v době naší návštěvy tramvaje stále ještě nejezdí. V srpnu 2016 se ve výhybně Conconello srazili dvě tramvaje a od té doby se na kolejích nehnulo ani kolo. Náhradní spojení zajišťují autobusy(č.2). Jsme zklamaní. Alespoň si fotíme tramvajové depo a jednu z vystavených historických tramvají č.406.

Busem trvá jízda do centra Terstu dvacet minut a vystupujem na náměstí Oberdan. Kde je také původní konečná zastávka tramvajové linky. Cestou busem jsme si všimli, že na několika místech jsou koleje přerušeny nebo je na nich parkoviště pro auta. Je tak otázkou, kdy a jestli vůbec bude tato bezesporu zajímavá dráha ještě někdy obnovena.

Pěšky se přesunujem na nedaleké vlakové nádraží, kde si dáváme do úschovny bágly(5Euro/ks). A jdem do sousední budovy, kde je autobusové nádraží. Zjišťujeme odpolední spoj do slovinského Koperu, kde máme zarezervováno ubytko. V kase nám slečna tvrdí(i píše na papírek), že bus do Koperu jede pouze v 15:30 a v 19:00. Ale nám se zdá, že kecá… Na vyvěšených jízdních řádech různých společností je psaný Flixbus v 17:30 a bus Crnaja Tours v 17:45. Že by konkurenční boj? Řekla nám totiž jen spoje, které provozuje Arriva. Přitom to nebyla pokladna jen pro Arrivu. Necháváme to “odležet” s tím, že se projdem po blízkém okolí a okolo páté se vrátíme a uvidíme.

Směr procházky po městě volíme víceméně po nábřeží. Canal Grande, Molo Audance, Piazza Unita d´Italia s radnicí a fontánou. Pokračujem dál kolem sochy Nazario Saura, jachtařské mariny až k majáku. Sluníčko sice svítí, ale zároveň tu pěkně profukuje. Zamíříme tedy mezi domy a jdem se podívat na jednu z nejzachovalejších římských památek v Terstu, oblouk Riccarda. Je zastrčený v uličce kousek od kostela Santa Maria Maggiore. Odtud scházíme na Piazza di Cavana a usedáme ke stolečku kavárny Adoro Café. Objednáváme espresso(1,2euro) a víno rosé(1,75euro/dcl). K tomu dostáváme malou misku chipsů. Kolem Neptunovy fontány a kostela di Sant’Antonio Taumaturgo se vracíme na vlakový nádraží.

Vyzvedáváme v úschovně bágly a jdem pořešit situaci ohledně busu do Koperu. Na autobusáku už nejdem za “naší” kasírkou, ale k vedlejšímu okýnku. V ní solidně vypadající chlapík a bez problémů nám prodává dvě jízdenky na bus Crnaja Tours v 17:45. Cena 5,10euro/os(včetně ceny za bágl). Při placení nechtěně vzniká trošku chaos, když pokladník nechce 50eurovku, ale menší…  Vytahujeme drobnější bankovky a mince. Až v autobusu zjistíme při přepočítávání, že se chudák pokladník ošidil a ve změti bankovek nám vrátil víc než měl…, o 5éček. Máme vlastně jednu jízdenku grátis 🙂

Cesta trvá cca 20min. Vystupujem na autobusové stanici, která je vedle vlakového nádraží. Jdem si ověřit, zda ranní rychlík v 5:25 do Ljubljaně skutečně jede. A přitom se ptáme, zda na rychlík S2 14 z Ljubljaně do Mariboru je povinná rezervace. Kasírka říká že ano a že si místenku můžeme koupit hned teď u ní. Proč ne. Aspoň na to nemusíme zítra při přestupu myslet. Cena je 3,20euro/os.

Venku se šeří, takže jdem do hostelu Histria, kde jsem rezervoval nocleh. Cestou v Lidlu nakupujeme nějaký proviant na zítřek a nezbytné vínko, samozřejmě slovinské. Hostel je od nádru asi 1km, na okraji historického centra. Tady už platí západní ceny, takže 20éček/os ve dvojlůžkáču. No co už. Platím kartou a domlouváme se s recepčním, že ráno vypadneme už v 5:00 a klíče necháme na stole recepce. Zabydlíme se a vyrážime do setmělého Koperu.

