ISTANBUL A PRINCOVY OSTROVY 2018

                 ISTANBUL A PRINCOVY OSTROVY

                                              2018

 

Úvod:

Rok se s rokem sešel a letíme opět do Istanbulu.Vloni se nám tu líbilo,že jsme se rozhodli návštěvu zopakovat a podívat se na místa,které jsme při první návštěvě nestihli.Turecká lira opět spadla dolů(1TL = 5,55kč) a nemuseli jsme se bát,že by výlet nějak moc provětral naše peněženky 🙂


Doprava:

Zpáteční letenky Vídeň – Istanbul za 2300kč/os(economy class včetně všech poplatků,příruční tašky a 30kg zavazadla) zakoupeny cca 9 měsíců dopředu přes Tripstu u společnosti Turkish Airlines(TK).Samozřejmě se v různých akcích dají koupit letenky i levněji u nízkonákladovek,ale pro nás byla prioritou možnost vybrat si datum i čas odletu jak z Vídně,tak z Istanbulu.TK lítají tuhle trasu 4x denně.Pro skorobrňáky ideální.Navíc TK na lince Vídeň – Istanbul stále ještě podávají teplé jídlo a pití v ceně letenky.

Při letu do Istanbulu jsme přistávali na letišti Atatürk.U zpátečního letu byl odlet ze Sabiha Gökcen.

Pepovo odbavené zavazadlo :-)

Pepovo odbavené zavazadlo 🙂

 

(VIE) – (IST) odlet    14:25

Boeing 737-800

(SAW) – (VIE) odlet  12:00

Boeing 737-800


MHD po Istanbulu:

Istanbulkartu jsme používali loňskou.Dobili jsme ji hned na letišti.Letos jsem víc sledoval systém odečítání kreditu.Obecně platí,že jízda metrem(tramvají) je za 2,60TL(základní cena).V rámci 2hodin je první přestup za 1,85TL,druhý za 1,70TL a případně třetí za 1,50TL.Ale tyto částky platí jen pro prvního cestujícího,který si kartou pípne.Ti další,jedoucí na stejnou kartu,platí vždy základní cenu i při přestupech.Ale pozor,výše uvedené neplatí vždy 100%.Při přestupu z metra na bus E10 na zastávce Kartal nám to všem třem počítalo cenu jízdného za 5,20TL.Ale při přestupu z tramvaje na trajekt,který pluje na Princovy ostrovy,přestupní sleva platila.První 3,85TL a další dva základní cenu 5,20TL.Není snadné se v tom zorientovat 🙂 Ale v každém případě se pořízení Istanbulkarty vyplatí.Jednorázový žeton na jednu jízdu metrem nebo tramvají stojí 5TL.

Další variantou může být zakoupení jednorázových karet na předem daný počet jízd.Čím víc jízd zakoupíte,tím levnější jednotlivá jízda bude.Více o MHD zde.


Ubytování:

Náš loňský apartmán o dost podražil,tak jsme se poohlídli po něčem jiném.Zvolili jsme přes booking v nějaké promo akci hotel Bachos.Označení hotel je trochu nadnesené.Spíš je to malý penzión pro baťůžkáře.Celkem 6 pokojů,takže takový klidný bydlení nedaleko Hippodromu.Za třílůžkáč se sociálním zařízením na 4 noci jsme platili 80 éček.Na osobu a noc včetně snídaně 170kč.Super cena! Pokoj menší,ale nám stačil.Byla tam lednička,malá lcd tv a klimatizace.Slabinou byla pomalá wi-fi.Na emaily to stačilo,ale to bylo tak vše.Stránky se načítaly hodně pomalu 👿


12.3.pondělí

Na letiště do Vídně přijíždíme vlakem v půl jedenácté.Jdeme si odbavit zavazadla do podpalubí a jen s příručními batůžky zamíříme do salónku JET Lounge.Všichni máme kreditky MasterCard World,takže proč nevyužít vstupu zdarma 🙂 Dáváme si něco lehčího k obědu,kávičku a koňáček na šťastný let.

Wien,Airbus A -380

Wien,Airbus A -380

Naše letadlo jsme sice nevyfotili,ale na sousedním stojánku stálo největší dopravní letadlo současnosti Airbus A-380 společnosti Emirates.Tak máme aspoň něco 🙂 Začalo zase pršet.Letadlo startuje načas.Až na pár míst je plno.A protože máme 22 řadu,tak při rozvozu jídla jsme mezi posledními.Jedna stewardka začíná od 15 řady a další od 23,takže o řadu za námi 😕 Na nás vyšla už jen pasta(těstoviny s omáčkou),kterou samozřejmě nikdo nechtěl…,a vybrali všechna  jídla s masem.Ještě,že jsme se najedli v salónku.Jinak let proběhl bez problémů.

V 18:30 místního času přistaváme na letišti Atatürk.Projdeme kontrolou,bereme zavazadla z pásu a Pepa vybírá liry z bankomatu,ať máme za co dobít istanbulkartu.Metrem M1A a tramvají T1 se přesunujem na zastávku Sultanahmet,odtud je to na hotel Bachos cca 10min pohodovou chůzí.

Při ubytování drobný problémek.Turkovi nefunguje terminál na karty.Aspoň to tvrdí… Hotovost je hotovost.Obzvlášť v eurech 🙂 Navíc nemá zpátky ani na 100 eurovku.Tak dáváme horko těžko dohromady 80 éček v drobných bankovkách.Po zabydlení jdem na večerní procházku po už známých místech.Ale to nevadí.Pohled na večerní Hippodrom a nasvícené mešity se neomrzí.Na hotel se vracíme až před půlnocí.

Hipodrom,Německá studna

Hipodrom,Německá studna


13.3.úterý

Vstáváme před devátou.V devět jdem nahoru na zakrytou terasu na snídani.Je odtud výhled na moře.I když částečně zakrytý střechami.

Hotel Bachos,výhled z terasy

Hotel Bachos,výhled z terasy

Čaj,káva,mléko,bílá bageta,salám,sýr,vajíčka,máslo,džem,olivy,pomeranče.Turecký čaj tu dělají tak,jak se má správně připravovat.Ve dvou na sobě položených čajových konvicích.Lukulské hody to nebyly,ale vyráželi jsme do ulic s plnými žaludky.

Pěšky jdem k paláci Töpkapi,ale nějak zapomínáme,že je úterý.A v úterý je Töpkapi zavřeno.Navíc začíná pršet.V dešti by se nám prohlídka hodila.Tak co teď? Jdeme na Sirkeci na metro a přejedem na stanici Kazliçeşme.

pevnost Yedikule

pevnost Yedikule

Vyrážíme k pevnosti Yedikule.Ale tady nás čeká další zrada.Pevnost je zavřená z důvodů oprav.Řekli nám to policajti u brány.Mají tam teď parkoviště.Takže pecháček 🙁 A počasí taky nic moc,přeháňky se co chvíli vrací pořád dokola.

pevnost Yedikule

pevnost Yedikule

Jdeme tedy do Soğanli Bitkiler parku a prohlídnem si hradby pevnosti alespoň zvenčí.Děláme pár fotek.Přestává mrholit.Pokračujem podél pobřeží a u nemocnice zapadnem do Öz Ağam Kebap Lokanty na oběd(22TL).

Yenikapi,Öz Ağam Kebap Lokanta

Yenikapi,Öz Ağam Kebap Lokanta

Po obědě jdeme na stanici metra Yenikapi.Přejíždíme do asijské části Istanbulu na Üsküdar.Konečně vysvitlo sluníčko.Pěšky jdem podél pobřeží až k Bosporskému mostu.Oficiální název je 15 Temmuz Şehitler Köprüsü.

Üsküdar,Bosporský most

Üsküdar,Bosporský most

Metrobusem popojedeme na stanici metra Mecidiyeköy.Přestup na zelenou linku M2 a jedeme na Haličský most.Jsme jen pár kroků od našeho oblíbeného stánku s kokorcem.Kupujem si každý jeden i s ayranem(9,50TL).Oproti loňsku podražil kokorec o 1TL,ale při současném kurzu liry je to pořád za dobrou cenu.

Eminönü,lodní linky vyplouvající z přístavu

Eminönü,lodní linky vyplouvající z přístavu

V přístavu Eminonu zjišťujeme,kdy zítra vyplouvají lodě na Princovy ostrovy.Pak se zkoušíme ještě dostat na věž Beyazit,která stojí v zahradě univerzity.Ale ochranka u vstupu do areálu nás dovnitř nepouští.Věž je pro veřejnost nepřístupná.Dnes máme fakt smůlu…

Nová mešita

Nová mešita

U Egyptského bazaru hledáme prodejnu s kávou.Loni jsme tu dobře nakoupili.Po nějaké chvíli ji najdeme po čuchu 🙂 Kousek od jednoho ze vstupů do bazaru.Jmenuje se Kurukahveci Mehmet Efendi a je na ulici Hasilcilar.Kávu tu melou a prodávají v 5 různých baleních:56g(2,5TL),112g(5TL),223g(10TL),500g(22,5TL) a 1000g(45TL).Stejně jako loni je zde i letos fronta.Ale prodavačům to jde od ruky doslova bleskově a za chvilku už máme kávičku koupenou.

Büfe Elit,karnaval

Büfe Elit,karnaval

 

Pokračujem na Cemberlitas,kde se zastavujeme v Büfe Elit na něco na chuť.Vybíráme karnaval(12TL).Pudink s kousky banánů,politý čokoládou a posypaný oříšky.Docela drahej,ale moc dobrej.

Vracíme se procházkou na hotel a doufáme,že zítřek se vydaří mnohem lépe.


14.3.středa

Od rána svítí sluníčko a dnešním cílem je největší z Princových ostrovů,Büyükada.V 10:10 vyplouváme lodí společnosti  Şehir Hatlari z přístavu Eminonu.

Eminönü,loď na Princovy ostrovy

Eminönü,loď na Princovy ostrovy

Loď nejprve zastavuje v Kadiköy a potom už postupně na ostrovech Kinaliada,Burgazada,Heybeliada a Büyükada,kde vystupujeme.Z přístavu jdem na náměstí,kde stojí malá Clock Tower(hodinová věž).Zde je možnost si půjčit kolo,elektroskútr nebo si ve vedlejší ulici pronajmout koňskou bryčku.Auta a motorky jsou na ostrovech zakázány.Výjimkou je policie nebo záchranařské složky.My máme čas a jdeme pěšky.

ostrov Büyükada

ostrov Büyükada

Cílem je vrchol s kostelem sv.Jiří,ze kterého jsou parádní výhledy na okolní ostrovy a Istanbul.Ulice,kterými procházíme,nejsou nijak zvlášť zajímavé.Domy mají styl viktoriánské doby a neustále nás míjí bryčka za bryčkou.Podle čísel,která mají vzadu,je jich tu přes 200.

ostrov Büyükada

ostrov Büyükada

Po hodině chůze dojdeme na velkou křižovatku cest uprostřed ostrova.Jsou zde stánky se suvenýry a restaurace Lunapark.Je po 13h a tak jdem dovnitř na oběd.Restaurace je úplně prázdná,takže  v nás nebudí moc důvěryhodnosti… Ale u vchodu se nás ujímá jeden ze zaměstnanců a pobízí nás dovnitř.Sedáme si až téměř dozadu,k venkovnímu grilu.Máme pěkný výhled na moře a asijskou část Istanbulu.

ostrov Büyükada,restaurace Lunapark,oběd

ostrov Büyükada,restaurace Lunapark,oběd

Já s Pepou vybíráme z jídelního lístku grilovaný levrek,což je mořský vlk(30TL) a zeleninový salát(10TL).Michal masovej špíz(25TL),protože nerad vybírá z ryby kosti.A všichni ještě čaj.Ten se tu „musí“ pít pořád.Jídlo je skvělý!

ostrov Büyükada,kostelík sv.Jiří

ostrov Büyükada,kostelík sv.Jiří

Po jídle už stoupáme do kopce ke kostelu sv.Jiří.Ti co si půjčili u přístavu kola,je teď zamykají u stromů,protože 1km dlouhý a prudký kopec se vyjet prostě nedá… Seshora jsou super výhledy.Vedle kostela je malá restaurace s terasou,ale dle vyvěšeného jídelního lístku je tu cca o 50% dráž než dole v Lunaparku a menší výběr.

ostrov Büyükada,maják a vysílač a my :-)

ostrov Büyükada,maják a vysílač a my 🙂

Po nafocení všeho podstatného jdem ještě pár desítek metrů po hřebenu směrem k majáku a vysílači.Z této strany je pěkný výhled na sousední ostrov Heybeliada.K majáku se dostat nedá,je oplocený a všude cedule zákaz vstupu.

ostrov Büyükada,mořská víla Ariel

ostrov Büyükada,mořská víla Ariel

Vracíme se dolů do centra.Na pobřeží si fotíme sochu Ariel,malé mořské víly.V 17:35 vyplouváme zpět do Istanbulu.Sledujeme západ slunce nad Sultanahmetem.

Istanbul,západ slunce nad čtvrtí Sultanahmet

Istanbul,západ slunce nad čtvrtí Sultanahmet

V Eminonu vystupujeme z lodě už za tmy.Je půl osmé.Zajdem si na kokorec a ayran.A cestou na hotel ještě na kopečkovou zmrzlinu(5TL dva kopečky) na náměstí Cemberlitas.Oproti včerejšímu deštivému dnu se dnešek vydařil o mnoho lépe.


15.3.čtvrtek

Dnes nás čeká palác Töpkapi(40TL) a Harém(25TL).Někdejší sídlo sultánů je dost rozlehlé a prohlídka nám zabrala asi tři hodiny.

palác Töpkapi

palác Töpkapi

Nebýt toho,že některé části paláce byly zavřené,tak by nejspíš trvala i déle.Bohužel ta nejzajímavější,klenotnice,byla taky zavřená 🙁 Častečně to vynahradila alespoň zbrojnice.Když to shrnu,tak za návštěvu Töpkapi s Harémem stojí,ale popravdě jsem od toho čekal o dost víc… Sice jsme měli smůlu,že některé části byly nepřístupné,ale i tak drtivá většina místností je prázdná.

palác Töpkapi

palác Töpkapi

Obdivovat lze vlastně jen vyzdobené stěny a stropy.V Harému probíhá tak rozsáhlá rekonstrukce,že jsme viděli jen jeho malou část.A samozřejmě všude plno lidí.

Harém

Harém

Od Töpkapi se přesunujem do centra na oběd.Téměř u každé restaurace nás otravují naháněči s jídelními lístky.My jdem do Balkan Lokantasi 1 na ulici ,kam chodí domorodci na jídlo.Do jedné z nich zapadnem.Samozřejmě vybíráme očima a ukazujeme rukama co chceme,protože názvy jsou napsané jen v turečtině.Ale kdo se bojí,nesmí do lesa 🙂 Dávám si čočkovou čorbu,bulgur,ciğer(kořeněnou směs z vnitřností – játra a srdíčka) a ayran.Cena za vše 12,50TL.Jídlo je moc dobré.Koukám okolo a jsme tu jediní turisté.

Balkansi Lokanta,oběd

Balkansi Lokanta,oběd

Cestou z oběda kolem přístavu Eminönu objevuje Pepa na křižovatce dům,odkud nosí turci čaj a občerstvení stánkařům na tržnici.Není nijak označen,jen každou chvíli z něj nějaký turek nosí na podnose čaj.Nadrzo jdem dovnitř,objednáváme čaj(1TL) a sedáme k jedinému stolečku co tu je.Sem turisté rozhodně nechodí 🙂 Za chvilku máme čaj na stolku.Je silný a vynikající.Asi nejlepší jaký jsme v Istanbulu pili.Dáváme si ještě jeden.Prodejce čaje a dalšího občerstvení je se stánkaři spojen vysílačkami.Takže objednání čehokoliv je otázkou chvilky.Mají tu i ceník jídla a nápojů,za který stánkařům prodávají.Ceny jsou samozřejmě nižší než ty turistické.

Valentův akvadukt

Valentův akvadukt

Nad Atatürkovým bulvárem se ve výšce 18m tyčí Valentův akvadukt,který zajišťoval přísun vody z Bělehradského lesa do města ještě v 19.století.Zachovalo se přes 600m této historické památky.Od akvaduktu jdem po Atatürkově třídě až k nábřeží.

přístav Yenikapi,trajekt

přístav Yenikapi,trajekt

Nalevo je přístav trajektů společnosti IDO,která provozuje lodní dopravu po Marmarském moři.Napravo je nedávno zřízený park Yenikapi Miting Alani.Stromy jsou ještě malé a dost tu profukuje.Čtvrtí Kumkapi s drahými restauracemi jdem pomalu procházkou k historickému centru Sultanahmetu.

Kumkapi

Kumkapi

Na večeři zajdem do Balkan Lokantasi 2 na ulici Mleté maso proložené plátky brambor a přesto zapečený sýr,omáčka.Vzdáleně to trošku připomíná franceshinu,kterou jsme ochutnali v Portu.K tomu ayran a čokoládový dortík.Cena za vše 14,50TL.Po večeři se zastavíme na nákup v Migrosu.Naproti stojí pěkně nasvícená budova İstanbul Valiliği (sídlo guvernéra Istanbulu),která je hlídána kamerami a vojáky.Jeden vyběhne z kukaně,když Michal vytahuje foťák a chce budovu vyfotit.Fotit se nesmí,takže fotečka nebude 🙁 Cestou na hotel ještě dáváme zmrzlinu a kupujeme ve večerce turecké víno(0,7l za 25TL).


16.3.pátek

V 8h odcházíme z hotelu.Linkou Maymaray jedeme na Arilik Cesmeni,kde přestupujeme na metro M4 a pokračujeme na Kartal.Vyjdeme nahoru k silnici,kde čekáme na bus E10.Ten nás zaveze rovnou pred terminál letiště Sabiha Gökcen.Odbavíme se a už jen nalehko,bez báglů,projdeme bezpečnostní kontrolou.Za ní,cestou k odletové bráně,omrkáváme obchody.Nic nekupujem,je to předražené,včetně alkoholu.

letiště Sabiha Gökcen

letiště Sabiha Gökcen

Konečně otevřeli gate a můžeme do letadla.Tentokrát sedíme líp a vychází na nás oběd s masem.Máme kuřecí s bramborem a zeleninou.Let proběhl v klidu a po přistání jdem hned na vlak.Přejíždíme na Wien Hauptbanhof.Do Sparu si skočíme pro svačinu a pivko na cestu.Ve 14:10 odjíždíme EC 102 do Břeclavi,kde přestupujeme na EC 276 směr Brno.


Info:

Metrem M4 lze jet až na stanici Pendik.Odtud pokračovat busem E10 na letiště Sabiha Gökcen.Všimli jsme si cestou busem,že zastávka je hned u stanice metra.Samotné metro končí na Tavsantepe.Ještě dostavět další čtyři stanice a bude se jezdit až na letiště.

Souřadnice:

MIGROS  obchod                N41° 00.719′ E28° 58.509′

BALKAN  LOKANTASI 1    N41° 00.835′ E28° 58.565′

BALKAN  LOKANTASI 2    N41° 00.813′ E28° 58.483′   

PRODEJNA KÁVY                N41° 01.001′ E28° 58.204′

ČAJ   pro trhovce                N41° 01.102′ E28° 58.033′


Účastníci:Michal,Pepa,Vlasta

Fotogalerie

Rubriky: Navštívené země, Turecko | Štítky: , , | Napsat komentář

PŘECHOD VEPORSKÝCH VRCHŮ 2018

                                           

             PŘECHOD VEPORSKÝCH VRCHŮ 2018

 

Trasa:

sedlo Tlstý Javor – Tri Chotáre – Klenovský Vepor – sedlo Machniarka – sedlo Zbojská – Kučelach – pramen Rimavy – Fabova hoľa – sedlo Burda – Pätina – Závadka nad Hronom.


18.4.středa

sedlo Tlstý Javor – Tri Chotáre – Klenovský Vepor – sedlo Machniarka – sedlo Zbojská: MAPY.CZ

V 7:10 vystupuju z autobusu na zastávce Drábsko,Tlstý Javor.Čeká mě dvoudenní vandr Veporskými vrchy,které jsou navštěvované velmi sporadicky.Což se mi později potvrdí.Rosničkáři slibují na následující dny doslova luxusní počasí a byl by hřích sedět doma 🙂

sedlo Tlstý Javor

sedlo Tlstý Javor

V sedle pod přístřeškem dám rychlou snídani a pokračuji po červené značce (Rudné magistrále) na Dlhý Grúň.Odtud je nádherný výhled na Sedmák a Sihlu.

Drábsko,Sedmák

Drábsko,Sedmák

A parádní výhledy na vzdálené hřebeny a do okolních údolí pokračují i cestou k rozcestníku Kysuca-Uhliarka.Sluníčko pálí téměř jako v létě.Dávám pauzu na svačinu.Kochám se krajinou.

Kysuca - Uhliarka

Kysuca – Uhliarka

Přibližně v polovině cesty z Uhliarky na Tri Chotáre nacházím upravený pramen.Podle mapy.cz je bokem od červené značky,ale realita je taková,že je hned u cesty 🙂 Dobírám čerstvou vodu a šlapu dál.Přes Šopisko a Machnáčův grúň se dostávám pod Klenovský Vepor.Nahoru to jde pomaleji,cesta na jaře zarůstá bujnou vegetací,občas nějaký ten spadlý strom.Sem tam se ještě drží sníh.

Klenovský Vepor

Klenovský Vepor

Klenovský Vepor je vysoký 1338 m,má podlouhlý tvar a prý připomíná kančí hřbet.Odtud jeho název vepor-vepř.Vrchol je téměř celý zarostlý stromy s vyjímkou malé skalní plošiny,kde kromě krásného výhledu na jih,najdete i dřevěnou sochu Jánošíka jak hlídá svoji truhlici s pokladem 🙂 Ale není zamčená,tak kdo je zvědavý,může do ní nakouknout.

Klenovský Vepor

Klenovský Vepor

Tady potkávám prvního a zároveň posledního turistu za dva dny vandru.Jde opačným směrem než já.Jaký rozdíl oproti třeba Fatře nebo totálně přelidněným Roháčům… Chvilku posedím a pokračuji prudkým klesáním do sedla pod Vartou.

V sedle odbočím na žlutou značku a po cca 400m stojím u rozcestníku Chata pod Veporom.Chaty jsou tu dvě.Jedna novější a uzamčená,patří Lesům SR.Druhá je starší a slouží jak turistická útulňa.Je volně přístupná.Bohužel je poznat,že ne všichni návštěvníci se k ní chovají jak by měli.Zděná pec je ve stavu,že se v zimě nikdo moc neohřeje 😬 Celkově je ale chata pořád v solidním stavu a dobře poslouží pro případ noclehu nebo úkrytu před špatným počasím.Pár metrů pod chatou je vydatný pramen.

útulňa pod Veprom

útulňa pod Veprom

Vracím se na červenou značku a jdu dál přes Rozsypok,odkud je krásně vidět část Nízkých Tater s Kráľovou hoľou,do sedla Machniarka.

Rozsypok,výhled na Nízké Tatry

Rozsypok,výhled na Nízké Tatry

V sedle u zamčené chaty je studánka,ale vody v ní bylo sotva na dně a čistotou taky dvakrát neoplývala.Spíše připomínala stojatou kaluž vody.Ani jsem ji raději neochutnal.

Pokračuji dál přes sedlo Bánovo  do sedla Diel.Je to křižovatka cest,ale jinak nic zajímavého.Po krátké pauze jdu celkem nezáživnou cestou do sedla Zbojská.Cesta se kroutí jak had,po pravé straně je vidět vrch Remenisko.Konečně přicházím na okraj lesa a otevře se přede mnou parádní výhled do sedla Zbojská se stejnojmennou dřevěnou rozhlednou.

sedlo Zbojská

sedlo Zbojská

Je pravda,že obvykle se rozhledny staví na kopcích a ne v sedle 🙂 Ale tahle tu tak nějak docela zapadá…,no…,asi tedy spíše do koncepce jak přilákat více turistů než co se týče výhledu po okolí.Jen na cestu k rozhledně se nějak pozapomnělo… Chodí se,spíše tedy jezdí(podle vyjetých kolejí) po louce,jak se komu zamane 🙄 Součástí rozhledny je i malá kaplička sv.Juraja.Při výstupu po schodech rozhledny je možné si prohlédnout expozice vycpaných zvířat a zbojníka Jakuba Surovca.

Sedlem prochází silnice,která spojuje Brezno s Rimavskou Sobotou.U autobusové  zastávky je i nenápadný sypaný peron,kde v letních měsících zastavuje parní vláček ozubnicové železnice Tisovec – Zbojská – Pohronská Polhora.

koliba Zbojská

koliba Zbojská

Čas pokročil a je potřeba se po celodenní túře odměnit.Koliba Zbojská k tomu přímo vybízí.K večeři mám bryndzové halušky s klobásou,pivko a tatranský čaj.Z terasy koliby je pěkný výhled po okolí.Počasí nádherné a tak nocuji na louce u lesa pod širákem.


19.4.čtvrtek

sedlo Zbojská – Kučelach – pramen Rimavy – Fabova hoľa – sedlo Burda – Pätina – Závadka nad Hronom: MAPY.CZ

Ráno vstávám něco po šesté.Ranní ptáče,dál doskáče 🙂 Pobalím saky paky a vyrážím po červené značce na stanici Zbojská.V současné době je budova zřejmě využívána k ubytování.Alespoň vnitřní zařízení tomu při pohledu přes okno nasvědčovalo.Bohužel jsem si nikde nevšiml cedulky s adresou nebo tel.čísla,kde by se nocleh dal domluvit.

stanice Zbojská

stanice Zbojská

Pokračuji kolem Chaty Zbojská s lyžařským vlekem dál na Kučelach.Od rozcestníku se vydávám k pramenu Rimavy.Stojí tu turistický přístřešek s infotabulemi.Nabírám vodu a dělám si obědovou pauzu.

pramen Rimavy

pramen Rimavy

Je tu pěkný výhled na JV stranu Muraňské planiny.Od pramene vede neznačená lesní cesta,která se po 500m napojuje na červenou a modrou značku vedoucí ze sedla Burda na Fabovu hoľu.Když dojdu ke značkám a podívám se dolů do sedla,tak jsem rád,že ten krpál nejdu zespodu.Nahoru k rozcestníku Tri Kopce je to taky krpál,ale znatelně kratší.Sluníčko peče a ze mě teče 🙂 Odměnou je,kousek před rozcestníkem,super výhled na Královu hoľu a za ní jsou vidět i zasněžené vrcholky Vysokých Tater.

Tri Kopce,výhled na Vysoké Tatry

Tri Kopce,výhled na Vysoké Tatry

Za rozcestníkem Tri Kopce nechávám v houští bágl a jen nalehko jdu na Fabovu hoľu (1439m),nejvyšší horu Veporských vrchů.Pěšinkou to na zarostlý vrchol trvá asi 10 minut.Je nutné často přelézat padlé stromy.

Fabova hoľa

Fabova hoľa

Výhledy tu kvůli stromům  nejsou žádné.Kdo chce,může se zapsat do vrcholové knihy,která je ukryta v dřevěném sloupu nedaleko rozcestníku.Dlouho se zde nezdržuji a vracím se pro bágl a sestupuji dolů do sedla Burda.

sedlo Burda

sedlo Burda

Sedlem Burda(1008m) prochází všechny turistické trasy.Necelých 200m od rozcestníku,v bývalém lomu,stojí srub Burda,který byl znovu postaven v roce 2015 po tom,co starý v roce 2012 vyhořel.Dnes mám smůlu,je zavřený,ale v hlavní sezónu(červen-září) by měl být otevřený denně a mimo ni o víkendech.Za malý peníz se tu dá přenocovat v podkroví ve vlastním spacáku.Za uzamčenou chatou vedle rozcestníku si dávám pauzu.Je zde stůl a lavice.Po půlhodince odpočinku jdu dolů k hájovně na rozcestí Pätina.Kdysi tu vedla úzkokolejka do Závadky nad Hronom.

Pätina,vagon(útulňa) bývalé úzkokolejky

Pätina,vagon(útulňa) bývalé úzkokolejky

Připomínkou na časy minulé je železniční vagón,který slouží jako útulňa před nepohodou a k přespání.Uvnitř je infotabule o historii lesní železnice.Studánka tu není.Buď požádat o vodu v hájovně nebo zkusit vodu z potoka.Ovšem tady bych byl opatrnější,protože od sedla Burda probíhá těžba dřeva a všiml jsem si,že lesní stroje často přejíždí přes vodní toky a tudíž bych na kvalitu vody moc nespoléhal…

lanovka na stahování dřeva mezi Pätinou a Klátnou

lanovka na stahování dřeva mezi Pätinou a Klátnou

Podél říčky Hronec pokračuji po modré přes Klátnou až na okraj Závadky nad Hronom.U zastřešené studánky nabírám vodu a na louce u lesa nad studánkou si vybírám místečko k přespání.Je zde hezký výhled na obec a hlavně na hřeben Nízkých Tater.Pár desítek metrů ode mě zahání večer bača se psy ovečky do ovčína.Prostě podhorská idylka na venkově 🙂


20.4.pátek

Závadka nad Hronom

Závadka nad Hronom

Ráno si kapku přispím.Vstávám v půl osmé.Bača vyhání ovečky na pastvu.Není kam spěchat.Vlak do Banské Bystrice jede až v 8:58.U studánky si opět nabírám vodu na cestu a pomalu jdu do Závadky.Nedaleko nádraží se zastavuji v krámě pro snídani a svačinu na cestu.Rychlík přijíždí načas.Cesta zpět na Moravu proběhla bez větších problémů.


Účastník:Vlasta

Fotogalerie

Rubriky: Navštívené země, Slovensko | Štítky: , , , | Napsat komentář

PODZIMNÍ CHOČSKÉ VRCHY 2017

                     

              PODZIMNÍ CHOČSKÉ VRCHY  2017

 

Trasy:

Kvačianská dolina-Prosiecká dolina-Liptovský hrad-Velký Choč-Valaská Dubová

Biely potok-Vlkolínec-Malino Brdo-Hrabovo-Ružomberok


16.10.pondělí

Vlakem do Liptovského Mikuláše.Odpolední procházka prosluněným městem.Pivko v pivovaru Liptovar,které bylo drahé,ale výborné.Podvečerní přejezd busem do Kvačan a pěšky asi 500m do ústí Kvačianské doliny.Přes léto je zde otevřený bufet,ale ten je teď na podzim už zavřený.Nocleh v turistickém přístřešku.


17.10.úterý

Kvačianská dolina-Prosiecká dolina-Liptovský hrad: MAPY.CZ

Ráno v půl osmé vyrážím po červené značce nahoru po kdysi frekventované cestě,kde v 60 – 80letech 20.století jezdili osobní i nákladní auta.Dnes se tomu ani nechce věřit,že tudy vedla hlavní spojnice mezi Oravou a Liptovem.

Kvačianská dolina,vyhlídka Malý Roháč

Kvačianská dolina,vyhlídka Malý Roháč

Z vyhlídky Kobyliny fotím hlavu Jánošíka a Kvačianku,která se dole proplétá krasovým údolím.Po 1,5km následuje další vyhlídka Malý Roháč.Na rozcestí Oblazy odbočuji po modré dolů k vodním mlýnům.

Stojí tu Horní a Dolní mlým.Byly postavené v 19.století a teprve v 80letech minulého století rekonstruované dobrovolníkama.Dolní mlýn sloužil navíc i jako pila.Je přístupný,vstupné kdo co dá… Prodávají zde upomínkové předměty.Kromě toho tu mají volně pasoucí se kozy.Zvědavé a mlsné… Můj bágl opřený na lavičce tak dlouho pokoušely,až se jim ho povedlo shodit na zem a hezky zašpinit.Asi hledaly něco na zub 🙂

Oblazy,Dolní mlýn

Oblazy,Dolní mlýn

Od mlýnů pokračuji k nedalekému Ráztockému vodopádu.Z modré značky k němu vede krátká odbočka.Nahoru nad vodopád  jsem nelezl,žebřík je v chatrném stavu.Borovianskou dolinou přicházím na okraj vesnice Velké Borové.

Velké Borové,hřbitov

Velké Borové,hřbitov

Kromě hřbitova je tu pěkný turistický přístřešek.A nedaleko krčma a penzion Borovec.Velká infotabule upozorňuje na rok 1895,kdy zde spadl meteorit o váze 6kg.Asi 2 km odtud,na opačné straně vesnice,stojí pěkná rozhledna,která vznikla přestavbou z trafostanice.Ale k ní jsem už nešel,tak nějak sem podvědomě tušil,že mě bude tlačit čas a budu rád,když dojdu ještě za světla na Liptovský hrad.Ale zpětně mě to mrzí.Podle fotek vypadá super.

