THAJSKO 2018

                                               

                                    THAJSKO  2018             

Úvodem:

V létě 2017 sedím na zahrádce u pivka a na jednom nejmenovaném letenkářském fóru náhodou narazím na pár let staré a ne úplně uhlazené diskusní vlákno o cestování,které mě zaujalo.Tak jsem se dostal na stránky Zirhamie.Přečetl si o jejich stylu cestování,které se liší od toho,co běžně nabízí cestovky.Tak proč to nezkusit.A odtud už zbýval jen krok k účasti na expedici Thajsko 2018.Kontaktovat Jurka,domluvit podrobnosti a zajistit si v práci třítýdenní dovolenou.Naštěstí v lednu s tím nebyl zase takový velký problém.Jen jsem se musel vzdát každoročních zimních radovánek na sněhu,vyměnit lyže za plavky a sníh za sluníčko 🙂


Itinerář cesty:

Bangkok – Ayutthaya – Kanchanaburi – NP Erawan – Chiang Mai –  Chiang Rai – Mae Salong – Chiang Saen – Mae Sai – Tachileik(Myanmar) – Chiang Rai – Bangkok – Trat – Koh Chang – Bangkok


Doprava:

Letecky z Prahy do Bangkoku a zpět s Qatar Airlines(přestup v Dohá).

10.1.          PRG-DOH               8:25-16:25   A320

10.1.-11.1.DOH-BKK             17:20-03:55   B787

28.1.-29.1.BKK-DOH             20:40-00:15  B777

29.1.          DOH-PRG            02:30-06:55   A320


 10.1.středa

 Praha

Sraz účastníků na letišti v 6:30.Odbavení.Odlet načas.Během každého letu teplé jídlo+sendvič,pití dle výběru(alko i nealko).Věci jako deku,polštářek,sluchátka,zubní pastu s kartáčkem(noční let) měl každý pasažér připravené na sedačce.Přestup v katarském Dohá rychlý a bezproblémový.

letiště v Dohá

letiště v Dohá


11.1.čtvrtek

Bangkok

Přílet na letiště Bangkok-Suvarnahubmi ve 3:40.O 15 min. dřív než byl letový plán.Časový posun +6h.Minivanem(1500THB) přesun do čtvrti Silom.BTS(nadzemka) jezdí až od 6:00.Ubytování v hostelu Lub D (350THB/os za 2L).Pokoje nám dali hned ráno.Spát nejdem a rovnou razíme do víru velkoměsta.Naše první jídlo v Thajsku byla polívka s kachním  masem u Happy Duck naproti hostelu.Chutnala skvěle!

Bangkok,řeka Chao Phraya

Bangkok,řeka Chao Phraya

Následuje plavba lodí(15THB) z přístavu Oriental po řece Chao Phraya ke Královskému paláci(500THB).Jeho prohlídka včetně chrámu Wat Phra Kaeo se soškou zeleného Buddhy z jadelitu.Pěšky jdem k vedlejšímu komplexu chrámu Wat Pho(100THB).Je zde socha ležícího Budhy,46m dlouhá a 15m vysoká.

Bangkok,chrám Wat Pho,ležící Buddha

Bangkok,chrám Wat Pho,ležící Buddha

Pokračujem do Mekky všech baťůžkářů,ulice Khao San.V jednom z mnoha barů dáváme pivko(velké 0,66l 100THB,malé 0,33l 80THB).Na oběd se přesunujem o ulici dál,kde je v jednom průchodu vývařovna pro místní.Ceny začínají na 30THB za Pad Thai.A na začátku Tani Road si kupuju první a vynikající fresh shake z ananasu za 30THB.Fresh shake a smoothie jsou v Thajsku silně návykové 🙂

Procházkou to bereme směr hostel.Na chvíli se zastavujeme v Rommaninat Parku a děláme první společné foto.Časovej posun a únava z letu začíná působit.Malý kousek pěšky a velký kousek místním busem(9THB).Tuším to byla linka č.4.Průvodčí v busu je vážně skvělej 🙂 Sprcha a hodinovej voraz na posteli bodne!

Bangkok,State Tower,noční vyhlídka na město

Bangkok,State Tower,noční vyhlídka na město

Po večeři,jak jinak než na ulici,navštívíme 64.patro State Toweru,kde je restaurace Sirocco a Sky bar pod otevřeným nebem.Ceny jsou tu skutečně nebeské! Ale výhled na noční Bangkok nezapomenutelný!!! Na zpáteční cestě kupujem pivo v 7/11 (Chang 53THB,Singha 63THB).Vypijem ho na hostelu a padáme skoro mrtví do postele.Časový posun s tělem zamává.


 12.1.pátek

 Ayutthaya

 Ráno přesun po svých na nádraží Hua Lamphong,odkud jedeme vlakem(3.třídou za 15THB) do bývalého královského města Ayutthaya.

Bangkok,nádraží Hua Lamphong

Bangkok,nádraží Hua Lamphong

Vzdálenost necelých 80km urazil courák za dvě hodiny.Během cesty vlakem prochází prodejci všeho možného i nemožného,hlady a žízní se tu nedá umřít 🙂

Ayutthaya,loďka přívozu

Ayutthaya,loďka přívozu

Lodí,ktera funguje jako přívoz,se převezem přes řeku.Ubytko volíme v GoodLuck Guesthouse(250THB).Máme dva pěkné,velké a čisté pokoje s balkóny v horním patře.Nedaleko odtud je hlavní tržiště,kde se naobědváme.

Ayutthaya,Wat Phra Si Sanphet

Ayutthaya,Wat Phra Si Sanphet

Po obědě si v hostelu půjčujeme kola(40THB).Objíždíme postupně některé ruiny a chrámy historického parku:Wat Phra Mahathat,Wat Phra Sin Sanphet,Wihan Phra Mongkhon Bophit,Wat Lokaya Sutharam(socha ležícího Buddhy).Podvečerní návštěva trhů s ochutnáváním všeho možného.Cestou na hostel si holky ještě zacvičili aerobik pod širým nebem s místními 🙂

V načatém večeru pokračujem v Chang house baru nedaleko našeho hostelu.Naživo zde místní revival band hrál rock n’rollové vypalovačky 60-80.let minulého století.Fakt super!


 13.1.sobota

Kanchanaburi

 Busem jedeme do 150km vzdáleného Kanchanaburi.Z autobusáku bereme songthaew(10THB),což je vlastně červené taxi s podélně umístěnými lavicemi,do hostelu Sugar Cane House(140THB).Klidné ubytko v bungalovech u řeky.

Kanchanaburi,Museum Železnice smrti

Kanchanaburi,Museum Železnice smrti

Po zabydlení navštívíme muzeum Thajsko-barmské železnice smrti a válečný hřbitov.Jsou zde pohřbeni váleční zajatci,kteří zemřeli během výstavby železnice za 2.světové války.

Kanchanaburi,kokosová zmrzlina

Kanchanaburi,kokosová zmrzlina

Procházka městem s ochutnávkou kokosové zmrzliny.Večerní trhy jsou skvělé.Spousty levného a dobrého jídla až člověk neví,co má ochutnat dřív… Holky si nakupují hadříky.Noční hodiny patřily “zdravému jádru” výpravy.Seznámení s ulicí,kde to za tmy žije.Návštěva baru,kde byly panáky za 10THB.O kus dál “šmolkovice” v pouličním baru na barevném koberci….,a taky první setkání s ladyboyem 🙂


 14.1.neděle

 Železnice smrti,jeskyně Lawa

 V 9h přijíždí včera domluvené red taxi.Bude nás vozit celý den.První zastávkou je 50km vzdálená zastávka Tham Krasae,kudy prochází část trati Death Railway(železnice smrti).My se jdeme projít po kolejích na most a nakouknout do jeskyně s Buddhou.

Tham Krasae,řeka Kwae Noi

Tham Krasae,řeka Kwae Noi

Výhled z mostu na řeku Kwae Noi je nádherný.O víkendech a svátcích tudy jezdí výletní vlak.Vyjíždí ráno ze stanice Bangkok Hua Lamphong a končí v Nam Tok Sai Yok Noi.Odtud se vrací odpoledne zpátky.Na parkovišti u zastávky je spousta stánků s jídlem a suvenýry.

jeskyně Lawa

jeskyně Lawa

Odtud jedeme ke 30km vzdálené jeskyni Lawa.Je součástí NP Sai Yok,takže vstup 300THB.Jeskyně má malý vstupní otvor,ale uvnitř je prostorná s krápníkovou výzdobou.Dlouhá asi 500m a je v ní horko a vlhko.Nemá druhý východ,takže se od konce vracíme stejnou cestou k východu.U pokladny je pouze jeden stánek s občerstvením,s chlazenými kokosy(30THB).Pěšky pokračujeme po prašné cestě k Float House River Kwai.

Float House River Kwai Resort

Float House River Kwai Resort

Luxusní hotel na řece.Luxusní jsou i ceny.Tady si oběd nedáme… Takže jen fotečky a holky si nechají ve vodě na kraji řeky okousat nohy rybičkami gara.

Další v pořadí je Hellfire Pass Memorial Museum.Je postaveno na památku zajatců,kteří za druhé světové války zemřeli při stavbě železnice v tomto průsmyku.Spojeneckým zajatcům trvalo v roce 1943 několik měsíců než se ručně prokopali skálou a položili koleje.Vstup je zdarma a začíná expozicí uvnitř budovy.Potom pokračujeme venkovní trasou po tělese bývalé trati.Celá prohlídka zabere cca dvě až tři hodiny.Následuje pozdní oběd nedaleko vstupu do musea.

Hellfire Pass,železnice smrti

Hellfire Pass,železnice smrti

Poslední dnešní zastávkou je “Most pres řeku Kwai”.Je to takové profláklé místo… Původní dřevěný most již neexistuje.Byl ještě za války zničen bombardováním.Nahradil ho ocelový,který je plný turistů,kdykoliv po něm nejede vlak.Ani známý film se zde netočil a řeku Mae Klong thajská vláda nechala přejmenovat na Kwae Yai,aby se název blížil co nejvíce knize a filmu.Takhle komerčně to zde funguje 🙂 Válečné museum,které stojí nedaleko mostu bylo večer už bohužel zavřené.Dlouhý den zakončujeme společnou večeří na ulici u jednoho z mnoha stánků.

Kanchanaburi,most přes řeku Kwai(Kwae Noi)

Kanchanaburi,most přes řeku Kwai(Kwae Noi)


 15.1.pondělí

NP Erawan

Celodenní výlet k vodopádům Erawan.Je to jedno z TOP míst v Thajsku.Ráno nás vyzvedává stejné red taxi jako včera.Z Kanchanaburi 70km.Vstup 300THB.Je to soustava kaskádových vodopádů a jezírek na sedmi stupních.

NP Erawan,5.vodopád

NP Erawan,5.vodopád

Ve všech se dá volně koupat.Voda je docela teplá.Od třetího vodopádu nahoru by se nemělo sebou nosit jídlo a za pití se vybírá vratná záloha za každou PETku.Ale dnes to nikdo nekontroluje.Asi mají modrý pondělí 🙂

NP Erawan,jezírko pod 2.vodopádem,rybičky gara

NP Erawan,jezírko pod 2.vodopádem,rybičky gara

V jezírkách pod vodopády plavou rybičky gara a jemně okusují kůži na nohách.Koupání je super.Návštěva stála za to!

Kanchanaburi,noční VIP bus do Chiang Mai

Kanchanaburi,noční VIP bus do Chiang Mai

Večer přejíždíme nočním VIP busem do Chiang Mai.Vzdálenost 700km,cena 820THB.V ceně je občerstvení v busu(voda,cola,káva,pišingr) i poukázka na jídlo při půlnoční zastávce.Sedačky luxusní a polohovací.Jsou hodně podobné těm leteckým v byznys třídě. V zadní části je wc.Jedinou vadou na kráse je naplno puštěná klimatizace.Naštěstí stewardka roznáší deky.Zabalujem se do nich až po uši 🙂


 16.1.úterý

 Chiang Mai

Ranní příjezd v 7h.Ubytujem se ve Vide Guesthouse.Následuje dvouhodinová pravá thajská masáž(300THB) v nápravném zařízení od chovankyň,které se tak připravují na návrat do společnosti po skončení výkonu trestu.Nejlépe je přijít hned ráno jako my.Vyfasujeme lístečky s hodinou,kdy na nás přijde řada.Dnes tu není nával a tak všichni začínáme s masáží už v 9h.Převlékneme do volného oblečení podobné kimonu,chovankyně nám umyjí nohy a pak začne masáž.Je to zážitek!  Reportáž o ženské věznici v Objektivu.

Chiang Mai,Wat Inthakhin Sadue Mueang

Chiang Mai,Wat Inthakhin Sadue Mueang

Po obědě si prohlídneme krásný chrám Wat Inthakhin Sadue Mueang s roztomilými soškami a poté berem red taxi k chrámu Wat Phra That Doi Suthep nad město.Na dlouhých schodech stojí několik malých děvčátek v krojích a žebrají.Jejich úkolem je vzbudit co nejvíce lítosti a vytáhnout z turistů co nejvíc peněz… Ty pak předávají rodičům,kteří vše z dálky organizují a pozorují.

Chiang Mai,chrám Wat Phra That Doi Suthep

Chiang Mai,chrám Wat Phra That Doi Suthep

Vstup do chrámu je 30THB,ale bylo tam tolik lidí,že jsme tak nějak prošli zdarma v proudu dalších turistů 🙂 Po prohlídce chrámu si “odpočinem” na trailu kolem vodopádů Sai Yoi a Mon Tha Than v NP Doi Suthep-Pui.Stezka o délce asi 3km není moc udržovaná,místy jsou přes ni popadané stromy.Ale námaha stojí za to.