Historické centrum je až na pár turistů a místních vylidněné. Bereme to starými dlážděnými uličkami kolem kostela Nanebevzetí panny Marie a přes Titovo náměstí, kde stojí Prétorský palác a Lodžie. Pokračujem až do přístavu. Kotví tu zaoceánská výletní loď Silver Spirit. Z nábřeží vyjedeme výtahem na belveder odkud máme na loď ještě lepší výhled.

Cestou zpátky k hostelu hledáme nějakou otevřenou hospůdku. Noc je ještě mladá. Ale skoro vše je  zavřené. Nakonec skončíme v Lord Byron Pubu. Mají tu spousty piv. Z českých např. Bernarda a Staropramen. Ale ty jsou tak naceněné, že nás okamžitě přešla chuť:6 éček za flaškové! To jsme si vybrali lokál… Nicméně si objednáváme točené nefiltrované Laško za 2éčka. Na jídlo tu nemají bůhví co, tak skončíme u nějakých pikantních kuřecích nugetek(7euro). K pivu dobré. Ale nejlepší je obsluha. Tak otráveně a znuděně působící slečnu jsme ještě nikde na našich cestách neviděli… Okatě dávala najevo, jak by to tu nejraději zavřela a byla někde jinde. Někteří z hostů si museli chodit pro pivo sami, jak byla slečna “rychlá”. Děs a hrůza! Při pivku jsme aspoň v klidu zkoukli fotbalové utkání Sevilla-Maribor, když slečna po place takřka nechodila. Útratu jsme platili kartou. Spropitné nedáváme. Slečna nejen, že si ho nezasloužila, ale svým přístupem by si ten večer nevydělala ani na slanou vodu. Možná to bylo tím, že raději chtěla místo práce „hrát“ taky někde pohárovou středu, i když je cca hodinku pořád ještě úterý 😉

Po návratu na hostel dáme sprchu,vypijem lahvinku červeného vína a jdem chrnět.

---

27.9.středa

Ráno je budíček v půl páté. Rychlá hygiena a před pátou mažeme na nádraží. Vlak nečeká. Přesně v 5:25 odjíždíme IC508 do Ljubljaně. Ve vytopeném kupé se trošku ještě dospáváme. V Ljubljani přestupujem do vlaku S2 14. Takové slovinské pendolino.

Pár minut po odjezdu projíždí vagónem „bufetářka“ a nabízí nápoje. Říkáme si o velké presso s mlíčkem. Vytahujem eura, ale slečna je odmítá, že je to grátis, v ceně rezervace. Po ránu fajn informace a palec nahoru pro slovinské železnice. Před 10h vystupujeme v Mariboru. Ve vestibulu Marcel kupuje každýmu lahváča na další cestu. V 10:19 pokračujem EC158 Croatia. Na rakouském území je výluka Murzzuschlag – Wiener Neudstadt. Po převozu busem už zůstáváme v Neudstatu. Pojedem odtud až rj 78 Johann Strauss.

Dopravcem jsou totiž ČD a tím pádem je ve vlaku řazen český  jídelní vůz JLV. S tím souvisí i to, že od 15h(de facto po odjezdu z Vídně) mají tzv.happy hours a platit se dá českými korunkami(i stravenkami). Ceny jsou poloviční než ty v eurech a navíc se dá poskládat z nabízeného jídelního lístku menu dle vlastního výběru. Samo, že Marcel je „držka“ a už po odjezdu z Neudstadtu v jídeláku domlouvá dřívější oběd za pozdější české ceny 🙂 Obsluha, kterou tvoří dvě mladé slovenské slečny, s tím nemá nejmenší problém. Marcelovo charisma zapůsobilo. Takže se stěhujem i s bágly ke stolečku v jídeláku. Objednáváme si čepovaný budvar(0,3l za 34kč) a vybíráme jídlo. U mě to vyhrává gulášovka a svíčková(jako menu 175kč). Jídlo je překvapivě dobré, lepší než jsme očekávali. Po obědě kecáme s obsluhujícími slečnami o naší cestě po Balkánu a máme co dělat, aby jsme se moc nesmáli, když jedna ze slečen(mimochodem obě blondýnky) s vážnou tváří pronese, že na Balkáně se všude jí balkánský sýr 🙄 A nevěří nám, když odpovíme, že jsme ho za těch osm dní cesty nejedli ani jednou. Cesta příjemně uteče a v 16:36 vystupujeme v Brně. Další naše výprava je za námi.