Velké Borové,farma(bufet Goral)

Velké Borové,farma(bufet Goral)

Polní cestou kolem farmy (v létě zároveň i bufetu Goral) stoupám na Sekaninu,kde u cesty stojí velký kříž se stolečkem a lavicemi.Dělám tady občerstvovací pauzu.Na to,že je říjen,tak sluníčko peče jako v létě.Takový krásný počasí v půlce října hodně dlouho nebylo.Je odtud pěkně vidět Sivý vrch i Roháče.

Velké Borové,kříž na Sekanici

Velké Borové,kříž na Sekanici

Před rozcestníkem Svorad potkávám první dva turisty.Vstupuji do Prosiecké doliny a tam už turistů přibývá.Na žebřících potkávám dokonce i turisty ze země,kde zítra již znamená včera 🙂 Většina návštěvníků volí opačný směr než já,z Prosieku.Kde zaparkují auto a okruhem přes Kvačianskou dolinu se zase vrací zpět.Po žebřících se jde nahoru lép než dolů,ale mě by opačný směr vzhledem k mojí plánované trase nevyhovoval.Takže jdu proti „proudu“ 🙂

Prosiecká dolina,Vyšný Straz

Prosiecká dolina,Vyšný Straz

Po překonání nejstrmějších úseků,které se nazývají Vyšný a Nižný Straz,odbočuji na rozcestí Vidová k vodopádu Červené písky.V některých suchých měsících zde voda téměř neteče,ale dnes mám štěstí.Vody sice není mnoho,ale za to tu není ani noha.Cestou do dolní části doliny zvané Vráta,potkávám školní výpravu,která nemá konce.Roztažená snad na dvou kilometrech,a každá část se mě vyptávala,jak daleko před nimi jsou jejich rychlejší spoluvýletníci.V půl druhé vycházím v ústí Prosiecké doliny.Vítá mě sluníčko,kterého v soutěsce mezi skalami mnoho nebylo.Na okraji Prosieku u hřiště stojí krčma,která je zavřená.Škoda,pivko by bodlo.Ale tady už mají po sezóně 🙁

 

Prosiecká dolina,ústí

Prosiecká dolina,ústí

Pokračuji kousek do dědiny a u autobusové zastávky odbočuji doprava nahoru účelovou asfaltkou.Po jednom kilometru jsem nad Ižipovcemi na červené značce.Dělám si krátkou občerstvovací přestávku a jdu směrem do Liptovské Anny.Nad dědinou scházím z červené značky,která vede na Čerenovou skálu a jdu dolů ke dřevěné zvonici,která zde zbyla z vyhořelého gotického kostela.

Liptovská Anna,zvonice kostelíku Sv.Anny

Liptovská Anna,zvonice kostelíku Sv.Anny

Dělám fotečku a procházím po silnici dědinkou dolů směrem k Bukovině na křižovatku k hospodářské usedlosti z poloviny 19.století.Usedlost je zrekonstruovaná,ale veřejnosti nepřístupná.

Bukovina,rolnická usedlost z 19.století

Bukovina,rolnická usedlost z 19.století

Proti proudu potoka Sestrč jdu po červené necelé dva kilometry po asfaltce.U lesácké maringotky odbočuji po značce nahoru.Totálně rozjetou a rozbahněnou cestou šlapu do kopce cca 1 km než dojdu k rozcestníku Sedlo pod Kralovou.Tenhle úsek mi trval přejít snad hodinu.Vyjeté koleje od lakatošů byly až metr hluboké.Poslední úsek na Liptovský hrad je do prudkého kopce a už se mi nahoru ani moc nechce.Ale na hradě je turistický přístřešek a tudíž skvělá možnost noclehu.Takže překonávám i poslední překážku v podobě dřevěného žebříku a těsně před setměním jsem na Liptovském hradě.Jsem tu sám,nikde ani noha.


18.10.středa

Liptovský hrad-Velký Choč-Valaská Dubová: MAPY.CZ

Velký Choč,z Liptovského hradu

Velký Choč,z Liptovského hradu

Ráno vstávám před sedmou,projdu si hrad.Lépe řečeno to co z hradu zbylo a dělám fotky.Na západní straně sluníčkem nasvícený Velký Choč a na východní v mlžném oparu Roháče.Sestupuji dolů do sedla a po žluté dojdu k termálnímu jezírku Kalameny.Už se tu dvě osoby koupou.A přijíždí další,cyklisti.Jezírko je malé,ale dost navštěvované.Po okraji lesa,po naučné stezce pokračuji do Lúček.Je to větší lázeňská obec.V jejím centru se nachází Lúčanský vodopád.V místním coopu doplňuji zásoby.

Lúčky,Lúčanský vodopád

Lúčky,Lúčanský vodopád

Kolem hotelu Choč jdu po silnici až k rozcestníku Jastrabia dolina a odtud po červené k turistickému přístřešku Žimerová.Je poledne a dávám si pauzu na oběd a odpočinek.Na půdě přístřešku se vyspí dva a dole na širokých lavicích další tři lidi.Po jídle stoupám ke studánce,která je 800m nad Žimerovou.Doplňuji vodu a pomalu šlapu prudkým stoupáním až do sedla Vráca.Je to makačka 🙂 Sedlo od sebe odděluje Velký a Malý Choč.

Velký Choč

Velký Choč

Ze sedla je to vrchol Velkého Choče (1611 m) už „jen“ 500m.Pěkně tu fouká…,oblíkám mikinu a klobouk narážím víc do čela,abych o něj nepřišel 🙂 Nahoře jsem po půl třetí.Potkávám tu dva mladé slováky,kteří tu chtějí nocovat.Šli na vrchol opačnou stranou,z Valaské Dubové.Dělám pár fotek,ale sluníčko se schovalo za mraky.Už to není jako ráno na Liptovském hradě.

Velký Choč,vrchol (1611m)

Velký Choč,vrchol (1611m)

Po zelené sestupuji do Strednej polany,kde stojí „hotel Choč“.Je tak nazývána zdejší útulňa.Nebudu tu spát,ale ze zvědavosti ji jdu omrknout.Bytelná,s ohništěm a matracemi uvnitř.Snad ještě dlouho vydrží a bude sloužit svému účelu.

Stredná polana,útulňa "hotel Choč"

Stredná polana,útulňa „hotel Choč“

Po modré půjdu směrem do Valaské Dubové.Při plánování tohoto vandru jsem měl v úmyslu sejít až ke hradu Likava a tam někde přespat pod širákem,ale v letošním roce je hrad kvůli opravám uzavřen pro veřejnost.Takže jsem to vyhodnotil,že bude lepší skončit v Jánošíkovej krčme.

Asi v polovině cesty do Valaské Dubové je velký kámen,Jánošíkův stůl.Poslední krátká pauza a protože se začíná šeřit,pospíchám do Jánošíkovej krčmy,kde mám rezervovaný nocleh.K večeři si objednávám furmánske halušky s bryndzou,slaninou,klobásou a sýrem.Podávají je tu v dřevěné oválné misce.Jsou znamenité.A pivečko k tomu 🙂


19.10.čtvrtek

Biely potok-Vlkolínec-Malino Brdo-Hrabovo-Ružomberok: MAPY.CZ

Dnešek je odpočinkový.Autobusem jedu do Ružomberoku a odtud dalším na zastávku Biely Potok,Pri moste.Po žluté jdu nahoru po louce až do Vlkolínce,který je vyhlášený památkovou rezervací lidové architektury a zapsán na seznam UNESCO.V dolinách se válí mlha a proto není cestou nic vidět.Sluníčko svítí až nahoře ve Vlkolínci.

Vlkolínec

Vlkolínec

Ve vesnici dodnes bydlí místní a dá se tu i ubytovat.Projdu si dědinku,udělám pár fotek a pokračuji dál po žluté,do sedla Sidorov.V sedle je turistický přístřešek a studánka.Voda teče slabým pramínkem,ale teče.Scházím dolů,k rozcestníku Vlkolínské louky.Je tu minizoo s domácím zvířectvem.Určený hlavně pro děti.

Vlkolínské lúky

Vlkolínské lúky

Po asfaltce šlapu nahoru do areálu Malino Brdo.V zimě lyže,v létě kolo a turistika.Nad hotelem se tyčí zdejší dominanta,skály Haliny.Značená cesta tu není,ale od horní stanice kabinové lanovky vede na Haliny vyšlapaná cestička.Výhledy jsou nádherné.Dělám odpočinkovou a zároveň obědovou pauzu.

Malino Brdo

Malino Brdo

Po jednom z mnoha biketrailů,které vedou pod lanovkou,scházím dolů k vodní nádrži Hrabovo.Od nádrže pokračuji po žluté a z rozcestí pod Kalváriou po modré značce do Ružomberoku.Z cesty u kapličky Sedmibolestnej Panny Marie je hezký výhled na Ružomberok a hrad Likavu.

Ružomberok

Ružomberok

U nádraží v coopu doplňuji zásoby na cestu domů a vlakem se vracím zpátky na Moravu.


Účastník:Vlasta

Fotogalerie

Rubriky: Navštívené země, Slovensko | Štítky: , , | Napsat komentář

BOSNA A HERCEGOVINA 2017

           

                       BOSNA  A  HERCEGOVINA  2017

 

                                      Deník z cesty do BaH.

 Úvodem:

BaH je v současné době etnicky i politicky rozdělena.Tvoří ji dva autonomní regiony – Republika srbská(srbové) a bosňácko-muslimská Federace Bosny a Hercegoviny(bosňáci a chorvaté) a navíc samostatný distrikt Brčko,který spravují obě federace.Úředními jazyky jsou chorvatština,srbština a bosenština.Prakticky se od sebe jazyky takřka neliší.Problém je,že každá z federací si hraje na svém písečku.Je rozdělena železnice,energetika,školství,zdravotnictví,sport… Alespoň měna je zatím společná,konvertibilní marka.Pokud se někomu zdá,že je u nás příliš mnoho politiků,tak v BaH by si teprve užil 😀 Zajímavý článek o tom je na 100+1

Čas ukáže,zda je tohle uspořádání životaschopné anebo v BaH bouchnou saze…

BaH

BaH


Trasa:

Pozemní cesta do BaH vedla přes Slovensko,Maďarsko,Chorvatsko.Zpátky jsme se vraceli přes Chorvatsko,Slovinsko,Rakousko.Takový malý balkánský okruh vylepšený krátkou zastávkou v italském Terstu na zpáteční cestě.Celkem jsme absolvovali vlaky,autobusy a taxíky přes 3000km.

Pokud nejste ajznboňáci,šotouši,dobrodružné povahy anebo chcete ušetřit čas,tak je nejvýhodnější využít levných letenek společnosti Wizz Air,která provozuje linky Budapešť -Sarajevo a Bratislava-Tuzla.A pro cestování po zemi si půjčit auto.Veřejná doprava je z našeho pohledu středoevropana docela mizerná…,ale i to se dá překousnout 😉


20.9.středa

Sraz účastníků „zájezdu“ je v Brně na hlavním nádraží.Po krátké tekuté snídani “U prasečí hlavy” nasedáme do EC 273 Csardás s odjezdem 8:23.Vlak je poloprázdný.Zabíráme čtyřku se stolečkem ve velkoprostoráku.Doplňujeme tekutiny a probíráme itinerář naší cesty.Cesta ubíhá bez problémů.Ve 12:35 zastavuje vlak na nádraží Budapešť-Keleti.Máme dvě hodinky fóra.Náš spoj do Zagrebu odjíždí ve 14:45.

Berem bágly a jdem vpravo od východu budovy nádraží cca 200m do ulice Bethlena Gábora do “naší” hospůdky(Coffea Arabica).Při cestách se tu pravidelně zastavujeme.Ne že by tu bylo bůhví jaké pivo.Čepují maďarský Dreher,takový běžný “europatok”(půllitr za 590Ft),ale dobře se tu na zahrádce sedí.Je to blízko nádraží,hned naproti je sámoška.Vedle prodávají zmrzlinu a langoše.Vše důležité po ruce 🙂

Vede tu pěší zóna,takže bez aut.Marcel před placením zjišťuje,že jedna jeho forintová dvoutisícovka už neplatí.Číšník říká,že nám ji v bance vymění.A tak jdeme do banky na rohu.Vystojíme frontu u kasy,během které k nám přistoupí nějaký domorodec a dává nám svoji dvoutisícovku,aby jsme mu ji taky vyměnili.Očividně se mu nechce zařadit na konec fronty-No proč ne.Po cca 15 minutách jsme na řadě.Bankovky vyměníme během půl minutky.Výměna je zdarma.Kus za kus.Vracíme se za Petrem do hospody.Ten už svými forinty zaplatil a tak jde Marcel do samošky pro pivka(Borsodi,plechovka za 229Ft) a navrch kupuje do vlaku čerstvé langoše s česnekem.Borsodi je maďarské pivo s přídavkem nějakého kukuřičného výtažku nebo co… Pitelnost bídná,ale vychlazené na mastný langoš zabírá 🙂

IC 204 Rippl-Ronai odjíždí 14:45 načas.Cestou se nic zajímavého neděje.Po šesti hodinách přijíždíme do Zagrebu.Dalším naším cílem bude Hrvatska Kostajnica.Osobní vlak odjíždí až ve 22:50.Mezičas jdem vyplnit do nedalekého café baru Palma.Mají tu pivo Ožujsko za 12Kun a espresso za 7kun.V půl jedenácté se přesunujem do vlaku.Chorvatské železnice na tomto úseku trati provozují celkem moderní soupravy.


21.9.čtvrtek

Po necelých dvou hodinách jízdy vystupujeme v Hrvatské Kostajnici.Vlak končí až o stanici dál,ve Volinji.Ale z této vesničky by jsme se jen těžko dostávali přes hranice.Bosna a Hercegovina nemá žádné přímé vlakové spojení s okolními státy.Rychlík Zagreb – Sarajevo byl loni zrušen.Takže za svitu čelovky  jdeme pěšky cca 3 km do města.Spoléháme na to,že přejdeme hranice a pak už z bosenské strany nějaký ten bus ráno pojede.Přecházíme most přes řeku Una.Hned za ním je celnice.Čekáme otázky co tu pěšky a navíc v noci pohledáváme,ale berou nás turisty,jako samozřejmost.Chorvati kouknou na pasy a posílají nás na bosenskou celnici.Tam je to podobné.A navíc dostanem razítko do pasu.Bágly nikdo nekontroluje.Jsme v Bosenské Kostajnici.

Pokračujem na malé náměstíčko.Je něco před druhou hodinou ranní a je tu klid.Jen pár opilců pokřikuje o kus dál před barem hotelu Imperial.K našemu překvapení je na hlavní ulici otevřena nonstop pekárna.Od prodavačky zjistíme,že první ranní bus jede v 5:10 do Noviho Gradu a ukazuje nám zastávku.Máme tři hodiny čas.

Zkouším z blízkého bankomatu(banku už si nepamatuju) vytáhnout nějaké konvertibilní marky,ale nebere mi to ani jednu kartu ze tří,které mám.Marcel zkouší svoji a také bezúspěšně.Pomalu jdeme po hlavní ulici směrem k zastávce a zahlédnem další bankomat(UniCredit Bank).Tady už vybírám na první pokus 200KM.Když se vracím od bankomatu,tak přijíždí policejní auto.Samozřejmě jsme v noci na malém městě místní policii podezřelí.Policajti nás legitimují a vyptávají se co tu děláme.Naštěstí srbochorvatština je celkem srozumitelná.Po zjištění,že jsme češi,se konverzace protáhne dobře na půl hodiny.Nejvíc se bavíme,když si přepisují naše iniciály z pasů a nevidí tam jméno po otci… Nedokážem jim vysvětlit,že u nás se otčestvo nepoužívá.Trvají na tom,tak jim ho říkáme.Jasně,že nemůžou poznat,jestli jim lžeme nebo mluvíme pravdu,ale hned jsou spokojenější 😀 Před odjezdem nám ještě řeknou,že kdyby byl nějaký problém,tak máme zazvonit na nedaleké policejní stanici,že pomůžou.

U zastávky  je supermarket s částečně krytou zahrádkou i se stoly a židlemi na umělém koberci.Tady se utáboříme až do příjezdu busu.No,začíná být docela chladno.Přes den tu podle kaluží vydatně pršelo a teplo vypadá jinak… Ale statečně to do rána vydržíme za pomoci několika kalíšků rumu.

Něco po páté se začínají na zastávku trousit místní.To je dobrá známka,že bus skutečně pojede.V 5:15 autobus přijíždí.Už v něm pár lidí sedí a s námi nastupuje ještě asi 6-7 dalších.Docela po nás se zájmem koukají.Na tomhle spoji turisté očividně běžně k vidění nejsou.Lístek do Noviho Gradu stojí 4,50KM/os.Podávám šoférovi padesátku a je z toho na větvi.Samozřejmě nemá zpátky.Posílá nás sednout a že cestou rozmění.Do Noviho Gradu je to 25km.Postupně bus nabírá na zastávkách další lidi.Převážně ženy.V Novim Gradu příjíždíme k nádraží a hrnem se ke dveřím,ale bus odbočuje do centra a šofér na nás houkne,že si máme sednout,že na nádraží zajede až pojede zpátky.Za chvíli je vše jasné.Zastavuje u nějaké fabriky,kde vystupují všechny ženy.Přes okna je vidět šicí stroje.Takže do práce děvčata,do práce 😉 Za dalších pět minut vystupujeme i my.Šofér nám podává lístky a přesně vrací drobné.

Osobák do Banja Luky odjíždí v 6:31.Je to výchozí vlak už z Dobrljinu,ale to je malá vesnička a kdyby jsme vystoupili z busu tam a náhodou vlak nejel,tak by jsme se asi těžko hned dostávali dál směr Banja Luka.Veřejná doprava v BaH je hodně nevyzpytatelná,jak později zjistíme vícekrát…

Přicházíme na peron a máme štěstí.Náš vlak tam stojí a pojede teprve do vedlejšího Dobrljinu a odtud se bude vracet přes Novi Grad do Banja Luky.A protože jsme prochladlí z nočního čekaní na bus,tak neváháme a lezem do osobáku.Vlak má tři vozy,které pamatují 70-80léta minulého století.Konduktérovi ukazujem fipky a vysvětlujem,že se svezem do Dobrlijinu a pak zase zpátky až do Banja Luky.Ať nemusíme čekat venku.No,moc to nechápe,ale zkontroluje fipky a mávne nad námi rukou.Obsazujeme dvě kupé(já s Petrem v jednom,Marcel vedle v druhém) a dospáváme noc.Vagon je příjemně vytopený.Po cca hodince spaní se budím a sleduji ubíhající krajinu za oknem a cvrkot na zastávkách a staničkách,kde vlak zastavuje.Drtivá většina cestujících jsou ajznboňáci,kteří se tímto spojem dostávají do/z práce.V devět hodin jsme v Banja Luce.

Dnešním cílem je malebné historické město Jajce.Naše kroky směřují z vlaku na autobusové nádraží,které je hned naproti.Nejbližší bus jede až ve 12:25 a pak ve 13:00.Spousta času před námi.Zaparkujeme do zdejšího bufetu,objednáváme espresso(1,20KM) a připojujeme se na wifi.Marcel na mobilu najde jakýsi bus Hrvatski Tour,který má jezdit  v 11h někde z centra Banja Luky.No,moc tomu nevěříme.Je to tak 50:50,že pojede.Ale tady stejně není co dělat.Bereme si tágo(8KM za cca 4km) a za pár minut jsme v centru města.Čekáme na hlavní třídě,kde je spousta zastávek,do 11:20.Ale nic do Jajce nejede.Všechno to jsou jen místní linky MHD.No nic,ne vždy je posvícení 😕 Sedáme na bus MHD a vracíme se na nádraží.Lístek u řidiče 1,60KM/os.V kase kupujeme lístky do Jajce (13KM/os,70km).Taxi by stálo 100KM.(Později na netu zjišťujem,že bus Hrvatski Tour snad i jezdí,ale zastavuje až někde na okraji města u benzinky).

Jdem si dát do bufetu něco k snědku.Aktuální nabídka jídel je napsaná křídou na tabuli.Což znamená,že si vybíráme ze dvou polívek a guláše.Volíme guláš s těstovinami,salátem a pečivem(3,50KM) plus lahvové pivo Nektar(2KM).Guláš,jak ho známe z domu to rozhodně není a pivo jako nektar taky nechutná 🙂 Tak aspoň zaplníme žaludky.

Před nástupem do busu nás šofér zkasíruje o 2KM za každý bágl.Cestou do Jajce se zatažená obloha protrhává a sem tam vykukuje sluníčko.Podle předpovědi nás čekají slunečné dny.Po cca 2h vystupujem.Autobusové nádraží v Jajce je na okraji města,kousek od vodopádu.Je tu kasa,bufet,WC(placené) a stanoviště taxi.Nejprve si zjišťujeme odjezdy na zítřejší den do Zenice.Pak jdem kolem vodopádu do centra Jajce.Na vyhlídkové plošině nad vodopádem je několik turistů.Také my se zastavujeme a fotíme první fotky.

Pokračujem dál přes most a Travnickou branou vstupujeme do historického centra.Na náměstí je Jajce Youth Hostel Central.Rezervaci sice nemáme,ale protože už je po hlavní sezóně,tak předpokládáme,že budou mít volno.Na recepci nás přivítá mladá,hezká slečna.Volné pokoje má.Bereme 3lůžkáč za 20KM/os.Ubytujem se a bez dlouhého zdržování vyrážíme na prohlídku města.

Jajce je perla BaH,čekající na zápis do seznamu UNESCO.Má spoustu turistických zajímavostí a ve 14.století bylo hlavním městem bosenského království.Největším lákadlem je 27m vysoký vodopád na řece Plivě.Ale neméně atraktivní je i středověké jádro města s citadelou.

Jajce

Jajce

Dlážděnou cestou stoupáme ke zvonici sv.Lukáše z 15.století.Kousek dál je Medvědí věž,jejíž zdi mají tloušťku až 6m.Jedna z místních pověstí říká,že zde chovali medvědy a krmili je zajatci :mrgreen: Dovnitř se ale nedostaneme,na vchodu je zamčená mříž.Uvnitř taky není nic vidění,jen prázdný prostor zarostlý trávou.Pokračujem tedy prohlídkou podzemní krypty,kterou nechal postavit zakladatel Jajce,Hrvoj Vukčić Hrvatinić.Vstup je zpoplatněn 2KM/os.Potom nahoru k pevnosti,která se tyčí nad městem.Míjíme Dámskou mešitu,která sloužila pro modlení žen a je zajímavá tím,že nemá žádný minaret.Vypadá jako obyčejný domeček.U brány pevnosti platíme 2KM/os.Vcházíme dovnitř na rozlehlé nádvoří.Kromě nás tu je jen jedna dvojice turistů.Počasí je na nás lehce vrtošivé…,chvíli pálí sluníčko,naráz se zatáhne a prší lehký deštík a za chvilku zase svítí sluníčko.V dálce se dělá duha a my chodíme po hradbách na střídačku v tričku nebo v bundě.Kdysi královský hrad,ze kterého dnes už prakticky krom hradeb nic nezůstalo,byl dobyt turky na začátku 16.století.Podle dochovaných písemností se jej turci zmocnili ve chvíli,kdy se zdejší křesťané modlili.Výhledy na město pod námi a do okolí jsou parádní.Scházíme dlážděnými uličkami kolem osmanských domů dolů do centra.Některé domy jsou i teď stále pobořené a připomínají válečný konflikt z let 1992-95.

Jajce,Okića mešita

Jajce,Okića mešita

Nedaleko Banjalucké brány najdeme v postranní uličce zastrčené bistro.Uvnitř není ani noha.Tedy krom majitelky.Objednáváme si každý sarajevské pivo(2KM) a velký burger(2,50KM).Pivo je docela pitelné,i když s českým pivem se nedá srovnat.Ale nepřijeli jsme přece do Bosny chlemtat české pivo 😀 Burger je obrovský a vynikající.Maso,zelenina,omáčka.Kam se na něj hrabe McDonalds se svými sračkami…

Po občerstvení procházíme kolem mešity Esma Sultana centrem směrem k vodopádu.Chceme se dostat po silnici na opačnou stranu řeky Vrbas,kde je ve svahu turistický přístřešek a je tu skvělý výhled na vodopád a na celou historickou část Jajce.Jdeme stejnou cestou,kterou jsme přišli z autobusového nádraží.Na hlavní silnici se dáváme doleva a na křižovatce E761 a E661 zase doleva.Pro pěší to není moc příjemná chůze.Chodník žádný a je tu silný provoz.Po 15 minutách jsme na místě.Kdo přijede autem,tak u odbočky na lesní pěšinu,která vede k přístřešku,je malé parkoviště.Vyhlídka je hojně navštěvovaná,protože výhled na vodopád s historickým městem na pozadí je famózní.I když focení proti sluníčku s kapesními automaty není žádná výhra 😕 Fotogeničtější místo zde nenajdete!

Jajce

Jajce

Při zpáteční cestě míjíme autobusák a procházíme silničním tunelem do novější části Jajce.Po pravé straně je most,kterým se dostaneme přes park zpátky do starého centra.Ale ještě předtím zaskočíme do blízkého menšího supermarketu pro pár drobností.A taky abychom omrkli ceny.Mimo jiné kupujem láhev červeného bosenského vína(1l/3,20KM).Koštovat se musí 😛

Jajce,řeka Pliva

Jajce,řeka Pliva

Parkem podél řeky Plivy se dostaneme až těsně nad vodopád,tentokrát z opačné strany.Dole pod námi je vyhlídková plošina,kde ale moc lidí není.Jednak je placená a jednak tam na turisty padá vodní tříšť,takže možnost focení je značně omezená… Od vodopádu využíváme možnost dostat se do centra po starých schodech a vycházíme nahoře mezi Travnickou branou a restaurací Amadeus.

Je poznat,že v Jajce turistická sezóna nezadržitelně končí.Turistů minimum a většina restaurací a barů má zavřeno.Pakujem se na hostel.Dohání nás únava z probělé noci a cestování.Dáváme sprchu a chutnáme zakoupené víno.Je trošku sladší,ale dobré.Určitě lepší než pivo.Byl to dlouhý den.Jdem chrnět.


22.9.pátek

Vstáváme v půl osmé.Posnídáme ze svých zásob.Pobalíme věci do báglů a v devět odcházíme na autobusák.V kase si kupujeme lístky na bus do Zenice s odjezdem ve 13:45h(12,50KM/os).S mladým taxikářem,který stojí se zeleným passatem opodál,si domlouváme odvoz na hráz mezi Malým a Velkým Plivským jezerem.Stojí tu vodní mlýnky(mlinčići),které nelze při návštěvě Jajce vynechat.Cena je 7KM za 5km.Za pár minut jsme u mlýnků,ale taxikář nás vysazuje o kus dál v kempu.Nejprve trochu brblem,že se musíme vracet asi 700m zpátky.Ale protože si domluvíme i odvoz zpátky do Jajce,tak rychle přicházíme na to,že je naopak výhodnější čekat na tady,na zahrádce,pěkně u pivka,odkud uvidíme taxík přijíždět.Přijede pro nás v 11:30.Máme spoustu času na pohodovou prohlídku okolí.

Jajce,vodní mlýnky(mlinčići)

Jajce,vodní mlýnky(mlinčići)

Soustava asi 20 dřevěných vodních mlýnků stojí na dřevěných kůlech.Za osmanské doby sloužili k mletí obilovin.Mlýnské kameny byly poháněny vodou z Velkého Plivského jezera,která byla k jednotlivým mlýnkům rozvedena pomocí umělých kanálků.Na největším krajním mlýnku(nejblíž cesty) je cedulka s telefonním číslem,kam se dá zavolat a domluvit si názornou ukázku jak se tu kdysi zrno mlelo.Matně si vzpomínám,že cena byla asi 20KM,ale ruku do ohně za to nedám.Mlýnky jsou vzájemně propojeny dřevěnými lávkami a mosty.Do každého,krom krajního,se dá vlézt.Ideální pro děti nebo hobity 😀 Líbí se nám,že tu krom jednoho francouzského karavanu a jeho osazenstva není ani noha.Můžeme se tu procházet bez tlačenice jak chcem.Vstupné se tu zatím žádné neplatí,ale nejspíš by mělo.Už jen proto,aby se zisk mohl využít na opravy.Některé z mlýnků už “melou” z posledního.Pár desítek metrů od parkoviště je zavřený bufet se zahrádkou.Okolo se prohánějí dva psi.Na pivko se vracíme do kempu.

Jajce,Velké Plivské jezero

Jajce,Velké Plivské jezero

Sluníčko po ranní mlze už začíná připalovat.Jdem do místní restaurace a objednáváme točené pivo.Jenže číšník natočí půlku sklenice a konec…,točené došlo.Tak lahvové Sarajevsko za 3KM.Sedíme na terase u vody,v křesílkách pod slunečníkem.Výhled na jezero.Užíváme si to.Těžká pohodička.Přesně v půl dvanácté přijíždí náš taxík.Zaplatíme,berem bágly a nasedáme do taxíku.Přijedem na autobusák a Petr vytahuje peněženku,že zaplatí.Ale taxikář peníze odmítá a několikrát opakuje,že zpáteční cesta je grátis.A dodává,ať se nám v Bosně líbí a přeje štastnou cestu.Že by jsme k němu poslali pražské (lichvo)taxikáře na “převýchovu”? :mrgreen: Poděkujem a jdem na oběd.

Jajce,čevapi v lepinje

Jajce,čevapi v lepinje

Za mostem,po levé straně cesty před Travnickou branou je několik restaurací vedle sebe.Marcel zkušeným okem vybírá tu,před kterou stojí panímáma okolo padesátky a vyhlíží hladové turisty.Musím říct,že jsme neprohloupili.Paní je ochotná a za okamžik už máme na stole sarajevské(2KM) a jídelní lístek.Objednáváme si všichni to stejné,bosenskou(begovu) čorbu(4KM) a čevapi s cibulí v lepinje(6KM).Jídlo je skvělé.Hlavně čorba příjemně překvapila.Dáváme si ještě jedno sarajevské a spokojeně oddychujeme.Ve čtvrt na dvě zaplatíme a odcházíme na bus.

Autobus příjíždí cca s 10min zpožděním.Šofér nás každého zkasíruje krom jízdenky ještě o 1KM za bágl.Vzdálenost cca 75km jedeme skoro 2,5h.Silnice úzké a kvalita taky nic moc.V Travniku je krátká přestávka na občerstvení a WC.Před půl pátou zastavujeme konečně v Zenici.

Zenica,vlaková stanice

Zenica,vlaková stanice

Bez otálení se přesunujeme do budovy vlakového nádraží,která je hned vedle autobusáku.Do Sarajeva chceme jet Talgem,které tu jezdí teprve od září 2016.Železnice BaH nakoupila Talga od španělského výrobce už v roce 2010,ale ty stály šest let “ v kopřivách” v Sarajevu než se dostaly do reálného provozu.Nějak se pozapomělo,že stav tratí a přejezdů v BaH je v tak zuboženém stavu,že moderní soupravy se na nich nedají provozovat.Tento ukvapený nákup na úvěr devíti,tehdy moderních souprav za 132 mil.KM, je dodnes černou dírou… Svršek železničních tratí je v BaH bídný.Max.rychlost se místy blíží 80km/h.Ale spíše se jezdí průměrnou rychlostí 50km/h.

Protože už se pohybujeme v bosenské části země,kde vlaky provozuje Železnice Federace Bosny a Hercegoviny(ŽFBH),musíme si zakoupit jízdenky.Fipka tu sice platí,ale jen s 50% slevou.Bohužel pro nás mají ŽFBH ceník nastavený tak,že i s 50% slevou by nás jízdenka vyšla dráž než obyčejné jízdné.Je to paradox,ale je to tak.Připočítávají si totiž speciální příplatek(3,5 eura neboli 7KM).Takže nám paní pokladní vypíše psanou jízdenku.Chvíli ji to trvá…,výpočetní technika sem ještě nedorazila.Cena 9,50KM/os včetně povinné místenky.

V 17:30 odjíždíme R713 s mírným zpožděním do Sarajeva.Ve vlaku je hezky čisto,klima funguje,sedačky pohodlné.Pod stropy jsou zavěšené ještě staré CRT monitory 4:3 na kterých je možné sledovat nějaký western a poté jeden z dílů Assassin’s Creed.Filmy běží bez zvuku,s bosenskými titulky a jako hudební doprovod do toho pouští z reproduktorů vozu nějakou populární hudbu místní produkce.

