Po loňském a ne příliš vydařeném vandru po Čergově jsem opět zavítal do tohoto méně známého pohoří na severovýchodě Slovenska. Tentokrát mi bylo počasí nakloněno a turistiku jsem si užil naplno.
Ve Staré Ľubovni přestupuji z vlaku na bus a jedu do Lenartova. Odlehlé vesnice u hranic s Polskem. Jak se říká, lišky tu dávají dobrou noc. Krom mojí maličkosti sedí v busu jen pár místních. Turista jsem jediný. Z Lenartova vyrážím po zelené značce kolem hřbitova nahoru na Kráľovu studňu.
Lenartov
Je to asi 4km do kopce. Stojí zde dřevěná rozhledna a o kus dál nová chata s útulnou.
Lenartov,rozhledna Kráľova studňa
Lenartov,útulňa Kráľova studňa
Lenartov,útulňa Kráľova studňa
V podkroví je volně přístupná jedna místnost, která slouží příchozím turistům k odpočinku a přenocování. Na podlaze jsou matrace a na zdi police s knihami. Prostě vybavená knihovna 😎 Naproti vchodu(na stromě) je umístěná fotopast s GSM, takže občanské sdružení, které chatu provozuje, má on-line přehled o návštěvnících. Pár desítek metrů odtud je studánka. Prostě nádherný místo s výhledem na polské kopce. Podvečerní sluníčko atmosféru ještě víc umocňuje.
Lenartov,útulňa Kráľova studňa – výhled na vrch Pusta(822m)
2.9.středa
útulňa Kráľova studňa – Lenartov – Minčol – sedlo Uhlisko – přístřešek pod Dvoriskou: MAPY.CZ
Celou noc pršelo. V 8h přestává a vypadá to na pěkný den. Scházím dolů do Lenartova. Na loukách Pod úbočím se pase stádo kraviček.
Lenartov,pastviny Pod úbočím
Po žluté značce projdu západní částí vesnice a před motorestem Javorina (v širokém okolí jediná restaurace) zabočím doleva na cestu, která vede podél Věčného potoka. Na druhém břehu stojí romská osada. Vypadá…, jak vypadá 😯
Lenartov,romská osada
Očekávám, že neuniknu pozornosti zdejších obyvatel. A mé tušení nezklamalo. Seběhli se kolem mě snad všichni haranti z osady. I ti co by měli být touhle dobou ve škole. Naštěstí se to obešlo bez jakýchkoliv strkanic a jen pokřikovali jeden přes druhého: „Ujo, daj 50 centov“ anebo „Kam ideš?“. Důležité je nezastavovat a hlídat si kapsy 😉 Po pár desítkách metrů o mě ztratili zájem.
Až pod Malý Minčol vede žlutá po cestě podél Věčného potoka. Potkávám několik houbařů s plnými košíky. Vesměs jsou to obyvatelé osady, kteří si prodejem hub u silnice přilepšují k živobytí. Poblíž rozcestníku Dolina Věčného potoka si udělám obědovou přestávku. Obloha je zatažená. Spadne pár kapek, ale nic dramatického. V místě, kde asfaltka končí a začíná lesní cesta, nacházím pořádnýho hřiba. Klobouk má v průměru 24cm.
Dolina Večného potoka
Nahoru na Malý Minčol jsou to necelé dva kilometry do kopce. Cesta vede přes sedlo Hajduška. Spojuje se tady žlutá a modrá značka. Na vrcholu Malého Minčolu dělám krátkou odpočinkovou pauzu a jdu dál po červené na Minčol.
Malý Minčol (1054m)
Cesta vede lesem, výhledy žádné. Až pod Minčolem u studánky končí stromy a začínají horské louky. Studánka není moc vydatná, ale nabrat vodu do PETky se podařilo.
Minčol (1157m) je nejvyšším vrcholem pohoří Čergov. Jsou z něho parádní výhledy na všechny strany. A dnes se počasí obvzlášť vyvedlo. Dopřávám si vrcholovou meruňkovici z placatky 😎
Minčol (1157m)
Asi 600m po modré, směrem na Lazy, stojí dřevěný kříž. Místo je značené jako vyhlídkový bod. Takový předvrchol Minčolu.
Minčol,vyhlídka s křížem
Odtud vede místní červené značení k chatě a studánce Pod Minčolom a dál k rozcestníku Ústí Kalinovského potoka. Dolů ale nejdu. U chaty jsem byl vloni. Pokračuji po modré kolem božích muk na Lazy.
Lazy
Klesám do sedla Ždiare. Stojí tu malý přístřešek. Na přenocování není moc vhodnỷ, ale jako ochrana před deštěm poslouží dobře.
sedlo Ždiare
Cestou ze sedla lesy řídnou a přibývá horských luk. Krajina je o poznání zajímavější. Mezi vrcholy Forgáčka a Dvoriská leží sedlo Uhlisko. Tady opouštím modrou značku a vydávám se vlevo, přes louku, k neznačené cestě, která by mě po cca 1km měla dovést k turistickému přístřešku. Za loukou míjím kazatelnu. Svítí novotou a je navlas stejná jako ta v Dolině Věčného potoka. S velkou pravděpodobností bude taky volně přístupná.
Lesní cesta se svažuje dolů k asfaltce, kde je složiště dřeva. A pár desítek metrů pod ním stojí po pravé straně dřevěný turistický přístřešek.
tur.přístřešek pod Dvoriskou
tur.přístřešek pod Dvoriskou
Má dřevěnou podlahu, jsou tu stoly a lavice a hlavně festovní ohniště na kterém opeču klobásky k večeři. Vedle teče potok, takže o vodu nouze nebude. Prima místo na přespání.
3.9.čtvrtek
přístřešek pod Dvoriskou – sedlo Priehyby – Velká Javorina – Čergov – útulňa Drina: MAPY.CZ
Od rána svítí sluníčko. Vypadá to na krásný den. K rozcestníku v sedle Uhlisko se vracím stejnou cestou jakou jsem šel včera. V sedle udělám krátkou pauzu na focení.
sedlo Uhlisko
Stoupání po modré značce mě zavede pod vrchol Dvoriská (1057m). Les se tu střídá s horskými loukami.
Dvoriská (1057m)
Odtud klesám cca 1,5 km k pramenu nad sedlem Priehyby. Nabírám vodu. Další možnost doplnit vodu je až pod Čergovem. V sedle Priehyby (815m) dělám asi půlhodinovou pauzu. Vede tudy silnice z Majdanu do Livova. Ve stínu mohutné lípy se krčí malá kaplička s obrazem panenky Marie.
sedlo Priehyby,kaplička
Pokračuji po modré na Hrašovík (1009m) a dál na Solisko (1057m). Je doba oběda, takže něco malého zakousnu. Sedlem Lysina jen tak proběhnu a zastavuji se až na Veľké Javorině (1099m). Pod vrcholem začíná PR Vlčia. Jedná se o první soukromou přírodní rezervaci na Slovensku. Byla založena v roce 2004. Z Javoriny opět klesám do sedla Chochuľka, kde se stýkají modrá značka s červenou.
horské louky mezi Veľkou Javorinou a Chochuľkou (v pozadí Priehybky a Čergov)
Tady potkávám prvního turistu od doby, co jsem předevčírem vystoupil z autobusu v Lenartově. Za pár minut už stojím u velkého dřevěného kříže na Čergově (1050m). Tady se nás, turistů, sešlo najednou pět.
Čergov (1050m)
Chvíli posedím a pak jdu k útulni Drina. Stojí ve svahu v lese na západ od vrcholu. U Driny potkávám mladou dvojici turistů. Dáváme se do řeči. Jsou místní, toulali se po okolí a spali na útulni. Teď jsou už sbaleni a na odchodu. Nocovat budu na útulni sám.
útulňa Drina
Útulňa je postavena v hustém lese. Sluníčko tu moc nesvítí ani v letních měsících. Ale o pár metrů níž je celkem vydatný pramen vody, takže asi proto ta poloha 🙂 O víkendu zde proběhla výměna kamen a oprava komína i střechy. Uvnitř se vyspí cca 4 – 6 lidí.
4.9.pátek
útulňa Drina – sedlo Čergov – Osikov – Vaniškovce: MAPY.CZ
Ráno vstávám už něco po šesté. Přece jen je to do Vaniškovců přes 10km a ještě plánuji zastávku v Osikově. Vlak odjíždí v 10:56. Posnídám a po sedmé vyrážím od útulni. Na vrcholu Čergov si vyfotím kříž, který je nasvícený ranním sluníčkem a pokračuji po červené k chatě Čergov. Je to široko daleko jediná provozovaná turistická chata. Její otevírací doba se liší v závislosti na ročním období a také na tom, jak mají majitelé čas. Nejlépe si raději dopředu zavolat.
chata Čergov
V Čergovském sedle je chatová oblast. Ovšem svá nejlepší léta už má zřejmě za sebou. Řada chat je neudržovaná a podobně je na tom lyžařský vlek. U cesty je zřízena dřevěná kaplička pod širým nebem s „meteorologickou stanicí“ 😎 Na rozcestí Zápač odbočuji na modrou značku, která mě přes les a louku dovede do Osikova. Těsně před vesnicí spatřím u lesa lišku, ale než si ji stačím pořádně vyfotit, tak uteče. Ne že by mě viděla, ale zrovna jel kolem nějaký místní domorodec na staré Jawě. Kraválu nadělal tolik, že by před ním utekl i hluchý medvěd 😆 Ve středu obce stojí Coop s krčmou. Doplním zásoby a jdu si prohlédnout blízký kostel sv.Michaela archanděla. Starší část kostela pochází ze 17.století. Ta mladší se přistavěla v roce 1971.
Osikov,kostel sv.Michaela archanděla
Do Vaniškovců to už není daleko, ale sluníčko na začátku září pěkně topí a 2km po asfaltové silnici není bůhví jak záživné. Takže to beru hodně svižně a v 10:15 už sedím na lavičce na vlakové zastávce a dopřávám si svačinku, kterou zapíjím Bažantem 😎 Vlak jede na čas. Vandr Čergovem se napodruhé náramně vydařil. A doufám, že se sem ještě někdy podívám.
Pradědská hornatina tvoří jižní část Hrubého Jeseníku. Nejvyšší horou je Praděd (1491m). Od sousední Keprnické hornatiny je na severozápadě oddělena Červenohorským sedlem. Hlavní hřeben se táhne od Červenohorského sedla přes Praděd a Jelení hřbet až do sedla Skřítek. Prochází tudy červeně značená turistická trasa.
Trasa:
Červenohorské sedlo – Švýcárna – Praděd – Jelení studánka – Pod Zelenými kameny – Skřítek – Klepáčov – Sobotín.
21.9.pondělí
Červenohorské sedlo – Malý Jezerník – Kamzík – Švýcárna – Malý Děd – Švýcárna: MAPY.CZ
Podle předpovědi počasí má být, počínaje dneškem, krásně. Tři dny téměř letní teploty. No, na horách asi ne, ale uvidíme… Takže využívám volna k dalšímu courání po moravských kopcích. Navazuji tak na svůj vandr z června letošního roku. Vlakem jedu do Koutů nad Desnou a odtud busem na Červenohorské sedlo. Na stejnojmenné chatě poobědvám knedlo, vepřo, zelo a doplním tekutiny dvěma půllitry Šeráku. Ideální složení jídla a pití před výšlapem 🙂
Červenohorské sedlo,v pozadí Velký Klín (1178m)
Rosničkářům se předpověď skutečně povedla. Je nádherně, trochu profukuje, ale nic hrozného. Po červené stoupám směrem na Klínovec. A brzy dělám krátkou pauzu v místě kudy vede sedačková lanovka na Velký Klínovec, odkud je parádní výhled na celé Červenohorské sedlo.
Červenohorské sedlo
O kousek dál uvidím mezi stromy boudu, tak jdu ze zvědavosti omrknout co je to zač. Je to útulek pro vlekaře. Je odemčený a dal by se v nouzi použít k přečkání nepohody i přespání. Uvnitř je celkem čisto. Vybavení je strohé, ale účelné: palanda, stolek a dvě křesla. Dávám si souřadnice boudy do GPSky(kdyby někdy náhodou…) a vracím se na cestu. U přístřešku na Klínovci se potkávám s několika turisty. A bude jich ještě víc a víc. Pěkné počasí jich vytáhlo ven spoustu. Přes Výrovku dojdu na Malý Jezerník (1208m).
Malý Jezerník (1208m)
Tady odbočím doprava a sejdu po lesní pěšině 200m dolů na Kamzík. Kromě výhledu do údolí, na přečerpávací elektrárnu, tu stojí jednoduchý dřevěný přístřešek.
Kamzík,tur.přístřešek
Původně jsem tu chtěl přenocovat, ale ještě brzy, takže půjdu dál… A jak se blížím ke Švýcárně, tak turistů znatelně přibývá. Před chatou je lidí jak blech v psím kožichu 🙂 Pivko odložím na pozdější dobu a jdu ještě na Malý Děd (1348m).
Malý Děd (1368m)
Zde není ani noha. Jen tu fouká znatelně více než dole u chaty. Nafotím pár fotek a vracím se na Švýcárnu.
chata Švýcárna
Z původního počtu turistů tu zbyli jen jedinci, kteří jdou „na těżko“ s vizí noclehu pod širákem, a tudíž nikam nespěchají. U pramene doplním vodu a jdu si do chaty pro jedno čepované. Na výběr je radegast za 45kč nebo plzeň za 56kč. Volím slovanského boha 🙂 Venku povečeřím ze svých zásob. Před 19h se už začíná pomalu šeřit. Je načase najít vhodné místečko k přenocování. Vydávám se po modré značce směrem k Vysokému vodopádu a hledám kde složím hlavu. Po pár desítkách metrů se zastavuji a opatrně vytahuji foťák. Nedaleko mezi stromy se pase kamzík a kousek za ním ještě jeden. Vítr fouká od Švýcárny a tím, že stojím s kamzíky v jedné lajně, tak mě ještě nezmerkli. Zkouším fotit, ale je jasné, že při šeru a ještě mezi stromy to bůhvíjaké fotky nebudou.