Chiang Mai,NP Doi Suthep-Pui,vodopád Sai Yoi

Chiang Mai,NP Doi Suthep-Pui,vodopád Sai Yoi

Nakonec vycházíme dole u kempu,kde je i oficiální vstup.Platí se vstupné,ale jelikož jdeme z opačného směru,tak po nás nikdo nic nechce.Odtud je to asi 1km k hlavní silnici.Stopujeme red taxi,ale při smlouvání se nemůžeme dohodnout na ceně.Taxikáři chtějí za odvoz do města to samý jako nahoru ke chrámu.Přitom jedou po prázdnu a ještě to mají z kopce 🙂 Nakonec nás bere až čtvrtý,ve kterém už sedí čtyři mniši.Ale vmáčkneme se a jedeme.

Chiang Mai,večerní trhy

Chiang Mai,večerní trhy

Večer navštěvujem trhy.Plno stánků,plno jídla a plno lidí.Po večeři a nákupech se “zdravý jádro” výpravy odpojuje a tuk-tukem obrazíme několik nočních barů 🙂


17.1.středa

 San Kamphaeng,Botanická zahrada královny Sirikit

Bereme si red taxi na celý den za 1100THB.Na východ od Chiang Mai v oblasti San Kamphaeng postupně navštěvujeme manufaktury na výrobu a zpracování hedvábí,keramiky a papírových slunečníků.

San Kamphaeng,manufaktura na slunečníky

San Kamphaeng,manufaktura na slunečníky

U každé manufaktury je i prodejna,kde lze výrobky zakoupit.Takový showroom pro turisty 🙂 Ale zase proč ne… Následuje oběd v místní vývařovně u silnice,kde turisti na jídlo moc nejezdí.Mají tu pouze jednu polívku,ale výbornou a ve třech „velikostech“:jumbo(50THB),normal(40THB),small(30THB).

Botanická zahrada královny Sirikit

Botanická zahrada královny Sirikit

Asi 30km severozápadně od Chiang Mai se na ploše 6500ha rozkládá Botanická zahrada královny Sirikit.Na její prohlídku je dobré si vyhradit celý den nebo alespoň půl dne.My měli už jen cca 2h do zavírací doby.Ale i tak to stálo za to.Skleníky s kaktusy,orchidejemi,stezka v korunách stromů a další.Vstup 100THB.

Botanická zahrada královny Sirikit

Botanická zahrada královny Sirikit

Večer návštěva nočních trhů.Nákupy,smlouvání,nákupy,smlouvání a půlnoční skvělá polívka na ulici.Pohodička 🙂


18.1.čtvrtek

 Chiang Rai

 V plánu je přejezd busem(250THB) do 190km kolem vzdáleného města Chiang Rai.Ranní busy jsou už bohužel vyprodané,takže pojedem až v 11:30.Pauzu využíváme k procházce a  omrknem vlakové nádraží v Chiang Mai.

Chiang Mai,vlakové nádraží

Chiang Mai,vlakové nádraží

Poté si dopřáváme oběd.Jak jinak než v místní jídelně naproti autobusáku.Společnost nám dělá zdejší kocour,který je na vodítku a zabral si vedlejší stůl.Má z něho výhled na celou jídelnu.Nakonec odjíždíme až v půl jedné,bus měl zpoždění.

Chiang Rai,Wat Rong Khun(White Temple)

Chiang Rai,Wat Rong Khun(White Temple)

Vystupujeme o 13km dřív u chrámu Wat Rong Khun neboli White Temple.Je to magnet pro turisty a je jich tu požehnaně.Vstup je pouhých 50THB.Popisovat chrám slovy ztrácí smysl.Za vše mluví fotografie 🙂 Nezapomínáme ani na prohlídku obrazů a dalších bizarních výtvarných počinů Chalermchaie Kositpipata.

Chiang Rai,Wat Rong Khun(White Temple)

Chiang Rai,Wat Rong Khun(White Temple)

Chiang Rai,Clock Tower

Chiang Rai,Clock Tower

Red taxi nás odveze do Chiang Rai.Ubytování máme v Jansom House.Cena 250THB/os. se snídaní ve 2L pokoji.Večerní procházka městem.Hodinová věž(Clock Tower) uprostřed křižovatky v 19h mění své barvy za vyzvánění zvonu a posléze i tónů hudby.Tato atrakce je sledována početnou skupinou turistů včetně nás.Poté ochutnáváme thajskou grilovanou klobásku sai oua,která je vynikající! Prodává se na váhu.Prodavač(ka) ji nakrájí na kolečka,vloží do sáčku,přidá špejli a dobrou chuť! Následuje návštěva nočního bazaru.Po nákupech a večeři se “zdravý jádro” zdrželo na nočním bazaru u pivka a thajské whisky Hong Tong a poté si “proběhlo” noční město 🙂


 19.1.pátek – 20.1.sobota

 Trek v horách v oblasti Doi Hang,západně od Chiang Rai.

 Po snídani nás vyzvedává svým autem průvodce Ayo(česky mu říkáme Zdeněk),se kterým vyrážíme na výšlap/trek do hor.Ayo má v Chiang Rai turistickou agenturu Parntrek.

Ban Ruammit,průvodce Ayo alias Zdeněk :-)

Ban Ruammit,průvodce Ayo alias Zdeněk 🙂

Náplň následujících dvou dnů:

Plavba loďkou po řece Kok,sloní kemp v Ban Ruammit,rýžová políčka,trek po úzkých stezkách v horách,návštěva vesničky kmene Lisu,vodopád Huay Keaw,čajové plantáže,přespání v horské vesničce v bambusové chatrči kmene Akha,chytání drobných rybek a krabů v potoce,vaření obědu v bambusu a na závěr koupačka v termálním pramenu Ban Phaset.

Cena 2000THB včetně jídla(2 obědy,1 večeře,1 snídaně) a noclehu.Nenáročný a pohodový výlet,který zvládne i ten,kdo není zvyklý příliš chodit,cca 12-15km za den.Ayo a jeho pomocníci nám ukáží jak se z bambusu dá vyrobit skoro cokoliv i jak se dá využít co by zdroj vody,když je žízeň.Seznámí nás s horskými vesničkami,kterými postupně projdeme.Je to příjemná změna oproti dosavadnímu cestování po městech.

Ban Ruammit,projížďka na slonech

Ban Ruammit,projížďka na slonech

oblast Doin Hang,trek v horách

oblast Doin Hang,trek v horách

oblast Doin Hang,trek v horách

oblast Doin Hang,trek v horách

Druhý den se při zpáteční cestě do Chiang Rai za soumraku ještě zastavujeme na čumendu u chrámu Wat Huay Plakang 9 Tier Temple.Vedle stojí velká bílá socha bohyně Kuan Yin-bohyně milosrdenství.

Chiang Rai,Wat Huay Plakang 9 Tier Temple

Chiang Rai,Wat Huay Plakang 9 Tier Temple

Znovu se ubytujem v Jansom House a večer jdem do města,kde je plno…,až šíleně plno lidí… Probíhají tu květinové slavnosti.Je to krása,ale hlava na hlavě.Takže dáme večeři a celkem brzy mizíme na hostel.


21.1.neděle

Road Trip  

1.den: Chiang Rai – Mae Salong

Na Jedyod Road si v půjčovně motorek vyzvedáváme včera domluvené skútry.Jsou to zánovní Hondy 125,automaty.Vypadají hodně nově,žádné omlácené střepy.Cena 3500THB za 5 skútrů.Následující tři dny na nich projezdíme sever Thajska.Po krátkém seznámení se skútry nasazujem helmy a vyjíždíme.Jezdí se vlevo.Jedem nalehko.Velké batohy jsme nechali v úschově v Jansom House,kam se za tři dny zase vrátíme.

Pa Tueng,termální prameny

Pa Tueng,termální prameny

Před městem Mae Chang odbočujem doleva a u horkých pramenů Pa Tueng děláme přestávku.Další zastávka je v “motorestu” Kio Sa Tai View a dopřáváme si oběd.

O kus dál,na křižovatce,je podle mapy policejní kontrolní stanoviště.Takže ti co mají v pořádku doklady(mez.řidičák) jedou vpředu a ostatní vzadu 🙂 Obavy z kontroly se nakonec ukázaly liché… Policajti jen mávají rukou,že máme bez zastavení pokračovat dál.Silnice do městečka Mae Salong stoupá a točí se v serpentinách nahoru.Dříve to tu měla pod palcem drogová mafie.Čile se tu pěstoval mák a produkovalo opium.Dnes se v této oblasti pěstuje a zpracovává káva a čaj.

Mae Chang Luang,sušení kávy

Mae Chang Luang,sušení kávy

Pěšky si procházíme jednu z vesniček,Mae Chang Luang,kde místní obyvatelé suší na sluníčku kávová zrna.Pro zajímavost: 1kg nepražené zrnkové kávy byli místní obyvatelé ochotní prodat za 120THB.Asi by se dala cena usmlouvat i níž…

Mae Chang Luang,třídění bobulí kávy

Mae Chang Luang,třídění bobulí kávy

V centru Mae Salong je to jedno velké tržiště.Ceny jsou obecně nižší než ve velkých městech.Ale benzín je tu dražší a kvalitní věci zdejší regionální produkce jako káva,čaj,ovocná vína mají také svoji cenu.Smlouvat se dá vždycky,ovšem ne vždy domorodci sleví o tolik,kolik by turista čekal.Zvláště jedna starší prodejkyně vína je tvrdá obchodnice a ve smlouvání “drsňačka”.Sleví z ceny opravdu jen minimum.Na druhou stranu nám,devíti farangům,ochotně rozlévá při ochutnávce snad z pěti,šesti lahví.Takže si kšeft užíváme a ona taky.V zastrčeném marketu objevujem několik druhů doutníčků místní produkce.Mají je ve velkých krabicích na zemi a za cenu,které nejde odolat 🙂 Balíček 10ks za 10THB.

Jako ubytko volíme Shin Sane Guesthouse(150THB).Je to levné a zároveň čisté.Jen ty stěny jsou tak tenké,že je vše slyšet 🙂

Mae Salong,kavárna

Mae Salong,kavárna

Po ochutnávce vynikající kávy ve zdejší,dá se říct luxusní kavárně,si zajedeme na kopec k pagodě Phra Borommathat Chedi,postavené na počest princezny matky Srinagarindry. Vedle pagody stojí kostel Mother Hall.Je odtud nádherný výhled po okolí.

Mae Salong,Čajová konvička

Mae Salong,Čajová konvička

Poslední dnešní zastávkou je vyhlídková restaurace Maesalong Mountain Home,u které necháváme zaparkované skútry a pěšky vyjdem na vrcholek kopce k obří čajové konvici.Dost dobré! Po návratu na hostel zajdem na véču a koštujem zakoupená ovocná vína.


 22.1.pondělí

 Road Trip  

2.den: Mae Salong – Chiang Saen

 Po deváté startujem skútry.Na benzínce doplníme palivo a první zastávkou je Maesalong Flower Hill Resort.Areál hotelového komplexu umístěný na kopci mezi čajovými plantážemi je volně přístupný.Z terasy je parádní výhled do údolí.O kousek dál je další vyhlídka u Phumaketawan Resortu.

Maesalong Flower Hill Resort,čajové plantáže

Maesalong Flower Hill Resort,čajové plantáže

Za vesnicí Ban Klang děláme zastávku u 101 Tea Plantation.Do haly,kde zpracovávají čaje,exkurze pro turisty nedělají.Tak alespoň ochutnávka čajů v jejich firemní prodejně.Slečna za pultem nám postupně ukazuje jak se zdejší čaje správně připravují a dává nám ochutnávat všemožné druhy.Jsou výborné! Několik balíčků si nakonec koupíme.Dostáváme i množstevní slevu na nákup.A neprohloupíme.I “nečajíčkář” pozná,že kvalita je někde úplně jinde než u obyčejných čajů prodávaných u nás.A navíc je to skvělý suvenýr.

Mae Salong,101 Tea Plantation,ochutnávka čaje

Mae Salong,101 Tea Plantation,ochutnávka čaje

Další občerstvovací zastávkou je restaurace u vesnice Pa Sang.Krásný místečko na břehu říčky Mae Salong.A jedeme dál… Přes Ban Pasang a Ban Mae Khi bez zastávky až do Chiang Saen,města na břehu Mekongu u hranic s Laosem.Na kraji města dáváme oběd a pak vybíráme mezi dvěma ubytkama.Jedno za 100 a druhý za 150THB.Nakonec volíme to dražší,ale lepší a na klidnějším místě.Pěkný a čistý 2L pokoje s příslušenstvím.

Po zabydlení vyrážíme na sever od města,do 10km vzdáleného multimediálního muzea Hall of Opium.Na recepci platíme za vstup 200THB a na arch papíru zapisujeme počet osob a odkud jsme.Evidují tu statistiku návštěvnosti.Muzeum seznamuje návštěvníky s historií pěstování máku,výroby opia a jeho účinků na lidský organismus.Poučné i deprimující zároveň.Ale docela dlouhé…,alespoň pro mě 🙂 Muzeum je obrovské,až bych řekl zbytečně megalomanské.U východu nás čeká minivan,který nás odveze asi půl kilometru k parkovišti,kde máme naše jednostopá přibližovadla.Přímo v centru Chiang Saen je ještě jedno malé museum věnované opiu:212 House of Opium.

Chiang Saen,soutok řek Ruak a Mekong

Chiang Saen,soutok řek Ruak a Mekong

Popojedem 2km zpět na zřejmě nejnavštěvovanější místo Zlatého trojúhelníku.Vyhlídku u chrámu Wat Sam Mum Muang.Z terasy je nádherný výhled na soutok řek Ruak a Mekong.Tvoří hranici mezi Barmou,Thajskem a Laosem.