Trochu nám vrtalo hlavou,proč při nástupu do vlaku konduktéři všechny cestující nahání do dveří prvních dvou vozů.A zanedlouho jsme na to přišli.Většina menších stanic,kde vlak zastavoval,má jen krátký perón.Sotva na dva vozy a někde je ten betonový dokonce nahrazen jakýmsi montovaným železným nástupištěm,ke kterému se ani ty první dva vozy nevejdou celé.No a ty první dva vozy jsou tak akorát,které si dva konduktéři při výstupu a nástupu cestujících stačí ohlídat. Ve vlaku je zařazen bistro vůz,ale Marcel zjistí,že je zavřený.Obsluha tam je,ale není co prodávat… Displej ve voze ukazuje rychlost vlaku mezi 50-70 km/h.Do Sarajeva příjíždíme za tmy s 30min. zpožděním.

Vedle nádraží je otevřená pošta,kde je i směnárna.Marcel s Petrem jdou měnit.Čekám venku a hlídám bágly.Ubytko na dnešní noc rezervoval Marcel ještě z domu přes booking  v Lucky Hostelu,který je od nádraží asi 4km daleko.Nasedáme do tramvaje č.1,u řidiče zakoupíme jízdenky za 1,80KM/os a jedeme na zastávku Vijećnica.Odtud je to k hostelu slabých 300m mírně do kopce.Cestou se zastavujeme v malém konzumu a kupujeme lahvinku bosenského bílého.Hostel nacházíme celkem snadno.Zvoníme a za chvilku otvírá mladá slečna a zve nás dovnitř.Vstupuje se takovou “garáží”,dole pod schody se musíme vyzout a nahoru už jdeme v ponožkách.Nahoře to vypadá stejně jako v kterémkoliv jiném evropském hostelu.Dostanem pěkný 3L pokoj,za který platíme v hotovosti(14KM/os).Slečna domácí nám dává mapku Sarajeva a propiskou do ní zakresluje pro turisty zajímavé body.Ptáme se na Tunel života(Tunel spasa),kde je nyní muzeum.Ale slečna nás od návštěvy zrazuje… Že je to daleko,nejezdí tam MHD a není tam zase tolik k vidění.Z tunelu je zachováno sotva 15m.A za 10KM to prý nestojí.Dlouho se nezdržujem a vyrážíme do večerního města.

První zastávkou je pivovarská pivnice,která je kousek od hostelu.Je součástí Sarajevského pivovaru.Pivnice je zařízená ve stylu rakousko-uherských restaurací z počátku 20. století.Obklady ze dřeva a sloupy z litiny.Na zdech visí staré fotografie.Pivnice má přízemí a horní patro.Drtivá většina stolů je rezervována.Volné jsou jen malé vysoké stolky s barovými židličkami kousek od výčepu.Restaurace by i na západě evropy působila honosně a draze.Naproti výčepu se na malém podiu chystá na vystoupení nějaký místní band.Sedáme si k malému stolku vedle výčepu a hned je u nás číšník.Čekáme nápojový lístek,eventuálně jídelní,ale nic takového… Na otázku jaké mají piva,řekl jen svetao a crno.Nu což,Petr s Marcelem objednávají světlé,já tmavé.Za chvíli je pivo na stole a ve třetinkách.Vůbec nás nenapadlo říct si o půllitr.Nevadí.Připíjíme si na to,že jsme šťastně a ve zdraví dorazili do Sarajeva.Popravdě,i když pivo nebylo špatné,tak jsme od něho čekali trochu víc.Obzvlášť v pivovarské pivnici.Chvíli pozorujeme okolní cvrkot v pivnici a shodujem se,že tohle není to pravé ořechové pro nás.Dovnitř neustále proudí noví hosté,vyfiknutí od hlavy až k patě jako na svatbu.Zřejmě je to oblíbený podnik zdejší smetánky.Říkáme si o účet a platíme 2,50KM za jedno pivo.

Přecházíme Novi most a ocitnem se v muslimské čtvrti Baščaršija(Hlavní tržiště).Je to turisticky nejzajímavější,ale zároveň také nejdražší část města.Ve večerních hodinách je tu hlava na hlavě a naháněči zdejších restaurací z toho mají radost.Už máme hlad a tak se zastavujeme ve Steak House.Je to vlastně součást restaurace naproti,ze které se všechno jídlo a pití nosí.Objednáváme točené sarajevské a něco dobrého k večeři.Názvy si už nepamatuju,ale je to na fotkách.

Sarajevo,Steak House,večeře

Sarajevo,Steak House,večeře

Vypadalo to dobře a dobře to i chutnalo.Porce velké,skoro jsem to nemohl dojíst.Cenově tu je o dost dráž než v jiných částech města.Půllitr piva 6KM,jídlo okolo 15-25KM.Steaky jsou ještě dražší… Napapkaní a unavení se vracíme na hostel.Po sprše ještě koštujem lahvinku bílého vína.


23.9.sobota

Ráno vstáváme něco kolem osmé.Sbalíme se a na základě včerejší domluvy se slečnou domácí si necháváme bágly v rohu obýváku.Kolem oběda se pro ně vrátíme.Jdem si projít Sarajevo za bílého dne.Sluníčko svítí už od rána a tak naše kroky míří nahoru na muslimský hřbitov Alifakovač,který je jedním z nejstarších sarajevských hřbitovů.Je odtud moc pěkná vyhlídka na město.

Sarajevo,výhled od hřbitova Alifakovac

Sarajevo,výhled od hřbitova Alifakovac

Fotíme a scházíme kostkami vydlážděnou uličkou dolu k řece Miljacka.Míříme do čtvrti Baščaršija.Tentokrát do ní vcházíme z jiné strany než včera večer.Čtvrť byla založena v 15.století a byla ve své době jedním z nejdůležitějších obchodních center na Balkáně.Na první pohled nás zaujme stará dřevěná kašna(Sebilj) s množstvím holubů kolem.

Sarajevo,Baščarčija

Sarajevo,Baščarčija

Holubi jsou tak krotcí,že neodlétájí.Jen na svých nožkách popojdou bokem od procházejících turistů.Kde kdo je tu krmí a tak jsou pěkně vypasení.Chvíli se procházíme úzkými uličkami mezi krámky a pak skočíme do jedné maličké kavárny na bosenskou kávu(2KM).Servírují ji tady na podnosu v měděné džezvě se šálkem,skleničkou vody,cukrem a kouskem sladkého lokumu.Vychutnáváme si zdejší atmosféru.

Sarajevo,Baščaršija,bosenská káva

Sarajevo,Baščaršija,bosenská káva

Pomalu procházíme pěší zónou Ferhadija na jejímž konci plane Věčný oheň.Je vzpomínkou na partyzány,kteří osvobozovali Sarajevo za 2.světové války.Zabočujem doleva a jdem na nábřeží k Latinskému mostu,kde Gavrilo Princip spáchal 28.6.1914 atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este.Na severní straně mostu je pamětní deska připomínající tuto událost.A na rohu,přes cestu,je možné navštívit muzeum Sarajevo 1878-1918.Čehož Marcel hned využívá.

Přecházíme Latinský most a usedáme do parku na nábřeží.Odpočíváme na sluníčku.Domlouváme se,že by jsme v Mostaru mohli zůstat dvě noci,ať se nemusíme každej den stěhovat.Vytahuju mobil a chytám free wifi z blízké restaurace.Přes booking rezervuju dvě noci v  Hostelu Ejla.Moderní technika je někdy při cestování k nezaplacení.

Sarajevo,Latinský most

Sarajevo,Latinský most

Vracíme se na hostel pro bágly a tramvají jedeme na nádraží.Ale na druhé zastávce stojíme podezřele dlouho.Porucha dveří,které nejdou zavřít.Řidička po několika marných pokusech všechny cestující vyhání ven.Čekáme na další spoj a ten je pěkně namačkaný.Vtlačíme se dovnitř a jsme rádi že se vezeme.Marcel vystupuje jednu zastávku před nádražím.Chce se ještě podívat na stadion Grbavica,kde hraje své zápasy fotbalový klub Željezničar Sarajevo.Já s Petrem vystupujem na vlakovém nádraží.Kupujem jízdenky na vlak do Mostaru a na zahrádce před nádražním bufetem čekáme u vychlazeného pivka na Marcela.Při druhém pivku Petra napadne,že by bylo dobré doplnit zásoby na cestu,když je takové horko(22°C ve stínu) a bistro vůz ve vlaku bude nejspíš zase zavřený… Podle mapy by měla být za tramvajovou smyčkou nějaká sámoška.Takže vyráží do terénu a já hlídám.Vedle nádraží stojí Avaz Twist Tower(142m).Zájemci mohou vyjet výtahem nahoru a pokochat se vyhlídkou na Sarajevo(1KM).

Sarajevo,Avaz Twist Tower(142m)

Sarajevo,Avaz Twist Tower(142m)

Vrací se Marcel,dává pivko a za chvíli přichází i Petr s nákupem.První obchod byl zavřený a musel až do dalšího,vzdálenějšího,ale za to většího.Takže máme nějaké to pivko,víno i pečivo.V 16:26 odjíždíme R721 do Mostaru.Souprava je opět Talgo.Cesta opět plynulá,rychlost krásných 50-60km/h 🙂 Ve vlaku se občerstvujem z vlastních zásob.

Nejzajímavější části tratě je tzv.bosenský semmering,který začíná tunelem za zastávkou Plješavec.Horský úsek tratě stoupá po úbočích kopců a kroutí se v obloucích až nad Konjič,aby se zase vracel dolů do obce Kanjina a odtud podél řeky Trešanice do Konjiče.Škoda,že u Talga jsou okýnka napevno a nejdou stáhnout.Stálo by za to si tento úsek projet nějakým obyčejným courákem.Připomíná to Rhétské dráhy ve Švýcarsku.

Asi 25km za Konjičem leží Jablanica.Je tu muzeum 2.světové války a torzo mostu přes řeku Něretvu,který partyzáni během války vyhodili do vzduchu.Bohužel náš vlak tu nezastavuje a navíc teď večer by jsme toho už stejně moc neviděli.Možná někdy příště…

V 18:40 vystupujeme v Mostaru.Hostel Ejla je asi 600m od nádraží směrem k historickému centru.Takže se nejprve ubytujem a potom půjdem na večerní procházku a někam na véču.Hostel najdem bez potíží,stojí na rohu hlavní ulice Maršála Tita a ulice Kazazića.Hned u vchodu potkáváme majitele a ten nás vede do prvního patra,kde jsou pokoje.Domluva srbochorvatsky úplně na pohodu.Ptá se odkud jsme a po zjištění,že z Česka hned říká Čechoslovakia a jsme kámoši.Dává nám vybrat ze dvou pokojů.Berem si pěkný velký třílůžkáč s velkou lcd tv,kterou ale nakonec vůbec nezapínáme.Koukat na bednu jsme do Mostaru nepřijeli.Na chodbě vedle pokoje je kuchyň a dál dvě samostatné koupelny s WC.Za pokoj na dvě noci chce 44 éček.V přepočtu to vychází na nějakých 190kč za osobu a noc.Při pozdějším hodnocení se shodujem,že tohle bylo nejlepší ubytko při letošní cestě po Balkáně.Čisto,teplá voda kdykoliv,téměř nové zařízení a hlavně dobré,neproleželé matrace na postelích.Spalo se na nich fakt dobře!

Trochu se zabydlíme a vyrážíme do ulic.Po ulici Maršála Tita jdeme až ke Starému mostu.Hlavní turistické atrakci Mostaru.Je snad na všech fotkách.Ten původní přes řeku Něretvu byl postaven v 16.století za doby osmanské říše.Ale během bosenské války byl chorvatskou armádou zničen při ostřelování města.Po válce proběhla velká finanční sbírka v různých státech evropy a po rekonstrukci při zachování historických stavebních postupů,byl most v roce 2004 znovu otevřen.Stari most je pěkně osvětlen a stojí za to si ho za tmy přijít prohlédnout.Některé krámky poblíž mostu jsou ještě i teď večer otevřeny.Nasáváme atmosféru večerního města.

Mostar,Stari most(ulička se suvenýry)

Mostar,Stari most(ulička se suvenýry)

Mostar,Stari most(západní část)

Mostar,Stari most(západní část)

Přecházíme most a bočními uličkami jdem pomalu směrem k Titovu mostu.Na ulici Adema Buća najdeme místní malé bistro se třemi stolečky na chodníku.Uvnitř je starší panímáma se svým manželem,asi už důchodci.Ptáme se co mají dobrého k večeři.Výběr asi z deseti jídel.Nakonec to vyhrává teletina,lepinja,salát a nezbytné sarajevské.Za dvacet minut máme jídlo na stole.Nevíme proč,ale na talíři máme navíc i porci hranolek.Nicméně jídlo je skvělé.Objednáváme další sarajevské.Je nám fajn.Nepamatuju si už přesně cenu za večeři,ale bylo to okolo 40KM za všechno.

Je něco před desátou a pokračujem přes Titův most.Probíhá na něm rekonstrukce,ale chodit se přes něj dá.Je tu jen zákaz pro auta.Dojdeme až k hostelu,ale spát se nám ještě nechce.Pár metrů od našeho ubytování je otevřený Café Bar ”Klub Boemi”.O turisty zde nezavadíte.Taková paluša pro místní.To je něco pro nás 😎 Zahrádka je  “garáž” s plechovými vraty a otevřenou pergolovou střechou.Objednáváme sarajevské(2KM) a rozkoukáváme se… Lahváče tu chladí v basách ve veliké kamenné vaně,do které je hadicí napuštěná studená voda.Vedle vany stojí kadibudka s tureckým záchodem a umyvadlem.Čas od času(asi co 30minut) ji majitel baru umyje tak,že vezme hadici a celý záchod postříká vodou a je umyto.Kromě nás je tu několik místních a někteří už mají podle vratké chůze dost “nakoupeno”.Při dalším pivu si objednáváme orahovaćku-ořechovici(1,50KM),voní i chutná po vlašském ořechu a je vynikající.Nejlepší kořalka,kterou jsme v BaH pili.U třetího piva zkoušíme další,pelinkovać-bylinná s pelyňkem(1,50KM).Chuťově připomíná fernet.Před půlnocí platíme a jdem do hajan.A co budem dělat zítra? V plánu je několik variat.Rozhodnem se podle počasí až ráno.


24.9.neděle

Svítíčko od rána hezky sluní a slibuje horký zářijový den.Varianty jsou tři:Kravica,Blagaj,Neum.Já bych spíš preferoval Kravické vodopády nebo Blagaj,ale moji souputníci mě “přehlasovali” a jedeme do Neumu,vykoupat se v Jadranu.Je to ta nejdelší,časově nejnáročnější a tím pádem i nejdražší varianta.Nevím,který čert nám to nakukal,že jsme do toho šli… Ale popořádku.

Z hostelu odcházime jen nalehko s malými baťůžky.Na vlakovém nádraží kupujeme jízdenky do Čapljiny(5,40KM/os).V 9:00 vyjíždíme Talgem z Mostaru.V Čapljině jsme za 35 minut.

Čapljina,souprava Talgo

Čapljina,souprava Talgo

Teoreticky by měl do Neumu(dle webu ŽFBH) navazovat bus,který provozují bosenské železnice.Ale v kase se dovídáme,že je neděle a nic nejede.Takže jdem vedle na autobusák.Na infotabuli je napsán bus do Neumu v 10:00,tak si myslíme,že máme vyhráno,ale pokladník za okýnkem nás rychle vyvede z omylu.Bus jede až v 11:10.A lístky nám prodá,až bus přijede a bude v něm místo.Fajn.Máme se na co těšit 😕 Domlouváme se mezi sebou,že pokud bus nedojede nebo bude plný,tak si vezmem tágo a pojedem na Kravické vodopády.V konzumu kupujem pivko v plechovce a vyčkáváme.

Bus přijel skoro na čas.Místa je v něm spousta a je zaplněn asi z poloviny.Kupujem v kase lístky(10KM/os) a nastupujem.Z Čapljiny do Neumu je to asi 50km,ale až cestou zjišťujem,že bus dvakrát přejíždí chorvatskou hranici a tudíž se cesta časově značně protahuje.Chorvati na hranicích poctivě vybírají pasy a kontrolují cestující.Jede se přes Metković,Opuzen a kolem pobřeží po Jadranské magistrále zpět do BaH.Silnice kolem jezera Donje Blato a dál směrem na Hutovo asi není kvůli stavu a hornatému terénu pro autobusy vhodná…,nevíme.Každopádně do Neumu přijíždíme až ve 13h.

Neum je jediné město BaH,které má přístup k moři.De facto se jedná o úzký 10km pruh pobřeží(nepočítaje poloostrov Klek o jehož severozápadní část se vede spor s Chorvatskem),který rozděluje Chorvatsko na dvě části.Proto také chorvati chtějí postavit 2,5 km dlouhý most z Komarna do Brijesty na poloostrově Pelješac.Chorvatům by tím odpadlo dvojité překračování hranic.Ale na druhou stranu při průjezdu přes BaH zastavují v Neumu a čerpají benzín nebo naftu.Palivo je tu o třetinu levnější než v Chorvatsku.

Neum,Jadran

Neum,Jadran

Vystupujeme na zastávce u benzinky.Zde na hlavní silnici je jakési nepsané centrum všeho dění.Jsou tu restaurace a kolem několik obchodů.Dá se tu sehnat taxík a zastavují tu busy.Před jednou z restaurací stojí plechová bouda.Nejspíš kasa,kde se prodávají lístky na busy.Ale je neděle,takže zavřená.TIC to stejné.Podle webových stránek autobusni kolodvor má jet zpátky do Mostaru bus v 16:20.Tak uvidíme.Jdem klikatými ulicemi dolů k moři.Cestou míjíme digitální teploměr,umístěný na jednom z domů.Ukazuje 35°C na sluníčku.Takže v krámu kupujem vychlazená pivka.Na pláži přijdou vhod.Dole u pláže si skočíme do restaurace hotelu Sunce koupit pizzu(9-11KM,podle druhu) a pak už “zaparkujem” na oblázkové pláži pod hotelem.Je tu jen pár místních.Většina krámků podél pláže je zavřená.Sezóna skončila.Jdem do plavek a hurá do slané vody.Je cítit,že Jadran už není nejteplejší,ale pro nás je to pořád dobré 🙂 Po koupačce si užíváme sluníčka,které příjemně hřeje.Okolo čtvrté sbalíme věci a jdem nahoru k zastávce.

Neum,prodejna chlazených nápojů a novin :-)

Neum,prodejna chlazených nápojů a novin 🙂

V obchodě se ptáme,kdy jede bus do Mostaru a dostáváme odpověď,že až v 17:30.Takže kupujem pivko a vyčkáváme.Před půl šestou přichází pár místních.Většinou studentek.Takže se uklidňujem,že bus skutečně pojede.V 18h přijede bus,ale je plný a vezme jen dva lidi,kteří jedou až do Sarajeva.Řidič tvrdí,že za ním jede zastávkový bus,který nás vezme.Takže čekáme dál…,už nás to fakt nebaví! Na domorodcích je také znát,že jsou nervózní z dlouhého čekání.V 19h konečně bus přijíždí.No sláva.Kupujem lístky(12KM/os) a obsazujem poslední volné sedačky.Takže zase dvakrát přes hranice a v půl desáté vystupujem v Mostaru.Nezapomenutelný den,plný výživného cestování 👿

Jdem na hostel,převlečem se a namíříme rovnou do “našeho” bistra na véču.Hladoví jsme jak vlci.V neděli a v pokročilou hodinu už toho na jídlo na výběr moc není.Objednáváme si ražniči,hranolky,lepinju a sarajevské.Chuťově opět výborné.Platíme za vše 30KM.Na mě začíná lézt nějaký chřipkový bacil,tak jdu rovnou na hostel.Petr s Marcelem jdou prý ještě na jedno do baru Boemi jako včera.Samo,že u jednoho nezůstalo… Vrací se někdy ve dvě v noci a jsou notně rozveseleni.Navíc Marcel pouští z mobilu Visáče a zrovna potichu to nehraje.Takže mě spolehlivě budí.Nakonec všichni usínáme až kolem třetí.


25.9.pondělí

V půl deváté jsme vzhůru a ještě vzpomínáme včerejší den,vlastně na dnešní 🙂 Posnídáme.Necháváme bágly na pokoji a jen tak nalehko se jdem projít po Mostaru.Hlavně nafotit Stari most a přilehlé okolí za denního světla.Současně kupujeme pohledy a nějaké tekuté suvenýry domů.Nedaleko Stariho mostu nacházíme vylepený plakát pivního festu,který se konal 22-23.9. zde v Mostaru.Škoda.Vědět o tom dřív,tak jsme upravili itinerář a mohli jsme se zúčastnit.Marcel,jak je jeho dobrým zvykem,se odpojuje a jde omrknout fotbalový stadión,kde hraje klub Zrinjski Mostar.

Mostar,Stari most(ze severní strany)

Mostar,Stari most(ze severní strany)

Já s Petrem si užíváme atmosféru v jedné z mnoha kavárniček poblíž Stariho mostu u bosenské kávy(2KM).Petr vypisuje pohledy,které chce z BaH poslat.Před 11h jdem na hostel a jednu ulici od hostelu potkáváme Marcela.Bezva.Berem si z našeho pokoje bágly a Marcel navrhuje,že máme čas,tak dáme jedno v Boemi baru přes ulici.Včera mu to nestačilo,tak chce pokračovat.Dobrá tedy,objednáváme si sarajevské a s majitelem si děláme společnou fotku.A protože bar slouží zároveň jako sázková kancelář,tak Marcel jako znalec,radí místním jak natipovat I.českou hokejovou ligu.Raději se do toho s Petrem nemícháme,protože tipovat kluby jako Karlovy Vary,Havířov,Vsetín,Třebíč atd.není náš šálek kávy.Ale zdejší sázkaři jsou nadšení,že jim radí čech a věří,že vyhrají 😆 Dopíjíme pivo,loučíme s majitelem a sázkaři a jdem na autobusák.

Mostar,Cafe bar "Club Boemi"

Mostar,Cafe bar „Club Boemi“

Dnes chceme opět popojet pár kilometrů busem.Včera nám to nestačilo… Kupujeme v kase lístky do Splitu(33KM/os).Odjezd je ve 13h.Zbývající necelou hodinku využíváme k návštěvě protějšího Fast Foodu Adna a jdem na oběd.Objednáváme si čevapi v lepinje s cibulí.Čevapi prodávají buď 5 kousků za 3KM nebo 10 kousků za 5KM.A protože jsme nenažraní češi,teda moraváci,tak každý máme 10 kousků.Porce je tak velká,že ji ani nemůžem dojíst.Funíme a pomalu jak šneci se vracíme na autobusák.

MOSTAR,autobusové a vlakové nádraží

MOSTAR,autobusové a vlakové nádraží

Čeká nás asi 180km dlouhá cesta.V jednu přijíždí moderní autobus MAN společnosti Autoprevoz-Bus.Za bágl do úložného prostoru šofér vybírá 2KM.Odjíždíme asi 10min. zpožděni,takže vlastně včas.Bus je ze dvou třetin obsazený.Hranice do Chorvatska přejíždíme u Metkoviče.Následuje kontrola pasů a pokračujem dál.Bágly v zavazadlovém prostoru nikdo nekontroluje.Dál se pokračuje podél pobřeží po Jadranské magistrále.Krom krátké pauzy v Makarské se jede nonstop.V půl šesté jsme ve Splitu.Ze Splitu budeme pokračovat do Zagrebu nočním rychlíkem,který jede ve 21:44.Tak máme několik hodin času,které využijeme ke krátkému omrknutí blízkého okolí.Poloha vlakového i autobusového nádraží hned u moře umožňuje během pár minut dojít do historického centra Splitu.

Split,v pozadí zvonice katedrály

Split,v pozadí zvonice katedrály

Je tu Diokleciánův palác se sklepením,katedrála sv.Ducha se zvonicí(slouží jako vyhlídková věž),tři dochované brány(Zlatá,Stříbrná a Železná) a další… Jelikož jsem zdejší památky navštívil v roce 2003,tak nemám v úmyslu je znovu obdivovat. Chci zajít na kopec Marjan,ze kterého je parádní vyhlídka na Split.Klukům se chodit moc nechce,tak se domlouváme,že projdem hlavní promenádu na nábřeží a oni někde v postranní uličce zajdou na pivko a ohlídají mi bágl.

Split,nábřežní promenáda "Riva"

Split,nábřežní promenáda „Riva“

Promenáda “Riva” se za těch 14 let co jsem tu nebyl hodně proměnila.Přibylo spousta krámků,restaurací,zahrádek,vyrostly tu palmy,nová dlažba,lavičky.No prostě je tu všechno jiné.Jak vizuálně,tak hlavně cenově!U náměstí Republiky zabočujem do postranních uliček a ve staré části,poblíž kostela sv.Križa,najdem malou restauraci,která má venku stolečky.Kluci dávají lahvové pivko Ožujsko(15Kun) a já pokračuju na Senskou ulici,odkud stoupám po dlážděné cestě nahoru k vyhlídkové restauraci.

Split,výhled z Marjanu

Split,výhled z Marjanu

Kopec Marjan má nejvyšší bod 178m nad mořem,je dlouhý přes 5km a rozkládá se od restaurace “Vidilica” až po kostel sv.Jiří.Je to takový lesopark,protkaný kilometry stezek,který přijde za horkých letních dnů vhod.Vedle restaurace je vyhlídkový bod,ze kterého je úchvatný výhled na Split.A při zapadajícím sluníčku to platí dvojnásob! Po Botičevově schodišti scházím zpátky dolů na nábřeží.Vracím se za svými souputníky.Říkám jim,že vyhlídka na Marjanu je super,že stojí za to tam vyjít.Tím je nahlodám 🙂 Vracíme se na promenádu,hlídám bágly a kluci jdou svižně nahoru,aby ještě něco viděli než se úplně setmí.Začíná lehce poprchávat a ochlazuje se.

Kluci se vrací už za tmy.Jdem na vlakáč.Petra usazujem na kryté zahrádce k točenému Ožujsku(18Kun) a já s Marcelem jdem do blízkého obchodu Riboli na nákup.Je to taková větší sámoška,otevřená i večer.Tuším,že do 22h.Bereme proviant,pivko i víno do vlaku.Platím kartou.Vracíme se za Petrem na zahrádku,dáváme kafíčko(10Kun) a čekáme až přistaví k peronu náš vlak.

Před půl desátou nalezem do vlaku NZ820,zabíráme si kupé a vytahujem proviant k večeři.Vyjíždíme načas.Prvních pár kilometrů tratě,až do Kaštelu,vede podél pobřeží a z okna vlaku je pěkný výhled na rozsvícený Split.Přichází konduktér,zkontroluje fipky,a přátelsky nás upozorňuje ať si v noci dáváme pozor na „banditi“.Že se občas ve vlaku krade… No,to nás nepřekvapuje.Pár desítek tisíc kilometrů jsme po evropě vlakem už najezdili,takže s tím máme svoje zkušenosti.Ale noc proběhla v klidu.


26.9.úterý

Ráno v 5:47 zastavuje vlak v Zagrebu Gl.Kol.V 6h se otvírají potraviny na prvním peroně.Kupujeme snídani.Opět se zde dá platit kartou.Čekáme než nám přistaví vlak EC212 do Ljubljaně.V 6:55 odjíždíme.Ve vlaku snídáme.Zbytek cesty podřimujem.V 9:15 vystupujem v hlavním městě Slovinska.Dál máme namířeno do Villa Opiciny a odtud do Terstu.Villa Opicina leží už v Itálii(3km od hranic)a je to už takové předměstí Terstu.Bydlí zde početná slovinská menšina,takže slovinské železnice sem provozují vlakovou dopravu.V 10:44 vyjíždíme z Ljubljaně a za dvě hodinky jsme ve Villa Opicině.Do centra je to asi 1km.

Naším hlavním důvodem,proč jsme sem přijeli,je historická tramvajová dráha o rozchodu 1000mm spojující Villa Opicinu a Terst.Byla uvedena do provozu v roce 1902.Ve strmé části tratě byly tramvaje taženy zubačkovými lokomotivami.Později byly tramvaje taženy do kopce a z kopce lanovkovými vozy.Tato linka je  využívaná jak místními,tak turisty.Je součástí hromadné veřejné dopravy a platí se zde běžné jízdné(1,25Euro).Bohužel v době naší návštěvy tramvaje stále ještě nejezdí.V srpnu 2016 se ve výhybně Conconello srazili dvě tramvaje a od té doby se na kolejích nehnulo ani kolo.Náhradní spojení zajišťují autobusy(č.2).Jsme zklamaní.Alespoň si fotíme tramvajové depo a jednu z vystavených historických tramvají č.406.

Villa Opicina,historická tramvaj

Villa Opicina,historická tramvaj

Busem trvá jízda do centra Terstu dvacet minut a vystupujem na náměstí Oberdan.Kde je také původní konečná zastávka tramvajové linky.Cestou busem jsme si všimli,že na několika místech jsou koleje přerušeny nebo je na nich parkoviště pro auta.Je tak otázkou,kdy a jestli vůbec bude tato bezesporu zajímavá dráha ještě někdy obnovena.

Terst,památník císařovny Sissi před budovou vlakového nádraží

Terst,památník císařovny Sissi před budovou vlakového nádraží

Pěšky se přesunujem na nedaleké vlakové nádraží,kde si dáváme do úschovny bágly(5Euro/ks).A jdem do sousední budovy,kde je autobusové nádraží.Zjišťujeme odpolední spoj do slovinského Koperu,kde máme zarezervováno ubytko.V kase nám slečna tvrdí(i píše na papírek),že bus do Koperu jede pouze v 15:30 a v 19:00.Ale nám se zdá,že kecá… Na vyvěšených jízdních řádech různých společností je psaný Flixbus v 17:30 a Crnaja Tours bus v 17:45.Že by konkurenční boj? Řekla nám totiž jen spoje,které provozuje Arriva.Přitom to nebyla pokladna jen pro Arrivu.Necháváme to “odležet” s tím,že se projdem po blízkém okolí a okolo páté se vrátíme a uvidíme.

Terst,Canal Grande

Terst,Canal Grande

Směr procházky po městě volíme víceméně po nábřeží.Canal Grande,Molo Audance,Piazza Unita d´Italia s radnicí a fontánou.Pokračujem dál kolem sochy Nazario Saura,jachtařské mariny až k majáku.Sluníčko sice svítí,ale zároveň tu pěkně profukuje.Zamíříme tedy mezi domy a jdem se podívat na jednu z nejzachovalejších římských památek v Terstu,oblouk Riccarda.Je zastrčený v uličce kousek od kostela Santa Maria Maggiore.Odtud scházíme na Piazza di Cavana  a usedáme ke stolečku jedné z mnoha kavárniček.Objednáváme espresso(1,2euro) a víno rosé(1,75euro/dcl).K tomu dostáváme malou misku chipsů.Kolem Neptunovy fontány a kostela di Sant’Antonio Taumaturgo se vracíme na vlakový nádraží.

Terst,jachtařská marina

Terst,jachtařská marina

Vyzvedáváme v úschovně bágly a jdem pořešit situaci ohledně busu do Koperu.Na autobusáku už nejdem za “naší” kasírkou,ale vedle,kde je otevřená další pokladna.V ní solidně vypadající chlapík a bez problémů nám prodává dvě jízdenky na bus Crnaja Tours v 17:45.Cena 5,10euro/os(včetně ceny za bágl).Při placení nechtěně vzniká trošku chaos,když pokladník nechce 50eurovku,ale menší… Vytahujeme drobnější bankovky a mince.Až v autobusu zjistíme při přepočítávání,že se chudák pokladník ošidil a ve změti bankovek nám vrátil víc než měl…,o 5éček.Máme vlastně jednu jízdenku grátis 🙂

Cesta trvá cca 20min.Vystupujem na autobusové stanici,která je vedle vlakového nádraží.Jdem si ověřit,zda ranní rychlík v 5:25 do Ljubljaně skutečně jede.A přitom se ptáme,zda na rychlík S2 14 z Ljubljaně do Mariboru je povinná rezervace.Kasírka říká že ano a že si místenku můžeme koupit hned teď u ní.Proč ne.Aspoň na to nemusíme zítra při přestupu myslet.Cena je 3,20euro/os.