Švýcárna,Kamzík horský
Švýcárna,pod širákem
Stihnu tři fotky(jakžtakž vyšla jedna), vítr foukl trochu jinak a kamzíci mě zvětřili a utekli. Ale i tak jsem rád, že jsem v Jeseníkách poprvé viděl kamzíky naživo ve volné přírodě. O kus dál najdu plac pod stromy, chráněný částečně proti větru. Tady složím hlavu. Je to cca 50m od cedule označující začátek NPR Praděd. Takže jsem z obliga, kdyby tu náhodou šel někdo chytrý a měl připomínky k tomu, že jsem mimo vyznačené turistické trasy. Ale už je podvečer a ač se to nezdá, tak v lese se stmívá mnohem rychleji. Po modré značce už nikdo nejde. Rozbalím pončo, na to klymitku a svýho letitého vikinga. Dobrou noc.
22.9.úterý
Švýcárna – Praděd – Ovčárna – Vysoká hole – Jelení studánka – Alfrédka – přístřešek Pod Zelenými kameny: MAPY.CZ
Ráno jsem vzhůru před šestou. Noc byla klidná. Párkrát jsem se sice vzbudil, ale žádné zvířátko mě nepřišlo navštívit. A že už se mi to letos stalo 🙂 Pobalím svoje saky paky. Mrknu, jestli tu po mě nic nezůstalo a odcházím k chatě na Švýcárně, kde doberu vodu. Teploměr u vchodu ukazuje 10°C. Což je takhle brzy po ránu fajn. Ovšem pocitově je míň, opět fouká studený vítr z Polska 🙁
Praděd (1491m)
Mířím na Praděd (1491m). Je to nejvyšší hora Moravy a Slezska. Její dominantou je 162m vysoký televizní vysílač s rozhlednou. Letos jsem tu podruhé, celkově potřetí. Při prvních dvou návštěvách byl vysílač v mlze,mrholilo a nebylo nic vidět. Tentokrát je jasno, jen ten prudký vítr dělá potíže. Udržet foťák v jedné ruce je nemyslitelné a v obou rukách značně obtížné… Jsem rád, když se schovám do haly. Je něco po osmé a restaurace i bufet jsou ještě zavřené. Otvírají až v devět. Stejně jako rozhledna, kam jezdí výtah. Posnídám ze svých zásob. Kromě mě jsou tu ještě tři turisté, kteří si taky přivstali. Po půlhodině se zvedám a odcházím směrem na Ovčárnu.
Cestou dolů už potkávám první skupinky baťůžkařů, kteří využívají pěkného počasí k návštěvě Pradědu. Dnes bude restaurace i bufet praskat ve švech 🙂
výhled z Pradědu na horní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně
Za hotelem Ovčárna odbočuji doprava na Vysokou Holi. Krátkou zastávku udělám u Petrových kamenů. Tyhle 7m vysoké skály prý byly v 17.století místem sletů čarodějnic 😎 Až k nim se dostat nedá z důvodu ochrany rostlin, které zde rostou. Je odtud možná ten nejlepší výhled na Praděd.
Petrovy kameny (1446m)
Praděd (1491m)
Pokračuji přes Vysokou holi (1465m) a Kamzičník (1420m) k Jelení studánce.
Vysoká hole (1461m)
Stejně jako na Pradědu i na tomto úseku cesty řádně profukuje. Ale viditelnost je docela dobrá, jen hodně vzdálené vrcholky hor jsou v lehkém oparu. U Jelení studánky stojí kamenná útulna pro případný nocleh nebo jako úkryt před špatným počasím.
Jelení studánka
útulna Jelení studánka
Uvnitř je spartánsky vybavená. Podél zdí lavice napevno a to je vše. Dveře se dají zavřít. Dlouho se nezdržuji a jdu po červené značce dolů k Alfrédce. Kdysi tu stála turistická chata Alfrédka, která v minulosti opakovaně vyhořela. V současnosti tu pro hladové a žíznivé turisty slouží bufet „U Herdegena“. Ovšem teď v září je uzavřený 🙁 Dle webových stránek je otevřený pouze v letní(červenec a srpen) a zimní(běžkařskou) sezónu. Škoda… V těchto dnech, kdy sluníčko vytáhlo do hor spoustu lidí, by určitě tržbu měli. Jen za tu necelou hodinku co jsem tu byl, se tu zastavilo více než 20 turistů, ať už na kole nebo pěšky. Naproti bufetu je fajnový turistický přístřešek.
útulna Alfrédka
Dělám si tady obědovou pauzu. Na přímém sluníčku je horko i v tričku, ale ve stínu kde pofukuje, je to na mikinu. Dál pokračuji po žluté přes Mravenčí sedlo k rozcestníku Pod Josefínkou. Doplňuji do PETky vodu v Podolském potoku. Po dalších 2km jsem u turistického přístřešku Pod Zelenými kameny. Je teprve půl čtvrté, ale zůstávám tady. Lepší místo nocleh bych v okolí těžko našel.
útulna Zelené kameny
Takže si vybalím bágl a relaxuji na sluníčku. Těžká pohodička 🙂 Na véču si připravím kuskus s klobáskou a česnekem. Je tu klid. Jen občas z dálky zaslechnu troubení jelenů.
Ráno vstanu po sedmé. Není kam kvaltovat. V klidu se nasnídám a pobalím. Dnešek bude na pohodu. Taková nenáročná procházka 🙂 Cestou na Skřítek potkávám první turisty. Přes den má být ještě hezky, ale k večeru se počasí pokazí a bude pršet. V sedle Skřítek na parkovišti přibývá jednou auto za druhým.
sedlo Skřítek
sedlo Skřítek
Všichni návštěvníci chtějí využít zřejmě na dlouhou dobu poslední pěkný den k procházkám na čerstvém a zdravém horském vzduchu. Restaurace otvírá až v 10h., takže tu zbůhdarma neokouním a vydávám se po modré značce do Klepáčova. Je to malá vesnička, kde většina stavení slouží k rekreaci. Nejzajímavější památkou je dřevěný kostelík sv.Jana Nepomuckého z roku 1783. Vstupní dveře jsou otevřené a tak můžu nahlédnout dovnitř.
Klepáčov,kostelík sv.Jana Nepomuckého
Z Klepáčova se vydám po modré do Sobotína. Tady musím po silnici, ale po 700m zabočím na lesní cestu a jde se mi o mnoho líp než po asfaltu. U rozcestníku pod Havraním vrchem je vyhlídkové místo. Udělám foto v místě, kde kdysi stála dnes již zaniklá ves Svobodín.
Svobodín
Pokračuji na Smrčinu, kde jsou k vidění pozůstatky bývalého lomu. V 19.století se zde těžil krupník. V současnosti je lom značně zanedbaný a vstup je tzv. na vlastní nebezpečí. Dřevěné schody i zábradlí je dezolátním stavu. Nad lomem stojí lovecká chata.
lom Smrčina
Poslední zastávku před Sobotínem dělám pod lesem na louce, odkud je pěkný výhled na město. Sundávám mikinu a odepínám nohavice u kalhot. Začíná být pořádnej hic.
Sobotín
Sobotín,zámek
Zajdu se podívat na zámek a pak už rovnou na zastávku busu. Za dvacet minut mi jede autobus do Šumperka. Tak co říci závěrem? Jen to, že vandr přes nejvyšší horu Moravy a Slezka se vydařil. Počasí fajnový, teda až na ten silný a studeny vítr na Pradědu. Ale tam se to dalo vcelku očekávat. Takže zase někdy příště… Horám Zdar!
Keprnická hornatina je geomorfologický podcelek v severozápadní části Hrubého Jeseníku. Nejvyšším bodem je Keprník (1423 m). Nachází se zde nejstarší přírodní rezervace na Moravě založená v roce 1903 majitelem panství Janem II. z Lichnštejna:NPR Šerák – Keprník.
Trasa:
Ramzová – Obří skály – Keprník – Červenohorské sedlo – Kouty nad Desnou – Rozhledna u Tetřeví chaty – útulna Pod horní nádrží – vyhlídka Rysí skála – Kouty nad Desnou.
3.6.středa
Ramzová – vodopád u Obřích skal – přístřešek pod Obřími skalami: MAPY.CZ
Vystupuji z vlaku na zastávce Ramzová, která se „chlubí“ přízviskem nejvýše položená rychlíková stanice v republice (760m). Ovšem to označení je mírně zavádějící… Přesněji se jedná o zastávku a rychlíky zde také již nestaví. Jen spěšné vlaky. I když to označení vlaků se může s příchodem dalšího JŘ klidně změnit. Nebo zde může v budoucnu začít jezdit jiný dopravce než ČD. Budova v současnosti funguje jako informační centrum s prodejem suvenýrů a jízdenek.
Ramzová,zastávka
Projdu kolem tur.přístřešku Ramzová, který stojí u restaurace Kaťuša a koukám, že od mé poslední návštěvy se tu hodně změnilo. Okolo jsou pokáceny všechny stromy. Vypadá to tu jako někde na pasece. U rozcestníku Ramzová-lanovka odbočím doprava a stoupám po zelené značce nahoru, podél Vražedného potoku. Svoje jméno získal během třicetileté války, kdy ve zdejších lesích bylo švédskými vojáky pobito mnoho místních obyvatel.
Vražedný potok
V místě, kde se zelená značka napojuje na asfaltovou cyklostezku 6208 odbočím vpravo a jdu se podívat k vodopádu u Obřích skal. Vede k němu cca 150m neznačená pěšina.
vodopád pod Obřími skálami
Po návratu na cestu si dávám pauzu. V potoku si vychladím plechovku piva a relaxuju 😎 K tur. přístřešku pod Obřími skálami, kde složím hlavu na noc, je to asi 500m. Takže není kam spěchat.
tur.přístřešek pod Obřími skálami
Přístřešek stojí nedaleko rozcestníku hned cesty. Žádný luxus, ale na přespání v letních měsících postačuje. Na večeři na ohni opeču klobásy a brzy se zavrtám do spacáku.
4.6.čtvrtek
přístřešek pod Obřími skalami – Obří skály – Šerák(tur.chata) – Keprník – Vřesová studánka – Červenohorské sedlo – Kouty nad Desnou – rozhledna u Tetřeví chaty – útulna Pod horní nádrží:1 MAPY.CZ 2 MAPY.CZ(Trasa rozdělena, protože ji nelze vyznačit vcelku)
tur.přístřešek Pod Obřími skalami,výhled na Šerák
Ráno je sluníčkově. Bude hezky. Po osmé vyrážím do kopce na Obří skály (1081m). Odtud jsou parádní výhledy na Králický Sněžník, Rychlebské hory a do Polska na Otmuchowská jezera. Pokračuji k turistické chatě Jiřího na Šeráku (1330m). Tady potkávám první jednotlivce, kteří také vyrazili na túru časně z rána. Kamenná chata Jiřího byla postavena v roce 1888 německým turistickým spolkem a pojmenována podle vratislavského biskupa Jiřího Koppa.
Šerák,turistická chata
Od rozcestníku Pod Keprníkem jdu po červené značce E3 až na vrchol Keprník (1423m). Je to čvrtý nejvyšší vrchol pohoří Hrubý Jeseník. Díky tomu, že je plochý a bezlesý, tak nabízí kruhový výhled na všechny strany. Za dobré viditelnosti lze dohlédnout až na Krkonoše nebo Beskydy.
Keprník (1423m)
Z Keprníku pokračuji na Trojmezí. V tomto sedle se kdysi stýkaly hranice tří panství: Velké Losiny, Kolštejn a Frývaldov. Nachází se zde několik rašelinišť.
Trojmezí
V sedle Pod Vřesovkou si dávám odpočinkovou pauzu na pišingr. Úzkou stezkou vystoupám k Vřesové studánce pod Červenou horou (1333m). Nad pramenem stojí kamenná kaplička, která je pro turisty zajímavá tím, že nahoře pod střechu je prostor k nouzovému přenocování. Tedy pokud jste schopní vylézt nahoru 😆 Je odtud pěkný výhled na Keprník a Vozku. S přibývajícím časem přibývá i množství turistů, kteří to sem mají z Červenohorského sedla slabé 4km. Dříve zde také stála turistická chata, která byla ovšem kvůli špatnému technickému stavu v roce 1988 zbourána. Doberu vodu a šlapu dál.
rozcestník Vřesová studánka
Krátce se zastavím u rozcestníku Bílý sloup. V prvopočátcích turistického označování cest v Jeseníkách se trasy neznačili jako dnes. Používaly se obdélníkové a později kosočtvercové tabulky umístěné na bílých sloupech. Až po roce 1945 se přešlo na současný systém značení. Tento Bílý sloup stojí jako vzpomínka na dobu, kterou už dávno odvál čas…
rozcestník Bílý sloup
V Červenohorském sedle nad chatami jsou dva památníky. První obětem hor a druhý obětem pádu letadla. Od roku 2013 stojí u cesty dřevěná kaplička s epitafy jako vzpomínka na ty, ktří se z hor již nikdy nevrátili. Dole pod cestou je malý pomníček, který je věnovaný obětem leteckého neštěstí z roku 1967. Zřítilo se zde malé letadlo L-40 a tři z pěti členů posádky zahynuli.
Červenohorské sedlo (1013m)
Je poledne a to je doba oběda. V sedle je dnes otevřena pouze Chata Červenohorské sedlo. Takže zakotvím v ní. Na výběr zde mají několik hotovek. Vybírám hovězí gulášek a k pití hanušovickou Holbu 12°. Jídlo je v pohodě. Taková ta česká klasika 😉
Chata Červenohorské sedlo
S plným břichem sestupuji po žluté značce do Koutů pod Desnou. Od autobusové zastávky U mostu to beru po neznačené polní cestě až k lyžařské cestě a zároveň cyklostezce 6156. Obloha se zatahuje a černé mraky nevěstí nic dobrého. Asi 1,5km jdu po ní a dalších cca 200m beru lesem do svahu rovnou za nosem, abych se napojil na červenou značku. Lesy kolem sjezdovek jsou protkány cyklotraily, takže si člověk musí dávat pozor kam „šlape“ 😕 V místě, kde se červená značka napojí na asfaltovou Uhlířskou cestu, mě zastihne déšť. Z vyhlídky na rozhledně nebude nic a k útulni je to ještě přes 2km. Letem světem proběhnu část NS Rysí skála, kde jsou vyřezané postavičky a zvířátka. V zatáčce, kterou protéká Borový potok, dobírám u pramene vodu a pospíchám pod střechu útulny Pod horní nádrží.
tur.útulna Pod horní nádrží
Původně jsem měl v plánu ještě dnes zajít na horní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně, ale v tomhle lijáku na to kašlu. Když jsem byl před pár lety na exkurzi v elektrárně, tak byla pro změnu mlha a z nádrže nebylo nic vidět. Tak možná někdy příště budu mít víc štěstí na počasí.