Chiang Saen,večeře na břehu Mekongu

Chiang Saen,večeře na břehu Mekongu

Vracíme se na hostel,zaparkujem skútry a na večeři se přesunujeme na nábřeží,kde se grilují ryby z Mekongu.Sedíme na zemi na pestrobarevných koberečcích u nízkého dlouhého stolečku.Ryba,salát,rýže,chilli omáčka.Vše je skvělé.Zapíjíme pivem Leo s ledem.Bez ledu by se to teplé pivo nedalo ani vypít.Užíváme si večerní pohodičky.Po večeři na hostelu ještě likvidujeme zásoby vína z minulého dne.


 23.1.úterý

 Road Trip  

3.den: Chiang Saen – Mae Sai/Tachileik – Chiang Rai

 Ráno si zabalíme,popojedem na hlavní ulici,kde si dáme snídani.Jak jinak než polívku a bez zastavení pokračujem 40km dál na sever až do města Mae Sai.Kolem chrámu Wat Tam Pha Chom vyjedeme úzkou silnicí nahoru k bílé soše Buddhy.V nejprudším stoupání do kopce málem přejedeme slepici,která své kuřecí potomstvo vodí přes cestu jakoby se nechumelilo 🙂 Z vyhlídky je vidět Mae Sai i myanmarský Tachileik.

Mae Sai,Wat Tham Pha Chom

Mae Sai,Wat Tham Pha Chom

Sjíždíme dolů a skútry s batohy necháváme na krytém placeném parkovišti za tržnicí.20THB za skútr.Baťůžky máme schované u hlídače grátis.Tady se dělíme…,menší část výpravy(Jurek,Pepa a já) jdeme pěšky do Myanmaru.Ostatní po nákupech.

Hranici tu tvoří řeka Mae Sai a přechod je vlastně na mostě.Musíme odevzdat vyplněný výstupní imigrační lístek z Thajska a vyplnit si zase nový pro Myanmar plus zaplatit 500THB.Není to málo,ale zase kdy se naskytne možnost se sem znovu podívat… Naštěstí celá procedura trvá jen pár minut.Dostáváme vstupní razítko do pasu a jsme v Tachileiku.Tohle povolení platí 15 dní,ale pouze pro návštěvu okresů Tachileik a Kengtung.Jinak je nutné mít klasické vízum.

Pár minut od hraničního přechodu stojí pěkný buddhistický chrám Wat Thai Yai.Je sice částečně v rekonstrukci,ale i tak stojí za prohlídku.A v zadní části dvora jsou WC.

Myanmar,Tachileik Shwedagon Pagoda

Myanmar,Tachileik Shwedagon Pagoda

Shwedagon Pagoda je bohužel obehnaná lešením,které je potažené látkou připomínající zlatou barvu pagody.Aspoň tu není hlava na hlavě a nikdo po nás nechce eventuální vstupné nebo bakšiš  🙂 Před vstupem na dlažbu kolem pagody je nutné se zout.Boty si nosíme raději sebou.Z terasy je fajn vyhlídka na město.Po cca půlhodině odcházíme zpět do centra Tachileiku.

Myanmar,Tachileik,trhy

Myanmar,Tachileik,trhy

Objevujeme menší moderní klimatizovaný market.Jdem si koupit myanmarské pivo.Sotva vlezem dovnitř,hned za námi cupitá mladičká prodavačka s košíkem v ruce,že nám ten nákup bude nosit. Nakonec ten košík nosí prázdný,protože my kupujem jen pivka a k tomu levný cigára u pokladny.Platíme thajskými bahty.Berou je tu všude.I na tržnici.Děvčata(je jich tu pět) v marketu nemají zjevně co na práci a tak nás neustále sledují,culí se a chichotají… Venku otvíráme vychlazený pivka a holky nás nespustí z očí ani přes sklo.Dokonce nám po chvíli donesou plastové sedačky.Vše pro zákazníka.Aby se za chvíli nechtěly vdávat 🙂 Nakonec Jurek na holky mávne,aby se s námi šly vyfotit.Chvíli se stydí,ale pak všechny vyjdou ven a focení klapne na jedničku.

Myanmar,Tachileik,s děvčaty před obchodem

Myanmar,Tachileik,s děvčaty před obchodem

Na tržnici je zboží ještě levnější než v Thajsku.Taky je tu mnohem víc prodejců se značkovými padělky.Hadry,boty,kabelky,brýle.A cigarety tu taky letí…,krabička cca 30-60bahtů,podle druhu.V jednom místě objevujem sklepní obchůdek se vším možným,ale hlavně tu mají myanmarský alkohol.Je strašně levný… Ale protože nevíme,kolik ho můžem přenést přes hranici,držíme se zpátky.Jinak by jsme tu snad nechali veškerou hotovost 🙂 Sedmička rumu,obdoba thajského Sang Som,za 50THB.Malá(suvenýrová) lahvinka 2dcl whisky Glan Master za 20THB.Nakupujem s rozumem a doufáme,že vše přeneseme bez ztráty kytičky.

Na hraničním přechodu vyplňujeme zase imigrační lístky.Zamotáváme lahvinky do mikin,ty malé strkáme do kapes.Kontrolou procházíme bez potíží,ale všímáme si,že prohlídky dělají.Hlavně u těch co mají větší a naplněné batohy.Asi máme štěstí,ze jsme šli jen na lehko.Po obědě a vyzvednutí skútrů jedeme na jih,směr Chiang Rai.

jezero Tham Sao Hin

jezero Tham Sao Hin

Po 15km odbočujeme doprava k jezeru Tham Sao Hin.Krásné místo na odpočinek a relax.Po mostě přes jezero se dá dojít k jeskyni.O pár set metrů vedle je areál chrámu Wat Thampla s opicemi.Ty jsou drzé jak opice 🙂 Banán v odkládací přihrádce na skútru mi jedna ukradla,sotva jsem se vzdálil pár metrů.Nenechávat volně položené drobné věci!

Po hodině odpočinku jedeme dál,aby jsme dojeli do Chiang Rai za světla.Nakonec kvůli dopravní zácpě dojíždíme k půjčovně až za šera.Předávka skútrů proběhla bez problémů.Celkem jsme za tři dny najeli okolo 350km.Po večeři v restauraci vedle Jansom House jdem na kutě.Ráno brzy vstáváme a letíme do Bangkoku.


 24.1.středa

 Přelet do Bangkoku,Trat

 Budíček v 5:00.V půl šesté přijíždí Ayo a veze nás na letiště v Chiang Rai,které je vzdálené od hostelu 10km.Odbavení je na malém terminálu rychlé.V 7:20 odlétáme letadlem Thai Lion Air do Bangkoku.Cena letenky 1045THB včetně odbaveného zavazadla.Za 70minut už přistáváme na letišti Don Mueang.

Chiang Rai,letiště

Chiang Rai,letiště

Obloha v Bangkoku je zamračená a během přesunu na autobusový terminál několikrát sprchne.Z letiště přejíždíme busem A2(30THB) na zastávku Mo Chit,pokračujem zelenou linkou BTS Skytrain(45THB) a vystupujem na stanici Ekkamai,kde je autobusový terminál Eastern.Busem jedeme 6h do Tratu.

Trat,Pop Guesthouse

Trat,Pop Guesthouse

Ubytujem se v Pop Guesthouse.Hostel je v centru,kousek od tržnice.Na ostrov Koh Chang pojedeme až zítra ráno.Jdeme se projít na trhy.Následuje večeře,nákupy.A “zdravý jádro” potom prubne jak to v Tratu v noci žije 🙂


 25.1.čtvrtek

 Koh Chang

přístav Laem Ngop

přístav Laem Ngop

 Ráno jedeme taxíkem do přístavu Laem Ngop.Odkud se trajektem(80THB) dostanem na ostrov Koh Chang do přístavu Dan Khao.Plavba trvá hodinu.Obloha je zatažená,ale neprší.Na břehu stojí pouze jedno red taxi a řidič ukazuje na tabulku s cenami(rozdílné ve dne a v noci),kterou má vyvěšenou na autě a o smlouvání nechce ani slyšet… Mají tu nastavený kartelový ceny 🙁 Tak jedem za jeho cenu.

Koh Chang,bungalovy KP Hunt

Koh Chang,bungalovy KP Hunt

Bungalovy KP Hunt na pláži Khlong Prao.To bude náš “domov” na následující tři noci.Stylové chatrče na kůlech pod kokosovými palmami mají svá nejlepší léta za sebou,ale pro nenáročné batůžkáře dostačující.Je to klidné místo,vzdálené cca 800m od hlavní silnice.To je trochu nevýhodné,když si člověk chce něco koupit nebo zajít na jídlo mimo resort.Ale na druhou stranu chůze je zdravá 🙂

Zabydlíme se a hurá do moře.Po 14 dnech v Thajsku první koupačka.Tedy první v moři.Pláž je téměř prázdná.Dno klesá jen velmi pozvolna.I po 100m ve vodě se dosáhne na dno.V restauračce resortu si dáváme oběd.Zelené a červené curry s rýží.Chtějí za to 120THB,což je dost.Ale až nám to přinesou,tak už víme proč 🙂 Porce je tak obrovská,že by se z ní v pohodě najedli dva.Chuťově ale výborné.

Zbytek dne je pohodička.Koupačka,procházky po pláži apod.Navečer jdeme na hlavní ulici omrknout jak to zde žije.Povečeřet a zjistit,kde nám zítra půjčí skútry na celý den.Rezervaci nikde udělat nechtějí… Prý kdo dřív ráno přijde,ten taky odjede 🙂

U stánku,kde mladá thajka griluje ryby,si dáváme večeři.Ryba podobná mořskému vlku je vynikající(80THB).Při večeři přichází slejvák,ale naštěstí sedíme pod markýzou.Prší s několikaminutovými přestávkami asi do 22h.Pauzu mezi dešťovými přeháňkami využíváme k nákupu Hong Tongu a piveček v 7/11 a popíjíme hezky schovaní.Jsme i trošku víc hluční.Ne kvůli alkoholu v hlavě,ale kvůli tomu,že radíme Standovi,jak správně na dálku přes mobil balit holky…,teda holku… jednu 🙂 Je u toho kopec srandy! A pokračujem v tom i po návratu na ubytko do pozdních hodin…,no…,někteří i do těch ranních 🙂


 26.1.pátek

 Koh Chang

 Ráno si půjčujeme skútry,aby jsme si objeli ostrov.Nejbližší půjčovna je na hlavní silnici,hned vedle benzinky.Čtyři stroje jsou ok,ale Igorovi brzdí jen jedna brzda,takže skútr vrací a jede s Jurkem vybrat někde jiný.Skútry jsou oproti půjčovně v Chiang Rai dost omlácené a třeba já mám nějakou no name značku.Rozdíl oproti Hondě je patrný,jízda je o něčem jiném…,ale jeden den to vydržím a skútr snad taky 🙂

Konečně vyrážíme.Silnice jsou tu nahoru,dolů.Samá serpentina.Cestou se zastavujeme na několika vyhlídkách,ale vše je po včerejším dešti v oparu a fotky nic moc.

Koh Chang,vyhlídka nad White Beach

Koh Chang,vyhlídka nad White Beach

Zastavujeme u kokosové farmy.Majitelé nám ukazují,jak otrhané ořechy zbavují silné slupky a potom nám i několik ořechů srazí z palmy a dají ochutnat.

Delší pauzu děláme až u vesnice Salak Peth,kde je vybudovaná naučná stezka procházející mangrovovým porostem.Mangrovy rostou v místech,kde se mísí slaná voda se sladkou.Je to zajímavé,ale pozor,betonové chodníky už pár let nikdo neudržuje,a je potřeba koukat pod nohy 🙂

Koh Chang,mangrovy

Koh Chang,mangrovy

Krátce se zastavujeme v rybářské vesničce Salak Kok a pokračujem dál… Další přestávku děláme na vyhlídce nad Karang Bay a potom jedem na nejjižnější minipláž ostrova Koh Chang.Je tu památník na francouzsko-thajskou válku,která se odehrála v roce 1941.Samotná plážička není moc čistá,příliv zde po nočním dešti naplavil kde co.Ve vodě plavou malé žahavé medúzky,takže kdo se koupal,ten to od nich schytal 🙂 Mimochodem,staví se tu nový památník a zřejmě restaurace nebo bufet ve tvaru lodi.

Na zpáteční cestě zastavujeme na pláži u Hat Sai Yao Resortu.Ale krom pár bungalovů a jedné restaurace,kde krom pití nic nemají,tu není moc ke koukání.Navíc se přihnaly černý mraky… Ale bouřka naštěstí nepřišla.

Koh Chang,molo u Hat Sai Yao Resortu

Koh Chang,molo u Hat Sai Yao Resortu

V jedné z vesniček,jejíž název už mi vyšuměl z hlavy,se zastavujeme na pozdní oběd.Je tu nějaká slavnost a konají se zde trhy.Dáváme oběd a pak si projdem stánky.Ale nic extra tu není.Tedy krom záchodků evropského stylu zdarma,ty jsou fajn.

Koh Chang,oběd

Koh Chang,oběd

O kousek dál vjíždíme na dlouhé betonové molo Tarnmayom.Při východu a západu slunce to tu musí být nádherné.Romantika 🙂 Nicméně do západu tady čekat nebudeme.