Koper,vlaková stanice

Koper,vlaková stanice

Venku se už šeří,takže jdem do hostelu Histria,kde jsem rezervoval nocleh.Cestou v Lidlu nakupujeme nějaký proviant na zítřek a nezbytné vínko,samozřejmě slovinské.Hostel je od nádru asi 1km,na okraji historického centra.Tady už platí západní ceny,takže 20éček/os ve dvojlůžkáču.No co už.Platím kartou a domlouváme se s recepčním,že ráno vypadneme už v 5:00 a klíče necháme na stole recepce.Zabydlíme se a vyrážime do setmělého Koperu.

Centrum je až na pár turistů a místních vylidněné.Bereme to starými dlážděnými uličkami kolem kostela Nanebevzetí panny Marie a přes Titovo náměstí,kde stojí Prétorský palác a Lodžie.Pokračujem až do přístavu.Kotví tu zaoceánská výletní loď Silver Spirit.Z nábřeží vyjedeme výtahem na belveder odkud máme na loď ještě lepší výhled.

Cestou zpátky k hostelu hledáme nějakou otevřenou hospůdku.Noc je ještě mladá.Ale skoro vše je  zavřené.Nakonec skončíme v Lord Byron Pubu.Mají tu spousty piv.Z českých např.Bernarda a Staropramen.Ale ty jsou tak naceněné,že nás okamžitě přešla chuť… 6 éček za flaškové! To jsme si vybrali lokál.Nicméně si objednáváme točené nefiltrované Laško za 2éčka.Na jídlo tu nemají bůhví co,tak skončíme u nějakých pikantních kuřecích nugetek(7euro).K pivu dobré.Ale nejlepší je obsluha.Tak otráveně a znuděně působící slečnu jsme ještě nikde na našich cestách neviděli… Okatě dávala najevo,jak by to tu nejraději zavřela a byla někde jinde.Někteří z hostů si museli chodit pro pivo sami,jak byla slečna “rychlá”.Děs a hrůza! Při pivku jsme aspoň v klidu zkoukli fotbalové utkání Sevilla-Maribor,když slečna po place takřka nechodila.Útratu jsme platili kartou.Spropitné nedáváme.Slečna nejen,že si ho nezasloužila,ale svým přístupem by si ten večer nevydělala ani na slanou vodu.Možná to bylo tím,že raději chtěla místo práce „hrát“ taky někde pohárovou středu,i když je cca hodinku pořád ještě úterý 😉

Po návratu na hostel dáme sprchu,vypijem lahvinku červeného vína a jdem chrnět.


27.9.středa

Ráno je budíček v půl páté.Rychlá hygiena a před pátou mažeme na nádraží.Vlak nečeká.Přesně v 5:25 odjíždíme IC508 do Ljubljaně.Ve vytopeném kupé se trošku ještě dospáváme.V Ljubljani přestupujem do vlaku S2 14.Takové slovinské pendolino.

Maribor,"slovinské pendolino" (vlak S2 14)

Maribor,“slovinské pendolino“ (vlak S2 14)

Pár minut po odjezdu projíždí vagónem „bufetářka“ a nabízí nápoje.Říkáme si o velké presso s mlíčkem.Vytahujem eura,ale slečna je odmítá,že je to grátis,v ceně rezervace.Po ránu fajn informace a palec nahoru pro slovinské železnice.Před 10h vystupujeme v Mariboru.Ve vestibulu Marcel kupuje každýmu lahváča na další cestu.V 10:19 pokračujem EC158 Croatia.Na rakouském území je výluka Murzzuschlag – Wiener Neudstadt.Po převozu busem už zůstáváme v Neudstatu.Pojedem odtud až rj 78 Johann Strauss.

Dopravcem jsou ČD a tím pádem je ve vlaku řazen český  jídelní vůz JLV.S tím souvisí i to,že od 15h(de facto po odjezdu z Vídně) mají tzv.happy hours a platit se dá českými korunkami(i stravenkami).Ceny jsou poloviční než ty v eurech a navíc se dá poskládat z nabízeného jídelního lístku menu dle vlastního výběru.Samo,že Marcel je držka a už po odjezdu z Neudstadtu v jídeláku domlouvá dřívější oběd za pozdější české ceny 🙂 Obsluha,kterou tvoří dvě mladé slovenské slečny,s tím nemá nejmenší problém.Marcelovo charisma zapůsobilo.Takže se stěhujem i s bágly ke stolečku v jídeláku.Objednáváme si čepovaný budvar(0,3l za 34kč) a vybíráme jídlo.U mě to vyhrává gulášovka a svíčková(jako menu 175kč).Jídlo je překvapivě dobré,lepší než jsme očekávali.Po obědě kecáme s obsluhujícími slečnami o naší cestě po Balkánu a máme co dělat,aby jsme se moc nesmáli,když jedna ze slečen(mimochodem obě blondýnky) s vážnou tváří pronese,že na Balkáně se všude jí balkánský sýr 🙄 A nevěří nám,když odpovíme,že jsme ho za těch osm dní cesty nejedli ani jednou.Cesta příjemně uteče a v 16:36 vystupujeme v Brně.Další naše výprava je za námi.


Závěrem několik postřehů:

BaH stojí určitě za návštěvu.Za mnohem delší návštěvu než jsme absolvovali my.Jsou zde vidět ještě mnohé stopy po válce,ale postupně mizí.Lidé byli fajn a ochotní pomoci.Nikdy se nám nestalo,že by nás jako turisty neznalé místních cen,chtěli vzít na hůl.Obecně jsou ceny jako nás.Plus minus nějaké to procento.V turistických destinacích je dráž a mimo ně o něco levněji.Konvertibilní marka je fixována na euro přibližně v kurzu 1 EUR = 1,95KM což je asi 13Kč za 1KM.Krom jednoho “neposlušného” bankomatu v Bosenské Kostajnici jsme při dalších výběrech(Mostar,Sarajevo) vždy uspěli.Takže lze říct,že vybírat se dá bez potíží.Placení kartou jsem v BaH využil pouze jednou ve větším konzumu v Mostaru.V malých restauracích,bistrech nebo na venkově to s kartou nepůjde.Raději hotovost.

Veřejná doprava,vlaky a busy,je slabá.Např.mezi Sarajevem a Mostarem jezdí jen jeden pár rychlíků za den.V letní sezónu dva páry.Kdyby mezi Brnem a Ostravou jezdili jeden,dva páry vlaků za den,to by bylo křiku 🙂 Problém železnice je i její rozdělení na ŽRS a ŽFBH a domluva o společném provozování spojů.Nemluvě o stavu tratí… Autobusy jezdí častěji,ale zase jen po hlavních silnicích.Mimo větší města je to problém.A na některá místa se jinak než taxíkem nebo autem nedostanete.S tím souvisí i jízdní řády.Vlaky se musí hledat zvlášť na území Republiky Srbské a zvlášť na území Bosny a Hercegoviny.A to nemluvím o komfortu vyhledávačů obou železnic.To samé platí u busů.Pokud nechcete hledat spoje na webech jednotlivých soukromých dopravců(Crnaja Tours,Autoprevoz-Bus,Getbybus atd.),tak je ještě globální jízdní řád autobusových linek na Balkánu,ale z vlastní zkušenosti jsme poznali,že ne vždy vyhledaný bus skutečně jede.Takže trpělivost při vyhledávání i čekání.Silnice taky nic moc.Jízdní časy dlouhé,ať už z důvodů špatných silnic nebo z častého omezení rychlosti.Na druhou stranu se jako turisté při cestování veřejnou dopravou dostanete k místním obyvatelům blíž.Což má taky své kouzlo 🙂

A ještě jedna rada na závěr.POZOR na čórkaře!!! V Sarajevu,ve čtvrti Baščaršija,jsme při nastupování do tramvaje byli svědky,jak cizího turistu okradli a pak utíkali pryč… Hlídejte si v tlačenici kapsy!


Ceny:

Benzín  95         2,0-2,20KM

Nafta                  1,9-2,10KM

LPG                   0,80-0,90KM

Konzum v Mostaru:

mleté jehněčí                   1kg            8KM

jehněčí žebra                   1kg             6KM

kuře                                   1kg          4,5KM

cibule                                1kg          0,7KM

jablka                                1kg       1-1,5KM

červená paprika               1kg          1,4KM

tvrdý sýr(eidam,gouda)  1kg           11KM

nutella                              750g            9KM

mouka(pšenice)                1kg         0,5KM

krémový sýr v krabičce  100g            1KM

pivo(sklo,plech)                 0,5l      1-2,5KM (nejlevnější bylo sarajevské,nejdražší dovozové)

víno(bosenské)                  0,7l od 3,50KM (dobrá je odrůda Blatina-červené suché)

malé lahvičky s pálenkou 0,1l        1-2KM (skvělé jako suvenýry)


Účastníci zájezdu:Petr,Marcel,Vlasta

Fotogalerie

Rubriky: Bosna a Hercegovina, Navštívené země | Štítky: , , | Napsat komentář

PĚT DNÍ V ISTANBULU 2017

                          

                       PĚT DNÍ V ISTANBULU 2017

 

Doprava:

Zpáteční letenky Vídeň – Istanbul za necelých 2500kč/os(economy class včetně všech poplatků,příruční tašky a 30kg zavazadla) zakoupeny cca 8 měsíců dopředu přes Pelikána u společnosti Turkish Airlines.

Airbus A321 Turkish Airlines

Airbus A321 Turkish Airlines

Při letu do Istanbulu jsme přistávali na letišti Sabiha Gökcen.U zpátečního letu došlo ke změně letiště a posunu času odletu o 2h později (informovali nás emailem cca 2 měsíce dopředu) a odlétali jsme z letiště Atatürk.Což bylo příjemné plus(kratší a rychlejší doprava z centra Istanbulu).

17.2.

(VIE) – (SAW) odlet 13:25  Boeing 737-800

21.2.

(IST) – (VIE) odlet  13:00  Airbus 321-700

Check-in jsme dělali při obou letech až na letišti.Turkish Airlines mají ve Vídni i v Istanbulu tolik přepážek k odbavení,že fronty u nich nebyly ani v jednom případě.

Po příletu do Turecka a následně i při zpáteční cestě  je nutné počítat s výstupní pasovou kontrolou před opuštěním letiště.Prostě už je to cesta mimo EU a Schengen,alespoň prozatím…

MHD po Istanbulu:

Určitě si pořídit Istanbulkartu.Cena 10TL,z toho 6TL stojí karta a je přednabita  na 4TL.Dobíjí se ve stejných automatech,kde se prodává.Ceny jízdného jsou výrazně nižší(skoro poloviční) než při placení jednorázovými žetony.Na jednu Istanbulkartu jsme jezdili tři.Po přiložení karty ke čtečce se ozve zvukový signál(pípnutí) a můžete projít turniketem.Zároveň se na displeji zobrazí  odečítaná částka a zůstatek na kartě.Projde jeden a podá kartu dalšímu.Platí na metro,busy(včetně Metrobusů),tramvaje,trajekty,podzemní lanovky,Marmaray tunel atd.

Do metra,na trajekty a zastávky(ostrůvky) tramvají se vchází přes turnikety. Přeskakovat turnikety(jako je to možné běžně vidět třeba  v Paříži nebo Londýně) jsme nikoho neviděli.Navíc na každé zastávce je u turniketů budka se zřízencem,který hlídá a pokud se zastavíte před turnikety a trochu déle okouníte,tak jde za vámi a hned se ptá,jestli něco nepotřebujete.Jsou opravdu všímaví.U busů se nastupuje pouze předními dveřmi a čtečka(pípák) na kartu je hned u řidiče.

Kdo je zvyklý jezdit MHD,ať už v tuzemsku nebo i jinde v zahraničí,tak s orientací a používáním hromadných prostředků v Istanbulu nebude mít větší problém.Důležité je vědět název zastávky kam jedete a hlavně správný směr(koncovou stanici dané linky).Není na škodu mít u sebe vytištěnou mapku hlavních linek.Je to dobré hlavně když přestupujete a kombinujte více dopravních prostředků.My používali tuhle: Metro Istanbul

Ubytování:

Rezervace ubytování přes Booking.com cca 2 měsíce dopředu.Původně jsme měli vyhlídnuté jiné,ale později našel Pepa nejvýhodnější promo nabídku.Sice bez snídaně,ale za cenu,která se nedala odmítnout 😀 Apartmán pro 3 osoby na 4 noci stál 240TL.Byl vybavený kuchyňskou linkou,mikrovlnkou,vařičem,rychlovarnou konvicí(bohužel nefunkční) a zákl.nádobím.Sprcha i wc ok.K dispozici minimýdýlka,šampón v malých lahvičkách,dva ručníky pro každého a jednorázové přezůvky.Wifi fungovala solidně.Sem tam měla chvilkové výpadky,ale nic dramatickýho.V apartmánu se topilo.Funkční byl jen jeden ze dvou radiátorů,nicméně zimou jsme netrpěli.Na stěně LCD TV s USB vstupem.Čehož jsme v pozdních večerech využili.Pepa měl sebou zásobu filmů.Vadou na kráse byla prasklá dlaždice ve sprchovém koutě a rozjetá podlaha v jednom místě,kde se chodilo.Ale celkově převládala s ubytkem spokojenost.Apartmán měl jen takový ty „turecký“ mouchy 😉 Pro baťůžkáře pohoda.

Adresa:

Three Floor Apartmens

Küçük Ayasofya Mh.

Şehsuvar Bey Sk. No:4

34120 Istanbul/Fatih/İstanbul

N 41° 0.242 E 28° 58.160

Vstupy do památek:

Kdo rád navštěvuje muzea a památky,tak si určitě pořídí Museum Pass.V době naší návštěvy na něj byla mimosezónní akce a stál 85TL(jinak 125TL) a platil 5 dní od prvního vstupu.Prodávali ho např. před palácem Töpkapi.Výhoda je,že po zakoupení nemusíte stát ve frontě.Ale nevýhoda,že neplatí do všech památek a někde na ni dostanete jen slevu(takže se frontě nevyhnete).V době našeho pobytu fronty krom paláce Töpkapi nikde nebyly.

My „památkáři“ moc nejsme,takže jsme Museum Pass nekupovali.Ceny za vstupy jsou dvojí.Jedny pro místní (totožnost musí prokázat průkazem) a turistické.Ty jsou zpravidla dvojnásobné.

Ceny pro turisty do nejznámějších památek a muzeí:

Hagia Sophia – 40TL

Palác Töpkapi – 40TL  (zvlášť se platí Harem 25TL)

Galatská věž – 25TL

Cisterna Yerebatan – 20TL

Rahmi muzeum – 15TL  (zvlášť se platí ponorka 7TL a planetárium 2TL)

Modrá mešita  – zdarma

Sulejmanova mešita – zdarma

U mešit  platí,že dovnitř nepouští turisty v době modliteb a turisti chodí bočním vchodem.U vchodu jsou zdarma k dispozici igelitové sáčky na boty.Vychází se potom jiným východem,takže boty si nosíte po dobu prohlídky u sebe.Pro ženy jsou zdarma k půjčení šátky a dlouhé sukně.Hagia Sophia funguje jako muzeum.Zde se motlitby nekonají.

Bezpečnost:

V Istanbulu panují zvýšené bezpečnostní opatření.Po nedávných událostech(teroristické útoky,pokus o státní převrat) jsou policisté a vojáci vidět na každém kroku.Hlavně na místech,kde dochází k velkému shromažďování lidí.Jako jsou hlavní památky,bazary,přístaviště,mešity,velká náměstí atd.Stojí zde policejní a vojenská pancéřovaná auta. U vchodů jsou nainstalovány bezpečností rámy a u nich policisté s ochrankou nebo vojáci.Často se kontrolují  i batohy.Na hlavních třídách jako je např.Istiklal (mezi Galatskou věží a náměstím Taksim) nenajdete ani jeden odpadkový koš.A pokud už někde koše jsou,tak mělké a zpravidla žebrované s oky,aby do nich bylo vidět(metro,zastávky tramvaje).


17.2.pátek

Na letiště ve Vídni přijíždíme vlakem před 11h.Máme tedy spoustu času na check-in.U přepážky Turkish Airlines není ani noha,takže jsme hned na řadě.Odbavení zabralo cca 5 minut.Procházíme pasovou a následně bezpečnostní kontrolou.Bez problémů.

Zběžně projdeme kšefty a usazujem se v křeslech u naší odletové brány.Čekání si krátíme hraním s mobily.Asi  20 minut před plánovaným odletem nastupujem do letadla.Jakmile se usadíme,velmi kladně hodnotíme spousty místa na nohy.Boeing není  Airbus a Turkish Airlines není žádná nízkonákladovka.Od kolen k sedadlu před námi máme dobrých 30 cm volného místa.Paráda.Kdo chce poslouchat hudbu a zapoměl svoje sluchátka,tak nemusí zoufat.Každý pasažér má na svém místě k dispozici sluchátka zatavené ve folii.Kvalita low-end,ale svému účelu při letu poslouží. Letadlo je zaplněno téměř do posledního místečka.

Jakmile letadlo získá letovou výšku,tak letušky začínají rozvážet oběd.Původně jsme s jídlem ani nepočítali.I  klasické aerolinky v dnešní době na krátké vzdálenosti  šetří a jídlo běžně v ceně letenky není.Maximálně nějaký ten sendvič.O low-cost aerolinkách ani nemluvě.Ty už často neposkytují ani nápoje během letu zdarma.Zlí jazykové tvrdí,že brzy zpoplatní  i wc :mrgreen:

Výběr je ze dvou jídel.Těstoviny s omáčkou nebo maso s rýží.K tomu bagetka,zeleninový salát,dezert a voda.Nápoje klasika:minerálka,různé džusy,pivo,víno,káva,čaj.A kdo chce,tak dostane i ayran.Příbory jsou nerezové.Pro nás je to příjemná změna oproti letům s nízkonákladovkami.Dáváme si do „trumpety“ a let příjemně uteče.

Let (VIE) - (SAW),oběd

Let (VIE) – (SAW),oběd

Po dvou hodinách letu přistaneme na letišti Sabiha Gökcen v asijské části Istanbulu.Na pasové kontrole dostáváme razítko do pasu,bereme zavazadla  a vzhůru do víru velkoměsta.Ještě na letišti vybírám z bankomatu turecké liry,abychom měli za co koupit Istanbulkartu.Zpětně podle výpisu byl kurz  1TL=7,098Kč plus poplatek za výběr 9kč.Procenta z vybrané částky si Equabanka neúčtuje.Na hodinkách si posunujeme čas o dvě hodky dopředu.Na podzim 2016 Turecko zrušilo tzv.zimní čas(SEČ) a nechalo si trvale ten letní.Takže už ne posun o 1h jako dříve,ale rovnou o 2h.To znamená,že momentálně je 17:45h.

Před východem z terminálu se halasně nabízejí taxikáři,ale my všechny odmítáme.Chceme jet zdejší MHD.Jednak je to levnější a jednak si cestu víc užijem 😛 Přejdem silnici a pár metrů vpravo jsou dva automaty na Istanbulkarty.Tady nastává první zádrhel.Automat odmítá bankovku 20TL.Přichází zřízenec,který má sídlo v kukani hned vedle.Rozměňuje dvacetilirovku a dává tam desetilirovku.Ale ani on nemá štěstí.Automat je vrtošivý a nechce spolupracovat. Zkouší tedy vedlejší,ale zase nic. Cestujících chtivých Istanbulkarty začíná přibývat.Jeden z kupujících vkládá do automatu  dvě pětilirovky a vypadne mu karta.Zřízenec mění desetilirovky za jiné a konečně úspěch.Takže máme kartu a ještě nám ukazuje,jak se dobíjí.Dávám mu 50TL a rovnou nám ji dobije.No sláva.

Asi  50m od automatů stojí autobus E11.Nastupujeme,pípneme si Istanbulkartou a za dvě,tři minutky už jedeme.Cena 4,60TL/os.Je pátek podvečer,začíná se šeřit a silnice jsou dost přecpaný,co chvíli postáváme.Občas to šofér vezme  odstavným pruhem a podjíždí ostatní auta zprava.Samozřejmostí je neustálé troubení klaksonů.Auta jezdí z pohledu středoevropana trochu chaoticky,ale kupodivu se nikdo nesrazí. V autobusu je LCD monitor na kterém se zobrazují všechny zastávky.My jedeme až na konečnou Kadiköy.Tranzitní zastávky jsou na znamení,takže kdo chce vystoupit,musí včas zmáčknout tlačítko výstupu.Slovíčko VČAS je docela důležité,protože šofér potřebuje kolikrát přejet z levého pruhu do pravého a odbočit k zastávce.Což při zácpě bývá někdy komplikované.Místní  znalí poměrů většinou mačkali tlačítko přibližně dva kilometry před zastávkou.E11 byla z letiště dost plná,takže jsme si sedli až v půli cesty.Teploměr  uvnitř busu při odjezdu z letiště ukazoval necelých 19°C a před příjezdem na Kadiköy už vyšplhala přes 28°C.Naštěstí je únor,v létě by to bylo šílený.Cesta trvala 1:25h.

V Kadiköy vystupujeme už za tmy.Od busu ke trajektu je to cca 2 minutky chůze.Přístaviště je osvětlený a všude jsou světelné infotabule s časem odjezdu a místem kam daný trajekt pluje.Do Eminönu nám to vyplouvá přesně ve 20:00.Chvíli okouníme v přístavišti,děláme pár fotek a potom se jdem nalodit.Procházíme turnikety.Z Istanbulkarty mi to odečítá částku 2,60TL/os.Bohužel si nikdo z nás nezapamatoval,jestli u Pepy a Michala,kteří procházeli za mnou, ta částka v rámci dvouhodinového přestupu byla vyšší než u mě.První by měl mít nižší cenu.Ti další o něco vyšší… A i později,když jsme někam po Istanbulu jeli a přestupovali,tak to nikdo z nás nehlídal.Prostě jsme měli kartu,pípli si a zajímal nás jen zůstatek.To aby se při další cestě nestalo,že třeba první dva prošli turnikety  a pro třetího by tam zůstalo málo kreditu.Při jízdě více lidí na jednu kartu si to hlídejte.

trajekt v Kadiköy

trajekt v Kadiköy

Po 30 minutách plavby vystupujeme v Eminönu.Nejprve hledáme zastávku tramvaje T1 a poté ten správný směr,kterým pojedem.Aby jsme náhodou nejeli přes Zlatý Roh na opačnou stranu.Jedeme směr Bagcilar Merkez.Turniket odpočítává 1,85TL/os.Po krátké jízdě vystupujeme na čtvrté zastávce Cemberlitas.Odtud to máme k ubytování cca 500m.A jdeme skoro celou cestu z kopce.Dům s apartmánem  je v boční uličce,kousíček od zdejší školy.Mimo turistické dění.Měl by tu být v noci klid.A jak už bývá zvykem u soukromých apartmánů,není zde žádný nápis,ani zvonek.Blbé… Naštěstí je pár metrů vedle místní jídelna(lokanta) a jeden ochotný domorodec  vytáhne mobil a zavolá našeho ubytovatele.Za pět minut přichází  mladík,představí se jako Justin a bere nás dovnitř.Během chvilky je vše domluveno a zaplaceno.Přebíráme klíče,heslo k wifině a můžem se zabydlet.Původně jsme chtěli vyrazit ještě do ulic,ale nějak se nám už nechce… Popíjíme tekuté zásoby z domova.Pepa se pasoval do role vrchního nalévače a neustále dolívá ze své litrovky rum.Prokládáme to pivem.Kecáme,chlastáme,plánujem zítřejší den a spát jdem až v půl třetí ráno.


18.2.sobota

Brzké ranní vstávání vzalo za své a probíráme se v půl desáté.Takže se zřejmě nevyhnem frontám u památek a dojdeme tam s hlavním proudem turistů… Hlavně těch japonských,protože na japonce ověšené foto a videotechnikou narazíte skoro všude na světě.Takže to bereme svižně.Oblíknout,ranní čajíček z domácích zásobiček a snídaně až někde cestou.

Předpověď na dnešní den je optimistická.Sluníčko a 15°C.Pěšky jdeme k zastávce Cemberlitas,která má jméno po vedle stojícím  Konstantinově sloupu(turecky Cemberlitas) z doby Římské říše.Sloup je považován za nejstarší památku města.Pokračujem na Hippodrom(náměstí koní).Turistů je zde minimum,tak toho využíváme k focení a natáčení kamerou.Nachází se zde Egyptský obelisk,Hadí sloup,Zděný obelisk  a  Německá studna.

Hippodrom

Hippodrom

Malou kamennou bránou procházíme z Hippodromu k Modré mešitě.Nechal ji postavit sultán Ahmed I. na začátku 17.století.Má šest minaretů a uvnitř je zdobená modrými a zelenými dlaždicemi,které odráží svělo a má tak namodralý nádech.Odtud název mešity.Hlavní vchod je pouze pro věřící.Turistům je určen zadní vchod ke kterému jdeme přes nádvoří.Chvíli se tu zdržíme focením a nevěřícně koukáme na jedno z turistů,jak tu dělá záběry dronem.Lítá s ním po celém nádvoří i nad mešitu.Čekali by jsme,že tohle tu povolené nebude 😯 Zouváme se a vcházíme dovnitř mešity.Všude na zemi jsou tlusté koberce.Lidí  tu moc není, ještě nezačala ta pravá turistická sezóna.Výzdoba na stropě a zdech je zcela jiná než na jakou jsme zvyklí z křesťanských kostelů.Moc dlouho se zde nezdržujeme.Přece jen tu zase tolik k vidění pro běžného turistu není.Je to zajímavé,ale nic z čeho by si člověk sedl  na zadek 🙂

nádvoří Modré mešity

nádvoří Modré mešity

Hned v sousedství  Modré mešity stojí Hagia Sophia.Nazývána také jako „Chrám boží moudrosti“.Původně zde stály dva kostely z první poloviny  1.století a přes 900let tu bylo sídlo ortodoxního patriarchátu.Dobití Konstantinopole Osmany  v  15.století znamenalo konec Byzantské říše a byla zde postavena mešita.Byla hlavní mešitou Osmanské říše. V roce 1934 je mešita prezidentem Atatürkem sekularizována a přeměněna na muzeum.Dovnitř se nám moc nechce,přece jen nejsme „památkáři“ a v jedné mešitě jsme před chvílí byli.Takže místo toho kupujeme u pouličního prodavače simit(1,25TL) a svačíme.Tedy spíš snídáme v době oběda 😕

Hagia Sophia

Hagia Sophia

Mezi mešitami je malý park s lavičkami a fontánou.Sama fontána působí za bílého dne obyčejně,ale večer za tmy je z ní zpívající fontána a voda mění barvu podle nasvícení reflektory.Dají se tu pořídit pěkné fotky obou mešit.

Další naší zastávkou je Cisterna Yerebatan.Tato zásobárna na vodu byla postavena v 6.století  a patří mezi nejzajímavější  památky Istanbulu.Svému účelu sloužila až do 16.století než byla Konstatinopol dobyta Osmany.Poté se na ni pozapomělo.V 80.letech 20.století byla zrekonstruována a poté v roce 1987 zpřístupněna veřejnosti.U vchodu není žádná fronta.Kupujeme lupeny a za dozoru policie procházíme bezpečnostním rámem.Sestupujeme po schodech dolů.Uvnitř panuje tajuplná atmosféra  umocněná tlumeným osvětlením a reprodukovanou hudbou.Je tu chladno a vlhko.Letní měsíce se pro návštěvu cisterny jeví jako daleko vhodnější.Na začátku směrované prohlídky je lákadlo a pastička na turisty.Kdo si zaplatí 5 doláčů nebo eur,tak ho obléknou do jakéhosi pohádkového hábitu z Tisíce a jedné noci a na „zlaté pohovce“ udělají fotku.Vypadá to efektně.Zájemců z řad turistů je víc než dost.Jen kdyby to nebylo tak vyumělkované… Pomalu procházíme podzemím.Nejvíce fotograficky atraktivní jsou dvě hlavy medúzy na konci cisterny. A jako naschvál zde narážíme na skupinu japonských turistů.Překřikují jeden druhého a zabírají všechna místa okolo hlav.Musí se fotit nejen ve stoje,ale i  v sedě a vleže.Nejdřív každej zvlášť a pak ještě s dalšími svými souputníky. Jsme rádi,že se nám podaří udělat pár fotek a odcházíme.Kam čert nemůže,tam nastrčí japonce 😈 Cisterna je využívaná i filmaři.Točili se tu např.některé scény filmů Skyffall a Inferno.

Cisterna Yerebatan,hlava medúzy

Cisterna Yerebatan,hlava medúzy

Míříme ke Gülhane parku a k paláci Töpkapi.Za vstupní bránou na začátku parku nás kontrolují policisté ručním skenerem a musíme ukázat obsah baťůžků.Pokračujem vpravo nahoru k palácii.Podél cesty jsou vystaveny části starých artefaktů.Zbytky sloupů,kvádrů apod.Je zde vchod do Archeologického muzea.A opět tu hlídkují…,tentokrát vojáci s automaty.

Gülhane park,"pohádkový strom"

Gülhane park,“pohádkový strom“

Vpravo od vstupní brány do paláce Töpkapi jsou pokladny a před každou stojí několik desítek turistů.Dáváme hlavy dohromady a shodujem se,že by bylo škoda čekat za tak pěkného dne ve frontě a trávit zbytek odpoledne prohlídkou uvnitř paláce.Necháme ho na jiný den,až bude třeba horší počasí.Vracíme se stejnou cestou a zabočujem do Gülhane parku.Zatím jsou zde všechny stromy krom neopadavých jehličnanů holé a na zemi jen  hlína a sem tam tráva.Zahradnické firmy zde čile pracují a připravují záhony na osázení květinami.Nejvíce fotografován je nápis Gülhane,vytvořený z velkých barevných písmen.Tady máme štěstí. Po jindy všudypřítomných japončících není vidu ani slechu.Takže si v poklidu děláme několik foteček.

Z parku scházíme na Kennedyho třídu,která lemuje pobřeží Bosporu.Panuje nádherné počasí a pozorujem množství lodí plujících mezi evropskou a asijskou částí Istanbulu.Je tu i pár rybářů,kteří si čerstvě ulovené ryby připravují na pánvi nad rozdělaným ohněm.Kolem nich spousta koček.Naproti pobřeží přes silnici stojí u hradeb socha Piri Reise,tureckého námořníka a kartografa.

Kennedyho třída,Bospor

Kennedyho třída,Bospor

Po Kennedyho třídě jdeme směrem k nádraží Sirkeci.Cestou potkáváme čističe bot a já už tuším,co bude následovat.Zkouší na nás obehraný trik s upuštěním kartáče a čeká,že ho zvednem a podáme.Následovalo by „přeochotné a vděčné“ čištění bot  a pak vynucování vysoké částky za odvedenou práci.V našem případě má smůlu,kartáč necháváme ležet na zemi.

Přicházíme na nádraží Sirkeci,kde končil svoji jízdu legendární  Orient-Express.V době jeho největší slávy 1883-1914 vyjížděl vlak z Paříže a končil v Konstantinopoli.V závislosti na politickém vývoji v Evropě pak v různých letech jezdili příme vozy z/do dalších metropolí.Byl tvořen z vozů 1.třídy,salónních,lůžkových a jídelních. Jízdní doba na trase dlouhé 3186 km činila 69 hodin.Orient-Express byl prosluhlý nejen svým luxusem,ale také několika přepadeními,loupežemi a vraždami.Vznikla také spousta knih i filmů,které se vážou k tomuto vlaku.Trošku máme smůlu v tom,že historická budova je zvenku na dvou místech obehnaná obehnána lešením a sítí.Což je pro fotografování mrzuté,ale nedá se nic dělat.Naopak uvnitř máme na prvním peroně štěstí.Je tu vylidněno.Tedy až na jednoho ležícího psa.Vypadá to jako by se tu zastavil čas.

Sirkeci,Orient-express peron

Sirkeci,Orient-express peron

V ostatních částech nádraží panuje čilý ruch.Jezdí tu soupravy nového železničního dopravního projektu Marmaray.První část byla zprovozněna pro veřejnost  v říjnu 2013 a je to první podmořský tunel na světě spojující dva kontinenty.Měří 1,4 km.Po dostavbě celé tratě bude spojovat evropské Halkali a asijské Gebze.

Z nádraží jdeme směrem ke Galatskému mostu.Cestou Pepa s Michalem mění peníze ve směnárně.Kurzy se pohybují mezi  3,75-3,85TL za 1Euro a bez poplatků.Prostranství  mezi Novou mešitou a Galatským mostem je totálně přelidněno.Větší koncentraci lidí jsme v Istanbulu nezažili.Je tu vchod do Egyptského bazaru a v přilehlých uličkách i podél nábřeží se táhnou prodejní stánky se všemožným zbožím a pochutinami.