5.6.pátek
útulna Pod horní nádrží – vyhlídka Rysí skála – rozhledna u Tetřeví chaty – U obrázku – Kouty nad Desnou: MAPY.CZ
rozc. Pod horní nádrží
Do 11h lehce prší, potom déšť ustává. Scházím po cestě dolů a u větrných turbín odbočuji doprava na zelenou značku NS Rysí skála, která mě dovede, přes vrchol Medvědí hory (1163m), k vyhlídce. Bohužel dnes nejsou téměř žádné výhledy.
Rysí vyhlídka,Větrná elektrárna Mravenečník
Zataženo a zamlženo. Proto se ani nezastavuji na rozhledně U Tetřeví chaty, která stojí u horní stanice lanovky. Po červené značce, vedoucí podél sjezdovky, sestupuji do Koutů nad Desnou. Začíná lehce mrholit, ale už se blížím k nádraží. Souprava RegioPanter stojí u peronu. Jeseníkům dávám sbohem, ale určitě se sem brzy zase vrátím.
Covid-19 zhatil naše letošní plány vycestovat do zahraniční a tak jsme jako částečné náhradní řešení zvolili pár dní vandru v Máchově kraji. S báglem na zádech a spaním pod širákem jsme poznávali přírodní krásy Kokořínska a v neposlední řadě také malebné vesnické hospůdky.
Cestou vlakem z Olomouce do Kolína je první pivní ochutnávka, kterou Petr vylovil z batohu. ALE speciál z „dílny“ řetězce Tesco. Ale jo…, nebylo to špatný 😉
Přestupujem v Kolíně. Máme cca hodinu do odjezdu přípoje do Litoměřic. Vydáváme se na krátkou procházku blízkým okolím. Zamíříme na Heverovu ulici, kde má být minipivovar Prádelník. Netušíme ovšem, že to není klasická provozovna s otevírací dobou… Nebýt cedulky na plotu, tak ani nelze poznat, že se zde vaří pivo. Na zvonek nikdo nereaguje, takže odcházíme s nepořízenou. Jako náhradní řešení zvolíme nákup PETek Hubertusu 11° (pivovar Kácov) v blízkém pivním shopu. Nekup to, když byl zrovna v akci 😆 Čekání do odjezdu vlaku si zkrátíme popíjením piva na lavičce na perónu. Pěkně kulturně, z nerezových hrnečků 😎
Vystupujeme na nádraží Litoměřice-město a protože sluníčko přikládá pod kotel, jdem rovnou do minipivovaru Labuť.
Litoměřice, minipivovar Labuť
Litoměřice, minipivovar Labuť
Před chvílí zrovna otevřeli. Objednáváme plnotučnou 12° a užíváme si pohodu na zahrádce pod stromy. Pivo je vynikající! Čas ovšem kvapí a je potřeba dodržovat časový harmonogram. I na dovolené 😉
Litoměřice horní nádraží, vlak do Úštěku
Přesunujem se na nedaleké horní nádraží, kde už stojí Regionova do Úštěku. Pár minut do odjezdu ještě zbývá. Ty využívá Petr naplno a stihne koupit v nádražní hospůdce Březňáka do kelímku. Je nad slunce jasný, že tenhle vandr bude především pivní V motorovém vlaku je docela dost teplo.
Úštěk, nádraží
Úštěk,nádražní hospůdka
Po půlhodince jízdy vystupujem v Úštěku a naše první kroky vedou do nádražní putyky U Léni. Je to taková ta „čtvrtá cenová skupina“, ale Březňáka 12° tu čepují řádně vychlazeného a chutná skvěle! Ceny také mírné, 28 korunek českých. Na zahrádce pod rozkvetlými kaštany posedíme asi hodinku. Čas opět pokročil a je nutné se vydat dál.
Město Úštěk je doslova nabité památkami a historií s nimi spjaté. Střed města je vyhlášen památkovou rezervací. Filmaři zde natáčeli např. scény filmů: Kolja, Zdivočelá země, Rebelové, Králíček Jojo. Ozdobou jsou zde pozdně gotické měšťanské domy, kostel Petra a Pavla, židovská synagoga, Pikartská věž a Ptačí domky.
Úštěk
Úštěk, kostel sv. Petra a Pavla
Úštěk, Pikartská věž
Úštěk, Ptačí domky
Přes Ptačí důl pokračujeme na zříceninu hradu Helfenburk. Areál hradu je celoročně volně přístupný a o víkendech(i v zimě) je možné navštívit s průvodcem obytnou věž. O hrad a jeho údržbu se stará spolek Hrádek.
hrad Helfenburk
hrad Helfenburk
Po žluté značce jdem přes Hrádecký důl do Skalky. Nevelká vesnice působí v podvečer mrtvým dojmem… Hospody zavřené a krom několika povykujících dětí na návsi u rybníka nikde ani noha. Živo je až na okraji lesa, v lesní hospůdce Na Skalce. Čepované Svijany povzbudí na další cestu.
Skalka, Lesní hospůdka
Po občerstvení pokračujeme po červené na Husu a k pomníku českého génia a vynálezce Járy Cimrmana.
Husa
Jelikož doba pokročila, tak se zde dlouho nezdržujeme a šlapeme k rozcestníku U Martinské stěny a pak po zelené k jeskyni Tisícový kámen, kde pod skalním převisem přenocujeme. K večeři opečeme na ohni klobásy, dáme panáka rumu a jdem chrnět.
Ve dvě v noci mě budí Petr, že nás navštívila loupeživá liška. Zatímco jsme spali, tak ukradla chleba, dvě klobásy(zapoměl jsem je u ohniště) a ve finále chtěla odtáhnout Petra i se spacákem. Asi liščatům na hraní Zubama kousala do igelitu, který měl Petr položený pod spacákem a tím ho vzbudila. Peťa si na ni mobilem posvítil a nebojácně ji zahnal na útěk. S jedním okem otevřeným se tak nějak dospíme až do rána. Liška už se nevrátila. U snídaně ještě jednou probereme noční příhodu s nezbednou liškou a vydáme se na cestu.
Po zelené se vracíme na rozcestí Kostelíček, odbočíme vpravo a přes PR Kostelecké bory dojdeme na vyhlídkové místo se skalním útvarem Čapská palice.
Čapská palice
Je odtud nádherný výhled do okolní krajiny. Dáváme si půlhodinovou pauzu, během které „posvačíme“ plechovkového Rychtáře ze svých zásob. Po žluté značce, Čapským dolem, sestoupíme dolů a nedaleko rozcestníku dobereme u studánky vodu. Pokračujeme přes Pavličky, údolím Květnice a kolem Stáje Zakšín.
údolí Květnice
Stáje Zakšín
Na odpočinkovém místě poobědváme ze svých zásob a vyfotíme si pamětní kámen neznámého železničáře. Na infotabuli si přečteme něco z historie zdejší fiktivní železnice.
Zakšín, památník fiktivní Zakšínské železnice
Přicházíme na zastávku busu. Máme 10min. fóra než přijede náš kamarád a souputník Marcel. Moc hezky nám to časově vyšlo. Marcel přijíždí s malinkým zpožděním. A co hlavně…, dovezl nové zásoby chleba 👍 Společně vyrážíme po červené značce na zříceninu hradu Pustý zámek.
Pustý zámek, zřícenina hradu
Pustý zámek, zřícenina hradu
Skalní hrádek Pustý zámek byl postaven ve 14.století a opuštěn v polovině 15.století. Tudíž se z něho mnoho nezachovalo.V současnosti lze vidět schodiště, nádrž na vodu a několik místností vytesaných do skály. Asi 200m od zámku je vyhlídková plošina Rač, ze které je pěkný výhled na protější skalní věže.
Skalní vyhlídka na Rači
Pokračujeme po Panenském hřebenu ke Skalní věži u Nedvězí. V její těsné blízkosti je zřízen symbolický hřbitov horolezců. Před Nedvězí odbočujem na lesní pěšinu, která nás dovede k pramenu pitné vody. Dobíráme vodu do PETek.
Procházíme Nedvězí a míjíme několik křížků a kapliček. U rozcestníku Dražejov odbočujeme doprava a po modré značce jdeme do vesničky Střezivojice.
Střezivojice
Od roku 1995 je zde vyhlášena památková zóna s roubenými domy. Ale co hlavně…, má tam být otevřená hospoda. Tak hospůdka Bouda tu stojí, ovšem má zavřeno. Pan majitel říká, že otvírá až v pátek a momentálně nemá ani lahvové pivo 👿 Nicméně, zřejmě pod vlivem našich žíznivých výrazů, bere do ruky mobil a někam volá… Poté nám sděluje, že v nedalekých Jestřebicích je hospoda otevřená a za půl hodiny jede bus.
Za 10kč jsme se svezli 8km busem. Hned u zastávky je Draculova krčma, ale tady jsme majitelkou odmítnuti, že má dnes ještě zavřeno. Stejně tak dopadnou okolo jedoucí cyklisti. Nicméně se od kolemjdoucích domorodců dovídáme, že otevřený hostinec je cca o 400m dál po zelené značce směrem na Jestřebické pokličky. A skutečně, už z dálky je vidět zahrádka obsazená místními a cyklisty.
Jestřebice, hostinec
Při objednávce piva a utopenců zjišťujeme, že tohle je ta hospoda, kam majitel Boudy telefonoval. A otevřeno zde mají teprve pár dní, od soboty. Na čepu je Kozel 11° a Prazdroj. Bereme zavděk kozlem. Lepší něco než nic 🙂 Postupně se dáváme do hovoru s místními. Hlavně Marcel je tím hlavním řečníkem a tahounem v diskuzi. Netrvá dlouho a už domlouvá 2kg brambor. Že si je večer upečeme ve žhavém popelu na ohništi. A skutečně jeden z domorodců je na kole dovezl. Nic za ně nechtěl, ale každý obchod se musí 🍷 Do PETek si necháváme natankovat kozla, aby bylo u ohýnku co popíjet a vydáme se na cestu. Na konci Jestřebic procházíme vesnickou památkovou zónou s kapličkou.
Jestřebice,kaplička
A dál pokračujeme polní neznačenou cestou kolem skály Mraveniště. Za pár minut jsme u silnice a za ní už stoupáme po schodišti na Pokličky. Jsou to pískovcové sloupy, které dostaly svou nynější podobu vlivem eroze.
Pokličky
Místo je hojně navštěvováno turisty. Ale teď večer už tu, až na pár opozdilců, nikdo není. Kousek za Pokličkami je skalní převis, který trampové využívají k přespání. Místo není nijak označené a je tak trochu „za bukem“ 🙂 Nicméně jsme šli najisto. Petr tu v minulosti už přespal.
Pokličky, bivakovací skalní převis
U ohýnku popíjíme a klábosíme do pozdních nočních hodin. Brambory skončí nakonec v popelu až po půlnoci a zapomeneme na ně… 😳
21.5.čtvrtek
Pokličky – hrad Kokořín – Sedlec – Mšeno – Obří hlava a žába – Bludiště – Ráj – Pokličky:MAPY.CZ
V noci nás žádná liška svoji návštěvou nepoctila, takže jsme se fajnově prospali až do rána. A co brambory? Ty vyhrabeme z ještě teplého popela a loupeme je ke snídani. Některé jsou ještě zpola syrové, některé spálené, ale více než polovina je upečená tak akorát. Pochutnali jsme si. Sbalíme svoje saky paky, krátce se zdržíme na skalní plošině, odkud vyfotíme sluncem zalité Pokličky a už sestupujeme po schodišti dolů k rozcestníku.
Pokličky
Podél říčky Pšovky a přilehlých mokřin, po červené značce, jdeme až pod hrad Kokořín. Jelikož Petr na hradě už byl, tak ho necháme odpočívat na lavičce před restaurací Pobuda. Zároveň ho pověřujeme dozorem nad našimi bágly.
Restaurace Pobuda pod hradem Kokořín
S Marcelem vyrážíme nahoru po modré značce, na návštěvu hradu. Prohlídka je možná pouze s nasazenou rouškou, ve vyhrazených prostorách hradu a bez průvodce. Což zahrnuje převážně venkovní části jako nádvoří, hradby a vyhlídková věž. Vstupné je 50 korunek. Je nádherné počasí a proto i tato omezená prohlídka stojí za to!
hrad Kokořín
hrad Kokořín
hrad Kokořín
Cestou z hradu zajdeme i na Máchovu skálu, která je poměrně hodně zarostlá stromy a výhledy tu vlastně žádné nejsou. Po návratu vyzvedáváme Petra a přesunujeme se k bufetu u parkoviště, který má otevřeno. Dáváme svačinku: Podkováně 11° a párek v rohlíku.
Podhradskou cestou, po zelené, pokračujeme do Sedlece. Na konci stoupání, po levé straně, je pěkné místo s výhledem na hrad Kokořín. V Sedleci je hospoda zavřená. U rozcestníku Bílka je zleva krásný výhled na Romanov a Vrátenskou horu s rozhlednou a zprava na Mšeno.
Mšeno
Na oběd zaparkujeme na okraji Mšena v restauraci Obecník. Provozuje ji vietnamská komunita. A možná i právě proto mají velký výběr a krátkou čekací dobu na jídlo. Na čepu Gambáč 10°, Kozel 11° a Prazdroj. Což zrovna není náš šálek kávy, ale přežijem to 🙂 Obědy se vydávají přes okýnko a konzumace jídla probíhá na zahrádce restaurace pod slunečníky. Takže pohoda.
Mšeno, restaurace Obecník
Po obědě si projdeme zbytek města, hlavně náměstí, a doprovodíme Marcela na vlakové nádraží. Pracovní povinnosti mu nedovolí setrvat déle…
Mšeno, nádraží
Sluníčko pořádně hicuje a proto se vracíme na Mírové náměstí. V kavárně Baťovna obsadíme jeden ze dvou stolů minizahrádky a vychutnáváme si „jedenáctku“ (10,7°) z Únětického pivovaru. Pozorujeme cvrkot na náměstí, užíváme si pohody a je nám moc fajn!
Mšeno, kavárna Baťovna
Po odpočinku doplníme zásoby vody v potravinách, včetně plechovky Svijany(pro strýčka Příhodu). Další naši trasu volíme kolem městských lázní lesoparkem Debř.
Mšeno, městské lázně
U rozcestníku Švédský val nechávám Petra s báglama a jdu omrknout Průsečnou skálu, Obří hlavu a žábu.