Koh Chang,molo Tarnmayom

Koh Chang,molo Tarnmayom

V Haad Sai Khao zastavujeme u Makra.Zkusíme co tam mají a jaké ceny.Ale je to “globalmakro”.Vesměs zboží z dovozu,nic thajského.Tak ještě navštěvujem Tesco Lotus a potom Big C Market.Tady nakupujem věci,které povezem domů.Hlavně lahvinky s alkoholem.

Nákupy nás pozdržely,takže už je tma jak pytli… Za tmy se moc dobře nejede,ale všichni to zvládáme.Odvezem si nákupy k bungalovům a vracíme se zpět.Předat skútry a jít na něco dobrého k večeři.Ujeli jsme 120km.


 27.1.sobota

 Koh Chang

 Každý vstává jak se mu chce.Část výpravy jede šnorchlovat a zbytek si bude dělat co bude chtít.Třeba chytat lelky 🙂 S Ginou vyrážíme pěšky na hlavní ulici na snídani.Dohánějí nás Jurek s Pepou.Jdem společně na polívku a pak už každý po svých… My jdem pomalou procházkou podél silnice až na 5km vzdálenou vyhlídku Kai Bae.Cestou prohlížíme stánky,co by jsme na zpáteční cestě ještě nakoupili za suvenýry.Průběžně si kupujeme ovoce a fruit shake na doplnění tekutin.Je horko,ale obloha je napůl zatažená.Snad nebude zase pršet.

Když dojdem na vyhlídku,tak se zatáhne ještě trochu víc.Okolní malé ostrovy jsou v mlhavém oparu.Nedá se nic dělat.Ale i tak je to tady hezké.Hlavně červená poštovní schránka je fotogenická!

Koh Chang,Kai Bae View Point

Koh Chang,Kai Bae View Point

Zpátky nakupujeme nějaké hadříky.Smlouváme,ale jen lehce.Řekněme tak na 60-70% původní ceny prodejce.Následují další fruit shake.Ty jsou v Thajsku skvělé a za cenu 25-40THB(dle druhu ovoce).Nemusíme přemýšlet,kolik si jich můžem za den dovolit 🙂

Vracíme se k bungalovu kolem 14h.Jdem se koupat.Dnes je poslední den pobytu,tak ať si to užijeme.Při koupání občas zaslechneme slovenštinu nebo češtinu.Ale obecně vzato,nejvíc sem jezdí asi rusové.Nasvědčují tomu i nápisy v azbuce,které  jsou často umístěné nad těmi anglickými.Po 17h se vrací “potápěči” ze šnorchlování.

Koh Chang,pláž Khlong Prao

Koh Chang,pláž Khlong Prao

K večeři si u stánku s čerstvými rybami vybíráme barracudu(150THB).Člověk si ukáže kterou chce,prodejce ji zbaví hlavy,očistí,naplní zeleninou a hodí na gril.Chvíli to trvá,ale ryba je skvělá.Po návratu se na zahrádce resortu koná u pivka a Hong Tongu závěrečné hodnocení expedice Thajsko 2018 očima účastníků 🙂

Koh Chang,Khlong Prao,západ slunce

Koh Chang,Khlong Prao,západ slunce


28.1.neděle

 Cesta do Bangkoku

 Ráno v 9h přijíždí objednaný minivan,který nás odveze až na letiště Suvarnabhumi.Je nás devět,takže to po rozpočítání na osobu vyjde mnohem levněji než kdyby jsme kupovali jízdenky jednotlivě:zvlášť taxi,trajekt,bus Trat-Bangkok a další taxi nebo MHD na letiště.Je to i pohodlnější a bez přestupování.Cena 2800THB za celý minivan.

trajekt Koh Chang - Laem Ngop

trajekt Koh Chang – Laem Ngop

Cesta ubíhá bez problémů.Jedna zastávka na WC a jedna pozdější na oběd.Na letišti jsme už něco po 16h.Ale raději dřív než později.Utrácíme zbývající bahty a čekáme až Qatar Airlines otevřou přepážky k odbavení našeho letu.Potom se odlétající část výpravy loučí s Jurkem a Standou,kteří v Thajsku ještě zůstávají.


29.1.pondělí

Praha

Noční přestup v Dohá proběhl bez potíží.Nikdo se na velkém letišti neztratil 😛 Ráno přistáváme v Praze.A je tu ZIMA!


Moje(subjektivní) hodnocení Thajska očima turisty,který zde byl poprvé:

O Thajsku je toho na netu popsáno mnoho.Tato země je v posledních letech jedna z TOP destinací v Asii,kam přijíždí rok od roku víc turistů ze všech částí světa.A thajci toho využívají.Je to pro-turistická země.Ubytování,doprava,půjčovny,jídlo,pití,thajky…,nic není problém.Záleží na každém co si vybere a kolik je za to ochoten zaplatit.Na jednu stranu je tu levněji než v ČR…,na druhou stranu se člověk nemusí omezovat a obvykle ty peníze stejně utratí 🙂

Sever(u hranic s Myanmarem) je přibližně dvakrát až třikrát levnější než turistický jih a ostrovy.Je to poznat na ceně ubytování,jídla a třeba i oblečení.Kde není téměř žádný rozdíl v cenách je řetězec obchodů 7/11.Tam se ceny lišili minimálně.Vůbec 7/11 je taková jistota.Cokoliv člověk zapomene,tak si zakoupí zde.A většinou levněji než u nás.

Smlouvá se téměř všude,krom kamenných obchodů,restaurací nebo tam,kde mají napsané fixní ceny.Ne vždy thajci ustoupí z původní ceny.Záleží na různých okolnostech:blízká (ne)konkurence,(ne)turistická oblast,jestli je ráno nebo večer(ubytko) atd.Velkou výhodou je znalost místních poměrů,zvyklostí a cen.Což Jurek měl v malíčku a často vyjednal nižší cenu než byla ta běžná.Při více lidech se smlouvá líp než když člověk je sám nebo jen ve dvou(ubytko,taxi).Ale jak se říká všeho s mírou… Někdy se na trzích stalo,že u zboží,které bylo ojedinělé(ruční výroba),třeba jen jeden,max.dva stánky na celém trhu,nechtěli prodejci moc slevovat.Byli si vědomi,že jejich zboží není na každém rohu a cenu podle toho nastavovali.A když jsme jejich cenu hodně podstřelili,tak už nechtěli ve smlouvání dál pokračovat a raději neprodali… Měli hranici pod kterou nešli! Oni prostě ví,že turisti peníze mají a na druhou stranu i prodejci musí být z něčeho živi.A je fakt,že třeba mě to smlouvání chvíli bavilo a pak u pátého,šestého stánku mě to bavit přestalo…,a raději jsem už nic dalšího nekupoval a nechal to třeba na další den.

Jídlo je v Thajsku jedním slovem skvělé a na ulici levné.Chodit na jídlo a ochutnávat tady prostě baví,alespoň já si to užil.Co oblast,vývařovna,jídelna,stánek tak i když třeba název jídla stejný,tak ve finále bylo jídlo trošku chuťově jiné.Každý to vařil tak nějak po svém 🙂 Když už jsme někdy zabloudili do restauračky,tak do místní,kam chodili thajci nebo jsme si něco dali v restauraci ubytka.Ve velkých městech jako je Bangkok,Chiang Mai,Chiang Rai nebo Trat fungují pouliční stánky s jídlem celou noc.Co se týče kvality a hygieny,tak z jídla ani pití mě nikdy špatně nebylo.Ani střevní potíže mě nepostihli.Vodu jsem pil balenou z obchodu nebo z automatu.V Kanchanaburi a v Chiang Mai byl automat na vodu kousek od ubytka a 1l pitné vody stál 1THB.Na druhou stranu je potřeba říct,že v Bangkoku a v Ayutthaye jsem viděl běhat potkany na trzích pod nohama i za bílého dne… Ne že bych jich byly vidět desítky,ale dva nebo tři nebyl problém zahlédnout a nedej bože ucítit jak se některý otřel o holou nohu v sandálech 🙂

Celkově vzato je Thajsko z pohledu turisty moc fajn.Vše je víceméně na dosah ruky:obchody,doprava,jídlo,půjčovny kol a motorek,cestovní agentury,směnárny atd.Působí to hrozně pohodlně a člověk si na lenivost rychle přivyká 🙂

Expedice po Thajsku byla vlastně taková „poznávačka“,kdy se člověk seznámil s Thajskem jako takovým.Udělal si obrázek jak to tady funguje… Mě Thajsko příjemně překvapilo a užil jsem si fajn dovču v prima kolektivu.


                                                          Praktické info:

 Směnárny:

Letiště Bangkok Suvarnabhumi   1€ = 36,04THB

Bangkok,u královského paláce     1€ = 37,84THB

Chiang Rai,nedaleko trhů.             1€ = 38,90THB

ostrov Koh Chang                            1€ = 38,40THB

Většina směnáren nabízí za bankovky(dolary,libry,eura) větší nominální hodnoty(obvykle 20 a vyšší) lepší kurz.Ceny uváděné v cestopisu jsou za osobu,pokud není uvedeno jinak.Tam,kde cena uvedená není,tak si ji prostě nepamatuju… Stáří 🙂


Účastníci:Jurek(průvodce),Daniela,Jana,Regina,Igor,Pepa,Standa,Štěpán,Vlasta.

Fotogalerie

Rubriky: Navštívené země, Thajsko | Štítky: , , , | Napsat komentář

CESTA PO UKRAJINĚ (NE)JEN ZA PIVEM 2018

          

           CESTA PO UKRAJINĚ (NE)JEN ZA PIVEM

                                                2018

 

Úvodem:

Cestu po Ukrajině jsme plánovali od loňského roku.Vlastně už po návratu z Bosny a Hercegoviny.Chtěli jsme ji pojmout jako poznávačku na pohodu s ochutnávkou pivečka a návštěvou pivovarů.Zvolili jsme pozemní dopravu vlaky a autobusy.Což bylo časově náročnější,ale zase jsme se dostali do kontaktu s místními lidmi.


Trasa:

Přerov-Bohumín-Katovice-Přemyšl-Lvov-Luck-Klevan-Rivne-Kyjev-Kamenec Podolský-Černovice-Sučava-Kluž-Püspöklanady-Budapešť-Brno: cca 3100km.


24.5.čtvrtek

Vlak

Přerov                                 19:23        R 843

Bohumín            20:33     21:43       Os 2810

Katovice             23:32

V Přerově ve vlaku si dáváme uvítací kalíšek a pivko.Začátek cesty je pohodový a bavíme se o itineráři naší cesty.Vystupujeme v Bohumíně a protože máme hodinku času,jdem na pivko do City Café.Čepují tu Ostravar 12° a je překvapivě pitelný.Čekali jsme horší kvalitu. Dáváme každý dva kousky a vracíme se na nádr.

Soupravou společnosti Koleje Dolnoslaskie,která má své nejlepší roky za sebou, jedeme do Katovic.Schválně volíme osobák.Budeme o hodinu méně čekat v Katovicích a zároveň se vyhneme placení povinné rezervace,která se platí v EC 100 Moravia.Jsme na začátku a už ukrutně lakotíme :mrgreen: Cesta proběhla na pohodu.V Katovicích trávíme zbývající čas do odjezdu rychlíku směr Přemyšl ve vestibulu u kafíčka ve fast foodu.V půl jedné nás slušně vykazují ven kvůli zavírací době.

Katovice,vestibul nádraží

Katovice,vestibul nádraží


25.5.pátek

Vlak

Katovice                             0:59     TLK63170

Přemyšl               6:59     15:45     IC 705

Lvov                   18:55

Po noční jízdě v zaplněném rychlíku vystupujem v Přemyšlu.Bágly dáváme do úschovní skříňky ve vestibulu(14PNL).Docela byl problém proměnit bankovky na mince.Musel jsem nakonec vystát frontu u jediné otevřené pokladny.V nádražním bufetu,ani v okolních krámech nechtěli rozměňovat.

Přemyšl,muzeum zvonů a dýmek

Přemyšl,muzeum zvonů a dýmek

Přemyšl je historické město v polské Haliči u ukrajinských hranic,známé rozsáhlým opevněním a muzeem dýmek a zvonů.Tady na vás dýchne monarchistická atmosféra Rakouska-Uherska.Prohlídku začínáme na náměstí,kde je fontána a socha papeže Jana Pavla II.

Vedle fontány stojí bývalá zvonice.Zde je muzeum dýmek a zvonů.Pokračujeme na Rynek s další fontánou s medvědem,který je i ve znaku města.Kousek dál fotíme Švejkovu lavičku.Ve skutečnosti je to muniční bedna na které Švejk sedí a vedle má svoji sošku i stájový pinč 🙂 O kousek dál je historická budova bývalé pošty.

Přemyšl,Rynek

Přemyšl,Rynek

Přemyšl,Švejk a stájový pinč :-)

Přemyšl,Švejk a stájový pinč 🙂

Přemyšl,zámek

Přemyšl,zámek

Z Rynku jdeme po schodech nahoru ke katedrále sv.Jana Křtitele.Z její zvonice je pěkný výhled na město,ale v osm ráno je ještě zavřená.Odtud je to už jen kousek ke Kazimírovu zámku.K němu přiléhá rozsáhlý park,kterým přicházíme ke Třem křížům.Zde stála jedna z mnoha pevnůstek,které byly součástí pevnostního pásma jímž byl Přemyšl obehnán.Pokračujeme nahoru kolem lyžařského areálu se sedačkovou lanovkou na vrchol hory Zniesienie.V roce 2000 zde byl postaven 22m vysoký kříž Zawierzenia se sochou Ježíše Krista.

Přemyšl,Kříž Zawierzenia

Přemyšl,Kříž Zawierzenia

Přemyšl,Fort XVI Zniesienie

Přemyšl,Fort XVI Zniesienie

Za křížem je malý amfiteátr a pozůstatky pevnosti Zniesienie.Asi 400m dál se tyčí Tatarský kopec.Odtud jsou nádherné výhledy na všechny světové strany.Pod kopcem je zbudován pěkný turistický přístřešek.