Protože už jsme notně vyhládlí,tak u stánku kupujeme zdejší „kulinářský hit“ balik ekmek(6TL) a k tomu ayran(1TL).Prodavač se zručností jemu vlastní bleskurychle grilovanou rybu vykostí,vloží do bílého chleba,přidá cibuli,salát podobný pekingskému zelí,citron a podá zabalené v papíře.Sedáme si vedle stánku na plastové minisedačky k jednomu o trošku většímu ministolečku a spokojeně se krmíme.Chutná to skvěle.

Pěšky pokračujem na Haličský „METRO“ most,byl otevřen teprve v roce 2014 a vede tudy zelená linka M2.Jdem jen do půlky mostu.Je tu nádherný výhled na Galatský most a oba břehy Zlatého rohu.Ve vodě je vidět množství malých medúz.

lodní doprava na Zlatém rohu,v pozadí Galatský most a Nová mešita

lodní doprava na Zlatém rohu,v pozadí Galatský most a Nová mešita

Vracíme se k Egyptskému bazaru,ale dovnitř nejdem.Necháme si ho jiný den.Pokračujem úzkými dlážděnými uličkami zaplněnými stánkaři nahoru k Sulejmanově mešitě,která je na kopci a je od ní nádherný výhled.Než dojdem až nahoru,zastavujem se v jedné místní maličké a zatrčené lokantě.Objednáváme si každý malé pide(2TL) a čaj(1TL).Pide jsou tu hodně populární a běžné jídlo.Viděli jsme je v různých velikostech a rozličnými náplněmi(maso,vejce,sýr,zelenina,mix).Prodavač nám pide nakrájí na pásky připomínájící vzhledově  štrúdl 😀 Nahoru si sypem pul biber(koření z papriček a soli).Turci si ho sypou snad na všechno.Jídlo nemá chybu a čaj je ten nejlepší,který jsme v Istanbulu pili.Po jídle si dáváme ještě další čaj a užíváme si pohodičky.Začíná se nám v Istanbulu hodně líbit.

výhled od Sulejmanovy mešity

výhled od Sulejmanovy mešity

Nahoře u Sulejmanovy mešity se otvírá výhled na Zlatý roh a asijskou část Istanbulu.Je tu celkem dost lidí.Mě se do mešity moc nechce,přijdou mi ve finále všechny stejné… Ale Michal říká,že když už jsme tady,tak jdem dovnitř.Takže zase zadním vchodem přes nádvoří a zase zouvat.Uvnitř je to podobné Modré mešitě,jen výzdoba není tak bohatá.Venku říkám,že do žádné další mešity už nejdu.

Úzkými uličkami se pomalou procházkou přesunujem ke Grand bazaru.Je to jedno z největších krytých tržišť na světě.Plocha bazaru pohybuje okolo  40 hektarů a je tu přes 4000 obchodů a stánků.Další jsou přilepeny v postranních uličkách,kde bývá zboží levnější než uvnitř.Je půl sedmé večer a začíná se pomalu šeřit.Ale jdem aspoň krátce nasát atmosféru tohoto největšího tržiště.Vcházíme vstupem,který je vedle Beyazit mešity.Opět kratičká prohlídka skenerem u vchodu a jsme uvnitř.Začíná tu „knižní“ ulička.Knihy a nic než knihy.Pokračujem dál ,sortiment zboží se rozšiřuje a i když někteří prodejci už pomalu začínají balit stánky,tak jich stále dost zůstává a div,že nás za rukáv netahají k sobě,aby prodali.Hlasitě tu turisty zdraví a zkouší všemožné jazyky.Zní tu krom angličtiny,němčiny  také hodně ruština.Umí i české výrazy.

Grand bazar

Grand bazar

Prodavači cukrovinek s plnými talířky v ruce vnucují turistům na kousky nakrájené pochoutky(lokum,halvu,baklavu a další).Po pár desítkách metrů  to začíná být otravné… Jakmile se člověk u stánku jen na vteřinu zastaví,už by mu prodali nejlíp snad celej obchod.Prohlídnout si zboží v klidu tady neexistuje! Někde jsou ceny napsané,někde bez a počáteční nástřel ceny,když projevíte zájem,je podle ksichtu 😀 Turek dotazem rychle zjistí odkud jste,mrkne na vaše hadry a řekne samozřejmě přemrštěnou cenu a čeká,že začnete smlouvat a nakonec zboží koupíte.On vydělá vždycky.Procházíme jen část bazaru.Nic nekupujem,nasáváme atmosféru a fotíme.Nakonec vycházíme ven u mešity Nuruosmaniye.

Cemberlitas

Cemberlitas

Jdeme směrem k zastávce Cemberlitas a kousek od ní se zastavujem v jedné docela velké lokantě na véču.Za proskleným pultem stojí prodavačky a naberou vám na talířky co si řeknete.Tedy spíš ukážete,protože ty názvy v turečtině jsou pro nás nic neříkající.Takže vybíráme očima.Mají tu nepřeberné množství  jídla.Na podnosy skládáme vybraná jídla a kolem další prosklené vitríny s dezertíky  a nápoji se posunujem k pokladně.Tady nás turek zkásne a jdem se usadit ke stolu.Jídlo je skvělý a tečka na závěr v podobě sütlacu(rýžový pudink zapečený v troubě) nemá chybu! Vše zapíjíme ayranem.Na jeho slanou chuť už jsme si rychle zvykli a chutná nám.

večeře v samoobslužné lokantě

večeře v samoobslužné lokantě

Okolo 21h se vracíme do apartmánu.Pepa nám ještě pouští filmy a po půlnoci postupně jeden po druhým odpadáme a usínáme.Byl to vydařený den.


19.2.neděle

Vstáváme už v osm.Chceme navštívit Galatskou věž a vyhnout se případným frontám.Ze zastávky Cemberlitas jedeme tramvají T1 a vystupujeme na zastávce Karaköy Istasyonu.Nahoru k věži pojedeme podzemní lanovou dráhou Tünel.Naproti vstupu do podzemky vidíme nějakou zdejší lokantu.Jdem dovnitř na snídani.Objednáváme big čaj(dvojitý čaj oproti běžnému) a něco k tomu.Kluci zdejší tureckou pizzu(lahmacun) a já nějaký slaný koláč se sýrem,posypaný sezamem.Platíme za všechno  dohromady 18TL.

podzemní lanovka Tünel

podzemní lanovka Tünel

Tünel je v provozu od roku 1875.Meří jen 573m a je to po londýnském metru druhá nejstarší podzemní dráha na světě.Překonává výškové převýšení 60m.Ne že bysme to nahoru nevyšli po svých,ale bereme to jako zajímavé zpestření svézt se touto historickou lanovkou.Z Istanbulkarty nám to odečítá 1,85TL/os.Cesta nahoru trvá minutu a půl.Od horní stanice ke Galatské věži je to asi 400 metrů  z kopce.Nedá se zabloudit.Cesta je značená směrovými cedulemi.

Galatská věž

Galatská věž

Galatská věž byla postavena v roce 1348 a měří  skoro 70m.Nahoře je restaurace a kavárna,které nabízí hezký výhled na Istanbul a Bospor.A tento výhled si také nechávají  od hostů patřičně zaplatit.

U věže je minimum lidí.Dnes je ještě hezčí den než včera.“Svítíčko sluní“ od rána a je teplo.Momentálně je 19°C.Kupujeme lupeny a výtahem vyjíždíme na ochoz věže.Tady už je lidí víc.Ochoz je docela úzký.Trávíme zde asi 20 minut focením a natáčením kamerou.Dolů scházíme po točitém schodišti.V teplém počasí máme žízeň a proto se zastavujem u pouličního prodavače ovoce a kupujeme si čerstvou šťávu z vylisovaných granátových jablek.Prodavač používá ruční pákový lis a během chvilky je kelímek plný osvěžujícího nápoje(3TL).Je vynikající.

Od Galatské věže se vracíme nahoru na třídu Istiklal.Je to jedno z nejznámějších a nejvíce navštěvovaných míst Istanbulu.Téměř 1,5 km dlouhá ulice je lemována obchody,restauracemi,cukrárnami,galeriemi,divadly,nočními kluby a podobnými zařízeními.Od  horní stanice Tünel až na náměstí Taksim měla jezdit historická tramvaj,ale nejezdí.Na několika místech jsou koleje přerušeny výkopy a tam,kde má být trolej,není nic.Je otázkou,jestli  je výluka linky dočasná nebo trvalá…

Cestou na Taksim kupujeme islak(mokrý) hamburger za 3,5TL.Vypadá jako ten klasický,ale je celý namočený v rajčatové omáčce a vypadá slizce.Obsahuje masovou kořeněnou náplň a mě chutná.Jen po dojezení hambáče není kam odhodit papír a ubrousek. Obava z teroristických útoků zapřičinila,že turci na této ulici koše zrušili.Až po pár stovkách metrů chůze nacházíme na kraji boční uličky otevřenou plastovou popelnici.Taksim je rozlehlé náměstí  s Monumentem republiky uprostřed.

náměstí Taksim

náměstí Taksim

Z Taksimu jedeme linkou metra M2 na stanici Sisli Mecidiyeköy a přecházíme asi 300m na zastávku metrobusu Mecidiyeköy.Metrobus je vlastně obyčejný autobus,ale jezdí ve vyrazených pruzích určených jen pro něj a proto je doprava s ním skoro tak rychlá jako s podzemním metrem. Odtud jedeme  do Halicioglu.Vystupujem a pěšky jdem asi  800m k muzeu Rahmi M.Koçe.

Muzeum Rahmi M.Koçe je otevřené od roku 1994 a nese jméno jeho zakladatele.Nachází se zde množství exponátů týkající se dopravy,průmyslu a komunikací.Část je pod střechou a část pod širým nebem.Návštěva určitě stojí za to a zabere přibližně 2 – 3h. bez prohlídky ponorky nebo víkendové jízdy úzkorozchodným vláčkem anebo plavby po Zlatém rohu na historických lodích.Se vším všudy je to na celé odpoledne,a s dětmi určitě na celý den 🙂 Na ponorku,vláček a lodě je nutná rezervace.Počet míst je omezený.Proto je lepší se sem vypravit už dopoledne.

Muzeum Rahmi,Douglas DC-2

Muzeum Rahmi,Douglas DC-2

Prohlídka nám zabrala něco přes dvě hodiny.Po ní jdeme ještě na loď Fenerbahce na čaj.Kotví hned vedle ponorky a slouží už jen jako restaurace a je zde také expozice starých hraček.Z paluby lodi zjišťujeme,že hned vedle muzea je přístav lodních linek plujících po Zlatém rohu.Domlouváme se,že tedy poplujem z Hasköy do Eminönu lodí.Dopijem čaj a jdem do přístavu.A tady máme smůlu,protože loď vyplouvající v  16h nám frnkla před nosem o pět minut a další tu bude až v 17h.Loď,která měla vyplout v 16:30 „jezdí“ jen přes letní sezónu. Čekat se nám moc nechce a tak volíme cestu pěšky s tím,že si přejdeme Atatürkův most.Vzdálenost asi 2,5 km.Ale cesta je dost nezáživná,podél silnice a pouze u hřbitova bylo vyhlídkové místo,kde se daly udělat dobré fotky.Takže je lepší počkat na loď,zkusit bus nebo taxi.

Atatürkův most

Atatürkův most

Nicméně cesta nám  rychle ubíhá a v 17h jsme už na druhé straně Atatürkova mostu kousek od přístavu Eminönu.A protože nám cestou vyhládlo,tak si u přístavu kupujeme kokorec(6TL) a k tomu ayran(1TL).Stánek,kde tuto pochutinu prodávají,je v obležení místních,takže to nebude nic špatného 😉 Na grilu to vypadá jako trdelník a je to grilované maso s vnitřnostmi,zabalené ve skopových střevech.Prodavači jsou u stánku tři.Jeden griluje maso,druhý ho nakrájí na jemno a smíchá se zeleninou a kořením ,třetí balí do bílého chleba.Je to úžasný koncert,jak jsou sehraní.Ruce jim jen kmitají.Kolik tak můžou asi za den obsloužit zákazníků… Určitě stovky a možná i tisíc.Včera tu u stánku měli také narváno.Kokorec mi chutná asi nejvíc ze všech jídel,co jsem tu zatím jedl.

Po jídle jdem do Egyptského bazaru.Stojí tu od 17.století a prodává se tu hlavně koření,sušené plody,čaje,cukrovinky,tabák a spousty dalších pochutin.Je menší než Grand bazar,ale přijde mi,že tu nejsou tolik vtíraví prodavači.Omrkáváme ceny s tím,že nákupy necháme až na zitřejší den.

Egyptský bazar

Egyptský bazar

Z bazaru jdem pomalu směrem k našemu apartmánu.Kousek od zastávky tramvaje Cemberlitas se zastavujeme na čumendu  v jednom z mnoha obchodů s čajem a cukrovinkami.Krám je celý provoněný různými druhy čajů.Turek se nás hned ptá odkud jsme a vychvaluje svoje zboží.Dává nám ochutnat z malých pohárků různé druhy sypaných čajů.Jsou opravdu výborné,ale taky za opravdu vysoké ceny.Začínají od 220TL za kilogram čaje.Je nám jasné,že tohle je turisticky předražený obchod.Nicméně turek nás jen tak nechce pustit a nalívá nám další tři druhy čajů.Trošku už z ceny i slevil,ale jsou to jen procenta z původní ceny.Nakonec u něj kupujeme lokum(nově Turkish delight). Balení 6ks mix za 20TL.Za tuhle cenu ho prodávali i jinde.Jako suvenýr domů je lepší  ho koupit balený.Lépe se přepravuje.

čaje a koření

čaje a koření

A jdem na zmrzlinu.Mají tu spousty druhů v dlouhém chladícím boxu.Vybírám si vanilku a višeň.Je tužší než u nás a výborná.Cena 5TL za dva kopečky.Po zmrzlině ještě skočíme do místního supermarketíku,aby jsme zjistili co tu vůbec prodávají a jaké tu jsou ceny.Běžný sortiment potravin obdobný jako u nás, přizpůsobený místním podmínkám.Kupujem nějaké pití(nealkoholické).Pivo vůbec nevedou.Ale zato tu mají  spousty marmelád.Neodoláme a bereme ty,co u nás nejsou tak úplně běžné(fíková,růžová).Cena za kus 4,55TL.Po návratu domů otvírám fíkovou a je skvělá.Etiketa,že obsahuje 70% fíků nelhala.Nadávám sám sobě,že jsem jich nevzal víc…

Na véču se zastavujeme v lokantě na malém náměstíčku kousek od našeho apartmánu.Na velké TV  tu běží  na nějakém tureckém kanále Pán prstenů-Návrat krále.Tak se krmíme a sledujeme bednu.Při odchodu se s námi personál loučí úklonami jako bychom byli v Japonsku.A to jsme nechali spropitné jen 2TL.Ale je to milé.

Spát jdem zase až hodně po půlnoci.Pepova zásoba filmů je velká.


20.2.pondělí

Budíme se něco po osmé.A podle charakteristického zvuku přicházejícího z venku zjišťujeme,že prší.Co,prší… Chčije a chčije.Jsou to úplný provazy vody.Podle předpovědi se počasí má zlepšit až mezi 13-14h.Do desáté lelkujem v postelích,ale pak déšť trochu polevuje a tak vyrážíme ven.Míříme do ulic s tím,že začneme konečně utrácet,aby jsme také něco dovezli domů.

Ujdeme pár desítek metrů a déšť zesiluje.K postranním uličkám u Eyptského bazaru přicházíme už trošku víc mokří 😕 Turci prodávají za každého počasí.Výhodou je,že téměř před každým krámkem je markýza a můžem se při vybírání zboží schovat.Nakupuji šátky.Výběr je obrovskej a ceny fakt mírné.Začínají od 5TL nahoru.Potom jdem do malinké čajovny na horký čaj.Na stojáka,židličky tady nevedou.Dáváme si velký za 1,5TL.Déšť nepolevuje a tak se domlouváme,že někam zajdem na oběd a potom na apartmán se usušit.

Kousek od místa,kde jsme si kupovali včera zmrzlinu,je v patře menší restauračka.Řekl bych,že taková běžná.Chodí sem místní,ale i turisté.Svědčí o tom to,že pod sklem na

künefe

künefe

stolu jsou podepsané bankovky měn různých států.Dolary,rubly,hřivny atd.Objednávám si karisik pide(12TL),künefe(6TL) a k pití ayran(2TL).Pide je skvělá.Na künefe trošku čekáme.Dělá se vždycky čerstvé.Připomíná mi to smažený sýr,ale nasladko.Má to takovou…,no…,hodně zajímavou chuť.První půlku jsem snědl s chutí,ale pak už mi to tak nelezlo.Je to hrozně sladký(přelitý sirupem) a mastný(olej).Takže kdyby byla porce poloviční,bylo by to pro mě akorát.Po obědě jdem na apartmán osušit svršky a udělat si poobědovou siestu 😎

Galatský most

Galatský most

Ve 14h přestává pršet.Vyrážíme zpět do ulic.Jdeme na Galatský most,na kterým jsme ještě nebyli.V „přízemí “ jsou restaurace(dost drahé) a nahoře po obou stranách rybáři.Chycené ryby se hned prodávají do restauraček.Kvůli dešti zde rybářů moc není.Děláme si pár záběrů a vracíme se k Egyptskému bazaru.Pepa kupuje ovčí sýr.Je moc dobrý a není tak slaný jak ho známe ze slovenských kolib.Michal bere kávu.Její vůně se šíří hodně daleko.Byl to jediný krámek,kde měli jen kávu a nic jiného.Couráme uličkami trhovců a najednou je půl sedmé večer.Krámky se začínají pomalu zavírat.

Přicházíme k obchodu,kde mají kabáty,obleky,košile apod.Michal chce kabát a tak jde zkoušet… Ceny začínají na 75TL.První,ten nejlevnější,nic moc.Nějak neseděl.Zkouší tedy dražší a ty už jsou střihově i na pohled daleko lepší.Neodolám a  jdu taky jeden zkusit.Materiál velice příjemný na dotek a padne jak ulitý.Podle štítku má 70% vlny a 30% kašmíru.Nebudu se pouštět do polemiky ohledně kvality kašmíru(je ho víc druhů) a nedělám si iluze,že v těchto kabátech by měl být ten nejlepší a už vůbec ne,jestli procenta odpovídají skutečnosti.Tohle prostě člověk nemá šanci zjistit.Původně byla cena za jeden 120TL.Turek slevuje na 100TL.Ale níž už smlouvat nechce.Říká,že je to turecká kvalita a ukazuje na štítku,že je to origo turecký. Kabáty se nám líbí,takže je berem.Ale nemáme už tolik lir a směnárnu se nám teď večer hledat nechce.Takže říkáme,že zaplatíme eury.Turek v tom nevidí problém.Trochu mám obavy jaký nahodí kurz.Turci si často snaží přilepšit horším nabízeným kurzem.Ale on bere mobil a připojuje se na stránku s dnešním kurzem eura vůči turecké liře.Koukám mu přes rameno 🙂 A říká,že bude počítat za 1euro 3,84 lir.Není co řešit.Zaokrouhlujeme to,dáváme mu 50euro a odcházíme spokojeni s nákupem.

Stmívá se a my míříme k fontáně mezi  Modrou mešitou a muzeem Hagia Sophia.Zpívající fontána je nádherná.Barvy se postupně za zvuků hudby mění.A co hlavně…,nejsou tu turisté.Je tu takřka prázdno.Obě mešity jsou krásně osvětlené.Vytahujem foťáky a kamery a zdržíme se tu dobře půl hodiny.

Hagia Sophia

Hagia Sophia

Cestou k apartmánu kupuju islak hamburger a kluci kebap.Pepa se ještě zastavuje u trafiky a bere pohledy(0,25TL/ks).Nějak na nás padne únava a jdem brzo chrnět.


21.2.úterý

Poslední den v Istanbulu.Počasí  se opět zlepšilo a po včerejším dešti ani památky.Hned od rána svítí sluníčko.Balíme svoje saky paky a okolo půl desáté jdeme na zastávku tramvaje T1.Klíče od apartmánu necháváme na stole.Dveře jen zabouchnem.Jsme tak domluveni s Justinem.Kousek od zastávky tramvaje ještě kupuju v jednom krámě turecké chilli a kardamon.Pak zapadnem do  lokanty a snídáme hrachovou čorbu s bílým chlebem(5TL).A ještě si navrch dáváme ayran.Liry máme utracený a můžem jet na letiště.

Z Cemberlitas jedeme tramvají T1 až na Zeitinburu,kde přesedáme na metro M1A.Vysedáme na stanici Havalimani,což je konečná.Na letišti absolvujem stejnou proceduru jako při odletu z Vídně.Nikde žádný fronty,takže pohoda.

letiště Atatürk Havalimani

letiště Atatürk Havalimani

V Airbusu není tolik místa jako v Boeingu,ale není to až tak tragický jako při letech po evropě letadly společnosti Iberia.Kde i malý vzrůstem nemá kam strčit kolena.Před odletem jsme úmyslně už nic nejedli a těšíme se na oběd.Výběr opět ze dvou jídel.Vybíráme kuřecí maso s rýží,omáčkou a zeleninou.Chuťově velmi dobré.Po dvou hodinách letu přistáváme ve Vídni.Posunujem čas o dvě hodiny dozadu  a jdem se odbavit.Kontrola pasů bez fronty.Jen u pásu čekáme asi 20min. na zavazadla.Naše byly bez poškození,ale viděli jsme jeden objemnější kufr ze kterého se sypaly sušené chilli papričky.Naštěstí byl omotaný fólií,takže ztráty nebyly tak velké,ale i přesto jich docela dost skončilo na pásu.

Z příletové haly se přesunujem dolů,směřujem k S-Bahn.Cestou se zastavujem ve Sparu a kupujem pivka a něco ke svačině do vlaku.A tím deníček z cesty vlastně končí,protože cesta vlakem z Vídně do Brna už byla nuda 🙂


Několik postřehů na závěr:

Istanbul je svůj.Nezaměnitelný s jiným městem.Památky zajímavé,určitě stojí za zhlédnutí.Ale přišlo mi,že nejvíc turistů sem jezdí přece jen víc kvůli rozmanitému a chutnému jídlu a taky levným nákupům.

Muezíni.Jedna z mála věcí,na kterou bych si asi nezvykl.Hlavně to ranní svolávání k modlitbě z naplno „osolených“ reproduktorů umístěných na minaretech mešit,které začínalo v 6:45.Nás to každé ráno spolehlivě vzbudilo 👿 A protože mešit je tu spousta,nedá se prakticky najít ubytování z jejich doslechu.Jiný kraj,jiný mrav.

Nikde v evropských metropolích jsem neviděl  takovou hustou síť veřejných WC.Jsou doslova na každém rohu a za lidovou cenu 1TL.Pravda,kvalita je kolísající… Je to nejspíš i tím,že spousta(většina) restaurací wc nemá.Ty dražší asi ano,ale tam jsme nebyli.

Pitnou vodu jsme kupovali balenou.Na ulici se dá koupit na každém rohu.Půl litru za 1TL.V supermarketu litr a půl za 0,90TL.Z vodovodního řádu jsme vodu nezkoušeli,ale podle tureckých norem je pitná.V zimě to zřejmě nebude problém,ale v letních měsících bych do toho asi nešel(špatná zkušenost z návštěvy Turecka  2006).

Alkohol,krom piva,jsme nezkoušeli kupovat.Obecně vzato je zde hůř dostupný než u nás.A nebo se dá říct,že ho nemají na každém rohu.Když už je k mání,tak docela drahý.Zdejší pivo Efes  bylo v obchodě za 6TL.V jedné hotelové restauraci za 14TL.Chuť piva je taková,že jedno vychlazené se dá na žízeň.Ale dát jich víc,tak to nee :mrgreen:

Jídlo kupované na ulici bez sebemenších problémů.Chutné,levné.Potíže s hygienou žádné.Když jsme večer viděli jak turečtí prodavači čistí a umývají svoje grily a nádoby,tak jsme jen koukali…,opravdu poctivě všechno cídili.

Turci jsou vesměs vstřícní a ochotní.Jen v těch bazarech jsou prodavači až moc otravní svou snahou prodat.U nás na tyto praktiky nejsme zvyklí.Po tomhle se mi stýskat opravdu nebude.

A protože jsme spoustu zajímavostí v Istanbulu vidět nestihli(např.palác Töpkapi,pevnost Yedikule,Princovy ostrovy a další),tak se určitě po nějakém čase zase vrátíme.


Účastníci:Pepa,Michal,Vlasta

Fotogalerie

Rubriky: Navštívené země, Turecko | Štítky: , | Napsat komentář

DENÍK Z CESTY DO MOLDAVSKA 2016

                          

                     DENÍK Z CESTY DO MOLDAVSKA 

                                               2016

 

Trasa:

Itinerář cesty:

Rumunsko   –  Lesní železnice“ MOCANITA“ ve Viseu de Sus

Moldavsko   –  Kišiněv,klášterní komplex Orheiul Vechi

Podněstří     –  Tiraspol

Ukrajina       –  Oděsa,Lvov


21.5.sobota

Já s Marcelem jedeme vlakem EC 273 Csardáš už z Brna.Petr přistupuje v Břeclavi.Dáme si uvítací kalíšek slivovice,popíjíme pivko a debatujeme nad plánovaným itinerářem cesty.Rosničkáři  slibují krásný sluníčkový dny.Takže jsme natěšeni na výlet a nové zážitky z cesty.Na Budapěšťské nádraží v Keleti přijíždíme načas.Do odjezdu vlaku směr Rumunsko máme dvě hodiny času,kterou strávíme na zahrádce jedné z blízkých hospůdek.Naproti je obchod,kde před odchodem na vlak doplníme další zásoby tekutin na cestu.Pivo Rákoczi  1,5l PET (520forintů) je klasická „eurodesítka“.Nenadchne,ale vychlazená neurazí, dražší 12° Dreker v plechovce je už chuťově mnohem lepší.

Ve 14:40 odjíždíme vlakem IC 407 Corona směr Rumunsko.Oproti loňské cestě do Albánie jsme letos Marcela uhlídali a neztratili ho 😉 Takže pokračujem v plném počtu dál.Kontrola na hranicích v Biharkeresztesi proběhla bez nejmenších potíží.Dlouhá cesta ubíhá v pohodě a bez komplikací.


22.5.neděle

V 1:16 vystupujeme ve stanici  Beclean pe Somes.Odtud nám jede R 4133 až ve 2:50.Takže jdem okounět před budovu nádraží a objevujeme otevřený bufet.Podle cedulky má otevřeno takřka nonstop(v neděli pouze do 4:00),takže toho využíváme.Dáváme kafíčko a pivečko.Ceny mírné:káva 1,5Lei,pivo Timisoarana v plechovce 3Lei.Rumunskou měnu jsme měli Marcelovou zásluhou vyměněnou už z Česka.Kurz  1RON =5,20Kč.

Ve třičtvrtě na tři nasedáme do osobáku.Zabíráme si  místa ve velkoprostoráku,kde jsou sedačky po čtyřech na každé straně,těsně u sebe. Takže se na nich dá velice dobře ležet.Čehož,po vzoru místních,hned využíváme.V 5:08 máme vystupovat, natahuji budík na mobilu na 5:00.V půl čtvrté nás budí konduktér,zkontroluje fipky a my pokračujem ve spaní.Budím se chvilku před pátou.Vlak začíná brzdit,ale jsme teprve v Dealu Stefanitei.Takže cca půl hodiny zpoždění.Spát už nemá cenu,takže dáváme ranní kalíšek slivovičky a sledujeme okolní krajinu.

V 5:40 vystupujeme ve Viseu de Jos.Je neděle a všude klid jak na hřbitově.Podle navigace je to do Viseu de Sus,kde je nádraží úzkokolejky,asi 6,5km.Sluníčko vystrkuje první paprsky a slibuje krásný den.Zkusíme to pěšky.Jdem pohodovým tempem a za 1:40 jsme na nádraží.

Viseu de Sus,nádraží úzkokolejky "Mocanita"

Viseu de Sus,nádraží úzkokolejky „Mocanita“

Parní vláček pro turisty vyjíždí až v 9:00.Kasa se otvírá v 8:00.Takže máme spoustu času si projít celou stanici a nafotit veškeré venkovní exponáty.Zatím tu není ani noha.Ale po osmé hodině se to prudce mění.Přijíždí auto za autem.Mocanita,jak je zdejší úzkokolejka nazývána,je hodně známá a oblíbená jako cíl výletů.Zatímco Marcel hlídá batožinu,já s Petrem jdem koupit lístky.Cena je 48Lei/os.Není to na zdejší poměry žádná láce,ale fronta dychtivých zájemců o svezení se prodlužuje.Pokud chcete mít v ceně lístku i občerstvení,tak si musíte o dost připlatit.Zájem o svezení je tak velký,že místo jednoho parního vlaku pojedou dva.Ten druhý půl hodiny za prvním.Dostane se na všechny.

Před devátou nastupujem do jedno z osmi  vagónků.Přesněji řečeno jsme byli doslova usazeni na konkrétní místa,někteří (Marcel) dokonce ke kamnům.Naštěstí se v nich už netopilo 🙂 S mírným zpožděním v 9:10 vyjíždíme.Vláčky pro turisty jezdí  do staničky Paltin,vzdálené 21,6km.Rychlost se pohybuje okolo 10-20km/h.Rychleji to nedovoluje svršek trati a také stoupání.Parní lokomotiva má co dělat,aby 8 vagónků utáhla.Po 15km následuje zastávka.Cestující se mohou občerstvit v bufetovém voze nebo si zajít na suché WC,umístěné pro tyto účely kousek od zastávky.Mezitím mašinfíra s topičem dobírají vodu.Po chvíli se jede dál.Do Paltinu přijíždíme něco po 11h.Tady je cca 2h pauza na občerstvení.Jsou tu všude rozmístěné stoly a lavičky.Je tu také  malé muzeum týkající se historie lesní železnice.Pro ty co se chtějí projít,tak můžou využít zdejší naučnou stezku.Stanice Paltin je hned u řeky Vaser,takže se v ní můžete v letních měsících osvěžit.Ale je to horská říčka a voda je studená.

Mocanita,doplnění lokomotivy vodou

Mocanita,doplnění lokomotivy vodou

Po obědové pauze se vláček vrací zpět do Viseu de Sus.Vozy nemají průběžné potrubí,takže při brzdění po klesající trati musí  lokomotivě pomáhat brzdaři ručními brzdami na jednotlivých vozech.Na zastávce Novat je krátká pauza a pak už se jede až do Viseu de Sus.Přijíždíme sem ve 14:45.

Lesní železnice je poslední svého druhu v Karpatech.Kromě turistických jízd stále ještě slouží svému původnímu účelu a to svozu dřeva.Od roku 2000 se na provozu a údržbě „Mocanity“ podílí švýcarská organizace Hilfe für die Wassertalbahn sídlící v Bernu. I z tohoto důvodu zde jezdí starší vyřazené vozy  z Jungfraubahn.

Pěšky jdeme do centra a v jedné z mnoha restaurací dáváme pivko(4Lei) a pozdní oběd(přírodní řízek zapečený se sýrem a smetanou za 16Lei).Obsluhovala tu pěkná servírka,tak nám chutnalo dvojnásob.Po jídle doplňujeme zásoby  ve zdejším supermarketu(pivo 2l PET Timisoarana za 6,20Lei,plechovka 0,5l Timisoarana za 2,30Lei).A protože se nám nechce šlapat pěšky do sousední Viseu de Jos,tak si domlouváme odvoz taxíkem.Není to vůbec drahé.Cena 15Lei za necelých 7km.Vysedáme na nádraží a zabíráme místa na trávníku na druhé straně stanice.Je 18h a do odjezdu vlaku zbývají dvě hodiny.Popíjíme pivko a podřimujem.Sluníčko příjemně hřeje.

Viseu de Jos,stanice

Viseu de Jos,stanice

Ve 20:12 odjíždíme vlakem R 4136 do Beclean pe Somes.Tady čekáme na noční rychlík D 1766 do Iasi,který má odjezd 23:21.Odtud máme v plánu pokračovat  maršrutkou do Kišiněva,hlavního města Moldavska.Čekání na vlak si zpříjemňujem pozdní večeří.Na meníčku je domácí uzený špek a slivovice.Cesta vlakem proběhla bez problémů,ani po nás konduktér nechtěl povinný příplatek,který na tento noční rychlík je.Vozy byly opět velkoprostorové,se čtyřmi sedačkami v řadě,takže jsme zalehli a trochu se do rána prospali.