Obří hlava a žába
Po návratu společně pokračujeme prohlídkou skalního labyrintu Bludiště, kterým prochází Cinibulkova stezka. U rozcestníku Bludiště visí cedulka, že v Ráji je otevřena hospoda U Weinlichů. Takže jdeme po žluté značce do kilometr vzdálené vesnice, spíše tedy osady na křižovatce silnic.
Ráj, kaplička
Jak se ale ukáže, hospoda je zavřená a restaurace V Ráji jakbysmet… 🙁 Následuje krátká porada na autobusové zastávce a je rozhodnuto, že to vezmeme po červené na Pokličky a přespíme na stejném místě jako včera.
rybník Stříbrník
U rybníku Stříbrníku se zdravíme s cyklisty, se kterými jsme popíjeli včera v hospodě v Jestřebicích a oznamujeme jim, že v Ráji jsou obě hospody zavřené. Z čehož taky nemají radost. U Boudeckého mlýna děláme krátkou odbočku ke studánce. Voda je však stojatá a vypadá nepoživatelně. Petr ještě vyběhne do svahu vedle Spálené věže, kde má být podle mapy malá jeskyně. Nicméně po obhlídce konstatuje, že je malá, vlhká a pro nás nevhodná. Takže se držíme původního plánu a za chvíli už jsme pod Pokličkami. Nahoru se nám moc nechce, ale nakonec to samozřejmě dáme 🙂 Rozděláme ohýnek, ohřejeme konzervy k večeři a zapijeme to pivem, zakoupeným pro strýčka Příhodu. A jdem chrnět.
Ráno nikam nekvaltujem. V klidu se pobalíme a kolem půl deváté odcházíme. Slezeme po schodišti dolů na červenou značku a jdeme směrem ke Kokořínu. Stejnou cestu jsme absolvovali včera. Pod hradem děláme pauzu a domlouváme si další cestu. Musíme někam na zastávku busu nebo vlaku. Ze všech variant vyhrává ta, že odjíždět budeme v půl jedné z obce Kokořín. Přece jen je to na jižní Moravu kus cesty 🙂 Takže pokračujeme Kokořínským dolem po červené k hospodě U Grobiána.
hospoda U Grobiána
Znalci filmu si určitě vzpomenou, že se zde točil film Rebelové. Bohužel otvírají až v 11h a to čekat nemůžeme. Jdem kousek po silnici k další hospodě U báby Šubrový. Pivko by bodlo, ale mají taky ještě zavřeno.
Nedá se nic dělat. Stoupáme po zelené značce zarostlým kaňonem do obce Kokořín. Je to docela krpál, ale netrvá dlouho a jsme nahoře. Míjíme skalní domek, který vypadá že stále slouží jako chata nebo klubovna.
obec Kokořín, skalní „chata“
Po pár stovkách metrů jsme u zámku. Pro veřejnost není přístupný. Vedle zámku je rybník, ze kterého hlasitě skřehotají žáby. Tipuju to na skokany zelené.
zámek Kokořín
obec Kokořín, rybník na návsi
Máme hodinku čas, tak obcházíme místní hospody. Cedule na návsi láká k návštěvě hospody U Lucyka, ale zjistíme, že je tam zamčeno a mrtvo… U Koně to stejné 🙁 Pojíme něco ze svých zásob a vyčkáváme příjezdu autobusu. Jede načas.
Za půlhodiny vystupujeme na zastávce Mělník-Silo. Do odjezdu vlaku zbývá něco přes hodinu, tak dáme v Blatecké hospodě dva kousky. Čepují havlíčkobrodského Rebela 11°. Slušně vychlazené, kroužkuje po skle, není co vytknout. A tady vlastně náš vandr Máchovým krajem končí. Petr odchází k familiji, kterou v Mělníku má a já mažu na vlak. Pivním vandrům zdar!!!
Králický Sněžník je samostatný horský masív, který se táhne od Kladského sedla až po Králíky. Pod jeho vrcholem na jižním svahu pramení řeka Morava. Na něj navazuje Hanušovická vrchovina, kterou prochází hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem.
Trasa:
Staré Město pod Sněžníkem – Králický Sněžník – Pod Vilemínkou – Klepý – Králíky – Hora Matky Boží – Křížová hora – Svatá Trojice – Hanušovice.
21.4.úterý
Staré Město pod Sněžníkem – Rozhledna na Štvanici – Strakovy školky – Stará Sněžníková – Stříbrnická sedlo – pramen Moravy – Králický Sněžník – Sněžná chata – Pod Vilemínkou – tur.přístřešek Tvarožné díry: MAPY.CZ
Po nedávné návštěvě Branné a jejího okolí jsem do těchto končin Moravy zavítal podruhé. Tentokrát na čtyřdenní vandr. Do Starého Města pod Sněžníkem přijíždím vlakem. Na „Kraličák“ obvykle chodím po modré značce, přes Stříbrnice, Lesní kapli a Adélin pramen. Ale dnes volím zelenou. Jednak abych navštívil novou rozhlednu Na Štvanici. A také není špatné občas udělat změnu a vyzkoušet jinou trasu 🙂
Staré Město pod Sněžníkem,žel.stanice
Mezi Starým Městem a osadou Štěpánov jsou na Štěpánovském potoku vybudovány tři nové retenční nádrže na zachytávání vody v krajině.
Cestou sleduji, že KČT zde loni osadil na rozcestníky nové směrové ukazatele. Svítí novotou. U řopíku pod Štvanicí dělám na louce krátkou občerstvovací pauzu. Sluníčko svítí, ale na sundání bundy to ještě není, vítr fouká od severu a hezky zčerstva 🙂
Štvanice (866m)
Stoupání po zelené značce k rozhledně není nikterak náročné. Ale až pomine současný stav způsobený koronavirem a Hynčice pod Sušinou se zaplní cyklonávštěvníky, tak pro pěšího turistu se výstup k rozhledně náročným stane. Nově zbudovaný cyklotrail zde na několika místech(napočítal jsem pět) zelenou značku přetíná a zcela určitě se po nich bude jezdit jednosměrně seshora dolů a ne zrovna pomalu…
Hynčice pod Sušinou,singltrail a rybník Úžas
rozhledna Na Štvanici
V těsném sousedství rozhledny stojí prosklené odpočívadlo. Je volně přístupné, vybavené velkými pytli na lenošení a knihami. Nelze tu také přehlédnou infoceduli s několika body, jak se uvnitř odpočívadla chovat. Mezi jinými také upozornění, že zde není dovoleno přenocovat 🙁
Nechávám zde bágl a po 152 schodech vyšlapu nahoru. Vyhlídková část je prosklená. Což je na jednu stranu fajn, neprofukuje tu. Na druhou stranu nemá prakticky moc smysl odtud cokoliv fotit. Otvírací okna zde nejsou. Ale výhledy do okolní krajiny jsou pěkné. Nicméně je patrné, že z Hynčic se stává druhá Dolní Morava…
Ze Štvanice scházím do sedla a odbočuji doprava na modrou a jdu k rozcestníku Strakovy školky. Znovu odbočuji na žlutou a stoupám lesem až k rozcestníku Pod Ludmilou, kde se spojují žlutá, modrá a červená značka nahoru na Králický Sněžník. Je odtud výhled na východ na Šerák, Praděd a další vrcholy Hrubého Jeseníku. Pár stovek metrů před Stříbrnickým sedlem se otvírá výhled na holý vrchol Králického Sněžníku.
Králický Sněžník
Další etapu cesty mám, jak se říká v malíčku 🙂 Za posledních deset let jsem tudy šel sedmkrát. K rozcestníku Stříbrnice-sedlo je to ještě bez sněhové pokrývky.
sedlo Stříbrnická (1212m)
Potom už leží v cestě navátý mokrý sníh. Nejvíc ho je mezi stromy poblíž rozcestníku Franciska-chata HS. Od bývalé Lichnsteinovy chaty je už cesta bez stopy sněhu. K soše slona nejdu. Už jsem u něj byl tolikrát, že ji tentokrát vynechávám. Fotku dělám až u pramene Moravy.
pramen Moravy
Za dalších 5 minut už stojím na vrcholu Králického Sněžníku 1424 m.n.m. Je to třetí nejvyšší vrchol v České republice a nachází se na hranicích s Polskem. Kromě mě je tu několik dalších turistů. Ale žádná masovka.
Králický Sněžník (1424m)
Ledový vítr tu řádně profukuje, takže skryt za kameny z bývalé rozhledny, si dávám jednu malou „vrcholovku“ a vracím se zpět k rozcestníku Franciska-chata HS, kde odbočuji na žlutou značku. Úzkou pěšinou, místy pokrytou ušlapaným sněhem, dojdu k chatě Franciska. Vedle chaty je pod stříškou stejnojmenný pramen.
chata HS Franciska
Pauzu na pišingr dělám až o kus dál, u Sněžné chaty. U ohniště se dá na dřevěných lavicích posedět na příjemném sluníčku. Dřevník u chaty je přístupný a dal by se i nouzově využít před bouřkou nebo deštěm. Ale místo je v něm pouze, když není zaplněn dřevem. Takže momentálně je v něm místo tak pro dva lidi a malého psa 🙂
Klesám po cestě až k rozcestníku Pod Vilemínkou, kde je tur.přístřešek. Ovšem k noclehu moc vhodný není(křivé lavice a žádné ohniště). Pokračuji o 500m dál, kde stojí další tur.přístřešek(u infotabule Tvarožné díry).
přístřešek u infotabule Tvarožné díry
Je sice ze dvou stran otevřený, ale má zděné ohniště a festovní stoly s lavicemi. Není to jako slovenské salaše a útulny, ale aspoň něco. Plusem je, že kousek přes cestu teče Morava a tak o vodu zde není nouze. Tady přenocuji.
22.4.středa
tur.přístřešek Tvarožné díry – vodopád Pod Strašidly – Nad Zbojnickou chatou – sedlo Puchača – rozhledna Klepáč – Roudný – Prostřední Lipka – Králíky – tur.přístřešek na Hraběcí stezce: 1 MAPY.CZ 2 MAPY.CZ (Trasa rozdělena, protože ji nelze vyznačit vcelku)
Morava,u tur.přístřešku Tvarožné díry
Ráno vyrážím v 8h po lesní cestě(není zaznačená v mapy.cz, v topo mapě garminu je), která začíná nedaleko od přístřešku, u mostu. Jdu lesem proti proudu po pravé straně potoka. Poté se napojuji na asfaltku. K vodopádu Pod strašidly přicházím seshora.
vodopád Pod Strašidly
Odtud jdu necelou půlhodinu k místu, kde cestu přetíná potok Kopřivák. Potřebuji se dostat nahoru na žlutou značku. Beru to šikmo do kopce lesem, jiná možnost není. Po 200m se dostávám na lesní cestu. A pokračuji dál k bodu záchrany UO 004, kde se napojuji na žlutou a stoupám k rozcestníku Nad Zbojnickou chatou. Po červené značce jdu do sedla Puchača, kde na CZ/PL hranici dělám občerstvovací pauzu.
sedlo Puchača (1108m)
Po ujítí několika stovek metrů stojím na hoře Puchacz(1190m) alias Výrovník alias Hleďsebe 🙂
Hleďsebe (1190m)
Další zastávkou je Klepý (1144m), polsky Trójmorski Wierch(dříve Klepacz), kde stojí dřevěná rozhledna, česky zvaná Klepáč.
Klepý (1144m),rozhledna Klepáč
Bohužel je z technických důvodů zavřená. Alespoň tak to uvádí cedule v polštině. Nevadí, i tak je odtud zespodu pěkný výhled.
Klepý,výhled na polskou stranu (Jodlów)
Klepý (1144m),výhled na Králický Sněžník
Klepý,výhled na skiareál Dolní Morava
A na kamenech vyhřátých od sluníčka se fajnově sedí. Klepý je zajímavý tím, že voda z jeho svahů odteká do třech různých moří: Baltského(Kladská Nisa), Severního(Tichá Orlice) a Černého(Morava).Sejdu dolů na hr.přechod Horní Morava – Jodlow a odběhnu necelých 200m na polskou stranu k pramenu Kladské Nisy.
pramen Kladské Nisy
Po návratu pokračuji dolů po červené na parkoviště Pod Klepáčem a dál směrem na Králíky. Krátce se zastavuji u dřevěné zvoničky pod Jelením vrchem. Přes vrch Roudný(677m) scházím do Prostřední Lipky.
Prostřední Lipka
Byla by chuť na pivko, ale hospoda je bohužel ze známých důvodů zavřená 🙁 Blížím se ke Králíkům. Nelze bez povšimnutí minout Pěchotní srub K-S 14 „U Cihelny“. Srub je zavřený, ale alespoň jsi přečtu informace z infotabulí. Každoročně se zde v srpnu konají předváděcí vojenské akce pro veřejnost. Jestli tomu tak bude i letos ví bůh…
Králíky,pěchotní srub K-S 14 „U cihelny“
Vedle „Cihelny“ stojí Vojenské muzeum. Odbočuji z červené značky na NS Vojenské historie, abych nemusel šlapat až do Králík po silnici. Velké náměstí je vylidněné a všechno zavřené. Jdu doplnit zásoby do Penny.
Králíky,Velké náměstí
Odtud šlapu po zelené po Hraběcí stezce směrem na Horu Matky Boží. Ale nahoru půjdu až zítra. Na noc zakotvím v tur.přístřešku vedle chaty Amálky u vodojemu. Je mi jasné, že nad ránem tu bude chladno, ale lepší místo na přespání v okolí těžko najdu… A je tu voda! Teče tudy Plynárenský potok.
Králíky,tur.přístřešek na Hraběcí stezce,chata Amálka
V půl desáté zalehnu, ale v deset mě budí projíždějící motorka. Jede nahoru po zelené značce. Vidím, že nejen na Slovensku, ale i u nás jezdí debilové na endurech tam kde nemají 👿 Naštěstí je pak už klid až do rána.
23.4.čtvrtek
tur.přístřešek na Hraběcí stezce – Hora Matky Boží – rozhledna Val – Horní Orlice rozc. – rozhledna Křížová hora – vrch Větrák – pramen Tiché Orlice – Jeřáb – Svatá Trojice: MAPY.CZ
Ráno byla docela kosa. Teploměr ukazoval +3°C, ale pocitově to bylo míň… Pofukovalo od potoka a od vody jde zima. Po snídani zamířím do kopce k Mariánskému pramenu. V minulosti vytékal pramen z betonového podstavce křížku, ale nyní teče voda z trubky o pár metrů vedle.
křížek u Mariánského pramene
Doplním vodu a pokračuji na poutní místo, Horu Matky Boží(766m). Klášter i kostel jsou uzavřeny. Vidět je jen několik řemeslníků, kteří pracují na rekonstrukci hotelu Poutní dům.