---

Závěrem několik postřehů:

BaH stojí určitě za návštěvu. Za mnohem delší návštěvu než jsme absolvovali my. Jsou zde vidět ještě mnohé stopy po válce, ale postupně mizí. Lidé byli fajn a ochotní pomoci. Nikdy se nám nestalo, že by nás jako turisty neznalé místních cen, chtěli vzít na hůl. Obecně jsou ceny jako nás. Plus minus nějaké to procento. V turistických destinacích je dráž a mimo ně o něco levněji. Konvertibilní marka je fixována na euro přibližně v kurzu 1 EUR = 1,95KM což je asi 13Kč za 1KM. Krom jednoho “neposlušného” bankomatu v Bosenské Kostajnici jsme při dalších výběrech(Mostar,Sarajevo) vždy uspěli. Takže lze říct, že vybírat se dá bez potíží. Placení kartou jsem v BaH využil pouze jednou ve větším konzumu v Mostaru. V malých restauracích, bistrech nebo na venkově to s kartou nepůjde. Raději hotovost.

Veřejná doprava, vlaky a busy, je slabá. Např.mezi Sarajevem a Mostarem jezdí jen jeden pár rychlíků za den. V letní sezónu dva páry. Kdyby mezi Brnem a Ostravou jezdili jeden, dva páry vlaků za den, to by bylo křiku 🙂 Problém železnice je i její rozdělení na ŽRS a ŽFBH a domluva o společném provozování spojů. Nemluvě o stavu tratí… Autobusy jezdí častěji, ale zase jen po hlavních silnicích. Mimo větší města je to problém. A na některá místa se jinak než taxíkem nebo autem nedostanete. S tím souvisí i jízdní řády. Vlaky se musí hledat zvlášť na území Republiky Srbské a zvlášť na území Bosny a Hercegoviny. A to nemluvím o komfortu vyhledávačů obou železnic. To samé platí u busů. Pokud nechcete hledat spoje na webech jednotlivých soukromých dopravců(Crnaja Tours,Autoprevoz-Bus,Getbybus atd.), tak je ještě globální jízdní řád autobusových linek na Balkánu, ale z vlastní zkušenosti jsme poznali, že ne vždy vyhledaný bus skutečně jede. Takže trpělivost při vyhledávání i čekání. Silnice taky nic moc. Jízdní časy dlouhé, ať už z důvodů špatných silnic nebo z častého omezení rychlosti. Na druhou stranu se jako turisté při cestování veřejnou dopravou dostanete k místním obyvatelům blíž. Což má taky své kouzlo 🙂

A ještě jedna rada na závěr.POZOR na čórkaře!!! V Sarajevu,ve čtvrti Baščaršija,jsme při nastupování do tramvaje byli svědky,jak cizího turistu okradli a pak utíkali pryč… Hlídejte si v tlačenici kapsy!

---

Ceny:

Benzín  95         2,0-2,20KM

Nafta                  1,9-2,10KM

LPG                   0,80-0,90KM

Konzum v Mostaru:

mleté jehněčí                   1kg            8KM

jehněčí žebra                   1kg             6KM

kuře                                   1kg          4,5KM

cibule                                1kg          0,7KM

jablka                                1kg       1-1,5KM

červená paprika               1kg          1,4KM

tvrdý sýr(eidam,gouda)  1kg           11KM

nutella                              750g            9KM

mouka(pšenice)                1kg         0,5KM

krémový sýr v krabičce  100g            1KM

pivo(sklo,plech)                 0,5l      1-2,5KM (nejlevnější bylo sarajevské,nejdražší dovozové)

víno(bosenské)                  0,7l od 3,50KM (dobrá je odrůda Blatina-červené suché)

malé lahvičky s pálenkou 0,1l        1-2KM (skvělé jako suvenýry)

---

Účastníci zájezdu:Petr,Marcel,Vlasta

Fotogalerie