Přemyšl,Tatarský kopec

Přemyšl,Tatarský kopec

Přemyšl,výhled z Tatarského kopce

Přemyšl,výhled z Tatarského kopce

Vracíme se zpět do starého centra města.Fotíme si klášter bosých karmelitánů se zvonicí a vedlejší řeckokatolickou katedrálu.U jednoho ze stánků si kupujeme občerstvení.Hot-dog se zeleninou a pokračujeme k řece San.Opět několik snímků a přecházíme po Kamenném mostě k tržišti.

Přemyšl,Kamenný most

Přemyšl,Kamenný most

Tady objevujeme malou zastrčenou knajpu Karo-2.Vlezem dovnitř a dáváme si pivo.Na čepu je pouze jedna značka:Lezajsk.Je to strašná břečka,brrr… U nás by ta tekutina byla vhodná maximálně do ostřikovače.Ale jiný kraj,jiné chutě.Občas se jako turisti musíme při ochutnávce obětovat 😎

Přemyšl,pivnice Karo-2

Přemyšl,pivnice Karo-2

Na poslední chvíli se rozhodujeme,že zkusíme jet do Lvova už ve 13:45 místo plánovaných 15:45.V nádraží úschovně vyzvedáváme batohy a rychle spěcháme na 4.perón.Je pár minut do odjezdu.Peróny tu mají trochu zmatečně označené a jako naschvál řemeslníci zrovna montují nové cedulky.Nejdřív se musí podchodem na 3.perón a z něho jít do dalšího podchodu a pak na 4.perón,který je od zbývajících nástupišť oddělen plotem.Tady na kolejích širokého rozchodu už stojí souprava Hyundai Rotem ukrajinských železnic.

Přemyšl,Hyundai Rotem

Přemyšl,Hyundai Rotem

Ve spěchu zapomínáme,že vlak je celej povinně místenkovej.Jsme bez šance… Ukrajinské konduktérky dělají kontrolu už venku a nikoho bez rezervace do vlaku nepustí.No nic,vracíme se do kasy a kupujeme místenky na další spoj v 15:45.

Přemyšl,nádraží

Přemyšl,nádraží

Dvouhodinovou pauzu využíváme k návštěvě pubu Finejza za autobusovým nádražím ke kterému se dá projít podchodem.Sedíme na zahrádce u chodníku,koukáme na hezké i méně hezké polky a popíjíme světlé pivko Warka.Je o kapku lepší než to minulé,ale ne o moc.

Přemyšl,pivnice u autobusáku

Přemyšl,pivnice u autobusáku

V 15:35 nastupujem do vlaku a za “odměnu”,že jsme nejeli dřívějším spojem,sedíme obklopeni anglickými fanoušky Liverpoolu,kteří jedou do Kyjeva na finále Ligy mistrů.Mezi nimi koluje láhev whisky a neustále hulákají svoje popěvky.Tak si ze svých skromných zásob dáváme taky po kalíšku.Mezitím vlak zastavil na hranicích a nastoupili ukrajinští pasováci a celníci ke kontrole.U Petra jeden z nich zahlídl placatku a protože se ve vlaku na Ukrajině nesmí popíjet alkohol,tak dělal dusno.Ale nakonec to skončilo bez pokuty i bez úplatku 🙂 Anglánů,kteří očividně pod vlivem byli,si kupodivu nikdo nevšímal…

Vystupujeme ve Lvově a hned jsme zamířili do komnat vidpočinku v patře hlavní budovy,kde jsme spali při návštěvě Lvova před dvěma lety.Ale byli jsme nepříjemně překvapeni nárůstem ceny.Za lůžko v obyčejném 4L pokoji chtěli 350UAH/os.Předloni jsme platili v 3L apartmánu 170UAH/os.Jdem to zkusit jinam.

Nějaké adresy hostelů poblíž vokzalu máme v záloze.V hostelu Lubin mají plno.Ale na další ulici Storoženka nacházíme Hotel One Eight.Mají volný 2L pokoj s příslušenstvím za 500UAH.Bereme.Pokoj pěkný a čistý.Wi-fi jede taky dobře.Nezdržujeme se a vyrážíme do města.

Chceme zajít někam na véču a zastavit se v pubu u Veselého mnicha na Starém rynku na pivko a vodečku.Ale moc se nedaří najít nějakou fajn zahrádku… A když už to vypadá,že máme štěstí,tak jsou ceny dost nadsazené.A ještě k naší smůle je pub u Veselého mnicha trvale uzavřen.Škoda.Dva roky zpět jsme tu fajnově poseděli na pivku a chtěli jsme si to zopakovat.Nakonec bereme zavděk pizzerií nedaleko kostela sv.Olgy a Alžběty.Kolem půlnoci se vracíme na hotel.


26.5.sobota

Bus

Lvov                               11:25

Luck             15:00

V 9h odcházíme z hotelu a od vokzalu se busem č.10 přesunujem na centralnyj avtovokzal ve Lvově.To je přibližně 8km na ulici Stryiskaja.Platíme 5UAH/os.

Lvov,bus do Lucku

Lvov,bus do Lucku

V kase kupujeme jízdenky do Lucku(142UAH/os).Čeká nás 150km starým neklimatizovaným mercedesem,který má okna napevno a větrání je zajištěno jen dvěmi stropními okýnky.Je v něm pouze 20 sedadel,ale 26 lidí s kufry,balíky plus naše batohy se vešly.Pauzu do odjezdu využíváme k občerstvení.Kupujeme si kebab v tortile.V 11:25 vyjíždíme.Přibližně v polovině cesty je jedna občerstvovací zastávka,kde si kupujeme litrovku vychlazeného kvasu.Na žízeň lepší než sladká cola nebo mizerné pivo.Konečně po 3,5h vystupujeme v Lucku.

Luck je hlavní město volyňské oblasti s dlouhou historií,má přes 200tis.obyvatel a zdejší hrad je na 200 hřivnové bankovce.Prvotní je najít ubytko a to celkem rychle,ať máme co nejvíc času na prohlídku města.Máme dva tipy na levné hostely poblíž starého města.Nadchodem přecházíme nad kolejemi vokzalu.

Luck,most spojující avtovokzal a vokzal

Luck,most spojující avtovokzal a vokzal

Luck,vokzal

Luck,vokzal

Před budovou vokzalu je zastávka městské dopravy.Nastupujeme do trolejbusu č.4.Jízdenka se kupuje u průvodčí a stojí pouhé 2UAH.Vystupujeme u Sofa hostelu,který je od historického města co by kamenem dohodil.Dvě postele v 6L pokoji mají volné,tak to berem(120UAH/os).Je to byt 2+1 v patře,upravený na minihostel s celkem 12 lůžky(6 v každém pokoji).Jeho majitelka je zároveň recepční i děžurnaja.Funguje to tak,že ona spí na chodbě na gauči a vše ostatní(kuchyň,sprcha,wc) je sdílené.Na jednu noc se to dá,ale na delší dobu nedoporučuji.Jo a wi-fi tu jela celkem slušně.

Po zaplacení noclehu vyrážíme hned na prohlídku starého města.Luteránský kostel,klášter dominikánů,klášter brigitek,katedrála sv.Petra a Pavla,Lucký hrad.

Luck,katedrála sv.Petra a Pavla

Luck,katedrála sv.Petra a Pavla

Luck,klášter dominikánů

Luck,klášter dominikánů

Luck,Lubartův hrad

Luck,Lubartův hrad

Lucký hrad založil ve 14.století litevský kníže Lubart.Proto se používá jak název Lucký tak i Lubartův.Je v něm umístěné muzeum zvonů a muzeum starých knih.Návštěvu hradu určitě doporučuji! Vstup je pouhých 20UAH.Za povšimnutí také stojí,že ve starém městě mají na ulicích parádní koše a víka kanálů se znakem města.Zatím je tu nikdo nekrade 🙂

Historie bylo dost,hlad je sviňa a žízeň ještě větší 🙂 Míříme do pivovaru Zeman,který zde v roce 1888 založil Čech Václav Zeman.Těšíme se konečně na pořádný pivo!

Luck,OC Promin

Luck,OC Promin

Luck,znak pivovaru Zeman

Luck,znak pivovaru Zeman

Trolejbusem popojedem na největší bulvár v Lucku s OC Promin.Odtud je to k pivovaru cca 300m.Vítá nás velká cedule s nápisem Zeman.Za ní stojí pivní bar Zeman.Venku je dřevěná krytá zahrádka s oddělenými boxy.Uvnitř budovy jsou dvě místnosti se stoly,výčep a minikuchyňka.Stojí tu spousta místních,kteří si zde chodí pro pivo do PETek.Necháme si natočit do půllitrů světlé nefiltrované(18UAH),bereme si nápojový a jídelní lístek v jednom,abychom si ho v klidu pročetli.Mají tu jednoduché pochutiny k pivu.Vybíráme mysliveckou klobásu s pečenými bramborami s česnekem(32UAH).K tomu další pivo,tentokrát tmavé.Po tmavém následuje opět světlé a k tomu zkoušíme sušené okouny(7UAH),kteří visí na šňůře nad výčepem.

Luck,pivní bar Zeman

Luck,pivní bar Zeman

Jí se vlastně jen ta troška masa na páteři. Je to spíše zábava k pivu než pochutina 🙂 S dalším pivkem se přesunujem na venkovní zahrádku,kde se může kouřit.Kuřáci nejsme,ale protože jsem dovezl z lednové návštěvy Thajska vzorky doutníčků,tak je nyní vhodná příležitost je vyzkoušet.Člověk může občas zhřešit.Krásný počasí,dobrý pivko = těžká pohodička!

Luck,pivovar Zeman

Luck,pivovar Zeman

Chytli jsme slinu a z pivního baru zamíříme k pár metrů vzdálené restauraci Zeman,která je trochu skrytá vlevo od brány pivovaru.Už na první pohled je jasné,že tady to bude poněkud dražší záležitost.Sedáme si na zahrádce do boxu a u stylově oblečené servírky(kroj alá bavorsko) objednáváme pšeničné nefiltrované pivo(22UAH) a dostáváme jídelní lístek.Vybíráme si velké 400g studené prkýnko s několika druhy sýrů,masa,šunky a zeleniny(122UAH) a soljanku s hovězím masem(49UAH).Jídlo je bez chybičky a pivko výborné.Ještě jedno nefiltrované a protože už je pár minut po zavíračce,servírka přináší účet.Necháváme 350UAH.Byli jsme opravdu spokojeni.

Luck,restaurace Zeman

Luck,restaurace Zeman

Luck,restaurace Zeman

Luck,restaurace Zeman

Pěšky zamíříme na hostel.Dáváme sprchu a jdem chrnět.Ráno se od majitelky dovídáme,že s námi v noci několikrát musela třepat,že si spolunocležníci stěžovali,že chrápeme.No…,neměli pro pivní kulturu pochopení  😆

Nestihli jsme Central park s dětskou úzkokolejnou železnicí,která jezdí o víkendech (11-16:30h),Dům chimér,Military muzeum,Volyňské muzeum.Luck je zajímavé město a je tu spousta věcí k vidění.


27.5.neděle

Bus

Luck                                   10:55

Klevan              12:20       17:00

Rovno              18:00

V půl deváté odcházíme z hostelu.Jdeme pěšky až na avtovokzal,aby jsme si prohlédli i modernější část města.V ulici Lesji Ukrajinky stojí Švejkova restaurace i s jeho sochou,ale působí až moc komerčně turisticky.Před divadlem fotíme sochu Lesji Ukrajinky,ukrajinské spisovatelky z přelomu 19 a 20.století.

Luck,Švejkova restaurace

Luck,Švejkova restaurace

Luck,Lesja Ukrajinka

Luck,Lesja Ukrajinka

U ortodoxní katedrály je spousta lidí.Na Ukrajině se tuto neděli a pondělí slaví Svatodušní svátky.Po necelých 4km jsme na avtovokzalu.V těsné blízkosti stojí veliká tržnice,která je ovšem přes svátky zavřená.V kase kupujeme jízdenky(38UAH) na autobus do Klevanu.Tentokrát jedeme v obstarožním Isuzu.Pocitově je svezení v něm lepší než v mercedesu.Okýnka jdou otevřít a i místa na nohy je víc.

Klevan

Klevan

Za hodinu vystupujem na hlavní ulici v Klevanu nedaleko modrého pravoslavného kostela Narození Krista.I zde probíhá mše.My jdem po cestě dál,ke Klevanskému zámku.

Klevan,zámek

Klevan,zámek

Původně hrad,postavený v 15.století polským knížetem Czartoryjskim,měl chránit brod přes řeku Stubla.V 17.století poškozen nájezdy Tatarů.Poté měl několik dalších majitelů:jezuité,car Alexandr II.,řeckokatolická církev.Ve 20.století zde bylo nápravné zařízení.V roce 1992 vyhořel.Od té doby chátrá…

Klevan,zámek

Klevan,zámek

Vyasfaltované nádvoří zarůstá trávou a keři.Je plné skla z rozbitých lahví.Asi to bude záliba místní omladiny:vypít a rozbít.Dnes už je ze zámku pouze ruina bez střechy s propadajícími stropy.Nicméně kouzlo stále má 🙂 Na trávě u jednoho ze sklepů na nádvoří si děláme obědovou siestu.A sledujeme,že sem stále chodí návštěvníci.Nejsme jediní.Jsou tu i celé rodinky s dětmi.