Hora Matky Boží,klášter
výhled z Hory Matky Boží na Králíky
Hora Matky Boží,kostel a klášter
Kolem hřbitova scházím do obce Dolní Hedeč. Zrovna tudy pomalu projíždí policejní auto. A mířím k rozhledně Val. Cestou míjím kravičky a býky z místní farmy. Pod rozhlednou se pasou koně. Sluníčko svítí… Ráj na zemi 🙂
Hora Matky Boží
výhled z rozhledny Val na Jeřábek (838m) a Kamenáč (729m)
Rozhledna není vysoká, ale ze 22m vysoké plošiny jsou pěkné výhledy na všechny světové strany: Jeseníky, Králický Sněžník, Orlické hory.
rozhledna Val (790m)
U rozcestníku Horní Orlice opouštím žlutou značku a pokračuji po modré až k Šanovu. Ale až dolů do vesnice nejdu.
Šanov,vrch Luzný (720m)
Odbočuji na neznačenou polní cestu, po které sejdu až k rybníku pod Kŕížovou horou. Napojuji se na žlutou a stoupám k rozhledně. Posledních několik desítek metrů je lemováno dřevěnými sochami, které vyřezal Šanovský řezbář p.Bubák. Můžeme tu vidět vodníka, čerta, Červenou karkulku, vlka a mnoho dalších postav z pohádek. Rozhledna je bohužel zavřená, v dubnu otevřeno jen o víkendech 🙁 Je vysoká 25m a byla v roce 2007 postavena na místě, kde stával kdysi poutní kostel. U křížku za rozhlednou dělám obědovou pauzu.
rozhledna na Křížové hoře (735m)
Zpáteční cestu volím zase kolem rybníku. Od něj to beru polní cestou rovnou na vrch Větrák(766m). V minulosti se zde nacházel vojenský prostor. Nyní tudy vede neznačená lyžařská cesta.
vrch Větrák (766m)
Pod pramenem Tiché Orlice se napojuji na modrou značku a k samotnému pramenu stoupám ještě asi 500m. Je schovaný v lese a vydatný.Držím se modré a za chvíli stojím na Jeřábu(1003m). Je zalesněný a bez výhledů.Krátce spočinu a pokračuji 2km k cíli dnešního dne, ke Svaté Trojici (862m).
poutní kaple Nejsvětější Trojice
Kromě tur.přístřešku, kde hodlám přenocovat, tu stojí poutní kaple Nejsvětější Trojice, Lichtenštejnský památník a lovecká chata. Nedaleko teče vydatný Grabnerův pramen. Sluníčko tu svítí do pozdních odpoledních hodin. Ráno nebude taková zima jako včera pod Horou Matky Boží 🙂
Svatá Trojice,tur.přístřešek
24.4.pátek
Svatá Trojice – U Severomoravské chaty – Počátky hájovna – Pod Vršavou – Hanušovice: MAPY.CZ
Jak jsem večer předpovídal, tak ráno je krásných 10°C. Poslední den vandru. V poklidu se nasnidám a po deváté odcházím po červené směr Hanušovice. Není kam spěchat. Čeká mě slabých 12km. Popravdě tento úsek cesty mě nijak nenadchl… De facto tu není nic moc k vidění a převážná část vede po lesní asfaltce.
obora Počátka
Krátce se zastavím u obory Počátka a pak už jdu až do Hanušovic. V Penny nakoupím jídlo a pivko. Poslední zastávku před odjezdem udělám u soutoku Moravy a Branné. Je krásně a tak se tu nějakou hodinku zdržím.
Hanušovice,soutok Moravy a Branné
Pak už jen odchod na vlakové nádraží a odjezd vlakem domů. Vandr se vydařil.
Mám dva dny volna a tak vyrážím na krátký vandr na Veľký Manín. Do Považské Teplé přijíždím vlakem. Od zastávky vede nový chodník(zatím není v mapy.cz zakreslený) až k hlavní silnici, kde ovšem marně hledám přechod. Tady zřejmě soudruzi z NDR udělali chybu 😯 Přebíhám jakmile vznikne mezera mezi jedoucími auty. A že jich tu jezdí… U Manínskeho potoka se zdravím s veselými rybáři a jejich psem.O kousek dál fotím zachovalý UAZ-452.
Považská Teplá,rybáři u Manínskeho potoka 🙂
Po červené jdu až na začátek Manínske tiesňavy, která začíná u kempu. Odbočuji doprava na žlutě značený naučný chodník. Krátce se zastavuji u pramene Záluské kyselky, ale výhledy nic moc. Zataženo a mlhavo 😥 Pokračuji dál a po 1,5km začíná chodník stoupat serpentinami prudce nahoru. Po zdolání asi 300 výškových metrů se dostanu na hřeben Veľkého Manína.
hřeben Veľkého Manína
Vpravo odbočuje neznačená pěšina na jižní, nejvyšší bod Veľkého Manína. Já zahýbám vlevo, dál po žluté. Dojdu až k rozcestníku Vápencová jaskyňa. Nějakých 150m dolů se klikatí sotva znatelný vyšlapaný chodník k chatě Severák. Po napadaném listí, které je pokryté sněhovým popraškem, to dost klouže. Ale po chvilce stojím před chatou…, tedy spíše malou chatkou. Podobné stávaly za dob minulých v zahrádkářských koloniích. Chata Severák je malá,ale útulná. Dnes tu přespím.
chata Severák
Po zabydlení a krátkém odpočinku se vrhnu na přípravu dřeva na otop. Kolem chaty je dřevo vysbírané, takže ho musím nosit z větší vzdálenosti. Řezání zabere nejvíc času. Zdejší pilka je tupá, ale naštěstí mám sebou svoji cestovní fiskarsku. Než se začne stmívat, tak už mám hotovou pěknou hromádku polínek. Kamínka dýmyla jen chvíli než komín chytl tah. Za hodinku už bylo uvnitř teploučko. Uvařím si večeři a čas před spaním strávím listováním v návštěvní knize chaty Severák.
V noci mi kamna dvakrát skoro vyhasly. Holt nejsou dělané na topení dřevem. Dřevo v nich poměrně rychle shoří. Jsou to Petry na uhlí. Ale zaplaťpánbůh za ně! Ráno to vypadá na lepší počasí než včera. I když chvílemi poletuje sníh, tak sem tam vykoukne mezi mraky sluníčko. Nad chatou je ohniště, o kousek dál pomníček a za ním malá vyhlídka.
výhled z vyhlídky nad Severákem:Považská Teplá a v pozadí Javorníky
Po snídani v chatě poklidím, pozametám a kolem deváté odcházím. Mířím na severní vrcholek Veľkého Manína(848m) odkud je parádní výhled na Malý Manín(813m).
severní vrchol Veľkého Manína(848m),výhled na Malý Manín(813m)
Téměř neznatelným,sněhem zapadaným, chodníčkem pokračuji ke Skalnímu oknu a Partyzánské jeskyni. K oknu ještě dojdu, nafotím ho, ale hodně mi to na zasněženém listí klouže.
Veľký Manín,Skalní okno
Raději scházím lesem dolů na žlutou značku a k jeskyni to vezmu po značeném a lepším chodníku. Cestou k jeskyni začíná pěkně svítit sluníčko. A to před pár minutami ještě sněžilo. Poslední metry ke vchodu jeskyně jsou jištěny řetězy a lany. Což je dobře, protože na úzkém a mokrém chodníčku by mohla ujet noha a dál radši nemyslet…
výhled od Partyzánské jeskyně
Před vchodem je malá plošina, ze které lze i přes větve stromů vidět Strážovské vrchy a Malou Fatru. Jeskyně,která je asi 20m dlouhá,sloužila po dobu SNP jako přechodný úkryt partyzánům.Odtud pochází její název.
Partyzánská jeskyně
Po prohlídce jeskyně se vracím na žlutou značku a klesám k rozcestníku Pod Veľkým Manínom. Pokračuji dál až pod kopec Manínec, který slouží jako startoviště pro paragliding. Nahoru vede neznačená a poměrně široká cesta. Dá se sem dojet i terénním autem. Na kopci Manínec je ohniště a je odtud pěkný výhled na Podmanín a Strážovské vrchy.
Manínec,výhled na Strážovské vrchy
Z Manínce se vracím na žlutou. Přes louky a les sejdu do zahrádkářské kolonie, kde je z cesty vidět současně na Malý i Veľký Manín.
Malý a Velký Manín
Další pěkný výhled, tentokrát na Považský hrad, je na okraji lesa nad Považskou Bystricí.
Považský hrad
Na vlakovou stanici je to přes celé město.Naproti stanice je přes cestu COOP,kde doplňuji zásoby na cestu domů.Poslední letošní vandr se vydařil.
Malá Magura je geomorfologický podcelek Strážovských vrchů. Hlavní hřeben se táhne od Bojnic přes Maguru až do Čičman. Jednotlivé vrcholy jsou až na výjimky (např.Temešská skála) zalesněné a neposkytují žádné výhledy.
Trasa:
Temeš – Malá Magura – srub 3 rampa – Magura – sedlo Obšiar – Lazový vrch – srub Schovanka – Fačkovské sedlo.
Na konec října předpověděli rosničkáři téměř letní počasí a tak využívám tři dny volna k přechodu hřebene Malė Magury. Ve stanici Nováky vystupuji z vlaku a přecházím silnici na zastávku busu,který mě odveze do Temeše. Něco po 14h vystupuji u obecního úřadu. Po žluté značce se vydávám nahoru na Temešskou skálu.
Temešská skála (915m)
Ze začátku je cesta pohodová… Míjím ceduli o možném výskytu medvěda hnědého a vstupuji do bukového lesa. Tady začíná překážková dráha 😉 Je tu rozsáhlý polom a vzrostlé buky jsou popadané všude okolo.
polom pod Temešskou skálou
Až do Temešského sedla jdu hodně pomalu a pot ze mě leje. Tohle není podzimní počasí…,ale letní!!! V sedle schovávám bágl do křoví a jen nalehko stoupám na Temešskou skálu(915m). Nahoře pofukuje vítr. Výhledy jsou exkluzívní. Je vidět vodní nádrž Nitrianské Rudno,ale vyfocenou ji nemám. Proti ostrému sluníčku se o to ani nepokouším… Pod skálou na travnatém plácku je vrcholová kniha. Zdržím se asi 30 min.
výhled z Temešské skály na Maguru
Temešská skála
výhled z Temešské skály na západní část Strážovských vrchů
Po žluté pokračuji nahoru na Malou Maguru(1101m). Je to nevýrazný vrchol porostlý stromy s rozcestníkem a několika skalisky.
Malá Magura (1101m)
Jdu dál k dalšímu rozcestníku Nad Veľkou lúkou. Odtud je to na Maguru asi 20min., ale za chvíli se začne šeřit a tak nechávám Maguru na zítřejší ráno a zahýbám po zelené dolů ke srubu 3 rampa, kde chci přenocovat. Na kamenité cestě je spousta napadaného listí a co chvíli mi uklouzne noha. Navíc docela dost klesám dolů a představa zítřejšího výstupu zase nahoru mě vůbec netěší… Před 18h. nacházím srub. Je už šero a tak focení nechávám na ráno.
Není tu ani noha,krom myší. Oheň se mi už rozdělávat nechce, abych si opekl klobásky. Bude studená večeře: Chleba se špekem a pivko k tomu. Což taky není zase tak špatné 🙂 Srub je udržovaný a v dobrém stavu. I kamna jsou, jak se na první pohled zdá, funkční. Ale je teplo,takže není důvod plýtvat dřevem. Kolem 22h.zalezu do spacáku. V noci mě několikrát vzbudí šmejdící myši ☹️
23.10.středa
Srub 3 rampa – Magura – Malá Magura – sedlo Obšiar – Čičerman – Lazový vrch – Javorina – Homolka – Fačkovské sedlo – útulňa Schovanka: MAPY.CZ (plus 4km lesní cestou ze sedla na útulňu)
srub 3 rampa
Ráno zjišťuji, že myšičky v noci rozkousaly víčko od prázdné PETky. Do žádných dalších věcí se naštěstí nepustily. Po snídani, asi v půl osmé vyrážím do kopce směrem na Maguru. Nahoru se jde stejně blbě jako včera dolů…
Magura (1141m)
Vrchol Magury (1141m) je porostlý stromy a bez výhledů. Zdobí ho turistický rozcestník a velký dřevěný kříž. Nechybí ohniště s lavicemi a vrcholová kniha. Z přístřešku už zbylo jen torzo, podlehl zubu času a počasí.
Sestupuji na Malou Maguru a odtud klesám po červené do sedla Obšiar. Cesta je plná kamenů, které jsou skryté pod silnou vrstvou spadaného listí. Takže nic pohodového… Sedlo Obšiar je zalité podzimním sluníčkem a tak si dávám u kapličky sv.Antonína Paduánského občerstvovací pauzu.V zimě nasušená jablka přišly vhod. Jen voda mi dochází…
sedlo Obšiar
Pokračuji dál přes sedlo Kolenová na Čičerman(955m). Bágl nechávám dole a na vrchol se vyškrábu nalehko. Je to krpál. Tady potkávám prvního turistu. Zdravíme se a zjišťujeme, že jdeme vlastně shodnou trasu.Akorát obráceně.
Čičerman (955m)
Scházím dolů, beru bágl a po starém značení obcházím kopec. Najdu torzo starého rozcestníku a po louce stoupám na novou značku. Dělám pauzu na oběd a zjišťuji, že s vodou jsem na to víc než mizerně, sotva dvě deci. Šlapu dál do Čičermanského sedla. Ze sedla je to na Lazový vrch krpál.
výhled z Lazového vrchu
Pod Lazovým vrchem scházím kousek dolů po žluté, abych dohledal jeden z pramenů Čičmanského potoka. Asi 180m pod cestou kudy vede žlutá značka, v křoví, pramen nacházím(N48° 56.344′ E18° 31.145′). PETku 1,5l naplním odhadem za půl minuty. Takže je vydatný a studená voda příjemně osvěží.