23.5.pondělí

Ráno v 6:45 vystupujem v Iasi.Procházíme vestibulem a hned naproti nádraží  přes cestu je stanoviště busů a maršrutek.Koukáme po cedulkách za okny maršrutek a rychle nacházíme tu s nápisem Chisinau.Šofér nám říká,že odjíždí v 7:45.Kupujeme lístky.Nemáme už dostatek lei,takže dvě jízdenky platíme v rumunské měně(35Lei/os) a jednu v eurech(8Euro).Šofér s tím nemá nejmenší problém a vydává nám tři jízdenky.Bágly hážem dozadu do kufru a zbývající drobné utrácíme za kafíčko a pečivo.Za dvě hodiny už budeme v Kišiněvě.

Iasi

Iasi

Hranici překračujeme na přechodu ve Sculeni.Vystupujeme z maršrutky a jdem do budovy celnice,kde u okýnka předáváme pasy ke kontrole.Následuje klasická otázka: Jaký je účel cesty? Odpověď:Turistika.Dostáváme vstupní razítko do pasu a nasedáme do maršrutky.Bágly nám nikdo nekontroluje.Vzdálenost 121km nakonec jedeme přes  3 hodiny.Může za to hodně špatný stav silnice,kde je často provoz svedený do jednoho pruhu pro oba směry jízdy.Marcel cestu nazval tankodromem.Děr bylo víc než souvislé vrstvy asfaltu.Naštěstí se na opravě a rozšíření pilně pracuje.Podél celé cesty až do Kišiněva bylo vidět plno stavebních strojů(hlavně OHL ŽS) a dělníků při práci.Takže kdo zde pojede příští nebo přespříští rok,tak už se snad dočká pěkné,nové cesty.

V Kišiněvě jsme tak zaujatí sledováním města,že zapomínáme vystoupit v centru a jedeme až na konečnou,která je na Gare Sud West (jihozápadní autobusové nádraží) na okraji města.Odtud vyjíždí busy a maršrutky do zahraničních měst.Je 11h,cestou nám vyhládlo a žízeň je taky věčná 🙂 Odmítáme nabídky všudypřítomných taxikářů a jdem do zdejší směnárny vyměnit několik málo eur za moldavské leu,aby bylo na pivko a něco k zakousnutí.Kurz 1E=22,30Leu.Při jízdě městem jsme si všimli,že kurz v centru je o něco výhodnější. Pohybuje se okolo 22,70Leu za euro.V bufetu kupujeme točené moldavské pivo Chisinau(11Leu) a nějaký zdejší placky,jejichž název si už nepamatuju(6Leu/kus).Něco mezi langošem a belešem.Jsou čerstvý a chutný.Zdejší pivo je dobře vychlazený,chuť  průměrná.Takový běžný europivo.

Po lehkém obídku sejdem  dolů k  hlavní silnici,kde je zastávka trolejbusu.Nasedáme do prvního,který jede směr centrum.Lístky nám uvnitř prodává postarší průvodčí.Cena je 2Leu/os.Nezáleží na tom,jestli jedete jednu zastávku nebo až na konečnou.Při přestupu na jinou linku si prostě koupíte zase nový lístek.Jednoduché ,a pro nás turisty i hodně laciné.Vystupujeme  na zastávce v centru,poblíž hotelu Kišiněv.V mapce máme zakresleny tři varianty ubytování.Nicméně přesnost mapky není úplně nejlepší,takže se trochu motáme 🙂 Dáváme si pitnou přestávku u supermarketu Fidesco v podobě vychlazeného lahváče černého piva Chisinau(6Leu).Po občerstvení záhýbáme do jedné z bočních uliček a nakonec se nám podaří za pomoci ochotné domorodkyně najít Chill Hostel.Je opravdu zastrčený.

Kišiněv,Chill Hostel

Kišiněv,Chill Hostel

Zkoušíme zvonit,nic se neděje.Klepáme,taky nic.Nakonec po chvilce otevře dveře mladík okolo 25let.Ptáme se ho na možnost přespání na jednu noc.Rezervaci sice nemáme,ale má volno,takže zůstáváme tady.Cena je 200Leu nebo 9Euro za osobu a noc.K dispozici je sprcha,wc,kuchyňka i wifi. Místnosti jsou menší,ale na jednu noc dostačující.Dostáváme mapku s plánem města.Domluvit se není problém,pan domácí umí rusky i anglicky.Po dvou nocích ve vlaku si dopřáváme teplou sprchu a v 15h vyrážíme na procházku městem.

Kišiněv,vlakové nádraží

Kišiněv,vlakové nádraží

Pěšky si jdem prohlídnout  asi kilometr vzdálené vlakové nádraží.Budova i perony jsou pěkně zrekonstruované.Stejně tak prostranství před nádražím.Jen těch spojů jezdí málo… Potom se přesunujem trolejbusem po třídě Štěpána Velikého do centra.Vystupujem u parku před sídlem vlády.Procházíme park  s krásnou Metropolitní katedrálou a zvonicí.Na okraji parku zaparkujem na zahrádce restaurace Regal.Fajn posezení,obsluha solidní,jídlo velmi dobrý,ceny více než příjemné a hlavně výhled na korzující moldavanky…,k nezaplacení 🙂 Točené pivo 18Leu,32cm pizza 50-70Leu,čerstvé zeleninové saláty 35-45Leu,1litr moldavského červeného vína Cabernet 50Leu.Dali jsme si pivko a ke svačince pizzu.Zvedáme se a pokračujeme v procházce Central parkem se sochou Puškina a dál směrek k  jezeru Valea Morilor.

Kišiněv,Ștefan cel Mare Central Park,Puškinův památník

Kišiněv,Ștefan cel Mare Central Park,Puškinův památník

Což je pro obyvatele Kišiněva vyhlášené místo na procházky a volnočasové aktivity.Marcel využívá příležitosti a stejně jako loni na Ukrajině i letos kupuje balón.I velký děti si musí hrát 🙂 Scházíme dolů k jezeru po dlouhém schodišti,které připomíná to známější Potěmkinovo v Oděse.

Kišiněv,jezero Valea Morilor

Kišiněv,jezero Valea Morilor

Přilehlý lesopark je využíván hlavně pejskaři.Sluníčko už pomalu padá k obzoru.Děláme pár fotek.A jdem zpátky do restaurace Regal na něco dobrého na zub.Objednáváme si výborný Cabernet a vynikající zeleninové saláty.Jeden džbánek vína střídá druhý a my si vychutnáváme příjemnou večerní atmosféru.Před půlnocí se zvedáme a vracíme se pěšky nočním městem do Chill Hostelu.

 Kišiněv,zvonice před Metropolitní katedrálou

Kišiněv,zvonice před Metropolitní katedrálou


24.5.úterý

Vstáváme v 6:30,proběhne rychlá hygiena,lehká snídaně z vlastních zásob a v půl osmé odcházíme.Děláme nákup v supermarketu,protože další noc hodláme strávit pod širým nebem poblíž klášterního komplexu Orheiul Vechi,který patří mezi nejznámější a nejvíce navštěvované památky Moldavska.

Z  Gare Centrale(autobusové nádraží v centru Kišiněva) odjíždíme v 8:35 maršrutkou směr Trebujeni(26Leu/os za 58km).Vystupujeme na zastávce na okraji vesničky Butuceni,odkud je to ke skalnímu klášteru nejblíž(cca 500m). A co hlavní…,hned u zastávky je bufet.Ten otvírá panímáma,která s námi jela stejnou maršrutkou.Marcelovi se moc  líbila a chtěl ji požádat o ruku.Ale neměl žádný prstýnek,tak ze svatby sešlo 😛 Házíme bágly na zem a hrnem se dovnitř.Výběr není moc velký,ale vychlazené pivo tu mají.Krom toho nějaké limonády,mražené nanuky apod.Kupujeme lahváče Chisinau(14Leu) a zabíráme místa u stolu venku pod střechou.Je nádherný počasí.Sluníčko pálí  ostošest.Nahoře nad bufetem je dřevěná prodejna suvenýrů.Bohužel zavřená.Nejspíš ji otvírají až v sezóně.Dopíjíme a vyrážíme nahoru ke klášteru.

Orheiul Vechi

Orheiul Vechi

Orheiul Vechi  je vlastně rozsáhlý historicko-archeologický  komplex skládající se z kostela,skalního kláštera vytesaného do skály,zvonice a dalších zbytků opevnění  tyčící se nad řekou Raut mezi vesnicemi Trebujeni a Butuceni.Kromě mnichů,kteří zde žili,sloužily jeskyně i jako útočiště pro místní obyvatele za války.Přímo pod zvonicí je vchod do skalního kláštera neboli poustevníkovy svatyně.

Orheiul Vechi,oltář ve skalním klášteře

Orheiul Vechi,oltář ve skalním klášteře

Odtud se dá vyjít ven na terasu nad řekou.Původně sem vedlo schodiště od řeky,ale zemětřesení v 17.století schody poničilo.Jeho zbytky jsou ale stále ještě dobře vidět.Na terase návštěvníci využívají  škvír ve vápencové skále a zastrkují do nich mince se svým tajným přáním.Je jich tu opravdu požehnaně.Po prohlídce dáváme poustevníkovi utržit pár drobných za svíčky a svaté obrázky.Zapalujeme svíčky a odcházíme.Marcel nahoře u dřevěných vrat ještě obdarovává jednoho místního klučinu balónem,zakoupeným den předtím v Kišiněvské tržnici.

Další zastávkou byl pravoslavný kostel Nanebevzetí Panny Marie stojící pár desítek metrů od zvonice.Celý areál  kostela je pěkně opravený a udržovaný.V době naší návštěvy zde procházel  zdejší  pop a za zpěvu modliteb vysvěcoval přilehlé okolí kostela.

Orheiul Vechi,nádvoří kostela Nanebevzetí Panny Marie

Orheiul Vechi,nádvoří kostela Nanebevzetí Panny Marie

Po prohlídce a ochutnání vody ze studny na nádvoří kostela pokračujem několik set metrů po cestě nahoru nad kostel.Tady,na nejvyšším místě skalního hřebene,je nádherný výhled po širokém okolí. A protože byl čas oběda,pojedli jsme ze svých zásob a navrch vypili lahvinku výborného červeného moldavského vína.

Orheiul Vechi

Orheiul Vechi

Po obědě jsme sešli úzkou boční stezkou od zvonice dolů do vesničky Butuceni.Vesnička působí,že se zde zastavil čas.Je tu liduprázdno.Většina zařízení je zavřena.A to včetně zdejšího muzea.Po krátké procházce prašnými uličkami se zastavujeme v místním obchůdku a kupujeme si zmrzlinku na dřívku.Poté se přesunujem k bufetu na okraji vesnice,kde už jsme byli ráno.Dáváme další pivka a čekáme na nějakou maršrutku,která nás sveze do Trebujeni.Není to daleko,cca 2 kilometry,ale nám už se pěšky v horkém dni nechce.Po 14h přijíždí maršrutka,nasedáme a za chvilku už vystupujeme v Trebujeni  na návsi u hospody a obchodu v jednom.Šofér si za svezení bere 3Lei za osobu.A pak tu choďte pěšky 🙂

Trebujeni,pivečko před magazinem

Trebujeni,pivečko před magazinem

Naše první kroky nevedou nikam jinam než do kšeftu.Je poměrně velký(na zdejší poměry) a také docela dobře zásobený.Přirovnal bych to k našim Jednotám se smíšeným zbožím.A k našemu překvapení je zde i výčep s pivem.Hned si objednáváme točené kišiněvské.Ochotná prodavačka vytahuje robustní skleněné půllitry s uchem.Tak z těch nám chutnat určitě bude!

Venku před obchodem je dřevěná houpačka.Házíme bágly na zem a usedáme všichni na houpačku.Je akorát pro tři.Za mírného houpání a popíjení pozorujem obecní cvrkot.Ten je velmi slabý.Když tu přichází dva domorodci  a dávají se s námi do řeči.Rusky tu umí všichni,takže není problém se domluvit.Ptají  se odkud jsme.Po zjištění,že z České republiky,nás zve ten starší  k sobě na návštěvu.Bydlí asi 150m od krámu,takže jsme u něho za chvilku.Usazuje nás na židličky pod pergolou na dvorku.Na stůl staví domácí víno,džbánek bílého i červeného.Nenecháme se zahanbit a Marcel dává do placu domácí uzenou krkovičku,chleba a půllitr Božkova.Slivovice už bohužel došla.To bude družba! Koštujem nejprve bílé(nic moc),pak červené(to už je mnohem lepší).Přikusujem uzené a klábosíme o poměrech u nás a v Moldavsku.Náš hostitel se jmenuje Vladimir a jeho kamarád Serjoža.Vladimir  je truhlář.O tom,že nekecá,svědčí tři chybějící prsty na pravé ruce o které přišel při řezání dřeva na cirkulárce.Neustále nám opakuje,že jeho babička pocházející odněkud ze Slovenska nebo Ukrajiny se jmenovala Marfa Bubak.Vyslovuje to tak,že se musíme smát… 😉

Postupně nám ukazuje svoji dílnu,vinný sklep,domácnost a nakonec i manželku a tchýni.Dřevěný nábytek,který má v domě si sám vyrobil.Uznale pokyvujem hlavami,že to se dřevem umí.Nábytek je fakt moc pěkný.Potom pokračujem v popíjení vína a Božkova.Nakonec nám Vladimir ještě přinesl ochutnat svoje doma vyrobené likéry.Jeden byl šípkový a ten druhý z plodů dřínu.Dřínový byl opravdu vynikající! Vladimir se tvářil potutleně a nechtěl říct jak ho vyrábí,ani co do něj krom destilátu a dřínu ještě přidává.Ale špatně nám z něho nebylo. Mimochodem,Božkov jim moc nechutnal,oba říkali,že je silný…,co by tak asi říkali po slivovici 🙂 Odbila pátá a zvedáme se.Chceme ještě nakoupit v krámu a  najít za dědinou vhodné místo k přenocování.Loučíme se. Serjoža nás vyprovází až k obchodu.Zřejmě čeká,že by z toho mohlo něco kápnout.Má pravdu.Po nákupu točeného salámu na opékání a vína,objednáváme točené pivo.I pro Serjožu.Ať se má s námi dobře.

Okolo páté vyrážíme pěšky za humna.Zastavujeme se ještě ve druhém magazinu na okraji vesnice, kde Marcel kupuje hlávku zelí.Prý pro mě na večeři :mrgreen: Nakonec se jí dobrovolně vzdám ve prospěch kolemjdoucího vyzáblého koníka,který táhl naložený povoz.Po cca 500m přicházíme k řece Raut,která se zde točí údolím.Nahoře nad řekou vidíme ve skalách několik jeskyní.Je rozhodnuto,nocovat budeme v nich.

Trebujeni,"naše jeskyně"

Trebujeni,“naše jeskyně“

Je jich tu spousta,částečně přírodně a z větší části uměle vytvořených.Petr rozdělává oheň a já s Marcelem jdem pro nějaké větší větve.U jednoho opuštěného a zpustlého stavení nacházíme dost větví na oheň.Opečem točeňák a dopíjíme poslední plechovky Budvaru,které Petr našel zapomenuté na dně báglu.Potom otvíráme první láhev vína.Značku si už nepamatuju,ale bylo s příměsí nějakého likéru.Něco na způsob portského.A najednou přichází návštěva.Polský pár,který je zde na dovolené na motorkách.Nabízíme jim víno,ale ochutnají  jen trošku,že ještě budou řídit.Chápeme,a vůbec nám to nevadí…,alespoň pro nás zbyde víc 😉 Mluvíme spolu směsicí češtiny a polštiny a rozumíme si.Proberem odkud a kam jedou oni a naopak.Po půlhodce se s námi loučí a jedou dál.Otvíráme další lahvinku vína,sedíme u ohně a kecáme a kecáme…,o všem možným i nemožným.Začíná pršet,ale jsme v klidu.Oheň je pod skalním převisem,sedíme v suchu.V hlavě už cítíme dnešní příděl alkoholu a jeden po druhém postupně odpadáme do spacáků.Tedy já jsem odpadl na rozložené pončo a spacák jsem začal hledat až v noci,když jsem se probudil chladem.Celou noc až do rána pršelo.


25.5.středa

V sedm ráno vstáváme.Déšť ustal.Pobalíme svoje saky paky a jdem do Trebujeni na ranní maršrutku,která odjíždí v 8:00.Přijíždíme na okraj Kišiněva a začínáme postávat v koloně.Klasická ranní zácpa.Nakonec okolo deváté vystupujem na Gare Centrale.Hned zapadnem do jednoho z mnoha bufetů a objednáváme si vývar s masem,nudlemi a zeleninou(10Leu) a k tomu pečivo.Takovej velkej,několikrát zahnutej rohlík plněnej sýrem(12Leu).

Kišiněv,Centrale Gare,snídaně

Kišiněv,Centrale Gare,snídaně

Naplníme bříška a jdem zjistit odjezd busu do Tiraspolu.Gare Centrale má vlastně dvě strany.Z jedné jsme jeli včera ráno do Butuceni a z druhé dnes pojedem do Tiraspolu.A mezi tím jsou bufety,obchody,směnárny a kolem dokola jedno velké tržiště. V kase u šikovné pokladní kupujeme jízdenky,37Leu/os za vzdálenost asi 70km.Sedáme do zánovního mercedesu pro cca 20 lidí.Počasí se mezitím pokazilo,začíná znovu pršet.Vypadá to na déšť po celý den.

Cesta ubíhá v poklidu až na hraniční přechod před městem Bendery(moldavsky Bender).Maršrutka zpomaluje,jedeme kolem betonových zátarasů krokem.Vlevo za strážním stanovištěm stojí v okopu obrněný transportér,vypadá to na BRMD-2.A u něj tři vojáci ruské armády s automaty.Vítejte v Podněsterské moldavské republice!

Po příjezdu na celnici musíme jako cizinci vystoupit a jít s pasy dovnitř.Po jednom přistupujeme k okýnku a nasledují obvyklé dotazy proč  a na jak dlouho jedeme do Podněstří.A následují stejně obvyklé odpovědi,že jsme turisti a my prijechali posmotrit gorod Tiraspol.Čekáme,že budeme muset vyplňovat registrační kartu,ale protože výpočetní technika už dorazila i sem,dostáváme bumažku(migrační lístek) vytisknutou na tiskárně.Obsahuje jméno,datum narození,číslo pasu,stát a hlavně čas,do kdy musíme opustit Podněstří.Máme tam natisknuto 21:42,takže tzv.jednodenní povolenka na 10h.Což nám úplně stačí.Večer máme v plánu pokračovat do Oděsy.Nasedáme zpátky do maršrutky.Projíždíme Bendery.Na několika místech jsou vidět ruští vojáci.Za pár minut vjíždíme do Tiraspolu.Hned na začátku města míjíme stadión fotbalového klubu Sheriff Tiraspol.Je to moderní,velký oplocený areál s obytnými domy,obchody,restauracemi.V porovnání se zbytkem Tiraspolu je to do očí bijící kontrast bohatství a chudoby.Takové město ve městě nebo stát ve státě? Vystupujeme na parkovišti před vlakovým nádražím,které zároveň slouží jako autobusová stanice.Stále prší.Chvíli silně,chvíli slabě.

Tiraspol,vlakové nádraží

Tiraspol,vlakové nádraží

Do deště se nám moc nechce,takže zevlujem pod střechou budovy nádraží.Je tu směnárna.Kurz 1Euro = 14,20PRB(Podněsterský rubl).Uvnitř budovy,nalevo od vchodu,je infotabule s odjezdy autobusů a také kasa.V kase zjišťujem,že bus do Oděsy odjíždí ve 14:30 a pak až 19:15,to je poslední. Kupujem lístky na večerní spoj.Cena 58rublů/os.Vzdálenost  105km.Vždy je lepší se na spojení  zeptat rovnou v pokladně,protože nástěnné JŘ mnohdy nejsou aktuální.Např.bus do Oděsy,uvedený na infotabuli v 17h vůbec nejezdí.Je půl jedné,přestává pršet.Vyrážíme na prohlídku města.

Tiraspol,Kirov park,nový pravoslavný kostel

Tiraspol,Kirov park,nový pravoslavný kostel

Procházíme přes Kirov park s novým pravoslavným kostelem a zvonicí.Pokračujeme ulicí Lenina kolem budovy společnosti KVINT.Zde se vyrábí známý koňak stejnojmenné značky.Kromě koňaku zde můžete zakoupit i jiné zdejší výrobky.Víno,vodku i pivo.Ceny už nejsou tak nízké jako v minulosti,ale pořád se vyplatí nějaký ten tekutý suvenýr koupit.Desetiletý KVINT XO 0,5L =89rublů,nepasterizované NAŠE PIVO  0,5L=8,20rublů.Firemních prodejen KVINTU je v Tiraspolu několik,takže nemusíte mít strach,že když nenakoupíte hned v první,tak už nikde.My si nákup nechali až na zpáteční cestu,aby jsme flašky s koňakem nemuseli tahat v báglu po celým městě.Nebo ho nedej bože vypili a domů pak nic nedovezli 😆

Z ulice Lenina zabočujeme na hlavní třídu 25.Října.Ze začátku je to normální ulice,která se později mění na opravdu široký bulvár sovětského typu.Jezdí tady trolejbusy československé výroby.Na levé straně,naproti zdejšího kina,se necháváme zlákat reklamním poutačem k návštěvě restaurace s domácí kuchyní.Je ukrytá v obchodním domě ve druhém patře.Na první pohled taková malá kavárnička s pěti stoly.Ale sedí zde místní u jídla,tak to zkusíme taky.Zabíráme jeden ze dvou posledních volných stolků.Objednáváme si boršč(11rublů),skopový řízek s bramborem(18rublů) a jablečný džus.Pivo zde neprodávají.Boršč s hovězím masem a smetanou je vynikající a je ho hodně.Možná i proto je porce řízku s brambory nějaká menší…,asi jako u nás dětská.Koukáme po vedlejších stolech a vidíme,že i místní mají porce druhého jídla stejně malé jako my.Asi je to zde zvykem.Pouštíme se do jídla,maso chutné,brambory průměr.Přes okno vidíme,že už zase prší,takže ještě chvíli po obědě vyčkáváme,jestli se počasí umoudří… Neumoudřilo.Takže platíme a vyrážíme do ulic.

Tiraspol,prezidentský palác

Tiraspol,prezidentský palác

Drobně prší a chvílemi přes mraky vykukuje sluníčko.Aprílové počasí.Parkem F.de Wollanta přicházíme k Dněstru.Dole v řece chytá ryby osamocený rybář.Naproti jsou městské pláže,kde se místní chodí koupat.Vracíme se na hlavní bulvár a jdeme omrknou a samozřejmě i vyfotit památník s tankem T-34.

Tiraspol,T-34

Tiraspol,T-34

Hned za tankem je pravoslavný kostel.V těsné blízkosti je další památník věnovaný obětem válek(2.světové,afghánské i té poslední moldavsko-podněsterské).Přestává pršet.Přecházíme na druhou stranu bulváru k prezidentskému paláci před kterým stojí socha Lenina.O kousek dál je velká socha vojevůdce Suvorova,zakladatele Tiraspolu.Kolem pravoslavné katedrály jdeme na ulici Karla Marxe a odtud směrem k podnikové prodejně KVINT.

Tiraspol,park Kirov,zvonice

Tiraspol,park Kirov,zvonice

Nakupujeme tekuté suvenýry na cestu i domů.Po nákupu se nasměrujem na lavičku do parku Kirov.Park je zanedbaný a neudržovaný.Sekačku zdejší tráva neviděla v letošním roce ani jednou.Ale to nám nevadí.Vedle nového kostela obsazujeme lavičku.Posvačíme ze svých zásob jako správní čeští turisti.Jen ty řízky nemáme 😛 A otvíráme 2l petku zdejšího piva prodávaneho pod značkou „NAŠE PIVO“. Vychlazené je docela dobré,chuťově lepší než pivo v Kišiněvu.Po pivku koštujem osmiletý koňak KVINT.Ač odkojeni slivovicí,konstatujem,že není vůbec špatný a vzájemně se chválíme,jak dobře jsme nakoupili.

Tiraspol,zátiší v parku Kirov :-)

Tiraspol,zátiší v parku Kirov 🙂

Po 17h jdem na nádraží.Do odjezdu busu máme ještě dost času.Zajdeme do jednoho z bufetů.Chceme zde utratit zbývající rubly.Co taky s nimi,když jinde než v Podněstří neplatí a ani se nedají směnit.Objednáváme si kafíčko.Tady nás osloví mladík u kterého vzbuzujem velkou zvědavost.Dáváme se do řeči.Jmenuje se Arťom a říká,že studoval v Moskvě střední školu.Programování.Takže ajťák.Prý je mu 18let.No,těžko říct jestli kecá nebo mluví pravdu.Vypadá tak na 16let 😉 Nicméně o počítačích nějaký přehled má,jak z pozdější řeči vyplynulo.Ptáme se ho jak se mu zde žije.Odpovídá,že moc dobře ne.Že jsou tu nízký platy a málo práce.O cestování ani nemluvě.Že krom studií v Moskvě nikdy nikde nebyl.Ptáme se,jestli si s námi dá pivo,ale odmítá.Říká,že mu nedělá dobře.Že má nějaké zdravotní problémy.Nakonec souhlasí,že si s námi dá trochu vína.Marcel ho jde aktivně koupit a přínáší…,no to mě poser…,šumivý.Vypadá to jako červená kombajnovka a chutná to jako červená kombajnovka 😈 Přebírám od něj finance a jdu k pultu zakoupit něco pořádnýho.Hlavně ne s bublinkama.Nakonec mi prodavačka doporučuje Cahor(Kagor).Cena 29 rublíků za láhev.Víno je sladší,ale zase ne tolik,aby se nedalo pít.Chuťově dobré.Pokračujem v kecání s Arťomem,chvílemi se k nám připojuje i prodavačka.Podle řeči usuzujeme,že se s Arťomem zná.Petr říká,že je čas dát si něco na zub než odjedem z Tiraspolu.Přebírá ode mě finance a jde objednat nějakou rychlovku typu hot-dog.Za chvíli přináší bagety plněné opečeným párkem s dresinkem a čerstvou zeleninou.Chutná to velice dobře.Plníme si bříška a prodavačka nám přináší půllitrový kelímek plný čerstvých jahod.Že je to pozornost podniku.Chutnají skvěle.Před 19h se zvedáme a jdem čekat na bus.Petr ještě neodolá a při odchodu kupuje láhev bílýho Caberneta.Prý na cestu,abysme neměli žízeň 😎 Poslední rublíky,který nám zůstali,dáváme Arťomovi.Ten s námi jde na nádraží a čeká tu až do odjezdu.Odjíždíme přesně dle JŘ v 19:15.

Na hraniční přechod s Ukrajinou přijíždíme v 19:45.Podněsterský pasovák vybere v busu ode všech doklady a po cca 10-15min se vrací a hromadně je dá šoférovi .Ten je nechá kolovat po autobusu.Z našich pasů zmizel migrační lístek,takže ho při výjezdu z Podněstří vybírají.Neztratit! Batohy se nekontrolují.Na ukrajinské straně má kontrola podobný scénář.Kontrolují  se pasy a padne klasická otázka:Za jakým účelem cestujem na Ukrajinu? Odpoveď:Turistika.Bágly se opět neprohlíží.Odjíždíme z celního prostoru a jsme na Ukrajině.Měli jsme trochu obavy z možných komplikací při překračování hranice na Ukrajinu,když jsme vstoupili na území Podněstří  ze strany Moldavska,ale vše proběhlo bez sebemenších problémů.A úplatek po nás taky nikdo nechtěl.Takže na pohodu.A Petr otvírá láhev Cabernetu.To se musí zapít! Za námi sedí  mladý polský pár a má stejnou radost z bezproblémového překročení hranic.Začíná družba.V zadní části busu koluje naše víno,vodka a dokonce i dort.Doufám,že nám nebude všem špatně 🙄 Před námi sedí  prostorově výrazná blondýna a Petrovi se hrozně líbí její dlouhé vlasy,pořád  za ně nenápadně tahá.

Cesta ubíhá bez problémů a v půl desáté zastavuje bus v Oděse na autobusovém nádraží.Večer už není kam spěchat,takže využíváme možnosti ubytování  ve třetím patře budovy vokzalu v komnatach oddycha.Za apartmán pro tři chtějí  150 hřiven za osobu.Měníme v přízemí ve směnárně eura za hřivny(1Euro =27,50UAH).Takže kurz je vlastně stejný jako euro vůči koruně. Apartmán je čistý,prostorný,s TV,WC a sprchou.A jak ráno zjistíme,i s pěkným výhledem na město.

Já jdu do sprchy a Marcel s Petrem jdou dolů na jedno.No…,u jednoho nezůstalo a po návratu mě ještě budí,že v hospodě potkali prodejné děvočky a jestli vím kolik tu berou…,25Euro. Prý s nimi strávili dvě hodiny :mrgreen:


26.5.čtvrtek

Oděsa,autobusové nádraží

Oděsa,autobusové nádraží

Ráno vstáváme kolem půl osmé,dáváme rychlou snídani.Sbalíme se a vyrážíme směr centrum na vlakové nádraží.Je potřeba zajistit lůžka na jeden z večerních rychlíků do Lvova.Z autobusáku je to asi 3km.Bereme to na pohodu jako prohlídku města.

Oděsa,vlakové nádraží

Oděsa,vlakové nádraží

Přicházíme na vokzal a tmavé mraky slibují dešťové přeháňky v následujících hodinách. U kasy kupujeme lůžka do Lvova.Na rychlík v 19:07 už nejsou místa,takže bereme zavděk pozdějším spojem s odjezdem z Oděsy ve 21:26.Nejlepší je kupovat lůžka den,dva dopředu.Tedy pokud máte tu možnost.Potom jdem najít úschovnu zavazadel.Je u prvního peronu,až vzadu od hlavní budovy.Hned vedle jsou nádražní záchodky.V úschovně si  berou 24 hřiven za jeden bágl.A venku už chčije…

Zapadáme do nádražní restauračky,dáváme borč(19hřiven)  a kafe(14hřiven).Kvalita jídla i kafe podprůměrná,prostě nádražka.Aspoň zabijem čas a třeba se počasí zlepší.Uběhla hodina a pořád chčije.Máme teda na počasí pech.No nic,vstáváme a jdem do deště.V podchodu u  vokzalu je spousta stánkařů.Využívám situace a kupuji si černý deštník za 120hřiven.Měli i levnější,za 80 hřiven,ale ty byly barevné s kytičkama a pod takovým bych se asi necítil 😉

Pokračujeme dál směrem k Potěmkinovým schodům.Cestou Marcel odbíhá do drogerie a kupuje taky deštník(160 hřiven).Z kamenného obchodu prý bude lepší.No,po chvíli,kdy se střídá sluníčko s deštěm,Marcel stahuje deštník a roztrhla se na něm látka.Zřejmě to bude tou kvalitou z kamenného obchodu :mrgreen: Následují nadávky a smích… 😆 Marcela uklidňujeme,že zpátky se budeme vracet znovu okolo drogerie a může ho zkusit reklamovat.

Oděsa,Potěmkinovy schody

Oděsa,Potěmkinovy schody

Přicházíme k přístavu a nádraží zvaném Morskij vokzal.Hned naproti jsou památné Potěmkinovy schody.Vedle nich lanovka(Funicular),ale ta je bohužel mimo provoz.Prý technické důvody.V dnešním deštivém dni je zde minimum turistů.Děláme pár fotek a světe div se,přestává pršet.Nahoře na schodech je několik stánků se suvenýry a malých pick-upů s prodejem kávičky.Tady potkáváme domorodkyni Alu a chvíli se s ní dáváme do řeči.Proběhne klasická konverzace kdo odkud je a kam jede a jak se v té či oné zemi žije.Nakonec nám pořizuje pár společných fotek na schodišti.Petr s Marcelem kupují pohlednice a vypadá to,že někde zapadnem do hospody,aby je mohli v klidu vypsat.Nevím,který čert nám to nakukal,ale zapadáme do Corvin Pubu.Za pivo zde chtějí „nekřesťanských“ 31 hřiven.Ale mají zde i mnohem dražší irská piva.Dáváme jedno.Já píšu zápisky z cest a Marcel s Petrem pohledy.Pak se zvedáme,procházíme dvorem a hned vedle pubu je pošta.Kupujem známky a házíme pohledy do schránky.

Oděsa,ulice Kateřiny II.

Oděsa,ulice Kateřiny II.