Klevan,vokzal

Klevan,vokzal

Přesunujem se na zastávku busu a za 3UAH se svezeme k vokzalu.Klevan je hodně roztahaný město.Od zámku k vokzalu je to skoro 5km.Uděláme pár fotek a pěšky jdem k Tunelu lásky (Тунел кохання).Údajně nejromantičtější místo na Ukrajině.Nachází se na železniční vlečce Klevan – Orzhiv.

Klevan,Tunel lásky

Klevan,Tunel lásky

Klevan,Tunel lásky

Klevan,Tunel lásky

Ve všední dny tu nepravidelně jezdí motorová lokomotiva s vagóny dřeva.O víkendech a svátcích je tu plno zamilovaných.Když se prý zamilované páry projdou celým Tunelem lásky,tak se jim splní co si přejí 🙂 Okolo jsou stánky se suvenýry a také bufet s rozestavěnou zahrádkou.Kousek se tunelem projdem,nafotíme pár fotek.Zajímavé,ale zase tak moc atraktivní nám to nepřijde… Obzvlášť,když na nás začnou útočit komáři.A je jich tu fakt požehnaně 👿 Kolem se v lese nachází spousta bažin a tůní.V bufetu dáváme vyhlazené pivko a coca-colu.Chvíli posedíme,ale krom zástupů ukrajinců se tu nic zajímavého neděje.Vracíme se do centra Klevanu.

Přijdem na jakési náměstíčko(spíše širší silnici),kde čekáme na první bus do Rovna.Podle jedné z místních bábušek jezdí bus často.JŘ samozřejmě na zastávce žádný není.Jinak tu zdechl pes… Jedinou atrakcí je pojízdný bar upravený ze starého Barkasu.

Klevan,pojízdný bar

Klevan,pojízdný bar

Po půlhodině čekání bus přijíždí.Za hodinku vystupujeme u vokzalu v Rovnu.Jdem si hned koupit jízdenky na noční vlak do Kyjeva.Jenže máme smůlu.Jsou svátky a vlak je vyprodán.Tak kupujeme na zítřek s odjezdem 13:22.Škoda.Takhle nám zbyde na Kyjev jen jeden den.Nicméně i to špatné je na něco dobré.Seženem ubytko a večer vyrazíme do zdejšího minipivovaru Kant.V nádražním bufetu chytám mizernou wi-fi a zabukuju pokoj v hotelu Forsage(440UAH).K hotelu je to cca 1,3km.Je ale “šikovně” schován za benzinkou a najdem ho až s pomocí jednoho ochotného domorodce.

Trošku problém při placení kartou.Recepční to,zdá se,dělala poprvé  😯 Ale podařilo se a bydlíme.Pokoj luxusní,se vším příslušenstvím,včetně tří ručníků pro každého,převázaných mašlí v barvě pokoje.Zpětně musíme říct,že tohle bylo nejlepší ubytko na Ukrajině.Paráda! Dáváme sprchu a pak hned do města.

Rovno,restaurace a minipivovar Kant

Rovno,restaurace a minipivovar Kant

Rovno,restaurace a minipivovar Kant

Rovno,restaurace a minipivovar Kant

Restaurace a minipivovar Kant stojí na rohu ulic Kopernyka a Soborna.Pro obyčejné ukrajince je to nóbl podnik.Ceny jsou tu víceméně jako u nás.Vyzkoušíme několik ALE speciálů.Tedy spíš Petr,já tyhle svrchně kvašené vícestupňové speciály moc nemusím… Mám radši spodně kvašenou klasiku.Bohužel zrovna tohle pivo nemají na čepu.Navíc můj žaludek je dnes nějak z formy.Takže se spokojím s jedním Single Hop IPA 100 a ostatní otestuje Petr.Všechna piva stojí 36UAH za 0,5l.Postupně vyzkouší americké pšeničné,India Pale Ale a stejně jako já,Single Hop IPA 100.Piva tu dělají výborná,ale spíše na vyzkoušení a ochutnání.Není to tu na takové to klasické chození na pár piv.Kromě nás je v podniku jen pár lidí.Tipl bych,že je obsazeno tak 5% celkové kapacity 🙂

Rovno,restaurace a minipivovar Kant

Rovno,restaurace a minipivovar Kant

Na jídlo zkoušíme borč a rovenskou masovou polívku.Oboje za stejnou cenu 50UAH.Porce jsou to pořádné! Servírované v kameninových miskách s vespod zapáleným ohřevem.Chutnají výborně.Během večeře využívám wi-fi a bukuju ubytko na další noc v Kyjevě.A pro jistotu také kupuji přes mobilní aplikaci Railway tickets lehátka(102UAH/os.) na úterní noční vlak Kyjev – Kamenec Podolský.Co kdyby byl zase vyprodán… Po zaplacení ještě Petr prohodí pár slov s výčepním a věnuje mu několik pivních tácků,které sebou vozí pro strýčka příhodu.Nočním městem se pěšky vracíme na hotel.


28.5.pondělí

Vlak

Rovno                             13:22

Kyjev              19:57

Ráno odcházíme před devátou z hotelu.Je sice svátek,ale obchody s potravinami jsou otevřené.U vokzalu kupujeme v magazinu žitný chleba 500g(10UAH),čokoládové sušenky Roshen(18UAH) a vodku Nemiroff s medem a feferonkami 0,5l(93UAH).Za rohem u okýnka kavárny prodávají café to go,tak bereme střední „americano“ s mlékem(15UAH).Přejdeme po mostě řeku Usťju,v parku si sedáme u řeky a kozumujeme kafíčko se sušenkami.Pozorujeme kachní rodinku.

Rovno,bulvár Nezávislosti,fontána a my :-)

Rovno,bulvár Nezávislosti,fontána a my 🙂

Rovno,pomník Tarase Ševčenka

Rovno,pomník Tarase Ševčenka

Pomalu procházíme po širokém prospektu Míru až na bulvár Nezávislosti s fontánami a kinem.Kolem Voznesenského chrámu zamíříme do parku s jezerem.Mají tady galerii kovových soch pod otevřeným nebem.

Rovno,park s kovovými sochami

Rovno,park s kovovými sochami

Rovno,jezero v parku

Rovno,jezero v parku

Rovno,krokodýl v Hidroparku

Rovno,krokodýl v Hidroparku

Odtud zamíříme přes lávku do Hidroparku,kde si na břehu jezera fotíme krokodýla 🙂 Potom se vracíme zpátky na vokzal.Blíží se doba oběda.Jdem do nádražní hospůdky Dorozhnoe.Je to taková místní jídelna za místní ceny.Beru si kuřecí stehno a k tomu pečené brambory ve slupce s česnekem a koprem.Brambory jsou čerstvě vytažené z trouby.Zrovna je prodavačka donesla z kuchyně.Je to mňamka.Petr si říká také o pečené brambory a k tomu vepřová játra s cibulkou.Cena byla,tuším,kolem 80UAH za jedno jídlo.

Ve 13:20 přijíždí k prvnímu perónu vlak do Kyjeva.Máme místenky do vagónu č.13.Vozy nejsou očíslované,takže letíme směrem dozadu,aby jsme zjistili,že poslední vůz je jako č.1 a letíme podél vlaku zase dopředu… V naší třináctce je to poslední deváté kupé.

Sedí tu pouze jedna slečna/mladá paní.A sotva se začneme bavit česky,tak se hned česko-ukrajinsky ptá,jestli jsme češi.Má radost,když odpovíme ano.Dáváme se do řeči.Ukrajinka se jmenuje Anna a jede od rodičů z Kovelu do Kyjeva,kde zatím bydlí.Učí se česky(na stolku má učebnici a ukrajinsko-český slovník),protože její manžel,který pochází z Běloruska pracuje v Chomutově a ona se chce odstěhovat za ním.Najít si práci a zůstat v Česku natrvalo.Česky mluví docela obstojně,jen jí ještě chybí větší slovní zásoba a bojuje se skloňováním.Sama říká,že nejvíc problémů ji dělá písmenko ř.Během šestihodinové cesty proberem poměry na Ukrajině i v Česku.Je dost otevřená a dovídáme se spousty zajímavých věcí jak o životě na Ukrajině,tak o jejím pohledu na život u nás(několikrát už v Česku byla za manželem).Cesta vlakem uběhne docela rychle a ve 20h vystupujeme v Kyjevě.

Kyjev,Polzunova třída

Kyjev,Polzunova třída

Jdem rovnou do hostelu Best4Rest.Je asi kilometr od vokzalu.2L pokoj za 440UAH.Na fotkách a podle popisu vypadal hostel líp než ve skutečnosti.Je to hostel v suterénu paneláku s nepřehledně rozmístěným uspořádáním.Ale spíme tu jen jednu noc,takže to dáme.Ubytujem se a jdeme na véču do jídelny Puzata Hata naproti vokzalu.

Kyjev,jídelna Puzata Hata

Kyjev,jídelna Puzata Hata

Otevřeno mají do 23h.Za boršč,šašlik,brambory a zeleninový salát 103UAH.Není to žádný kulinářský hit,ale člověk se celkem dobře nají.A není tu wi-fi.Nejspíše proto,aby tu lidi neblokovali dlouhým vysedáváním místa.Najíst a odejít.Ale co je fajnová vychytávka,že u vstupu jsou umyvadla s tekoucí vodou,mýdlem a sušáky.Po jídle se jdem krátce projít po blízkém okolí.Zastavujem v supermarketu nakoupit pár věcí.Ještě zjišťujeme,kde přesně a jak funguje úschovna zavazadel na vokzale.Pak už jdem rovnou na hostel,aby jsme brzy ráno mohli vyrazit na prohlídku města.


29.5.úterý

Ráno odcházíme z hostelu po půl osmé.V úschovně,která je na vokzalu v suterénu vedle wc,si u okýnka kupujeme za 30UAH žeton.Bágly dáváme do skříňky,navolíme kód,hážeme žeton a zavíráme dvířka.Skříňky jsou staré mechanické,takové co pamatují doby minulé…,socialistické.

Procházíme tunelem nad kolejemi,který spojuje severní a jižní budovy vokzalu.Přes sklo fotím železniční muzeum.Na jeho návštěvu ale dnes čas nezbyde.

Kyjev-Pass,železniční muzeum

Kyjev-Pass,železniční muzeum

Petr si před vokzalem kupuje nové sluneční brýle.Staré včera rozbil.Nové jsou fejky Ray Ban za 150UAH.Prý aby proti sluníčku dobře viděl na šikovné ukrajinské děvočky 😆

Kyjev-Pass,vokzal

Kyjev-Pass,vokzal

Máme do půlnoci spousty času,tak odmítáme taxikáře a vyrážíme po svých.Parkem kolem botanické zahrady,chrámu sv.Vladimíra a budovy Opery ke Zlaté bráně.Pár foteček a pak si kupujeme vychlazené nealkoholické mojito(50UAH za 4dcl) a relaxujem čtvrthodinku na lavičce.

Kyjev,Zlatá brána

Kyjev,Zlatá brána

Volodymyrskou ulicí dojdeme až ke katedrále sv.Sofie.Odtud je už je vidět chrám sv.Michala.Za chrámem je vyhlídkový vrch Vladimir s parkem.

Kyjev,chrám sv.Michala

Kyjev,chrám sv.Michala

Vedle parku stojí horní stanice pozemní lanovky,kterou se dá sjet dolů k Dněpru.Projdeme parkem kolem kostela sv.Alexandra až na náměstí Nezávislosti-Majdan.

Kyjev,Náměstí Nezávislosti-Majdan

Kyjev,Náměstí Nezávislosti-Majdan

Sluníčko do nás pere svými paprsky.Fotíme a za chvíli už se nám vnucují sokolníci,holubáři a hlavně otravní mimoni.Tohle nemusím… Odcházíme ke květinovým hodinám okolo kterých jsou fotografie obětí z Majdanu a okolí.Lidi sem ještě stále nosí květiny a zapalují svíčky.

Kyjev,Náměstí Nezávislosti-Majdan,květinové hodiny

Kyjev,Náměstí Nezávislosti-Majdan,květinové hodiny

Kupujeme si bagety se šašlikem(30UAH/kus) a litrovou vychlazenou Coca-colu(20UAH).Než dojdem ke stadiónu Dynama Kyjev,tak jsme po obědě.Po schodech stoupáme k Mariinskému parku a paláci.

Kyjev,Mariinskyj park

Kyjev,Mariinskyj park

Ale v parku je spousta vojáků a policistů.Okolí paláce je neprodyšně uzavřeno.Mariinský palác slouží jako státní rezidence. Konají se zde setkání a recepce zahraničních delegací na vysoké úrovni.A zrovna dnes tu politici něco „pečou“… Park tedy můžeme projít jen po okraji a pokračujeme k nejhlubší stanici metra na světě Arsenalna.Prohlídku ale necháváme na pozdější dobu,až pojedeme metrem.

Naši pozornost upoutá krytá zahrádka Porter Pubu,kde hezká servírka nese dva půllitry piva s pěknou pěnou.Což v těchto končinách není běžné.Tady musíme udělat zastávku! Postupně si objednáváme a ochutnáváme světlé nefiltrované,tmavé a světlé filtrované.Ceny 20-24UAH.Všechna piva chutnají výborně.Nejsou to břečky,které jsou vyráběné nadnárodními koncerny.Porter Pub má síť restaurací po celém Kyjevě.