Javorinka (973m)
Po levé straně se tyčí Javorinka(973m) s vysílačem. Na opačné straně Javorinky, od Čičman, jsou lanovky lyžařského areálu. Po louce, kde roste spousta bedlí, jdu dál do sedla Javorinka.
sedlo Javorinka
Tady svítí sluníčko, ale pořádně profukuje vítr. Po krátkém odpočinku stoupám nahoru na vrchol Javorina(938m) a potom zase klesám do sedla pod Priečnou. Potkávám velkou skupinu mladých turistů. Odhadem tak 25-30lidí. Část zdraví česky, část anglicky. Zřejmě výměnný studentský pobyt. Jdou natěžko, takže budou nocovat pod širákem nebo sejdou do Čičman. Za dvě hodinky je tma. I já budu hledat Schovanku potmě.
Stoupání na Homolku(1073m) mi už jde znatelně pomaleji. Síly ubývají… A navíc už je skoro tma. Při sestupu po sjezdovce do Fačkovskėho sedla nasazuji čelovku. Po pravé straně hledám tu správnou neznaćenou odbočku, která vede ke srubu Schovanka. Napoprvé ji minu a musím se vracet. Napodruhé už jdu správně. Po pár stovkách metrů nacházím pramen(N48° 57.561′ E18° 36.395′) přímo u cesty. Dobírám vodu do všech PETek.
Lesní cesta se neustále klikatí a zatáčí, ale dle navigace jdu dobře. Po hodině chůze lesem se přiblížím Schovance na nějakých 200m. Cesta se obtáčí pod srubem,přímo ke srubu nevede. Uslyším kytaru a zpěv. Poslední metry beru napřímo do svahu. Vítají mě tři chalani v maskáčích. Jsou z Prievidze. Na Schovance nejsou poprvé.Na ohni opeču klobásky a povečeřím. Následně pokračuje až do nočních hodin česko-slovenská družba za zpěvu a popíjení kořalky 🙂 Ve dvě ráno se přesunuju na poval a usínám ve spacáku.
24.10.čtvrtek
útulňa Schovanka – Fačkovské sedlo: 4km neznačenou lesní pěšinou
útulňa Schovanka
Ráno se probouzím před devátou. Kluci slovenští už jsou hore. Nachystáme snídani nebo spíše brzký oběd a po jídle se pobalíme. Okolo jedenácté odcházíme společně do Fačkovského sedla. Jdeme horní cestou-pěšinou přes Dlhou lúku, kde má trampská osada svoje totemy.
Dlhá lúka
Tahle cesta je lepší než ta spodní(lesácká) po které jsem včera přišel já. Ale potmě bych ji špatně hledal. Za necelou hodinku jsme u koliby Kľak ve Fačkovském sedle. Loučíme se. Kluci tu mají zaparkované auto a já jdu na zastávku busu, který mě doveze do Rajce a odtud vlakem přes Žilinu zpátky na Moravu.
Přechod hřebenu Malé Magury se vydařil. Jak nádherným počasím, tak družbou na srubu Schovanka.
Poľana je vulkanické pohoří, které se nachází na středním Slovensku, na východ od Banské Bystrice a Zvolena. Jedná se o vyhaslou sopku, která po své erupci v třetihorách po sobě zanechala kalderu o průměru 6km, hloubce 600m a obvodu téměř 20km. Vzhledem k malé návštěvnosti je tu ráj pro divoká zvířata. Hojně se tu vyskytuje medvěd, rys a trofejní kusy vysoké zvěře.
Hriňová – Pivnička – útulňa Javorinka:MAPY.CZ
(dál z odbočky přes ohradníky pěšinou kolem skal nahoru na Javorinku cca 1,5km)
Hriňová,kostel sv.Petra a Pavla
Z Hriňové vyrážím po žluté značce na Pivničku. Na malinkém rozcestí, u autobusové zastávky a prodejny potravin, opouštím žlutou a jdu nahoru po asfaltové cestě ještě asi kilometr. Za statkem má být někde odbočka, která vede na Javorinku k turistické útulně. Ale jsou tu všude natažené ohradníky. Pomůže mi jeden místní, kterého oslovím a on mi ochotně vysvětlí kudy-tudy(souřadnice odbočky N 48°35.918′, E 19°30.168′). Je nutné přejít přes ohradník a držet se pešinky vlevo až ke skalám. Za nimi je další ohradník,který přelézám a dál jdu nahoru k třetímu ohradníku. U něj potkávám baču se psem. Otevírá mi vrátka ohradníku a doprovází mě skoro až k útulni. Od jara do podzimu se tu stará o stádo 150 krav a telátek. Má tu starou obytnou Avii a terénní motorku.
Javorinka,telátka hrají na schovku 🙂
Útulňa Javorinka byla obnovena v roce 2015 na základech původního salaše dobrovolníky z Hriňovej. Má kamenné zdi a hliněnou podlahu. Dole je stůl a lavice. Nahoře na povale se vyspí až 8 nocležníků. Zatím je ve výborném stavu. Možná i proto, že stojí mimo značené turistické trasy.
útulňa Javorinka
3.10.čtvrtek
útulňa Javorinka – vodopád Bystrého potoka – Poľana – Kopce – sedlo Jasenová – Bukovina – srub Partizán: MAPY.CZ
Ráno slyším motor bačovy Avie. Vyjel s ní na asfaltovou cestu nad útulňou a tam ji zaparkoval. Potom nahání svoje stádo krav a žene je napojit k Bystrému potoku. Chvíli po něm vyrážím i já. Po asfaltce jdu asi 1,5km a pak zabočím doleva na lesní cestičku, která mě dovede nad vodopád Bystrého potoka. Dolů pod vodopád slezu po soustavě žebříků.
vodopád Bystrého potoka
Po zelené značce, přes horské louky, dojdu až k hotelu Poľana. Otevřený je pouze bufet.
hotel Poľana
Ale já mám dost zásob v batohu a tak si dělám pauzu na jídlo na terase před hotelem. Sluníčko pěkně svítí a kdyby nepofukoval vítr, tak by bylo na tričko s krátkým rukávem 😆 Kousek od hotelu, u sjezdovky, je bufet U Macíka(zavřený). A za ním zdroj pitné vody. Kohoutek funguje a voda teče proudem.
bufet U Macíka
Nad hotelem stojí památník SNP. Pokračuji po červené po horských loukách až ke studánce nad sedlem Priehybina. Ze sedla stoupám na nejvyšší vrchol Poľanu(1458m). Je zalesněný a nejsou zde žádné výhledy. Udělám si tady pauzu na oběd.
Poľana (1458m)
Ty mě čekají až na dvou vyhlídkách pod Poľanou. Vlevo od rozcestníku je Zbojnický tanec a vpravo Katruška.
vyhlídka Zbojnický tanec
vyhlídka Katruška
Přes Kopce(1334m) pokračuji dál. Po červené značce obcházím Brusnianský grúň(1271m). Podél cesty roste spousta hřibů. Mít košík,tak ho mám plný během několika minut. Nikdo je tu nesbírá… Ze sedla Jasenová jdu po červené ještě asi 800m a u rozcestníku Krížne odbočuji doleva na modrou značku. Dostávám se k rozcestníku Bukovina, kolem kterého rostou samé muchomůrky.
muchomůrky u rozcestníku Bukovina
Zahnu doprava na zelenou na Ľubietovskou Bukovinu (1194m). Hřeben je beze stromů a je odtud nádherný výhled na Veporské skalky a Ľubietovský Vepor.
Ľubietovský Vepor
Kousek níž stojí Strelnický salaš. Dveře otevřené,zřejmě kvůli vosám, ale ty se už odstěhovali nebo je někdo zlikvidoval. Vosí hnízdo leželo rozbité opodál. Uvnitř nepořádek. V nouzi by se dalo tady přespat, ale já chci nocovat až ve srubu Partizán nad Minčou. Po prohlídce salaše ještě sejdu cca 200m dolů na místo zvané Niklovic kút. Je tu vydatný zdroj pitné vody, ve žlabu by se dalo skoro koupat 😎 Pramen z cesty nejde vidět, ale jsou zde osazeny směrníky, takže ho nelze nenajít. Vracím se zpátky na zelenou značku. Bukovina je zalitá zapadajícím sluníčkem. Nádhera!
Bukovina
Bukovina
Po zhruba 700m přicházím k Ondřišově chatě. Není uzamčená a je tu návštěvní kniha. Takže bude zřejmě sloužit jako útulňa. Nicméně pokračuji ke srubu Partizán,který je odtud asi 800m. Přicházím k němu už za šera. Navíc se se západem slunce citelně ochladilo. Teploměr na srubu ukazuje 3°C a v noci bude nejspíš mrznout. Z tohoto důvodu upouštím od opékání klobasek na ohniště a raději vařím uvnitř gulášovku. Po jídle zalezu do spacáku a prolistuji návštěvní knihu.Čtu v ní, že srub už měl několikrát namále a mohl vyhořet…
Ráno vstávám kolem sedmé a ve srubu je chladno, pára mi stoupá od huby. Vykouknu ven a vše je pokryto vrstvou jinovatky. Teploměr venku ukazuje 0°C. Takže se rychle obleču a rozdělám oheň na krytém ohništi. Ke snídani budou opečené klobásy a horký čaj se slivovicí 😎 Po snídani pobalím věci,uklidím,uhasím zbytky uhlíků v ohništi. Po deváté odcházím. A začíná svítit sluníčko. Bude hezky.
před srubem Partizán
Po zelené klesám až pod vrch Vtáčník(866m), kde je na kraji lesa nádherný výhled na Strelníky a okolí.
vyhlídka nad obcí Strelníky
K autobusové zastávce je to už jen slabý kilometr z kopce. Ze Strelníků jedu busem do Banské Bystrice a odtud vlakem domů. Opět jeden vydařený vandr.
Cerová vrchovina je rozsáhlé sopečné pohoří, které vzniklo v třetihorách a rozkládá se po obou stranách slovensko-maďarské hranice jihovýchodně od města Fiľakovo a v okolí Sálgotarjánu. Na Slovenské straně se táhne CHKO Cerová vrchovina až k obcím Chrámec a Janice. Svůj název dostala díky dubům plstnatým,zvaných cery.
Trasa:
Šiatorská Bukovinka – Karanč – Somoskoújfalu – hrad Salgó – hrad Šomoška – lom Mačacia – Šiatorská Bukovinka.
17.9.úterý
Šiatorská Bukovinka – Karanč – kaple sv.Markéty: MAPY.CZ
Do Fiľakova dojedu vlakem. V nádražní hospůdce do sebe kopnu jednoho Mustanga 11°(pivovar Ostravar) a busem popojedu do Šiatorské Bukovinky. Vystupuji na rozcestí na okraji vesnice. Odtud pokračuji pěšky po silnici na hraniční přechod. U benzinky odbočuji doprava na žlutou značku. Potok přecházím po dřevěné lávce a po polní cestě mířím k lesu. Moje kroky směřují na Karanč.
po žluté TZ na Karanč
Kolem cesty rostou plané kdouloně. Plody jsou drobné a trpké. Žlutá značka se mi ztrácí u louky pod lesem. Dál jdu přes louku podle navigace a u lesa se napojuji na neznačenou lesní cestičku. Po ní přicházím na červenou značku. O pár set metrů dál je studánka.
rozhledna Karanč
Na Karanč(725m), který je nejvyšším vrcholem Cerové vrchoviny, vystoupám se západem slunce.Původně tu stála dřevěná věž vystavěná někdy v 60.letech 20.století.Nynější ocelová rozhledna byla postavena v roce 1989.Měří 22m.V roce 2001 byla zrenovována.Na východní straně lze vidět hrady Salgó a Šomoška.Ovšem ne teď večer, kdy už je skoro tma. Zajímavostí je,že na sousedním vysílači je umístěna webová kamera,která snímá rozhlednu a blízký prostor kolem ní. Návštěvníci rozhledy se tedy můžou zpětně podívat jak byli na rozhledně 😎 Dnes večer tu pořádně profukuje a vítr je pěkně studený.Proto nafotím západ slunce a rychle dolů.Ještě mě čeká cesta ke kapli.
rozhledna Karanč,západ slunce
Nasazuji čelovku a mířím ke kapli sv.Markéty, kde chci přenocovat. Po půlhodině chůze jsem na místě. Obhlídku kapličky nechám na ráno. Prvořadé je teď najít místo kde složím hlavu. Vedle kaple, ve svahu, je z kamene vybudována poustevna. Uvnitř jsou z hrubě opracovaného dřeva udělané palandy. Ze suché hliněné podlahy se zvedá prach při každém kroku. Nic pro alergiky… Ale v nouzi pes i muchy lapá 🙂 Na ohništi opeču klobásy a jdu hnípat.
18.9.středa
Kaple sv.Markéty – Somoskoújfalu – hrad Salgó – hrad Šomoška – lom Mačacia: MAPY.CZ
Ráno je čas na podrobnější prohlídku kaple a jejího okolí. Kaple sv.Markéty je postavená na kopci vysokém 688m, asi 1km jihozápadně od Karanče. Přesné datum jejího vzniku není známo. Legenda říká, že kapli nechal postavit král uherský Béla IV., když tudy roku 1241 prchal před tatary.A pojmenoval ji podle své dcery. Ale písemně to doložené není. Poslední rekonstrukce proběhla v roce 2007 a poté byla kaple vysvěcena. Každoročně se zde v létě koná setkání poutníků.
kaple sv.Markéty
kaple sv.Markéty
Ačkoliv se to nezdá, tak u kapličky je zdroj vody. Studna je zakrytá železným poklopem. Kvalitu vody jsem ale nezkoušel. Kolem jsou upravená betonová ohniště se stoly.
Od kaple scházím nejprve po žluté a pak červené značce do Somoskőújfalu.Nad městem je z polní cesty v dálce vidět hrad Salgó.Po lávce přecházím nad kolejemi stanice.
stanice Somosköújfalu
U volně přístupného vodovodu dobírám vodu. Naproti stanice je hospoda a o pár desitek metrů dál obchod. Po červené značce pokračuji až k tunelu bývalé úzkokolejky.Ke konci 19.století se po ní převáželo uhlí a v první polovině 20.století čedič z blízkých kamenolomů.Skvělý článek o historii úzkokolejky je na vlaky.net.Nyní tunelem vede červená TZ.