Pokračujeme dál městem a zastavujeme se na jídlo v turecké restauraci.Objednáváme si džuveč,zeleninový salát a pivko(180hřiven/os).Jídlo vynikající,pivo slabší.Po jídle doprovázíme Marcela k drogerii,kde jde reklamovat deštník.Kupodivu po chvíli vychází s novým deštníkem.Není to ten stejný,ale podobný,kytičkovaný.Tak třeba vydrží.Vracíme se k nádraží,ale máme ještě spoustu času,tak uděláme drobný nákup(vodka).Jdeme se ještě projít na Kulikovo pole,kde stojí Dům odborů.V přilehlém parku na lavičce prubnem kvalitu vodky 😎

Hodinu před odjezdem vlaku do Lvova už sedíme v bufetě u prvního peronu a čekáme až přistaví soupravu.Ukrajinští ajznboňáci si dávají načas.Vlak má 15 vozů a náš je samozřejmě až ten nejvzdálenější,první za lokomotivou.Průvodce nám zkontroluje lístky a dle čísel si zabíráme postýlky.Večer  ještě popijem trošku vodky a jdem chrnět.Celou noc je ve vagoně horko.


27.5.pátek

Konečně je ráno.Do Lvova je to ještě asi dvě hodiny jízdy,ale už se mi ležet nechce.Postávám v uličce u okna a pozoruji ubíhající krajinu.Dnes bude nádherný den.Postupně vstává i Petr s Marcelem.Průvodce prochází uličkou,oslovuje nás stejně jako včera  rebjata(přitom zase o tolik od něho mladší nejsme) a ptá se,jestli chceme čaj nebo kafe.Objednáváme tři kafíčka.Servíruje je ve skle s pěkným zdobeným podšálkem.Za všechny si počítá 19hřiven.V 9:44 zastavujeme ve Lvově.Podle mluvy místních je poznat,že Lvov má polské kořeny.Do ukrajinštiny se míchají polská slovíčka.

Lvov,vlakové nádraží

Lvov,vlakové nádraží

Jdeme na lavičku do parčíku před nádraží s tím,že posedíme a popřemýšlíme co s načatým dnem.Ale nápad to nebyl dobrý.Za chvíli už u nás stojí malá cikánka a somruje peníze.A po ní ještě další.O kus dál je jich celá tlupa.Bereme bágly a mizíme.Přesunujeme se do bufetu,který je o kousek dál u tramvajové smyčky.Dáváme pivko a Marcel jde obhlídnout terén.Za chvíli se vrací s tím,že v patře budovy vokzalu jsou komnaty vidpočinku a že máme počkat do oběda,kdy se uvolní jeden pokoj a pak nás ubytují.To zní rozumně,protože zítra stejně budeme z nádraží odjíždět vlakem domů.Takže dáváme ještě polívku, jak jinak než boršč a další pivko.Pak si zajdem vyměnit hřivny a já beru ve vestibulu v  TICu mapku Lvova.

Ubytování ve druhém patře je parádní.Za cenu 170 hřiven/os máme prostorný růžový třílůžkový apartmán s TV,WC,sprchou a automatem na studenou a teplou vodu a výhledem na město.Chybí tu už jen ty děvočky 😉 Později u recepce zjišťujeme,že máme ten nejlepší a nejdražší apartmán co tu mají k dispozici.Nakonec jsme zahraniční turisti ze „západu“,tak proč ne.Ale pro ty kdo chtějí víc ušetřit,jsou v okolí levnější hostely(ceny začínají na 80hřivnách).Po vybalení  a sprše vyrážíme na prohlídku města.

Lvov,výhled na město z kostela Sv.Olgy a Alžběty

Lvov,výhled na město z kostela Sv.Olgy a Alžběty

První zastávkou je novogotický kostel Sv.Olgy a Alžběty.Využíváme možnosti za 2 hřivny vystoupat po schodišti na ochoz zvonice.Je zde nádherný výhled na celý Lvov.Hned vedle kostela,na velkém prostranství,stojí  památník Stěpana Bandery.Dalším místem naší návštěvy je barokní katedrála Sv.Jiří.Poté vyhodnotíme situaci,že historie bylo dost a je čas na malé občerstvení.Zapadáme na zahrádku jedné z místních hospůdek nedaleko parku Ivana Franka.Dáváme pivko.

Procházíme parkem a po chvilce stojíme před budovou Lvovského divadla opery a baletu.Je tu plno lidí,hlavně omladiny.Petr se loudá a v klobouku vypadá jako turista ze západního Německa :mrgreen: Proto taky dostává nabídku k sexu od jedné z děvoček.Ale jako správní kamarádi ho hlídáme a k ničemu nepustíme.Sehnat  lehkou holku tu není vůbec žádný problém.

Lvov,Vysokyj zamok

Lvov,Vysokyj zamok

Pokračujem kolem Benediktinského kláštera a Starého rynku na nejvyšší místo Lvova,Vysokyj zamok.Ale zámek zde nenajdete.Původně tu kdysi stál hrad.Dnes tu zůstaly pouze zbytky hradeb.Je to takový kopeček s terasou nahoře,kde uprostřed na stožáru vlaje ukrajinská vlajka.A je zde přelidněno víc než na Václaváku.Pár fotek a rychle pryč.Člověk si zde připadne jak v konzervě sardinek.Na Starém rynku se zastavujeme na pivko v pubu „U veselého mnicha“.

A protože nám vyhládlo,tak později děláme krátkou zastávku v „naší“ restauraci,kde jsme byli na pivku a dáváme pozdní oběd nebo spíš brzkou večeři.Za hlavní jídlo(dva řízky v těstíčku,brambor),zeleninový salát a kvas počítají 120 hřiven.Chuťově vše výborné.Po jídle jdem zevlovat do přilehlého parku Ivana Franka.Korzující mladé ukrajinky nejsou vůbec  marné 😎

Po cca hodince se zvedáme.Jdem nakoupit nějaké suvenýry domů a pomalu se vracíme k hlavnímu nádraží.Před nádražím zapadnem do jedné z mnoha otevřených zahrádek restaurací rychlého občerstvení.Začíná se šeřit.Popíjíme pivko,vodečku,probíráme čerstvé zážitky z cesty a je nám fajn.O půlnoci jdem na kutě.


28.5.sobota

Ráno vstáváme okolo půl osmé.Snídáme a balíme.V devět jdu s Marcelem nakoupit zásoby na cestu.V blízkosti nádraží je několik magazinů.Jsou to takové ty samošky,kde část věcí mají za pultem a část si zákazník vezme v regálech a nanosí na pult,kde to prodavačka sčotne.No ano,ve spoustě krámů,hlavně na venkově,tuhle pomůcku stále uvidíte.Z chladícího boxu bereme pivka  ve 2,5l petkách a stavíme je na pult.A k našemu úžasu na nás prodavačka  spustí,že pivo nám prodat nemůže,že ještě není 10h.To nás teda pobavilo.Tady,na Ukrajině,kde se pije 24h a pivo prodat nemůže.Asi zřejmě nějaká místní vyhláška.Pouštíme se do diskuze,že to chceme na cestu do vlaku.Kroutí hlavou,že pivo něvazmožno.No nic,necháváme zatím pivo pivem.Berem ještě pečivo,sýry,zeleninu a znovu ukazujem,ať to všechno i s pivem spočítá.Moc se jí do toho nechce,ale nakonec kapituluje a máme nákup i s pivkem.Beztak jí došlo,že by jsme nákup udělali jinde a měla by po kšeftu.Vedle magazinu je bufet a tam několik místních popíjí pivko a vodečku už od rána a nikomu to nevadí…

Vracíme se s  nákupem na pokoj.Proviant rozdělíme do batohů a jdem na peron vyčkávat příjezd rychlíku INT 108 z Kyjeva.Na vlaku je řazen přímý lůžkový vůz až do Prahy.Máme dopředu zakoupená lůžka Lvov-Olomouc (16Euro/os). Marcel objevuje na  železné konstrukci zastřešení nádraží nápis Witkowice Moravia 1903 a hned si ho fotí.Čekání na příjezd vlaku si krátíme pokecem s mladým rusem,který se s námi dal do řeči.Pochází z Petrohradu a byl na studijní stáži v Českých Budějovicích.Teď jede do Minsku za příbuznými.Umí obstojně česká slovíčka,my zase obstojně ruská,takže si docela dobře rozumíme.A jak už to tak bývá,vyměňujem si názory na pivo,holky,způsob života u nás a u nich.Čas ubíhá a náš vlak přijíždí do peronu.Loučíme se a vzájemně si popřejem šťastnou cestu.

Lvov,vlakové nádraží

Lvov,vlakové nádraží

Náš lůžkový vagon je až předposlední.Po kontrole lístků průvodcem vagonu nastupujem.Oddíl má okno napevno.Na chodbičce jsou otevřená jen malá výklopná okýnka.Velká jsou na pevno.A klima… nefunguje! I když na webu ČD se chlubí,že vagon je klimatizovaný. Čeká nás jízda plná vlastního potu.Teploměr na Lvovském nádraží ukazoval 28°C ve stínu v 10h dopoledne.Rozkládáme spodní postel a hned naléváme vychlazené Lvovskoje pivo.Příjemně chladí naše vnitřnosti.

Lvov,lůžkový vagón,Lvovskoje pivo

Lvov,lůžkový vagón,Lvovskoje pivo

Ze Lvova vyjíždí vlak přesně načas v 10:10.Sledujem přes okno ubíhající krajinu,popíjíme pivko a kecáme o zážitcích z naší cesty.V poledne poobědváme ze svých zásob a načínáme další petku piva.Ve 14h už jsme bez piva.Tohle jsme hrubě podcenili,vzít si na cestu pouze dvě 2,5l petky 😈 Průvodce pivo neprodává.Tak dopíjíme alespoň zbytek vodky co jsme našli v batohu a těšíme se až překročíme hranice na Slovensko.V Čierne nad Tisou je na nádraží hospůdka,kde doplníme zásoby.Při předloňské návštěvě Ukrajiny nás  zde od žízně zachránil Smädný mních.Není to bůhví jaké pivo,ale vychlazené je lepší než nic.

Čop,výměna podvozků

Čop,výměna podvozků

V Čopu nám na vagoně vymění širokorozchodný podvozek (1520mm) za normální (1435mm).Potom vagon přivěsí na Os 8863,kterým popojedem do Čierne nad Tisou.Průvodce vozu si vyměňuje službu s průvodkyní.A následuje celní a pasová prohlídka.Horko ve stojícím vagoně by se dalo krájet.Ukrajinci kontrolu vzali letem světem,ale slováci se k prohlídce postavili čelem.Začali kontrolními otázkami typu:Kde jsme byli…,co jsme tam dělali…,a kolik toho převážíme… A pokračovali důkladnou kontrolou batožiny.Musíme vytahat z báglů úplně všechno až do poslední smradlavé ponožky.Nic víc než povolený limit stejně nemáme.Takže hledí na naše KVINTY a to je tak všechno,co můžou dělat :mrgreen:

Na druhou stranu,kdyby takové kontroly dělaly všechny státy EU,tak se sem nedostane ani jeden migrant bez dokladů.Jenže to by se muselo měřit všem stejným metrem.Na hranicích Ukrajiny a Slovenska pas EU nic neznamená.Proberou kde koho,bez ohledu na stání příslušnost.

Tak a kontrolu máme za sebou.Přijíždíme do Čierne nad Tisou a už se těšíme na vychlazeného mnicha.Po zastavení  náš vagon opět odvěsí  a následně přivěsí na konec Os 8820.Hurá!Do odjezdu zbývá víc než 15 minut a to je doba vhodná pro nákup občerstvení.Hrnem se s Marcelem ke dveřím,ale průvodkyně nás odmítá pustit ven.Opět slyšíme to populární slovo:něvazmožno.Následuje dost ostrá hádka…,dohadujem se několik minut 👿 Z okna vidíme,jak cestující z předních vagonů postávají venku,pokuřují a popíjí pivko z místního bufetu.A krev žilách nám vře ještě víc… Přitvrzuji v hlasitosti žádosti o otevření dveří a nakonec nás neochotně průvodkyně pouští ven.Cestou k bufetu nadáváme na ukrajinské železnice.Dáváme jedno rychlé točené hned u okýnka a berem šest vychlazených lahváčů sebou do vlaku.Do Košic vydržíme a tam zajdem do námi už z minulých cest vyzkoušené pivnice Dobré časy.

Ve 20:00 zastavujem v Košicích a okamžitě se hrnem ke dveřím.Průvodkyně jak nás vidí,že míříme ke dveřím,tak je hned otvírá.Už se s námi nechce zase pouštět do křížku 😀 Nikdo další z vagonu nevystupuje.Cestují tu krom nás jen samí ukrajinci a ti zřejmě žízeň nemají.Máme dvě hodiny času než náš lůžkový vagon přivěsí na EN 442 s odjezdem 22:08.Do pivnice to není daleko a za deset minut už sedíme na venkovní zahrádce.Točí tu množství různých piv z malých pivovarů nejen z Čech,Moravy a Slovenska,ale i z dalších evropských zemí.Na doporučení mladé a moc šikovné servírky objednáváme Prešovský speciál.Je vynikající.Po jídle si objednáváme ještě další.Pivnice je téměř zaplněná.Je vidět,že i přes trošku vyšší cenu si lidi raději zajdou na pořádné pivo než aby platili za levné europatoky.

Před 22h se vracíme na nádraží.Nastupujem a s mírným zpožděním odjíždíme směr ČR.


29.5.neděle

Cesta nočním expresem proběhne bez problémů.Ráno něco po páté vystupujem v Olomouci.Tady naše cesta končí.


                                          Praktické info:

Busy

Kišiněv – Trebujeni      8:35,9:50,13:15,17:15,20:10

Trebujeni  – Kišiněv     6:05,8:00,10:00,15:00,18:30

Tyto busy zastavují v Butuceni,odkud je to nejblíž ke skalnímu klášteru Orhei Vechi.Cca 500m.

SOUŘADNICE:

Kišiněv

Bus Centrale Gare    N47° 01.136′ E28° 50.727′

Bus Süd West Gare  N46° 59.587′ E28° 47.424′

Chill Hostel                N47° 00.763′ E28° 50.723′

Tiraspol

Restaurace v obch. domě  N46° 50.156′ E29° 36.867′

Oděsa

Bus vokzal                  N46° 28.611′ E30° 42.476′

Pošta                           N46° 29.118′ E30° 44.308′

Lvov

Vlak vokzal                 N49° 50.337′ E23° 59.679′

Restaurace                 N49° 50.433′ E24° 01.196′


Účastníci zájezdu:Marcel,Petr,Vlasta.

Fotogalerie

Rubriky: Moldavsko, Navštívené země | Štítky: , | Napsat komentář

ALBÁNIE – ZEMĚ ORLŮ 2015

                                                            

                     ALBÁNIE – ZEMĚ ORLŮ 2015

 

Trasa:

Doprava:

Vlakem Brno-Budapešť-Bělehrad-Skopje,busem Skopje-Ohrid a od kláštera Sv.Nauma pěšky přes hranice do Albánie.Zpátky busem Shkodër-Ulcinj-Bar,vlakem Bar-Subotica-Budapešť-Brno.Po Albánii jsme cestovali autobusy,maršrutkami,taxíky a jednou se svezli vlakem.

Albánie nemá přímé vlakové spojení s okolními státy.Vlakové spoje jsou provozovány jen na šesti tratích stylem jeden vlak ráno tam a jeden odpoledne zpátky.Vyjímkou je trať Durres – Kashar(cca 7km od Tirany),kde spojů jezdí více.Přímo do hlavního města Tirany se vlakem nedá dostat vůbec.Nádraží bylo pár let zpátky zbouráno.


28.6.neděle

Sraz účastníků zájezdu je v 15:00 v hospodě Na Tahu.U točenýho Draka ladíme poslední detaily.Někteří z nás si ještě odskočí  dokoupit nějaké drobnosti a hlavně pivko na cestu.EC 173 má z Brna odjezd 16:21.

Vlak natřískanej až po střechu.Zabíráme místa ke stání v chodbičce.Strategicky před kupé,kde jsou krom jednoho místa,rezervace jen do Břeclavi.Takže budeme mít za půl hodky místa na sezení.Po odjezdu z Břeclavi už v kupé zůstává sedět jen jedna slečna.Navazujeme družbu pomocí vychlazeného pivka.Je slovenka,jmenuje se Bára a vrací se domů ze svatby kamarádky.Kecáme o všem možným a cesta rychle utíká.Bára vystupuje v Bratislavě a až do Budapešti máme kupé celé pro sebe.Dávám do placu domácí uzené,popíjíme pivko,sem tam ho proložíme malým kalíškem rumu.Svět může být i krásnej 😛

V Budapešti přijíždíme na nádraží Keleti.D 341 odjíždí až 22:25.Jdeme si zkrátit čekání do jednoho z blízkých barů.Pivko nic moc,ale aspoň sledujeme cvrkot na rušné ulici před barem.Před 22h se zvedám já s Pepou a jdem chytat místa do vlaku.Marcel a Petr zaplatí a doženou nás.Vlak už tam stojí,takže začínám tušit,že volná místa budou dost obsazená.Taky že jo.Volno už je jen ve velkoprostoráku.No nic,chytáme pro každého dvousedačku a otvíráme okno. Sledujem,kde jsou dva naši zbývající souputníci.Petra po chvíli vidíme a máváme mu slamáky.Skvělý nápad.Slamák nemá hned tak každý a poznáme se i na dálku.Petr nás vidí a mávání opětuje.Kousek za ním jde Marcel.Petr nastupuje,ale Marcel z nepochopitelných důvodů odbočuje od vlaku ke stánku a něco tam řeší…,nebo kupuje… Na tu dálku není poznat,co tam kurva vyrábí,když už to každou chvíli má odjet.Petr  je u nás ve vagónu a Marcel nikde.Znovu se díváme z okna,ale Marcela  není vidět 🙁 Vlak se rozjíždí… Buď stihl nastoupit do posledního vozu anebo se na nás vykašlal,kamarád,a zůstal na nádraží.Za chvíli zvoní Petrovi mobil a my víme na čem jsme.Marcelovi to ujelo…,má po piči a my taky,protože je jasný,že na něho budem někde čekat.

Další vlak do Bělehradu jede až zítra v 10:00 dopoledne.Následuje výměna esemesek s Marcelem.Chceme na něj počkat až ve Skopje,ale on chce za každou cenu,abychom čekali v Bělehradu.Má strach jet z Bělehradu do Skopje sám,že by se zase ztratil nebo ho někdo ukradl 😆 Pepa mu ještě na mobil posílá adresu hostelu,kde by mohl přespat.Tak uvidíme, jak to dopadne.Cesta  ubíhá vcelku rychle.Za trest,že nám Marcel „zběhl“,mu sežerem jeho řízky(máme jeho tašku s proviantem) a dopíjíme poslední zásoby pivka a jako již poněkolikáté to občas proložíme kalíškem rumu.Na hranicích se Srbskem kontrolují celníci jen doklady,batožina je nezajímá.Pospáváme jak se dá,dvousedačka moc pohodlí neposkytuje.Konečně je ráno a vlak zastavuje v Bělehradu.


29.6.pondělí

Vystupujeme a první zastávka míří na peroně k vodovodu.Děláme provizorní ranní hygienu a domlouváme se,kde počkáme na Marcela.Ještě ho znovu zkoušíme esemeskou zlomit,ať dojede za náma až do Skopje,ale odpověď je rychlá a jasná:NE! Tak ho ještě chvíli podusíme 😉 Obsazujeme lavičku na prostranství před hlavní budovu a snídáme povidlové buchty z domova.Chutnají výborně.Na Marcela určitě nezbyde.A posíláme mu esemesku,že tedy čekáme do večera v Bělehradu. Měl by dorazit v 18:05 a budem doufat,že dojede včas,abychom stihli večerní rychlík do Skopje v 18:50.Dáváme po kalíšku rumu a spřádáme plány,co podniknem.

Ve vestibulu je TIC.Pepa vyzvedává mapku Bělehradu a nad mapkou si rýsujem trasu prohlídky města.Ne moc dlouhou,aby nás nebolely v horku nožičky,ale taky ne moc krátkou,abychom něco viděli.Volíme nenáročnou variantu z nádraží k chrámu sv.Sávy, pak po hlavní třídě směr pevnost nad městem.Pevnost Kalemegdan se tyčí na soutokem Sávy a Dunaje.

Bělehrad,soutok Sávy a Dunaje

Bělehrad,soutok Sávy a Dunaje

Je zde nádherný výhled a skvělý park k odpočinku.Tedy spíš k lelkování 😛 Po krátké procházce parkem a kochání se výhledem,zabíráme strategické místo na trávníku pod košatým stromem ve stínu.Je poledne a sluníčko hicuje.Po obědové siestě,kterou jsme protáhli do tří hodin,vyrážíme obejít zbytek pevnosti.My jsme přišli boční bránou od řeky,takže až teď zjištujem,že kolem hlavního vstupu do pevnosti,je military muzeum s exponáty pod širým nebem.Od polních kanonů a tančíků z 1.sv.války až po tanky a houfnice ze 2.sv.války.

Bělehrad,Military museum

Bělehrad,Military museum

Po prohlídce opouštíme pevnost a posouváme se směr k nádraží.Cestou kolem autobusového nádraží míjíme přilehlý park,plný migrantů z Afriky a Blízkého východu.Až odtud odejdou,tak nezávidím srbům úklid parku.Před vlakovým nádražím měníme několik eur za dináry ( 1E = 120 SRB) a jdem si koupit ke stánku gyros.Je velký a moc dobrý.Cena 250 dinárů za jeden.V nádražní hospodě dáváme točené pivko,Jelena.Ale pivo je mizerný.Později srovnáváním zjistíme,že Jelen je to úplně nejhorší pivo,co jsme za těch 8 dní vandrování po Balkáně pili.

Blíží se 18h a čekáme na Marcela.Infotabule ve vestibulu ukazuje u jeho vlaku 15min. zpoždění.Tak snad to nebude víc.Nebylo.Marcel slavnostně a střízlivý dorazil k nám.Hurá! NZ 355 směr Soluň už nasunují k perónu,tak jdem chytat místa.Dlouhá noc je před námi.Ale ouha,vagony jsou zamčené.Konduktéři odemkli jen dvoje dveře z celé pětivozové soupravy a kontrolují jízdenky ještě před nástupem.Nadávám a hledám fipku v batohu.Sotva ji mám v ruce,konduktér kontrolu vzdává a odchází za kolegou k vedlejšímu vozu.Do prdele práce.Nadávám podruhé a soukám se do vozu.Naštěstí Petr byl nejrychlejší z nás a zabral celé kupé.Bezva.Sedačky se dají srazit a noc bude snesitelnější než ta minulá.Vlak je naplněný tak z 80%.Ale většina cestujících vystupuje krátce po půlnoci v Niši.


30.6.úterý

Rychlost vlaku není nijak závratná a na hranice s Makedonií přijíždíme s téměř dvouhodinovým zpožděním.Celní kontrola se taky protahuje a nakonec do Skopje příjíždíme místo ve 4:25 až v 6:30.Venku začíná drobně pršet.

Naše další cesta směřuje k jezeru Ohrid na makedonsko-albánské hranici.Máme v plánu popojet vlakem do Kičeva,prohlídnout zbytky zdejší zrušené úzkokolejky  a potom pokračovat busem do Ohridu. Ve vestibulu zjištujeme,že vlak v 8:00 do Kičeva už nejezdí.Další jede až odpoledne.Upravujeme plány a pojedem rovnou do Ohridu.Jdem na autobus.Seběhnem z vestibulu po schodech dolů a jsme na parkovišti,kde je i autobusové nádraží. Máme štěstí.Nejbližší jede za deset minut.Přesně v 7:00.V kase se zeptáme na cenu jízdenky a rychle měníme vedle ve směnárně eura za makedonské denáry(1€=61MKD).Jízdenka na bus Skopje-Ohrid stojí 450MKD/os.Bus je starší Setra,ale čistá a zabíráme si každý dvojsedadlo.Kromě nás v něm jede cca 15 dalších lidí.

Po třech a půl hodinách jízdy přijíždíme do Ohridu na autobusové nádraží.Venku chčije a chčije.Bereme batohy a přebíháme od autobusu do čekárny.Přitom na nás pokřikuje jedna zdejší naháněčka,jestli nechcem ubytování.V plánu je pokračovat na klášter sv.Nauma,takže ji odmítáme.Po chvilce rozumování co dál,se přemisťujem do vedlejšího Café baru.Daváme točené pivo Laško a zhodnotíme ho jako velmi,no…,docela dobré(na zdejší poměry výborné).Je  poledne a počasí se nelepší.Diskutujem co s načatým dnem.Zda i v dešti jet na sv.Naum nebo zda obětovat jeden den a neplánovaně zůstat na noc v Ohridu.Původně jsme chtěli dnes dojet až do Korcë v Albánii.Vyhrává varianta přenocovat v Ohridu.Po dvou nocích strávených ve vlaku se nedalo nic jinýho čekat 😆

Dáváme druhé pivko a Marcel jde zkusit odchytit „naši“ naháněčku a domluvit nocleh.Přivede ji až do baru a domlouváme se na ceně.Chce 5€ za os.Ptám se jí,jestli je k dispozici i sprcha.Usmívá se a kývá,že ano.Takže není nad čím váhat.Bereme.Vede nás asi deset minut pěšky po hlavní ulici a pak zatáčí do boční uličky.Je to patrový dům,kde bydlí s rodinou.Máme k dispozici dva pokoje po dvou lůžkách a koupelnu se sprchou a záchodem.Na pokojích je i TV s místními programy.Rozdělujem si cimry,dáváme po kalíšku rumu a jdem na prohlídku města.

Ohrid,nábřeží

Ohrid,nábřeží

Projdem staré město s obchůdky,amfiteátr,přístav a dostáváme hlad.V jedné z mnoha restaurací se zastavujem na večeři.Je taková lepší,tak nás snad nezruinuje 🙂 Objednáváme si každý jídlo podle své chuti a dohromady láhev vína.Tady nastal pozdější kámen úrazu.Víno je výborné,ale jiné než jsme dle jídelního lístku objednávali.Tohle prostě v nabídce ani nemají.Po večeři Petr objednává další láhev.V poklidu dopíjíme.Pak chceme platit,číšník donesl lístek a my nevěřícně koulíme očima.Cena vína trojnásobná než to,které jsme původně chtěli.No,tady nás turisty nachytali na hruškách… Měli jsme ho reklamovat hned jak ho pingl donesl na stůl.Víno jsme vypili a teď už je pozdě se dohadovat.Platíme útratu a nenecháváme ani denár spropitného.Takže dávat si pozor,zda opravdu pingl donese to,co jste si objednali.Jsme poučeni pro příště! Na privátě to spláchnem několika rumíky.

Ohrid,jezero

Ohrid,jezero


1.7.středa

V 9:00 přicházíme na autobusovou stanici a v pokladně se ptáme,kdy to jede ke klášteru sv.Nauma.Až v 11:20,cena 110MKD/os.Jízdenky se prodávají pouze u řidiče busu.Dáváme si vedle v baru kafíčko,pivko a vyčkáváme.Utrácíme skoro všechnu místní měnu.Necháváme si jen tolik,aby jsme zaplatili bus plus nějaký drobáky,který už nestačí na další pivko a zůstanou v kapse jako suvenýr.Jak říká Petr,šmrdolíny 🙂

V 11h se u busu znovu potkáváme s naší paní domácí.Vykládá si s jedním z místních taxikářů.Řidič hned zjišťuje kam jedem a poté nám nabízí okamžitý odvoz ke kláštěru za 800MKD.Říkáme,že tolik už nemáme a ukazujeme,že víc než 470MKD nedáme dohromady.Do odjezdu busu zbývá cca 15 min.Chvíli se ošívá a nakonec kývne,že nás tam za ty peníze hodí.Zřejmě si řekl,že lepší takový kšeft než žádný kšeft 🙂 Do auta se vejdem v pohodě.Je to zánovní Peugeot Partner.Dáváme prachy a už se vezeme.Z autorádia nám zpívá F.Mercury – Under Pressure.Je nám fajn.Cesta okolo pobřeží  ubíhá a za půl hodky jsme u kláštera.

Procházíme park se stánky a restauracemi.Zkoušíme vodu jezera.Po včerejším dešti je studená.Fotíme se před sochou sv.Nauma a jdem na nádvoří kláštera.Uvnitř je plno pávů a vřískají jeden přes druhého.Výhled na jezero  nádherný.V upraveném parčíku pod klášterem zabíráme místa pod  krytým přístřeškem a obědváme ze svých zásob.Studený oběd zakončujeme jak jinak,kalíškem rumu.

Ohrid,nádvoří kláštera sv.Nauma

Ohrid,nádvoří kláštera sv.Nauma

Od kláštera scházíme dolů ke kapličce a kolem ní jdem lesní cestou cca 500m a zahýbáme nahoru k silnici směr hraniční přechod.Je to mnohem kratší cesta,než kdybychom obcházeli klášter směrem k hlavnímu vstupu a šli serpentinami po silnici k hranici.Ušetřili jsme si minimálně 2km chůze po rozpálené asfaltce.Po dalších cca 300m jsme na celnici.Odbavení  na makedonské i albánské straně zabralo dohromady cca 15-20min.Celníci kontrolovali jen doklady.Batohy je nezajímali.

Na albánské straně nás odchytává taxikář a nabízí odvoz do Pogradce za 10€.Zkoušíme smlouvat,ale nechce slevit.Asi ví proč.Na hranicích stojí jen on sám.Kdoví,kdy by se tu ukázal další taxík.Jsou dvě hodiny  po poledni a horko by se dalo krájet.Nakonec jsme čtyři a vychází to 2,5€ na jednoho.Takže to berem a sedáme do jedničkového Focusu.Za jízdy říkáme taxikářovi,aby nás zavezl na místo,odkud jezdí busy do Korcë.Kývá,že ano.Kývá po našem a ne po jejich.Zřejmě už přišli na to,že turisty to mate a tak se nám přizpůsobili 😉 Vysedáme v Pogradci, vedle postaršího Fordu Tranzit a jeho šofér se nás hned ujímá.Hrne se pro naše batohy do kufru Focusu.Nejspíš má strach,aby mu turisty nevyfoukl někdo jiný.Ale my nejdřív domlouváme cenu,ať víme na čem jsme.Chce 3€ za jednoho.Zdá se nám to,vzhledem ke vzdálenosti, přijatelná cena.Tak ho necháváme přeložit naše bágly a sedáme do auta.Cestou několikrát zastavuje a přibírá pár místních.Po cca půl hodině jízdy zastavuje v Korcë.Dáváme mu 10 a 5 eurovku a chceme vrátit.Chvíli mává bankovkami a ukazuje,že nemá drobné eura na vrácení.Nakonec nám vrací 5 eurovku a ukazuje rukou,že je to ok,že mu stačí 10€.Tak jo,my jsme spokojeni a zdá se,že i on 😉 Pomáhá nám vytahat bágly z auta a loučíme se.

V Korcë chvíli bloumáme po centru.Fotíme.Pak se vydáváme,dle rady jednoho z místních,směrem k autobusáku. Chceme zjistit,kdy jede zítřejší bus do Përmetu.Cestou měníme ve směnárně eura za leky(1€=140LEK). Od jednoho šoféra  se dovídáme,že bus jede v 6:00.Takže bude ranní budíček. Jdem to spláchnout do vedlejšího baru pivkem.

Korcë,místní pivo

Korcë,místní pivo

Objednáváme místní pivo Korcë (100LEK).No…,horší pivo už byl jen Jelen v Bělehradě. Aspoň jsme ochutnali 🙂 S papírem a tužkou v ruce se domlouváme s hostinským,kde by se tu dalo nocovat.Maluje nám plánek,kde má být slušný a solidní hotel,cca 1000-1500LEK/os,přesnou cenu prý neví.Platíme piva a jdem dle plánku najít nocleh.Nemá to být daleko,tak 300-400m.Přicházíme na hlavní bulvár.Podle mapky máme zahnout doprava do boční uličky a hned zkraje má být hotel.Začíná  pršet.