Kyjev,památník Věčné slávy

Kyjev,památník Věčné slávy

V parku Věčné slávy fotíme obelisk památníku obětem druhé světové války,u kterého hoří věčný oheň.Z terasy je pěkný výhled na část Kyjeva ležícího za Dněprem.A na terase se potvrzuje,že v Kyjevě nejsou hezké jen památky… Dále bez komentáře 😎

Kyjev,Muzeum hladomoru

Kyjev,Muzeum hladomoru

Poté navštěvujeme další památník,spíše tedy muzeum.Je věnováno obětem hladomoru na Ukrajině v letech 1932-33.Horní část,kaple,má tvar svíce a pod ní je umístěna expozice.Vstup 18UAH.Pouští nám filmový dokument o této děsivé události(v ukrajinštině s anglickými titulky).Souběh okolností jako dlouhé sucho,násilná kolektivizace,”Zlatá blokáda” ze Západu spojená s konfiskací obilí a další zásahy Stalinovy moci připravili o život milióny lidí,kteří zemřeli hladem.Ukrajinci to dodnes vnímají jako genocidu.Po filmu si projdeme vnitřní expozici,kde jsou vystaveny věci z té doby.Naši návštěvu Petr zakončuje zápisem do pamětní knihy.Píše v azbuce a jde mu to dost dobře.

Kyjev,Muzeum hladomoru,zápis do návštěvní knihy

Kyjev,Muzeum hladomoru,zápis do návštěvní knihy

Kyjev,Kyjevskopečerská lávra,kostel sv.Trojice,vstup

Kyjev,Kyjevskopečerská lávra,kostel sv.Trojice,vstup

Další zastávkou je pravoslavný klášterní komplex Kyjevskopečerská lávra založený poustevníky Feodosijem a Antonijem Pečerskými roku 1051.Areál byl v roce 2007 zařazen mezi tzv.Sedm divů Ukrajiny a je také zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.Vstupné kupujeme jen základní za 30UAH.Foťáky schováváme,za jejich používání uvnitř komplexu se totiž musí platit extra.Nicméně to až tak nevadí.Člen ostrahy nám říká,že focení mobilem je povoleno.Lávra se dělí na Horní a Dolní.Horní část je brána jako muzeum a vstup je zpoplatněn.Dolní část stále funguje jako mužský klášter,vstup je volný a řídí se pravidly kláštera.V areálu Horní Lávry strávíme asi 45 minut.Není to moc,ale pro nás je to tak akorát 🙂

Kyjev,Kyjevskopečerská lávra,Uspenský chrám

Kyjev,Kyjevskopečerská lávra,Uspenský chrám

Kyjev,výhled z terasy Horní lávry na Dolní lávru a Dněpr

Kyjev,výhled z terasy Horní lávry na Dolní lávru a Dněpr

Sluníčko topí víc a víc…,ale statečně pokračujeme do obrovského parku rozkládajícího se kolem monumentální sochy Matka Vlast.Celý areál funguje jako Národní muzeum dějin Ukrajiny ve 2.světové válce.

Kyjev,Matka Vlast

Kyjev,Matka Vlast

Kyjev,vojenské muzeum

Kyjev,vojenské muzeum

Po pravé straně je expozice zahraničních válečných konfliktů.Venkovní část zdarma,za prohlídku uvnitř se platí(10UAH).Stejně tak je zpoplatněno focení v kokpiktech vrtulníků a letadel.O kus dál je další samostatná venkovní expozice vojenské techniky a zbraní 20.století(5UAH plus poplatek za případné focení).Mimochodem…,mají tu i hlídače,který dohlíží,aby nefotil nikdo bez zaplacení.Po levé ruce na vyvýšeném místě stojí obří číše,kde má plápolat věčný oheň,ale památník je v rekonstrukci,takže bez ohně.

Kyjev,Galerie hrdinům války

Kyjev,Galerie hrdinům války

Kolem památníku Galerie hrdinům války přicházíme k soše Matka Vlast.I s podstavcem měří 102m a je vyrobena z nerezavějící oceli.Odhalená byla na oslavu vítězství nad fašisty v roce 1981 rukou L.I.Brezněva.Pod sochou jsou tři patra věnované válečným konfliktům,včetně toho stále probíhajícího na východě Ukrajiny.Napravo od vchodu je kasa.Asi by stálo za to dát 300UAH za možnost podívat se na vyhlídkovou plošinu do výšky 91m umístěné ve štítě sochy,ale dnes to už nedáme… Tak aspoň obcházíme sochu dokola a fotíme z různých míst.Za jasného počasí jako dnes je lepší sem přijít kvůli focení ráno nebo dopoledne,protože socha hledí k východu.Tudíž odpoledne se sluncem za zády už Matku Vlast fotíme se svatozáří 🙂

Kyjev,výhled z terasy pod sochou Matka Vlast

Kyjev,výhled z terasy pod sochou Matka Vlast

Doba pokročila a my se vracíme ulicí Lavrska a Ivana Mazupy ke stanici metra Arsenalna.Ale ještě před tím si dáme brzkou večeři v Porter pubu,kde jsme byli po poledni na pivku.Krom nezbytného piva si k jídlu objednáváme vepřové maso s houbami a pečenými bramborami,porce za 88UAH.Takže cena velmi přijatelná.Jídlo servírují v litinových oválných miskách na dřevěném prkýnku.

Kyjev,Porter Pub

Kyjev,Porter Pub

Vypadá to skvěle a chutná to ještě líp.Při večeři se domlouváme,že památek už bylo až nad hlavu a chtělo by to relax.V nohách máme za dnešek 22km,takže si trochu toho lelkování zasloužíme.Na stanici Arsenalna kupujeme dva žetony(jeden za 5UAH) a jedeme po eskalátorech do hloubky 105m.Výzdoba stanice je velmi strohá.

Kyjev,stanice metra Arsenalna

Kyjev,stanice metra Arsenalna

Kyjev,stanice metra Arsenalna

Kyjev,stanice metra Arsenalna

Metrem přejedem na stanici Hidropark,která je na stejnojmenném ostrově uprostřed Dněpru.Od stanice metra až k mostu jsou tu samé restaurace,bufety,stánky se suvenýry.Po mostě přecházíme na Dolobecký ostrov,kde je dlouhá písčitá pláž.Ten písek je jemný jako u moře.Vpodvečer je tu stále dost lidí,kteří se koupou nebo jen leží na písku.

Kyjev,Hidropark,městská pláž "Benátky"

Kyjev,Hidropark,městská pláž „Benátky“

Kyjev,Porter Pub

Kyjev,Porter Pub

Pomalu si procházíme pláž,brouzdáme vodou a užíváme pohody.Po návratu na ostrov Hidropark se jdem projít ještě k muzeu miniatur,ale už zavírají.Mají jen do 19h.Takže končíme opět v Porter pubu pár metrů od metra.Pivko tu mají stejné jako v centru,jen je míň vychlazené.Asi je na ostrově větší horko… Dáváme každý tři kousky a pozorujem cvrkot okolo.V pubu si nelze nepovšimnout nápisu o zákazu kouření 😆 Po 21h se zvedáme a metrem přejíždíme na  vokzal Kyjev-Pass.Po nákupu v marketu zajdeme do mekáče na druhou véču.Zahřešíme,dáme si big menu a surfujeme na zdejší silné wi-fi.Zítra ten burger v Kamenci vyběháme 🙂

V půl dvanácté vyzvedáváme bágly z úschovny a jdem očekávat náš vlak 139K na perón.Při nástupu ukazuju konduktérovi naše jízdenky v mobilu.Ten jen zběžně mrkne na jména a čísla rezervací a posílá nás do vagónu.Až později přichází a opisuje si na papír z mobilu celá jména a čísla jízdenek.Čtečku QR kódů ještě nemá.Máme horní lehátka v plackartnom vagóně,tzv.velkoprostorovém.Na rozdíl od kupejnych vagónů tu jde otevřít větrací okýnko,což je moc fajn.Noční jízda dlouhá 462km,která trvala 9h proběhla bez jakýchkoliv problémů.

Vlak

Kyjev                                              23:59

Kamenec Podolský        8:57


30.5.středa

Bus

Kamenec Podolský                    15:50

Černovice                    18:10

Kamenec Podolský,vokzal

Kamenec Podolský,vokzal

V 9h vystupujeme Kamenci.Ve vestibulu se ptáme jednoho ajznboňáka,kde je avtovokzal.Je velice ochotný a nasměruje nás kudy máme jít.Je to ulicí podél kolejí asi 1,5km pořád rovně a za benzínkou Shell doprava.Nebo lze využít bus,který má zastávku před budovou vokzalu.My jdeme pěšky.Po 20 minutách jsme na místě.Kupujeme si v kase jízdenky(68UAH/os) na odpolední bus do Černovic.Bágly dáváme za 20UAH do úschovny.A nalehko vyrážíme do města.Cestou si kupujeme na tržnici koláče ke snídani.Kus za 5UAH.U nás podobné pod 15-20kč nejdou.

Kamenec Podolský je starobylé město a patří po právu mezi nejhezčí města Ukrajiny.Proslavené je především hradem,který je úchvatný! Jako z pohádky.Dostat se do historického centra je snadné.Stačí jít pořád rovně po hlavní ulici až k Novoplanivskému mostu přes řeku Smotryč.

Kamenec Podolský,Novoplanivský most

Kamenec Podolský,Novoplanivský most

Před mostem,po pravé straně je v parku malé jezírko,z něhož vytéká voda,která padá dolů do kaňonu řeky.Po už docela dost poškozených kamenných schodech scházíme až na dno kaňonu.Fotíme si vodopád a zjišťujeme,že vedle vodopádu je hezké místečko s ohništěm k přespání pod širákem.Zrovna tam jeden nocležník balí svoje věci.Přecházíme vratkou lávku a po druhé straně kaňonu podcházíme Novoplanivský most,který je s výškou 56m nejvyšší na Ukrajině.Podél řeky jdem asi půl kilometru a potom šotolinovou cestou stoupáme nahoru k Hrnčířské věži.Odtud je to na náměstí Polský rynek jen pár desítek metrů.Zde stojí radnice a před ní socha turisty-cestovatele.

Kamenec Podolský,radnice

Kamenec Podolský,radnice

Jdem dál a za kruhovým objezdem se už otvírá úchvatné panorama na Nový hrad,který byl vybudován na základech Staré pevnosti v 17.století.Kvůli tomuto pohledu se jezdí do Kamence!

Kamenec Podolský,hrad

Kamenec Podolský,hrad

Na vyvýšeném místě nad mostem děláme fotečky a pak přecházíme most a jdem k hradní bráně.Kupujeme lupeny(40UAH/os) a vcházíme na velké nádvoří.Postupně si projdeme hradby,cimbuří,věže,hladomornu.

Kamenec Podolský,hrad

Kamenec Podolský,hrad

Z věží hradu jsou pěkné výhledy na město a okolí.Na nádvoří omrknem stánky se suvenýry a lze tu koupit i něco k snědku.Ve stylové krčmě tu vaří boršč ve velkém kotli pod širým nebem.

Kamenec Podolský,nádvoří hradu,krčma

Kamenec Podolský,nádvoří hradu,krčma

Vracíme se zpátky do centra.Za mostem vpravo se dá sejít po kamenných schodech do kaňonu a projít si tak jeden z turistických okruhů.My pokračujem do Starého města a zamíříme ke katedrále sv.Petra a Pavla.Zajímavostí je,že k ní přiléhá minaret,který zde zůstal z doby turecké nadvlády(1672-1699) a kostel v té době sloužil jako mešita.Nyní je na jeho vrcholu soška Panny Marie Vítězné.V zahradě za katedrálou je socha papeže Jana Pavla II.

Naproti restaurace Frant objevujeme malý pivní bar.Za pultem na zdi mají spoustu otočných ventilů a u nich cedulky s názvy piv a cenou.Už se těšíme na super ochutnávku.Objednáváme místní nefiltrované pivo a jdem si sednout ke stolu.Já sedám čelem k pultu a proto mě za chvilku zalije hrůzou pot po celém těle… Pivo zde načepují do plastové 0,5l PETky  a z ní přelijí pivo do skleněného půllitru.Samozřejmě úplně bez pěny.Přemýšlím,jestli spím nebo bdím a je to opravdu skutečnost.Říkám to Petrovi a ten si myslí,ze si dělám prdel.Nedělám!

Kamenec Podolský,pivní bar

Kamenec Podolský,pivní bar

PETky jsme u ventilů viděli,ale naivně jsme si mysleli,že slouží k zachytávání odkapávájícího piva a k prodeji přes ulici.No to mě poser… ,to je tedy pivní kultura.Pověsit výčepního za uši do průvanu! No nic,dopijem a pakujem se pryč.Tohle až budem vykládat doma u piva,tak nám nikdo neuvěří 🙂

Kamenec Podolský,vodopád

Kamenec Podolský,vodopád

Přes Novoplanivský most se vracíme do nové části města.Z mostu je parádní výhled na vodopád.Kolem katedrály Alexandra Něvského míříme k poště.Petr si tady vystojí půlhodinovou frontu kvůli známkám na pohledy.A pak už směřujem naše kroky na avtovokzal.Zapadnem do zdejší jídelny a dáváme kvas a soljanku s chlebem.Jsme už docela vyhládlí.V půl čtvrté vyzvedáváme naše bágly z úschovny a jdem se “nalodit” do autobusu.V 15:50 odjíždíme směr Černovice.Bus je klasický velký zájezďák,takže cesta je pohodlná.Kolem půl šesté přijíždíme na centralnyj avtovokzal.

Jako první si kupujeme jízdenky(203UAH/os) na zítřejší ranní bus do rumunské Sučavy.Odjíždí v 7:10,takže bude vhodné najít nocleh někde poblíž.Naproti avtovokzalu je knihovna s volnou wi-fi,ale moc možností blízkého ubytka tady není… Zkoušíme luxusní hotel Premium.Pokoj za 600UAH,ale mají plno.Takže jdem až do hotelu Turist,který je u velkého kruháče na bulváru Nezávislosti.Hotel,ze kterého doba minulá-socialistická,dýchá ze všech stran.