Somosköújfalu,tunel
Já před tunelem odbočuji doprava a stoupám svahem nahoru po žluté značce. Následně zelené pokračuji k hradu Salgó. Vstupné se zde neplatí. Z volně přístupné věže jsou krásné výhledy po okolní krajině.
hrad Salgó
výhled na Karanč z hradu Salgó
výhled na hrad Šomoška z hradu Salgó
Z hradu sestupuji dolů ke studánce Kiliána Györgyho, kde udělám krátkou občerstvovací zastávku a doberu vodu.Po asfaltce pokračuji do Eresztvény. Je tu vybudován geopark. V hlavní budově se nachází občerstvení a infocentrum.
Geopark Eresztvény
Vesnice Somoskö, leží ještě v Maďarsku. Stejně tak parkoviště u hradu. Samotný hrad Šomoška stojí už pár metrů za hranicemi na území Slovenska. Vstupenka za 1,5€ platí kromě hradu i na NCH Šomoška. Platí se pouze v době oficiální otevírací doby. Mimo ni je hrad i NCH volně přístupný.Z hradu jsou opět nádherné výhledy.
hrad Šomoška
výhled na Medvědí výšinu z hradu Šomoška
výhled na hrad Salgó z hradu Šomoška
Na hradě se zdrží asi 40min.Potom krátce pokecám s pánem co prodává v budce u hradu vstupenky a scházím dolů po naučném chodníku ke kamennému vodopádu a o kousek dál ke kamennému moři.Další zastávkou je Krúdyho pramen a přilehlé umělé jezírko,které původně mělo sloužit k odchovu ryb.
NCH Šomoška,Krúdyho pramen
NCH Šomoška,Krúdyho pramen
Od pramene je to asi 500m k Šimonově věži.Je zde vstup ze slovenské strany na naučný chodník Šomoška.Tady je zřízeno infocentrum s prodejem vstupenek, parkoviště, přístřešek se stoly a lavicemi, ohniště, prolézačky pro děti, wc.
NCH Šomoška,Šimonova veža
A protože čas pokročil a za hodinku se začne stmívat,tak zamířím po žluté značce k rozhledně Mačacia 1. Je trochu utopená mezi stromy a výhled je jen jedním směrem a to na hrad Šomoška.Dalo by se říct, že tu stojí tak trochu zbytečně…
Jdu dál do lomu Mačacia.Těžil se zde bazalt na výrobu dlažebních kostek. Z lomu vedla v minulosti úzkokolejka do Maďarska.Dnes již je lom zcela zarostlý stromy a keři.
lom Mačacia
rozhledna Mačacia 2
Vyšlapanou pěšinou,která stoupá vpravo nahoru se dostanu nad lom a poté k rozhledně Mačacia 2. Tohle už je jiné kafe než „jednička“ 😉 I když…, z hrany nad lomem je de facto stejně dobrý výhled jako z rozhledny. Ale rozhledna je bezpečnější.
Čas pokročil a začíná se šeřit.Přespím vedle rozhledny pod širákem.Je tu stůl s lavicemi,takže nemusím večeřet na zemi.Skoro za tmy se tu ještě objeví čtveřice turistů,ale pak už je klid až do rána.Slovo klid bylo v tomto případě relativní… Několikrát za noc jsem vzhůru. Asi jsem zhýčkaný přespáváním na útulňách a pod širým nebem mi to už tak nejde 😆
Ráno je z rozhledny Mačacia 2 nádherný výhled na hrady Salgó a Šomoška. Sluníčko pěkně nasvítilo okolní krajinu.Jako v pohádce 😎
výhled na hrady Šomoška a Salgo z rozhledny Mačacia 2
hrad Fiľakovo
Do Šiatorské Bukovinky je to něco přes 3km, asi hodinka chůze. Poté busem do Fiľakova. Tady mám cca hodinku do odjezdu vlaku. Tak nakoupím proviant v Bille a projdu se k hradu a zpátky. Na víc už nezbývá čas. Musím se přesunout pěšmo na stanici. Ve Fiľakovu je vlaková zastávka u autobusového nádraží v centru města, ale nezastavují tu rychlíky. Stanice je od zastávky vzdálená cca 800m na okraji města, ale od ní zase nejezdí až na vyjímky skoro žádné autobusy. Takže turisto poraď si 🙄
Cerová vrchovina kolem hradů Salgó a Šomoška nabízí spoustu historických a přírodních zajímavostí a má návštěvníkum rozhodně co nabídnout.
Po loňské návštěvě Ukrajiny jsem měl v merku se do Kyjeva znovu podívat. A když Ukrajinské aerolinky na svém webu začali nabízet 10 měsíců dopředu zpáteční low-cost letenky PRG – KBP za velmi příznivou cenu 1083kč, tak jsem neváhal a hned nakoupil. V ceně bylo pouze 7kg příruční zavazadlo 55x40x20cm. UIA během roku několikrát pozměnily časy odletu jak z Prahy, tak z Kyjeva. Nakonec ale ty změny byly k našemu prospěchu. Do hlavního města Ukrajiny jsme vyrazili ve čtyřech.
19.6.
PRG – KBP 15:15 – 18:25 Boeing 737-800
23.6.
KBP – PRG 13:25 – 14:30 Boeing 737-800
19.6.středa
Do stověžaté Prahy přijíždíme vlakem. Z hlaváku pokračujeme metrem na Veleslavín a dál busem 119. Na letišti jdem vyzkoušet jídelnu Praha v prvním patře Terminálu 1. Doba oběda a trošku se tvoří fronta… Na výběr je spousta hotovek za solidní ceny. Vybírám si kuřecí stehno na houbách s rýží za 140kč. Porce je dostatečně velká a dokonce se mě obsluhující slečna zeptala, zda chci stehno nebo křídlo. Samo, že stehno 🙂 Jídlo bylo v pohodě. Klidně sem zase zajdu až budu mít cestu.
Po obědě si jdem preventivně zvážit batohy. Dva mají necelých 6kg a dva lehce přes 8kg. Takže kdyby něco, váhu soudružsky rozložíme 🙂 Nakonec to není ani potřeba. U brány se zavazadla nekontrolují. Boarding pasy máme v jednom mobilu. Ani s tím není žádný problém. Busem nás odvezou k letadlu.
letiště Praha,Boeing 737-800
Check-in přes aplikaci UIA nám přidělil sedačky 6B,6C,6D,6E. Takže sedíme pěkně pospolu. Letadlo je až na pár míst plné. Let v pohodě. Načas přistáváme v Kyjevě Borispolu na terminálu D. Po výstupu z letadla a pasové kontrole, kde dostaneme červené vstupní razítko do pasu, míříme ke směnárnám. První tři mají zlodějský kurz 1€ = 24UAH. Až ta nejvzdálenější, trochu jakoby za rohem, nabízí 1€ = 29,30UAH. Měníme dohromady jen 40€. Na cestu z letiště a případné další drobnosti to stačí a v centru by měl být kurz ještě výhodnější.
Do centra jedeme „SkyBusem“ 322, který zrovna stojí připravený k odjezdu vpravo od východu z terminálu. Je až na pár míst plný. Usadíme se na poslední volná místa a šoférovi, který prochází busem, platíme v hotovosti 60UAH/os. Jedeme na stanici metra Charkovská. Časově nám zabralo cca 40 min se dostat od přistání z letadla, přejít pasovou kontrolou, vyměnit peníze a nastoupit do busu. A to jsme nikam nekvaltovali, takže se to dá určitě zvládnout i rychleji.
Po dvaceti minutách vystupujeme na Charkovské. Vstup do metra je na stejné straně jako zastávka busu. V kase kupujeme plastové žetony(8UAH). Podražili. Před rokem stálo metro jen 5UAH. Kasírka se za okýnkem tváří velmi důležitě a chce vidět, že jsme skutečně čtyři osoby, když si říkám o čtyři žetony. U turniketů se žeton vhodí dovnitř, otevře se zábrana a cestující může projít. Někdy se stane(mě asi třikrát), že žeton propadne(jsou hodně ojeté) a vyskočí zábrana. V tu chvíli vyskočí i dozorkyně turniketů ze své prosklené budky a s přísným pohledem začne zjišťovat co se děje…
Většinou se stačí vrátit o krok, dva zpátky a vzít propadlý žeton, který zůstává dole na turniketu zachycený a znovu ho vhodit dovnitř. Turniket se otevře. Jednou ale turniket žeton sežral a nepustil mě. Asi jsem šel příliš rychle za předchozím cestujícím… Za nadávání jsem zábranu přeskočil a na dozorkyni zavolal, že žeton jsem tam vhodil. Nechala to být a vrátila se do budky. Prostě na Ukrajině nic není dokonalé 🙂
Zelenou linkou metra jedeme na stanici Palác sportu, kde přestoupíme na modrou linku a pokračujeme na stanici Holosiivska. Vystupujeme a jdem se ubytovat do hotelu Mir.
hotel Mir
Rezervaci jsem udělal měsíc před odletem přes booking.com. Původní cena 90€ za 2L pokoj byla na recepci lehce navýšena o daň a městský poplatek. Takže ve finále jsme platili kartou 3000UAH za jeden pokoj na 4 noci. Bylo fajn, že jsme vyfasovali cimry(916 a 918) vedle sebe. Dostáváme účet, magnetické kartičky a heslo k wi-fi. Výtahem, který má svá nejlepší léta za sebou, vyjedem do 9.patra a jdeme dlouhou chodbou až na konec. Pokoje nejsou velké, ale vybavenost je dobrá: klima, lednička a všude čisto. V koupelně připravené čisté ručníky a osušky. Musím se v duchu pochválit, ubytko se jak se zdá povedlo, i když…, wi-fi je tragická. Slabá a ještě vypadává. Uprostřed chodby je signál silnější, takže asi mají jen jeden router na chodbu. Nejlepší signál je na recepci.
300m od hotelu je nákupní centrum s nonstop otevřeným supermarketem. Procházíme kolem regálů a koukáme, že ceny jsou v přepočtu jako u nás, někdy i vyšší. Prostě hlavní město 😕 Kupujeme pití(džusy,vodku,pivko) a něco ke snídani. U kasy se dá platit hotově nebo kartou. Prostě market jako kdekoliv jinde v Evropě.
Zbytek večera(22:00 – 1:00) strávíme na hotelu. Každá chodba má u vstupu něco jako salónek neboli odpočívárnu. Možná to v minulosti byla kuřárna… Rohová sedačka, křeslo, stolek a hlavně nápojový automat na horkou a studenou vodu. Moc prima se zde hrají karty a popíjí 🥂 Večerní dýchánky ještě několikrát zopakujeme 😎
20.6.čtvrtek
Ráno pokračujeme na místě, kde jsme večer skončili. Snídaní ze svých zásob v odpočívárně. Horkou vodu na čaj a kafíčko použijeme z automatu. Moc prima to tady zařídili. Akorát hotelová dežurnaja brble, když posunuté křeslo nevrátíme na místo. Je masívní, těžké a ona s ním skoro nehne. Takže se napříště polepšíme a křeslo vždy vrátíme ke zdi na původní místo. Dežurnaja sice není ukrajinské slovo, ale v Kyjevě se stejně mluví většinou rusky, takže tak 🙂
Metrem jedem na Majdan, ale nezdržujem se. Na prohlídku bude později času dost a dost. Jdem kolem stadiónu Valerije Lobanovského, kde hraje Dynamo Kyjev do Mariinského parku.
Mariinský palác
Na rozdíl od mé loňské návštěvy je dnes park otevřený a dostanem se až k Mariinskému paláci. Z vyhlídky je vidět Dněpr. V parku ještě panuje příjemný chládek, ale jinak ☀️ už pěkně hicuje. Kolem stanice metra Arsenalna pokračujem dál. V malé směnárně, která je propojená s obchodem s mobily, měníme eura za hřivny v kurzu 1€ = 29,55UAH.
výhled na Dněpr z terasy památníku Věčného ohně
Míjíme hotel Saljut, prohlédneme si památník s věčným ohněm i ten sousední, věnovaný obětem hladomoru. Kyjevsko-pečerskou lávru necháváme až na zpáteční cestu a jdeme k soše Matka Vlast. Holky sice vojenská technika moc nebere, ale být v Kyjevě a vynechat tohle místo prostě nejde!
Matka Vlast
Monumentální socha je zrovna ve stínu mraků, které se vzaly bůhví odkud… Doteď svítilo sluníčko. I přes zatažené nebe nafotíme pár fotek. Chvíli posedíme pod sochou a vracíme se směrem k lávře.
U polních děl potkáváme krajany. Jsou na Ukrajině už pár dní a přijeli do Kyjeva od Azovského moře. Chvíli splkneme a vyměníme si poznatky z cest. Popojdem na Lavrskou ulici k malinkému kostelíku, který je zasvěcen sv.Sergeji Radonežskému. O nedělích a svátcích se zde konají bohoslužby. Dovnitř se vejde odhadem pouze 25-30 věřících. Ale výzdobu má krásnou. V rámci úspory času si k obědu kupujem v malém krámku čerstvé bagety(25UAH), které prodavačka zrovna plnila a balila. A k tomu nesmí chybět vychlazený kvas(0,5l za 15UAH). Přímo ze sudů ho prodávají na každém druhém rohu. Holkám teda vůbec nevoní a nechutná 😷 A přitom je tak skvělej 👍
Kyjevsko-pečerská lávra je další místo, které nelze v Kyjevě vynechat. Vše o vzniku, historii a současnosti kláštera lze nalézt na webových stránkách. Vstup do Horní lávry je zpoplatněn základním vstupným 40UAH. Fotit se může pouze mobilem, jinak se platí poplatek za foťák 200UAH. Vstupujeme hlavní branou kostela sv.Trojice. Moc z něho ale nevidíme. Je v rekonstrukci a zakrytý sítí.
Horní Kyjevskopečerská lávra,Uspenský chrám
Horní Kyjevskopečerská lávra,Uspenský chrám
Uspenský chrám je nádherný, zvenku i uvnitř. Navštívíme i muzeum mikrominiatur Mykola Syadristy (60UAH). Tak minipidi mrňavé věcičky jsem viděl poprvé v životě a doteď mi hlava nebere jak jejich autor dokázal vytvořit věc 50000x menší než je zrnko máku! Než sejdeme po dlážděné cestě do Dolní lávry, zabočíme doprava na nádvoří s terasou. Je odtud pěkný výhled na Dněpr. Pěkně „za bukem“ jsou zde schovány stánky se suvenýry.