Korcë,hotel U Supa :-)

Korcë,hotel U Supa 🙂

Nápis hotel v modré barvě vidíme.Plánek tomu odpovídá,ale vzhled budovy důvěru v solidnost bydlení už moc nevzbuzuje.Dole na minivrátnici nás vítá starý děda a hned nás vede nahoru do patra.Kolem schodiště a v mezipatře se povalují prázdné láhve od všemožných tekutin.V patře visí ceník.Tak jestli je aktuální,nocleh tu stojí 300LEK/os.Až podezřele levné.No nic,když už jsme tady,tak jdeme na prohlídku pokoje.Uf…,no…,tak tohle nám vyrazilo docela dech.Na vrzající dřevěné podlaze jsou položeny všelijaký koberečky,který by jsme u nás nedali ani psovi do boudy 😉 Postele i matrace očividně pamatují  brzký začátek 20.století.Otlučené umyvadlo v rohu má zaslepený přívod vody i odpad.Jsme zaraženi,jestli to děda myslí vážně.Ale on se tváří vážně.Takže srandu si z nás nejspíš nedělá.Koukáme po sobě,jestli do toho jít anebo se s dědou rozloučit. Jdem omrknout ještě další pokoje.Všechny jsou na stejné úrovni.Nakonec,částečně pod tíhou superlevné ceny a taky z recese,podléháme  a kýveme dědovi,že to berem.Je to jen na jednu noc.Děda je očividně spokojený,má kšeft a přináší velkou,ohmatanou knihu hostů.Bere si doklady a zapisuje nás.Přitom v knize ukazuje,že tu bydleli před námi  i američani a poláci.

Marcel dostává nápad a hned s ním vyrukuje ven.Bezejmenný hotel přejmenovává na hotel U Supa.Přesně podle známé české pohádky.Máme pokoj bez štěnic(možná) a bez ramínek,ale se zrcadlem a balkonem.Ale překvapením není ještě konec.Jdem na prohlídku záchodu,tak ten píše!!! Klasika turecký.Jsou tu dva.Původně zřejmě jeden pánský a jeden dámský.Dnes již nejde rozlišit který byl který.Jakž takž použitelně vypadá jen ten vpravo.Je tu i umyvadlo s tekoucí vodou.Tedy má to podobu umyvadla.Uvnitř je postavený kýbl,ze kterého voda přetéká do rozbitého umyvadla,odtud do dalšího kýble postaveného na zemi a z něho to teče na betonovou podlahu a dírou v zemi odtéká voda neznámo kam… Padají návrhy,zda se nesbalit a nejít jinam.Ale nakonec zůstáváme s tím,že ne každému se poštěstí v Albánii přespat v hotelu U Supa 😛 Kdo neviděl a nezažil…,neuvěří.Děda přináší klíče od pokoje.Po chvilce zápolení se zámkem se nám podaří pokoj zamknout a vyrážíme po vzoru místních obyvatel korzovat do ulic.

Sotva vyjdem ven na hlavní ulici,ujdeme 20m a v pravé boční uličce vidíme zastrčený hotel.Vypadá velmi solidně.Tak tohle bude ten náš,kam nás směroval hostinský z baru u autobusáku.A my to netrefili 😳

Korcë

Korcë

Venku přestalo pršet.Jdem hlavní třídou na velké náměstí s kostelem sv.Jiří,dělám několik záběrů kamerou.Po dešti je nádherná duha.Marcel s Petrem mezitím odskakují do obchůdku a kupují svačinku.Bagety,sýry a flašku místní rakije.Nekolkované.V regále žádnou neměli,ale na dotaz majitel obchodu sáhl pod pult a domácí rakije byla světě 😀 V pozdějším srovnání s dalšími kupovanými rakijemi byla tato nejlepší.Asi jako domácí meruňková samohonka na Podkarpatské Ukrajině.Ta byla taky lepší než ty origo kupovaný ve kšeftě.Obsazujeme  lavičku poblíž kostela a dáváme si do nosu.Při jídle hodnotíme zdejší albánské slečny.Mimochodem jsou moc pěkné,umí se oblíkat  a kroutit zadkama je tu snad učí už v mateřské školce 😆

Po vydatné svačince procházíme hlavní ulice města.Korzují zde večer všichni.Mladí,staří,velcí,malí.Ti bohatší projíždí auty hlavní ulice sem a tam a troubí na známé a kamarády.Zajímavý to zvyk.Benzín tu stojí skoro stejně jako u nás.Zapadáme do baru na pivko,ale mají jen lahvové.Dáváme jedno a přesunujem se dál.Sluníčko pomalu zapadá a dostáváme nápad navštívit zdejší fungl novou vyhlídkovou věž.

Korcë,vyhlídková věž

Korcë,vyhlídková věž

Je postavena v moderním stylu před hotelem Grand.Vstup je pouhých 50LEK.Výtahem jsme nahoře během několika vteřin.Výhledy na město a okolí při západu slunce jsou nádherný.

Korcë,výhled z věže

Korcë,výhled z věže

Děláme pár fotek.Sjíždíme dolů a jdem si dát něco na zub.Zapadáme do jednoho zdejšího fast foodu.Nabízí zde jeden typ jídla snad na padesát způsobů.Krepa,placka podobná našemu lívanci,ale velikosti velké pizzy.Jedna strana jídelního lístku nabízí krepu na sladký způsob a druhá na slaný.Náplně rozmanité.Cena podle náplně mezi 130-230LEK.Dáváme si všichni tu na slaný způsob a každý máme jinou náplň.Chutná to skvěle.A po naplnění bříšek jdem do další hospůdky na pivko a kafíčko.Po 23h odcházíme na hotel.Budíček bude v 5h.Před spaním ještě dáváme po kalíšku rakije.


2.7.čtvrtek

Už před půl šestou vyrážíme na bus.Máme to kousek,ale raději dřív než později.Naháněč na parkovišti nás bleskově zmerkl a hned se nám věnuje.Vede nás k maršrutce do Përmetu.Zjišťujeme cenu(800LEK/os) a hned si zabíráme místa uvnitř.Dobře děláme.Nikdy bych nevěřil,kolik lidí si může sednout v mikrobusu o deseti sedadlech.Poslední přisedá blondýna s velkým růžovým kufrem a psem.Podobnost s filmem Pravá blondýnka je čistě náhodná 😉 Nakonec nás jede 16 a všichni sedíme.Albánci na to mají zlepšovák.Takové sedáky,které v uličce rozměrově zapadnou přesně mezi dvě pevně zabudované sedadla.Přichytnou je za okraje sedadel a sedí na nich.A na jednom předním sedadle(není to dvousedadlo) sedí ženská,na klíně dítě a s ní se tam ještě vešla i blondýna se psem.Pes sedí na klíně paničky.Nikdo se nehádá,i když se musí mačkat.Všichni jsou rádi,že sedí a jedou.Další spoj jede až zítra ráno.

Cesta přes hory je atraktivní,ale dlouhá.Cca 130km,téměř 5h jízdy se dvěma krátkýma zastávkama.V budoucnu to bude určitě rychlejší,protože se okolo staré úzké cesty staví nová silnice.Cesta ubíhá v poklidu.Občas se zastaví,že někdo vystoupí a  zase nastoupí.Zastavuje se také, když se pejskovi od blondýny chce čůrat 😛

Malá perlička:Před námi sedí na sedačkách mamina se dvěma dětmi.Kluk a holka.Obě děti mají hezkých pár kileček nadváhu,ale už chvíli po vyjetí z Korcë je krmí chipsy,tyčinkami a dává jim to zapíjet nějakou místní colou.Následky na sebe nedaly dlouho čekat.Holčina ve dvou třetinách cesty začne blinkat,naštěstí do pytlíku.Matka si s tím nedělá těžkou hlavu.Plný pitlík vyhazuje z okna za jízdy uprostřed jedné vesnice.Za ním vyhazuje postupně cca 20 kapesníků,které použila na utírání.No comment.Jiný kraj ,jiný mrav…

Përmet

Përmet

Před obědem přijíždíme do Përmetu.Vysedáme a ještě nevytáhnem bágly z busu a už se na nás vrhají taxikáři jak vosy.Všechny odmítáme a jdeme do města.Chceme si doplnit zásoby,něco sníst a až potom se přesunout taxíkem ke zdejším termálům.Jsou vzdálené asi 15km od města.

Do centra je to asi 300m.Navštívíme TIC a zjišťujeme zítřejší odjezd busu do Fieru.Odjíždí v 7h ráno.Ještě nám ochotné informátorky sdělí běžnou cenu taxíku k termálům(1000LEK nebo 7€).Nakoupíme zásoby v marketu,zajdeme na gyros a vracíme se zpět k taxíkům.Už z dálky nás vidí taxíkář,který se nám po příjezdu nabízel jako první.Hned se žene k nám.Ptáme se ho na cenu a říká,že 1000LEK.Než si sednem do auta,tak domlouváme,jestli by pro nás zítra ráno v 6h zase přijel a odvezl do Përmetu na bus.Říká,že to není problém a že přijede.Bezva.Házíme bágly do kufru a sedáme do staršího mercedesu a frčíme ve 40°C vedru vstříc koupání.Za 15 min jsme na místě.Ještě jednou se taxikář ujištuje,jestli má zítra opravdu přijet.Říkáme,že ano a že mu zaplatíme stejnou taxu jako dnes.Je nadšený,že má kšeft i na zítra.Tak doufáme,že dodrží slovo a ráno pro nás přijede.

Benjë,starý most

Benjë,starý most

Jdem se koupat.Přecházíme starý most a pod stromy do stínu odkládáme batohy.Termální prameny Benjë,které zde divoce vyvěrají na několika místech podél řeky nejsou nějak extrémě horké.Ale teplé tak akorát,že i v létě osvěží.Něco jako vyhřívaná voda v aquaparku. Samotná řeka Lengaricë,která pramení v horách,je studená.

Benjë,termální jezírko

Benjë,termální jezírko

Naproti přes řeku je otevřená malá hospůdka.Majitelé jsou starší manželé a protože tu jezdí hodně čechů,tak rozumí trošku česky a umí i pár slovíček.Po osvěžující koupeli Marcel s Petrem zůstávají v hospůdce u vína hlídat batohy,a já s Pepou vyrážíme na prohlídku kaňonu.Současně s námi jde i místní omladina.Mají tu podél řeky několik místeček,kam chodí grilovat a popíjet.Kaňon je nádherný.Brodíme se místy až po kolena ve vodě.Ta je chvílemi studená a chvílemi teplá,podle toho jak se zrovna míchá s teplými vyvěrajícími prameny.Okolo se tyčí kolmé stěny skal.Fantastický! Jdem tak asi kilometr ve vodě,dělám kamerou spoustu záběrů.Užíváme si to.Potom se vracíme zpátky.Jednak už máme hlad a žízeň a pak taky ,aby prohlídku stihli Petr s Marcelem,než zapadne sluníčko.V hospůdce se střídáme.Já s Pepou budem hlídat batohy a popíjet skvělého Merlota od majitelů restaurace a Petr s Marcelem jdou na prohlídku kaňonu,který jsme vychválili až do nebe 😉

Benjë,kaňon řeky Lengaricë

Benjë,kaňon řeky Lengaricë

Po jejich návratu dopíjíme víno a Marcel si najednou vzpomene,že má v báglu špekáčky zakoupené v Përmetu.Vytahuje je z báglu  a ukazuje je majitelce hospody a naznačuje,že by je chtěl schovat do ledničky.Majitelka špekáčky bere a odchází s nimi.Myslíme si jak je fajn,je mít uschované v chladnu,než je budeme večer opékat nad ohněm.Jenže to jsme se přepočítali 🙄 Pepa po chvíli říká,že paní v kuchyňce vytahuje pánev a za chvíli cítíme našimi nosy,že špekáčky nejsou v ledničce,ale na pánvičce.Ale už je pozdě bycha honit.Majitelka to pochopila tak,že je chceme udělat k jídlu.A už nám je servíruje na talířcích i s příbory.Dáváme se do jídla.Chutnají dobře.Po jídle se ukáže,že všechny buřty na pánvičce neskončili,takže na oheň přece jen něco zbylo.K tomu máme zásoby pivka a rakije.Jsme napapaní a je nám blaze.Na světě…,pardon,v Albánii,je krásně.Úžasně!

Okolo osmé večer se přebrodíme přes řeku na druhou stranu.Vybíráme místo ke spaní a sbíráme dřevo na oheň.Pak se jdem ještě vykoupat.Už tu z místních skoro nikdo není.Vychutnáváme si  tohle nádherné místo.Po koupačce rozděláváme oheň,opékáme zbytek uzenin,popíjíme pivo a prokládáme to rakijí.Užíváme si pohodu.Okolo 23h zaléháme pod širákem.Je teplo,občas lehce foukne větřík.


3.7.pátek

Benjë,východ slunce

Benjë,východ slunce

V 5:15 vstáváme.Balíme věci a nezapomínáme ani na ranní kalíšek rakije.Přebrodíme řeku a čekáme na taxi.Chvíli před šestou vyjíždí autem majitel hospody a nabízí odvoz.Odmítáme ho.Chceme dodržet slovo a čekáme na našeho taxikáře.Doufáme,že dojede.Je 2 minutky po šesté a náš taxík přijíždí.Taxikář už z dálky troubí.Máváme na něj slamáky.Za chvilku sedíme v Méďovi a jedem do Përmetu.Bus do Fieru už tam stojí.Cena 600LEK/os.Využíváme chvilky před odjezdem a dáváme si v blízkém baru big espresso za 100LEK.V busu zatím sedíme sami.Až postupně  se zaplňuje místními.Cesta ubíhá rychle.Silnice je mnohem lepší než ta přes hory.Jsme ve Fieru.Vysedáme a jdeme do baru spláchnout prach z cesty.Objednáváme si pivo Kaon.Vychlazené je dost dobré.

Přejdem přes  křižovatku k maršrutce,která jede do Vlorë.Je to starší Ford Tranzit.Cena 200LEK/os.Asi za půl hodiny jsme ve Vlorë.Je poledne,čas oběda.Zapadáme do první hospody.Pivo a lazaně.Pivko je origo Stella za 300LEK(nejdražší co jsme pili) a lazaně,aby se to nepletlo taky za 300LEK.Po obědě jdem k 1km vzdálenému vlakovému nádraží.Chceme vyzkoušet zdejší železnici na vlastní kůži a svézt se do Dürresu.Na nádraží nás čeká nemilé překvapení.Budova je zamčená a na kolejích je odstaveno pět rozbitých a pomalovaných vagonů.

Vlorë,vlakové nádraží

Vlorë,vlakové nádraží

Ačkoliv platný jízdní řád uvádí,že vlak má jezdit,opak je pravdou.Nejezdí.A dosvědčují to i místní,kterých jsme se ptali.Takže jdem zpět ke stání maršrutek  a musíme chytnou něco co jede směrem na Dürres nebo Tiranu.Jsme otráveni,že jsme ztratili  čas zbytečnou zajížďkou do Vlorë.Vlastně je skoro půlden v trapu 😕

V tomto mrzutém rozpoložení vlezeme do maršrutky,která jede do Fieru.A zapomínáme se předem přeptat na cenu.Tak nějak automaticky očekáváme stejnou cenu jako při jízdě do Vlorë.Chyba lávky.Albánie už nežije v socialismu a i zde platí smluvní ceny.Po příjezdu do Fieru Marcel podává šoférovi  1000LEK a čeká 200LEK zpátky.Ale šofér začne šermovat rukama a žvatlat albánsky,že je to málo a ukazuje,že chce 300LEK za každýho.No,to je blbá situace.Přibíhají další okolní šoféři a jejich naháněči.Být tu sám,tak doplatím a jdu rychle pryč.Ale my jsme čtyři 😆 Situace spěje po výměně názorů,při níž argumentujeme,že jsme už tuto cestu dnes jednou jeli za cenu 200LEK,do patu.Ani jedna strana nechce ustoupit a nás už to přestává bavit.Je horko,máme zase žízeň a štve nás,že ztrácíme další čas.Nakonec  to končí remízou.Šofér si nechá 1000LEK za všechny(250LEK/os) a my nic doplácet nebudeme.Hurá. Jdem to spláchnout dalším Kaonem do stejného baru jako před cestou do Vlorë.Majitel si nás pamatuje a hned k pivu přináší zdarma slané oříšky.Nálada se nám po dalším pivku a přísunu dalších oříšků zase zlepšuje.

Fier,křižovatka odkud jezdí busy na všechny směry

Fier,křižovatka odkud jezdí busy na všechny směry

Z terasy baru pozorujem cvrkot na křižovatce a hlídáme si busy  směr Dürres,Tirana.Dva nebo tři už jely,ale byly narvané k prasknutí.Ale jezdí to tu cca po 20-30 minutách.Nakonec do jednoho nasedáme.Starší mercedes.Jede do Tirany.Cesta pěkně ubíhá.Silnice jsou v této části Albánie nové a široké.Sedím na sedačce vedle řidiče.Na jednu stranu rukama ,nohama a lámaně anglicky kecám se šoférem a na druhou stranu na každé zastávce musím sklopit sedadlo a vylézt ven,aby jiní mohli vystoupit a nastoupit.Přestává mě to bavit a nadávám si,že jsem si vybral tak blbý místo.Když ale všechna místa byla obsazená a stát se mi nechtělo.Šofér busu má pořád dobrou náladu a po zjištění,že jsem z České republiky si chce pořád vykládat.Češi tu mají dobrou pověst a jezdí jich tu poměrně dost.Říká,že ekonomika Albánie je hodně špatná,nejsou na nic peníze a že policie a úředníci jsou zkorumpovaní.Kdo dá dohromady trochu peněz,tak si pořídí auto nebo mikrobus a vozí turisty.Což mi přijde,že nic jiného Albánci ani nedělají 🙂 Neustále vychvaluje značku Mercedes a nadává na vozy francouzské a italské provience.Na dotaz co říká na Škodovky,se zasměje a odpovídá,že octavia je good car.Takže tak 😉

Blížíme se k odbočce na Dürres.Bus přímo do Dürresu nezajíždí,zastavuje a vytahujem bágly.Platíme 500LEK/os.Do Dürresu nám chybí asi 5km.A už je u nás taxikář a nabízí odvoz do města.Chce 5€.Tady na italské straně Albánie chtějí raději eura.Nesmlouváme a sedáme do jedničkového Focusu.Fordy jsou tu hned po mercedesu nejvíc rozšířené.Horko by se dalo krájet,blíží se večer a musíme si ještě najít ubytko.Taxík nám zastavuje u vlakového nádraží.

Durrës,budova vlakového nádraží

Durrës,budova vlakového nádraží

Jdem zjistit,kdy jede zítra vlak do Shkodëru.Na odjezdové tabuli je psáno,že jede ve 13:00.Ještě to pro jistotu ověřujeme u pokladní.Ta to potvrzuje a dává nám aktuální,čili letošní jízdní řád Albánských drah.Je to složená A4,kde na jedné straně jsou všechny spoje,které po Albánii ještě jezdí.Paradoxně je tam uvedený i ten,který má jezdit z Vlorë do Dürresu.Ale nejezdí.Vlaků jezdí rok od roku míň a míň.Za pár let se pravděpodobně už vlakem nesvezeme.Mimochodem Albánie je jednou z mála zemí Evropy,kde hlavní město nemá vlakové nádraží.Bylo pár let zpátky zrušeno(zbouráno) a údajně na jeho místě bude stát obchodní centrum.Tak to by bylo.Teď ještě sehnat ubytování.

Hotelů je v Dürresu dost.Ale chceme raději  nějaký privát poblíž nádraží a ne moc drahý.Hledáme free wifinu.Wifin je po okolí dost,ale všechny zaheslované.Nakonec nacházíme volnou wifi u obchodu s počítači.Pepa se připojuje na booking.com a za chvíli hlásí,že asi 500m od místa,kde zrovna stojíme je apartmán Ilia za 50€.Což děleno čtyřma vychází dobře.Je rozhodnuto.Jdeme tam.

Ale na uvedené adrese není žádná cedule.Na žádném zvonku taky nic.Ptáme se v jednom obchodě prodavačky.Ta krčí rameny,ale jde se zeptat do vedlejšího obchodu.Tušíme komplikace… Po chvilce se vrací a že máme počkat na paní,která zavolá jiné paní co má klíče od apartmánu.Místní mají s námi trpělivost a ochotně pomůžou.Čekáme a dočkáme se.Vyjíždíme výtahem do třetího patra.Apartmán je vlastně byt,který se pronajímá turistům.Je fakt na úrovni.Velký,kompletně vybaven nábytkem.Je zde vybavená kuchyň,velký obývací pokoj,dvě ložnice,dvě koupelny,dvakrát wc.Nechybí velká lcd televize a wifi.Na balkoně je i skládací sušák.Ve všech oknech žaluzie a v ložnicích i funkčni klimatizace.Paráda.No,parádní je i koncová cena.Těch 50€ je bez daně a místního poplatku.Finální cena se zastavila na 61,50€.Ale protože je už 18h večer a nic dalšího se nám nechce hledat,tak kýveme a bereme.Jednou si užijem luxusu.Nakonec něco málo přes 15€ na osobu není za takovýto apartmánek moc.Peníze máme nechat zítra před odchodem na stole,klíče na věšáku u dveří a stačí za sebou zabouchnout.Turistům se tady věří.Dáváme po kalíšku rakije a vyrážíme na večerní procházku městem.

Ve starém městě zapadnem do jedné z mnoha hospůdek.Dáváme italské pivko Peroni a každý dle chutě buď kebab,gyros,pizzu apod.Pivko za 150LEK,kebab taktéž.Potom se vydáváme okružní procházkou zpět k apartmánu.Cestou zajdem ještě do místní zastrčené taverny.Objednáváme tři piva a jednu coca-colu.Při placení si číšník vezme 400LEK za všechno a mávne rukou,že víc nechce,že je to ok.Začne stohovat židle na sebe a chce zavírat.Čekali jsme cenu okolo 150LEK za jedno pivo a stejně za colu,tak jak je tu v barech běžné…,ale když víc nechce,tak nechce.Asi noční sleva 😀 Tak se zvednem a spokojeni s dobrou cenou za útratu,odcházíme.Na apartmánu dáváme každý sprchu a jde nám to rychle,když jsou koupelny dvě.Pak ještě sedíme a kecáme o nadcházejícím dni,tedy už o dnešním dni.Je jedna hodina po půlnoci. Jdem chrnět.


4.7.sobota

Durrës,náměstí Svobody(ráno)

Durrës,náměstí Svobody(ráno)

Ráno vstáváme okolo 8h.Balíme a snídáme.Odcházíme o čtvrt na deset.Jdem omrknout zdejší amfiteátr a projít se po nábřeží.Potkáváme krajany.Starší manželský pár.Chvíli s nimi pokecáme a na ulici ve fast foodu dáváme brzký rychlý oběd.Cestou na vlakové nádraží nakoupíme vychlazený pivka,aby nám cesta do Shkodëru lépe ubíhala. V kase kupujeme lístky(160LEK/os).

Náš vlak už stojí přistaven u peronu.Lokomotiva a dva,řekněme hodně opotřebovaný vozy. U nás by byly na zrušení.Vytlučená skla(ale ne všechna),zvenku pomalované grafiti.Ale než nastoupíme,tak fotíme všechny „čmeláky“ co tu stojí.Petr navazuje družbu se strojvedoucím našeho vlaku a říká mu,že jsme češi a že lokomotivy jsou z ČKD.Na vedlejší koleji stojí další vlak a před ním konduktéři a policajti.Usmívají se na nás.Vůbec  jim nevadí,že poskakujem po kolejích,fotíme a kamerou točíme nádraží  a vlaky ze všemožných úhlů.Turisti tady vlakem téměř vůbec nejezdí,takže působíme jako rarita.

Durrës,vlak do Shkodëru

Durrës,vlak do Shkodëru

Nastupujem do vlaku a jsme docela příjemně překvapeni.Uvnitř jsou vozy poměrně čisté,sedačky potažené modrou látkou.Žádná koženka.U každého,i rozbitého okna jsou závěsy.Konduktér v civilu prochází vozy a všechny závěsy přivazuje k rukojetím na stahování oken.K místnímu folklóru patří házení po vlacích kameny.Zejména děcka a omladina této divné „zábavě“ holduje.A později za jízdy jsme to zažili na vlastní kůži.Naštěstí nikoho z nás netrefili.

Durrës,torza návěstidel

Durrës,torza návěstidel

Vlaky tu jezdí na žezlo.Návěstidla jsou nefunkční.Zůstaly z nich jen torza zralé na odvoz do kovošrotu.Alespoň na trati Dürres – Shkodër tomu tak je.Rychlost vlaku dosahovala místy i závratných  40km/h.Ono se nakonec po zdejším železničním svršku rychleji jet ani nedá… Ale většinou se jelo mnohem pomaleji.Kdykoli to sklonové poměry na trati dovolí,tak strojvedoucí  motor vypíná a šetří naftu.Stejně tak stopne motor při každém zastavení ve stanici.Lidi vystoupí a nastoupí.A strojvedoucí znovu startuje,rozjede vlak a motor se opět vypíná… Dokud vlak jede aspoň krokem a má dost vzduchu na brzdění,tak se nestartuje.

Další zajímavost.Vlaky nejezdí s otevřenými dveřmi proti směru jízdy z důvodu lepšího větrání.To jsme si jenom mysleli.Otevřené dveře,vždy alespoň jedny na každé straně soupravy,olamují a ohýbají větvičky keřů a stromů.Takto se na albánské železnici  udržuje na trati průjezdný průřez.A je to zadarmo 😀

Shkodër,budova nádraží

Shkodër,budova nádraží

Po čtyřech hodinách jízdy ve  40°C vedru zastavuje vlak ve Shkodëru.Vystupujem,odmítáme taxikáře a jdem procházkou do 1,2 km vzdáleného centra.Cestou postupně nakouknem asi do čtyř-pěti marketů,jestli mají albánskou rakiji. Až v tom posledním máme štěstí.Mají,dokonce dva druhy.Takže kupujeme suvenýry domů.

Shkodër,pěší zóna

Shkodër,pěší zóna

V centru města se zastavujeme před turistickou mapou.Rozmýšlíme co s načatým večerem.Po chvilce k nám přijde místní chlapík a hned se ptá odkud jsme a kam jedeme.Říká,že se jmenuje Andy.Má ve Shkodëru turistickou agenturu a že umí zařídit pro turisty téměř cokoliv.I taxi do Ulcinju nebo Baru.Bus,že ted večer už žádný nejezdí.Až zítra ráno v 9:00 do Ulcinju.Krom toho vykládá o smutné a tragické události,která se stala včera v horách.Došlo k zastřelení dvou turistů z Česka.A teď ve Shkodëru panuje obava,že sem turisté přestanou jezdit.Nakonec nám nabídne nocleh u něho v malém hotýlku za 7,5€/os.Dva pokoje,každý s klimatizací a sociálkou.To zní dobře,bereme to.Zavolá někam mobilem a za chvilku přijíždí mercedes,starší  široká pětistovka a dozadu se vmáčkneme čtyři chlapi vedle sebe.Za dvě minuty jsme před hotelem.Zjišťujeme,že jsme kolem něho šli z nádraží.Pokoje vypadají ok,takže platíme domluvenou cenu a jdem se ubytovat.Dlouho se nezdržujeme,zamykáme a vyrážíme do ulic.Trošku projít město,dát si večeři a pivko. Po návratu na hotel zapínáme  TV a na všech zpravodajských kanálech  informují o zastřelení dvou českých turistů.Pouští to pořád dokola.Raději jdem spát.


5.7.neděle

Vstáváme v sedm,hygiena,snídaně.V osm vycházíme z hotelu na bus.Busy jezdí od hotelu Rozafa.Před busem se setkáváme s naším ubytovatelem.Dostáváme od něj vizitku s tím,že kdyby někdo z nás nebo našich známých jel do Shkodëru,tak se na něj můžou obrátit. V hotelové kavárně Rozafa dáváme  ještě jedno rychlé big presso za 90LEK a pak už konečně v  9:00 vyjíždíme ze Shkodëru směr Ulcinj.Cena jízdenky je 5€/os. Na hranicích s Černou Horou vjíždíme do pruhu pro busy,takže odbavení zabere cca 15 min.Před půl jedenáctou jsme v Ulcinju.Vystupujem,procházíme turnikety do haly.Na odjezdové infotabuli svítí,že bus do Baru jede až ve 14:00.To je za dlouho.Čekali jsme lepší návaznost.Jdem se zeptat do kasy a dovídáme se,že bus jiné společnosti  jede už ve 12:00 a cena je 2,5€/os.Bezva.Kupujem lístky a sedáme do hospody vedle nádraží na pivko.

Před 12h jdem k busu.Šofér nás ještě každýho zkasíruje o jedno éčko za bágl.Bus je klimatizovanej.Je poznat,že se blížíme Západu víc a víc.Vysedáme v Baru.Vlak do Subotice  jede až v 17:00,takže jdeme procházkou do přístavu.

Bar,přístav

Bar,přístav

Je opět horko,že by se dalo krájet.V jedné restauraci dáváme pizzu a pivo.Ceny opravdu západní…,pizza 5,5€ a pivo 2,5€.V půl páté jsme zpátky  na nádraží a zabíráme si kupé pro sebe.NZ 1136 Panonija odjíždí načas.Z vlaku ještě naposledy fotíme Shkodërské jezero.Kolem trati se střídají hory,rokle,mosty a pořád dokola.Zastavujeme ve stanici Bijele Pole.Mění se lokomotiva.Vlak se vyprazdňuje.Já s Pepou hlídáme batožinu a Petr s Marcelem berou útokem nádražní bufet.Vykupují všechna chlazená Nikšička.Po jejich nákupu prodavačka bufet zavírá.Vyjíždíme zpoždění o 15 min.Ale máme pivečka a je nám moc fajn.Povečeříme.Otvíráme novou láhev rakije.Po půlnoci zaleháme ke spánku.


6.7.pondělí

Ráno se budíme zbytečně brzo.Je chvíli po sedmé a do Subotice zbývají dobře dvě hodiny cesty.Okolo tratě je to rovina,rovina a zase rovina.Vlak se plouží rychlostí kolem 50km/h.Konečně před půl desátou vystupujem v Subotici.

Subotica,radnice

Subotica,radnice

Vlak do Vídně nám jede až v 11:52,tak jdeme omrknout centrum města a dát si něco na zub.Potom nakupujeme čerstvý chleba a hlavně vychlazená pivka do vlaku. Kousek od nádraží je  supermarket,kde se dá platit kartou.Nemusíme si lámat hlavu s tím,kolik vyměnit ve směnárně.

INT 344 Avala přijíždí téměř na čas.Zabíráme volné kupé a hned otvíráme pivka.Jednak aby zbytečně nezteplala a jednak i v klimatizovaném voze je horko,že by se dalo krájet.Klima prostě nestíhá.Petr na hodinkách naměřil 35,4°C.Zpocení jsme jak dveře od chlíva 👿

Na hranicích s Maďarskem je už vidět,že zpřísnili kontroly kvůli migrantům.Celníků i policajtů je tu víc než dřív.Zkontrolují nám doklady a Marcel s Petrem musí  vyskládat batohy.Když vidí,že nic nepašují,tak na mě a Pepu se už vykašlou.Naštěstí žádné větší zpoždění nenabíráme a do Vídně přijíždíme téměř načas.Máme 20 min do dalšího vlaku.Sjíždíme do útrob nádraží a ve Sparu rychle kupujeme další pivka.Žízeň je věčná 😆

RJ 372 Mozart jede na čas.Zabíráme čtyřku se stolečkem ve velkoprostoráku a likvidujeme poslední zásoby jídla a pití.Před 21:00 jsme v Brně.A tím naše expedice po Balkáně končí.Víc jsme toho za 8 dní nestihli,i když jsme původně chtěli.Ale i tak si to všichni náramně užili.


                                            Praktické info

Odjezdy autobusů:

Skopje – Ohrid 5:20,6:00,7:00,8:00,10:00,11:00,13:00,14:00,14:45,16:00,16:30,18:30,19:30,20:00.(Zjištěno v kase ve Skopje u kasírky,podle času odjezdu a dopravce se cena pohybuje mezi 450-520MKD).

Korcë – Përmet  6:00

Përmet – Fier – Tirana  7:00,13:00

Souřadnice některých navštívených míst:

Korcë,“hotel U Supa“             N 40°37.042  E 020°46.716

Benjë,termály                          N 40°14.596  E 020°25.832

Durrës,apartmán Ilia             N 41°19.203  E 019°26.840

Durrës,Carrefour                    N 41°18.923  E 019°27.032

Shkodër,hotel Vila Gimaj      N 42°03.682  E 019°31.536

Info o vlacích neuvádím.Všichni účastníci zájezdu jeli na fipky,takže s cenami,popř.místenkami a různými příplatky nemůžu sloužit.


Účastníci:Petr,Marcel,Pepa,Vlasta

Fotogalerie

 

 

 

Rubriky: Albánie, Navštívené země | Štítky: , | Napsat komentář