Dněpr a Dolní Kyjevskopečerská lávra
brána do Dolní Kyjevskopečerské lávry
Dolní lávra slouží i v dnešní době jako mužský klášter. Vstupné se neplatí. Při návštěvě podzemí je nutné dodržovat pravidla kláštera. Muži dlouhé kalhoty(moc se to nedodržovalo), ženy dlouhou sukni nebo šaty a šátek. Ošacení lze zdarma půjčit před vstupem do jeskyní. V rámci malého příspěvku pro církev kupujeme tenké svíčky(5UAH). Lépe si tak posvítíme na cestu 🙂 V podzemí jsou umístěny malé rakve s relikviemi svatých. Po prohlídce si chvíli odpočineme na nádvoří. Vhod přijde zejména pítko, které v dnešním horkém dni příjemně osvěží.
Dolní Kyjevskopečerská lávra,chrám Povýšení sv.Kříže,vstup do Blízkých jeskyní
Vracíme se nahoru na Lavrskou ulici. Pomalu jdeme ke stanici metra Arsenalna. Kousek před ní se zastavíme v Porter pubu. Loni tu měli dobré pivko. Takže si objednáváme každý jídlo(á 104UAH), nefiltrované pivo(34UAH), holky limonády. Pivo ujde, ale v jídle je více hub než masa a brambory jsou takové všelijaké… Některé dobré, sem tam špatná. Zapíjíme to medovým ležákem(28UAH). Pivo skoro bez pěny a chuťově žádná sláva. Takže suma sumárum = podprůměr! 👿 Oproti loňsku jednoznačné zhoršení. Možná jsou jiné franšízy lepší, ale ty už jsme nezkoušeli.
Metrem popojedeme ze stanice Arsenalna na Hidropark. Horko by se dalo krájet, tak jdem smočit naše zpocená těla do Dněpru. Je tu spousta pláží. My šli na malou, kousek od půjčovny kajaků a loděk. Byly tu stromy až k vodě a také dřevěné altánky, kde se dalo ve stínu posedět. Místní tu večer často grilovali šašliky a popíjeli. Voda v Dněpru je teplá. Moc fajn koupačka! Michal poté otestuje jak se lítá s dronem nad Dněprem 😎
Hidropark
Hidropark
Hidropark
Majda,socha nezávislosti a hotel Ukrajina
Večer se svezem metrem na Chreščatyk, kde to žije! Pěšky si procouráme obchodní bulvár a na Majdanu skočíme do Puzata Haty na něco malého na zub. Borč nebo soljanka nikdy neuškodí. O dezertech ani nemluvě. Vůbec je tu dobré jídlo za příjemnou cenu. Po večeři ještě asi hodinku šmejdíme po Majdanu. Spousta lidí, hlavně mladých… Sedí, leží, či jen tak zevlují. Omladina popíjí a někteří už notně přebrali. Osvěžíme se stříkajíci vodou z fontán. Okolo půl desáté nás to přestane bavit a jedem metrem na hotel. Na naší hotelové „základně“ otevřem lahvinku vodečky Nemiroffky a mastíme karty do půl druhé 😎
21.6.pátek
Dnešním prvním cílem je park v Mežihorje, kde stojí sídlo bývalého prezidenta Janukovyče. Metrem jedem až na konečnou stanici Hrdinů Dněpru. Pak žlutým busem 902 na zastávku Novi Petrovski škola(16UAH). Odtud je to pěšky cca 25-30min. Před hlavní branou jsou půjčovny kol a segweyů. Vstupné 100UAH.
Mežihorje
Celý komplex areálu má téměř 140 hektarů a je obehnaný 5m plotem. Nachází se zde např.heliport, přístav, golf resort, lesopark, zoo, farmy na produkci masa atd. Je to symbol korupce na Ukrajině. Janukovyčova vila „Honka“ je zepředu částečně zakrytá stavební sítí z důvodu opravy. Park je hojně využíván svatebními páry k focení. Narážíme na ně skoro u každého jezírka nebo fontány.
Mežihorje,vila Honka
Mežihorje
Mežihorje
Mežihorje,“galeona“
V přístavním bistru u „galeony“ se zastavujem na oběd. Galeona ve skutečnosti není žádná loď, jen imitace na betonové desce. Ale šašlik(200g za 120UAH) připravovaný na grilu byl už opravdový, kvas(25UAH). Maso výborný, kvas spíše připomínal bublinkovou limonádu. Sudový v centru Kyjeva byl mnohem lepší. Cisterny, ze kterých se v minulosti kvas na ulici běžně prodával, jsme nikde neviděli. Po jídle to berem okružními cestičkami lesoparkem, kolem kostela a kaple, kachní farmy a golfového hřiště zpátky k vychodu.
Mežihorje,golf resort
Mežihorje,obří pohovka
Dnes je ještě větší horko než včera. Přes 33°C. Koupeme se ve vlastním potu a potřebujem zchladit 😛 Jednohlasně je rozhodnuto, že se jede na Hidropark. V Mežihorje jsme strávili asi 4h.
U zastávky busu je magazin, kde bereme z chladícího boxu ty nejstudenější piva. Paradoxně je nejvíce vychlazený Staropramen. Je nejdražší(24UAH) a místní kupují raději levnější ukrajinské pivo. I když tento staropramen je taky ukrajinský, vyrobený v licenci. A je to poznat i podle chuti. Na bus čekáme asi 10min. Není to 902, ale jede taky k metru. Matně si vzpomínám, že to byla myslím 346. Cena stejná jako ráno, 16UAH. Přestup na metro a za hodinku jsme na Hidroparku.
Hidropark
Cestou na pláž kupuji na mostě vyhlazený kvas a hned je mi líp 👍 Koupačka v Dněpru opět výborná. Čvachtáme se ve vodě až do 18h. Na zpáteční cestě vyzkoušíme ukrajinský kebab(50UAH). Porce velká, maso mohlo být líp dochucené… Ale dal sa 😉 Přesunujem se metrem na Postovu ploschu. Jsou tu mraky lidí. V Kyjevě se večer nesedí doma, ale vyráží do ulic. Jdem si do říčního přístavu koupit si lístky na zítřejší plavbu lodí po Dněpru do Kyjevskeho moře(350UAH). Budova přístavu ještě čeká na rekonstrukci, ale terasa je opravená. Jsou zde restaurace a bistra s pěkným výhledem na Dněpr. A taky tu mají pěkné ceny 😯
říční přístav
říční přístav
Funikularkou(8UAH) vyjedeme nahoru na Vladimírův vrch. Michal v parku opět nastartuje drona a udělá několik pěkných fotek.
Funicular
říční přístav
chrám sv. Vladimíra
Jdem procházkou k Oblouku přátelství národů, postaveného v roce 1982. Kyjevany je nazývaný Duha, protože byl v roce 2017 u příležitosti pořádání finále pěvecké soutěže Eurovize přemalován barvami duhy. Nyní je opět šedivý s malým černým klikatým klínem, který symbolizuje současné vztahy s Ruskem.
Památník přátelství národů
Začíná se stmívat. Cestou na Majdan si ještě kupujeme kvas(15UAH). Chvíli zevlujeme u fontán, ale únava se hlásí a tak ve 22h odjíždíme metrem směr hotel. Následuje nákup v supermarketu. A potom degustace koňaku Koblevo🍷
22.6.sobota
Ráno nezačíná moc vesele. Chci udělat check-in na zpáteční let, ale aplikace hlásí chybu. Michal zkouší psát na facebook UIA Helper, ale ten je „mrtvý“. Sobotní ráno zřejmě není vhodná doba na řešení problémů s obavením 😕 Nakonec posílá dotaz na email, ze kterého mi chodili zprávy o změnách letu. Uvidíme jak se to vyvrbí…
Metrem jedem na stanici Demiivska a poté pešky podchodem na zastávku busu 220, který zastavuje před vstupem do leteckého muzea na letišti Žuljany.
Letecké muzeum Žuljany
Oficiální ukrajinský název zní: ДЕРЖАВНИЙ МУЗЕЙ АВІАЦІЇ ІМ. О.К. АНТОНОВА. Vše důležité najde potencionální návštěvník na webu muzea, kde jsou také popsané vystavené exponáty.
Letecké muzeum Žuljany,Il-14
Letecké muzeum Žuljany,MiG-29
Letecké muzeum Žuljany,Tu-142
Letecké muzeum Žuljany,Ka-27,Ka-25,Mi-14
Letecké muzeum Žuljany,Be-12
V paměti nám zůstane hlavně prohlídka letadla TU-134UBL, které sloužilo k výcviku pilotů. Tady se nás ujala dohlížející bábuška. Jak zjistila, že jsme češi, začala s velmi podrobným výkladem o historii letadla a výcviku pilotů a nedala nám příležitost ji přerušit. Strávili jsme zde dobrou půlhodinu. Holky to už ke konci moc nedávaly a raději čekaly ve stínu slunečníku před bufetem se zmrzlinou. I přes velké horko návštěva muzea stála za to!!!
Zpět jedeme zase busem 220. Nic jiného odtud nejezdí(kromě taxi). Ze stanice Demiivska jedeme do čtvrti Podil. Vystupujeme na stanici Kontraktova ploscha. Druhým dnešním cílem je návštěva muzea Černobylu. Ale ještě předtím někam na oběd. U metra je sice Puzata Hata, ale chceme zkusit i něco jiného. Nakonec zvolíme italskou restauraci Celentano, která je od muzea co by kamenem dohodil(za rohem). Uvnitř jede klima na plno, což já nedávám a stěhujeme se ven na zahrádku.
restaurace Celentano
Jídlo výborné. Jediným mínusem bylo, že ho nosila servírka na etapy. Je pravdou, že jsme měli každý něco jiného, ale i tak 😕 Naopak plusem bylo, že Michalovi došel email od UIA, že už lze udělat check-in. Žádné bližší vysvětlení proč to ráno nešlo neuvedli. Asi technický problém na jejich straně. Wifina jede v Celentanu skvěle, takže udělám check-in a máme o starost míň.
Za vstup do muzea Černobylu platíme 24UAH/os. Ukrajinské národní muzeum Černobyl bylo otevřeno v roce 1992 k 6.výročí havárie v Černobylské elektrárně. Expozice uceleně zobrazuje nejen samotnou havárii, ale i její následky a s tím spojené osudy lidí. Je tu k vidění spousta fotografií, dokumentů a osobních věcí lidí, kteří se podíleli na odstraňování následků havárie. Návštěvu můžu doporučit.
Od muzea jdem pěšky do přístavu. Cestou kupujeme vychlazený kvas. S ním se chodí po sluníčkem rozpálených ulicích mnohem líp 😆 Na Kontraktove plosche stojí ruské kolo. Zájemci o vyhlídkovou jízdu zaplatí 100UAH.
Kontraktova ploscha,ruské kolo
Ulice Petra Sahajdačnova je lemována restauracemi a obchody až do přístavu. V 17h vyplouvá loď, na kterou máme lístky. Ale dle doporučení kasírky přicházíme už před půl pátou. Je to hlavně z důvodu, aby jsme si chytli dobré místa na sezení. Před naloděním ještě skončím koupit dvě litrovky sudového kvasu, ať je co na lodi popíjet 🙂 Na lodi je sice bistro, mají tam snad všechno, ale kvas ne. Na horní palubě jsou už všechna místa obsazená,tak se usazujeme u stolku dole na zádi.
říční přístav na Dněpru
S pár minutkami zpoždění vyplouváme. Z Dněpru je na Kyjev jiný pohled než z pevniny.
Severní most (dříve Moskevský most)
Vyžhorod,vrak lodi
Vyžhorod,překladiště písku
Vyžhorod,zdymadlo
Trasa plavby vede proti proudu ke zdymadlu. S jeho pomocí se loď zvedne do úrovně hladiny přehrady, které se říká Kyjevské moře. Kdo ještě neplul přes zdymadlo, tak si to užije.
Vyžhorod,zdymadlo
Vyžhorod,zdymadlo
Po opuštění zdymadla mohutná vrata zůstávají zůstávají otevřená. Loď udělá u majáku otočku a vrací se zpátky. Což mě trochu zklamalo. Čekal jsem, že poplujeme ještě kousek dál za maják…
Kyjevské moře,maják
Zpáteční plavba po proudu trvá o něco kratší dobu. Po 3,5h vystupujeme na molo v přístavu.
V půl deváté je nejvyšší čas na večeři. Pár minut chůze od přístavu je gruzínská restaurace. Na zahrádce plno, ale uvnitř se místo ještě našlo. Objednáváme si chačapuri a chinkali. Na pití Černihivské pivo a gruzínskou limonádu. Pivo ok, ale zelená limonáda má chuť přeslazené mentolové žvýkačky 😯
gruzínská restaurace „Хачапурі та Вино“
gruzínská restaurace „Хачапурі tа Вино“
gruzínská restaurace „Хачапурі tа Вино“
Porce jsou velké, sotva to sníme. Na ukrajinské poměry trochu dražší restaurace, ale pořád o dost levnější než třeba v Praze 😛 Útrata na osobu okolo 250UAH včetně nápojů a spropitného.
23.6.neděle
Po 8h odcházíme z hotelu a metrem jedem na stanici Vokzalna, kde jak už název napovídá, stojí hlavní nádraží Kyjev-Pass. Zjistíme odkud jezdí express na letiště Borispol a pak hlavně nakoupíme jedlé suvenýry 🙂 Čokolády a bonbóny Roshen. Express jezdí z nástupiště č.14. Jízdenky se kupují v automatu na konkrétní spoj. Nákup na dotykové obrazovce je intuitivní a zabere cca 10 vteřin včetně platby kartou. Kolem ostrahy, které se ukáže zakoupená jízdenka, se sejde po schodech dolů na perón. Hned vedle je železniční muzeum, které jsme z časových důvodů už nedali. Což mrzelo hlavně holky
železniční muzeum Kyjev-Pass
vlak Kyjev Pass – Borispol airport
Express tvořila pouze jedna motorová jednotka PESA 620M polské výroby a bylo narváno. Tohle teda ještě nemají ukrajinské železnice vychytané… Konduktérka se při kontrole jízdenek sotva mezi pasažéry protlačila. Po 35 minutách jízdy vystupujem u terminálu D.
stanice Borispol airport
Za vstupem do terminálu je první bezpečnostní kontrola. Batohy na pás a procházíme rámem. Máme spoustu času(2,5h) do odletu. Něco málo posvačíme ze svých zásob. Projdem pasovou a ještě druhou bezpečnostní kontrolou. A jsme v duty free. Odletět z Kyjeva bez lahvinky vodky(1l Nemiroff za 6€) prostě nelze 😆 Zpáteční let proběhl hladce a v Praze přistaneme načas.
V motorovém vlaku je docela dost teplo.