Černovice,hotel Turist

Černovice,hotel Turist

Ale 2L pokoj za 440UAH mají volný,takže zůstáváme tady.Recepční nás ještě upozorňuje,že teplá voda teče pouze večer od 20 do 23h a ráno od 7 do 9h.Tomu se už jen zasmějeme.Zařízení pokoje drží na dobré slovo a postele mají rozvrzané pérové matrace.Ale je tu funkční lednička a ta se v horku,jaké momentálně panuje,vždycky hodí.Necháváme si tu věci a jdem si nakoupit suvenýry domů a taky něco zakousnout.V marketu kupujeme už vyzkoušenou vodku Nemiroff s medem a feferonkami,bonbóny a čokolády Roshen.Na jídlo si skočíme do nedaleké pizzerie.Hledat nějakou echt stylovou restauraci se nám už nechce.A jít na prohlídku města už tuplem ne.Za těch osm dní už jsme viděli dost 🙂 Ráno budem brzo vstávát,tak jdem do hajan.


31.5.čtvrtek

Bus

Černovice                         7:10

Sučava            10:55

Vlak

Sučava                             13:03     D1831

Kluž                20:19

Vstáváme před šestou a v 6:15 už jdem kolem parku na avtovokzal.Do odjezdu busu máme půlhodiny čas,který využíváme ke snídani ve zdejším bufetu.Mají tu už od rána i teplá jídla.Bufet je propojen s kuchyní okýnkem.Stravují se tu také šoféři autobusů.Petr si dává něco co vypadá jako karbanátek,já dávám přednost pečivu.

Šofér před odjezdem vypíše podle dokladů seznam všech cestujících do Rumunska.V 7:10 vyjíždíme do 80km vzdálené Sučavy.Doba jízdy je podle JŘ téměř 4h,ale je do ní započítáno i čekání na hranici.V reálu nám to trvá “jen” 3h.

Po zastavení na hraničním přechodu Porubne – Siret vybere šofér pasy a jde sám ke kukani celníků.Po půlhodině se vrací se starším šedivým celníkem,který vypadá hodně dobrosrdečně,a spolu prochází bus.Rumunský celník naoko kontroluje,ale protože si vůbec nevšímá početných krabic rozmístěných halabala pod sedačkami,je jasný,že tady je vše domluvené a uplacené.Celníka ani nezajímají naše bágly.Během dvou minut je po kontrole,rozdají se pasy a jedem dál.Tedy jen kousek.Cca 500m od celnice šofér zastavuje a krabice zpod sedaček se stěhují do jiných rukou a do jiného auta.

V Sučavě vystupujeme na autobusáku v centru města.Dáváme v bufetu první rumunský pivo,docela hnusný… Značku už si nepamatuju.Pak pěšky vyrážíme na hlavní vlakový nádraží Suceava-Burdujeni.Je to asi 3,5km daleko,ale máme spoustu času.

Suceava Burdujeni,hlavní nádraží

Suceava Burdujeni,hlavní nádraží

Suceava-Burdujeni,pivo Timisoreana

Suceava-Burdujeni,pivo Timisoreana

Na nádraží zabíráme lavičku a ze svých zásob poobědváme.V bufetu kupujeme pivo Timisoreana.Vychlazené je docela dobře pitelné.Určitě lepší než polské patoky.Do vlaku si pak kupujeme ještě jedno velké 2,5l.Ve 13:03 vyjíždíme ze Sučavy načas.Vlak je dost zaplněný,ale vybrali jsme si místa,kde nebyla označená rezervace a nikdo s expresní místenkou později nedošel.Vlak je povinně místenkový,ale z předcházejících cest v Rumunsku víme,že na to zdejší konduktéři moc nehledí.U cizinců tomu tak zatím je 🙂

Cesta do Kluže byla dlouhá,rychlost vlaku taky nic moc,ale vagón byl rozumně klimatizovaný,takže se to dalo vydržet.Ve 20:19 vystupujem.Další vlak do Maďarska jede až zítra ve 2:26,takže máme šest hodin času.

Kluž,vlakové nádraží

Kluž,vlakové nádraží

V Carrefouru,který stojí hned vedle nádraží,nakupujeme jídlo a pití,včetně dvou lahvinek červeného,rumunského a moldavského.To rumunské je o něco lepší.Přesunujeme se za obchod na betonový plácek,stranou od městského ruchu a cestujících.Pojíme,popijeme a lelkujeme.Před příjezdem našeho vlaku zajdem ještě do non-stop marketu před nádražím pro minerálku a hruškovou pálenku na cestu.


1.6.pátek

Vlak

Kluž                                                 2:26 D406

Püspökladány                6:26       7:14 D6109

Budapešť-Nyugati         9:32       9:41 EC278

Brno                               13:36

Z Kluže odjíždíme načas a cestu do Püspökladány proklimbáme.Na hranicích se jen zběžně kontrolují pasy.Vlak jede až do Budapešti na Keleti,ale vlaky do ČR jezdí od nového JŘ z Nyugati.Raději proto přestoupíme v Püspökladány než se potom přesunovat z Keleti na Nyugati pěšky nebo MHD.IC 609 si necháváme ujet,je povinně místenkový.Maďarští konduktéři,na rozdíl od rumunských,rezervaci vyžadují.Kdo nemá,musí zaplatit ve vlaku nebo vystoupit na další stanici.To už máme taky vyzkoušené z let minulých 🙂

Jedeme až v 7:14.Pauzu mezi vlaky využíváme k občerstvení v bufetovém stánku před nádražím.Vlak jede načas a je dost zaplněný školními výlety.Na Nyugati přijíždíme včas a na sousedním perónu už stojí Metropolitan do Brna.V klidu přestupujeme a zabíráme si celé kupé.Cestujících je málo.Na maďarském území nabíráme zpoždění 30minut.Ale to už nám zase tolik nevadí.V Brně zakončujeme naši ukrajinskou výpravu obědem Na Tahu,řízkem a pivem.


Závěrem:

Cesta po Ukrajině se vydařila.Počasí nám taky přálo.Ani jeden den nesprchlo.Byl hic,ale aspoň byla žízeň  na pivko,kterého jsme vypili dost a dost 🙂 Sice to byla taková ta městská turistika,ale člověk nemusí „lítat“ jen po horách… Ukrajina má pořád velký potenciál v oblasti turismu a má rozhodně co nabidnout.Úroveň služeb samozřejmě není ještě na západní úrovni,ale zase se tu tolik nekvaltuje a ceny jsou více než přijatelné.Takže se zase někdy vrátíme.


Informace:

Kurz hřivny(UAH) ve směnárnách,kde jsme měnili:

Lvov(vokzal)             1EURO – 29,90UAH

Rovno(centrum)      1EURO – 30,90UAH


Účastníci:Petr,Vlasta

Fotogalerie

Rubriky: Navštívené země, Ukrajina | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

PO HŘEBENI POVAŽSKÉHO INOVCA 2018

 

            PO HŘEBENI POVAŽSKÉHO INOVCA 2018

 

Trasa:

Nitrianska Blatnica – Marhát – sedlo Kostolný vrch – Bezovec – sedlo pod Skalinami – Panská Javorina – útulňa Izba – Rafajova kóta – Inovec – Mníchova Lehota.


20.6.středa

Nitrianska Blatnica – Jurko,rozcestí – Rotunda sv.Juraja: MAPY.CZ

Do lázeňského města Piešťany přijíždím vlakem.Je doba oběda,tak zajdu do 350m vzdálené Blue’s restaurace.Nikdy jsem tu předtím nebyl,ale lokál je téměř plný,takže tu snad dobře vaří… Meníčko za 4,30€ plus kofola za 0,80€.Jídlu se nedalo nic vytknout,akorát při placení je tu zřejmě zvykem,že host chodí za vrchním k baru ke kase a ne obráceně 🙂

Ve 14:00 odjíždím busem do 16km vzdálené Nitrianské Blatnice.Odtud už po svých šlapu nejprve zelené a následně žluté značce k rotundě sv.Juraja,která je národní kulturní památkou.Pochází z 9.století a je nejstarší svého druhu na Slovensku.

rotunda sv.Juraja

rotunda sv.Juraja

Postupně byla ke staré rotundě přistavěná věž a poustevna.Je to známé poutní místo a každoročně se tu konají na svátek Juraja poutě.Nedaleko se nachází vydatný pramen.Celé okolí je upravené.Na kapli jsou umístěny kamery.Takže i proto je tu pořádek 🙂 U dřevěné brány je zastřešený stůl a ohniště.A na louce pod stromy spousta místa k přenocování.Ustelu si pod širákem.


21.6.čtvrtek

Rotunda sv.Juraja – Marhát – sedlo Kostolný vrch – Bezovec – sedlo pod Skalinami –  Panská Javorina – útulňa Izba: MAPY.CZ

rozhledna Marhát

rozhledna Marhát

Ráno vyrážím v osm hodin.Není kam spěchat.Noci jsou nejkratší a dny nejdelší v roce.U pramene doberu vodu a už stoupám do sedla Marhát.Sedlo protíná naučný chodník Považský Inovec.Odtud je to pěšinou po skalnatém hřebenu na rozhlednu asi 400m.Na malém plácku pod rozhlednou jsou dva přístřešky s ohništěm.I zde se občas nocuje,ale není zde voda.Rozhledna byla postavena v roce 2008 a je vysoká 17m.Ale ještě před ní tu od roku 1947 stojí velký  železný kříž s nápisem Bože ochraňuj turistov.Z rozhledny je pěkný výhled po okolí.Tedy pěkný…,pohled na chladicí věže jaderné elektrárny u Jaslovských Bohunic už tak poutavý není 🙂

 

Z Marhátu se vracím do sedla a pokračuji po červené kolem usedlosti Jelenie jamy.Zdejší fotovoltaické panely zde působí jako pěst na oko… No nic,nebudu si kazit krásný den a jdu bez zastavení až do sedla Kostolny vrch.Tady probíhá těžba dřeva.Delší přestávku na jídlo si udělám až kousek před rozcestníkem Horáreň pod Kostolným vrchom.Je zde zbudováno pietní místo jako vzpomínka na osoby,které přišly o život při práci v lese.Vedle infotabule a dvou křížků tu stojí také malý altánový přístřešek.Po jeho vnitřním obvodě je lavice,ale na stůl se nějak pozapomnělo…

nad osadou Dominova Kopanica

nad osadou Dominova Kopanica

Od rozcestníku Horáreň odbočuji po červené,která až na výjimky vede otevřenými loukami.Stín poskytují jen ojediněle rostoucí stromy.Sluníčko pěkně hicuje ☀️ Než dojdu na silnici mezi Starou a Novou Lehotou,tak se topím ve vlastním potu 😓 Je tu zastávka busu,kde stojí osamocený turista s batůžkem.První,kterého dnes potkávám.Já jdu po asfaltce nahoru do Skiareálu Bezovec.Míjím penzión Bezovec(podle nápisu na bráně otevřený) a u zrušené hospody se rozmýšlím kudy to vzít… Jestli kolem chaty Šport a pak do kopce přes vrchol skiareálu nebo pohodlnější cestou přes rekreační středisko kolem hotelu Inovec.Vyhrává ta obtížnější varianta.Seshora budou lepší výhledy.Chata Šport je zavřená.Asi otvírají mimo prázdniny jen o víkendech.

Chata Šport,rozcestí

Chata Šport,rozcestí

ski areál Bezovec

ski areál Bezovec

Nahoru je to docela krpál,ale výhledy pěkné.Je vidět zřícenina hradu Tematín.Sestupuji dolů a hned jdu zase nahoru na vrch Bezovec(742m).Dříve přes  vrchol vedla značená cesta,ale nyní je červená značka vedená po cestě dole vlevo pod vrcholem.Nahoře je možné se zapsat do vrcholové knihy.

Bezovec(743m)

Bezovec(743m)

Abych se nemusel vracet stejnou cestou dolů a pak na červenou,tak to vezmu téměř neznatelným chodníčkem dolů.Na značku se napojím asi po 250m,ale není to moc dobrá cestička.Ztrácí se v porotu kopřiv a podobných rostlin.Zakopávám o spoustu šutrů a obcházím padlé stromy.Tuhle zkratku moc nedoporučuju.

Sedlo pod Skalinami

Sedlo pod Skalinami

Bez zastavení jdu přes sedlo pod Skalinami až k rozcestníku Zľavy.Asi 150m odtud je pramen pod Prieľačinou.Dobírám vodu.Cestou na vrch Prieľačina potkávám jediného cyklistu během dnešního dne.V sedle pod Panskou Javorinou odbočuji na modrou značku.Až na Panskou Javorinu(943m) cesta stále stoupá.V 17h jsem u rozhledny.Není tu ani noha.

Panská Javorina(943m)

Panská Javorina(943m)

Dřevěná,16m vysoká rozhledna byla postavena v roce 2010.Nahoru vedou docela prudké schody,spíše je to žebřík 🙂 Vytahuji dalekohled a užívám si parádních výhledů.Hlavně Topľčianský hrad je nádherný.Vedle rozhledny je zbudován nový turistický přístřešek.Uvnitř jsou lavice a stoly.Dle nápisu na cedulce má sloužit k ochraně před špatným počasím,avšak nikoliv k přenocování.Voda v okolí není.

přístřešek na Panské Javorině

přístřešek na Panské Javorině

Po modré se vracím do sedla a odtud jdu po červené,která vede souběžně s modrou,k rozcestníku Pod Ostrým vrchom.Pokračuji ještě kousek nahoru na Tri Boky a pak prudkým sešupem dolů k Útulni Izba.Na dnešní noc rosničkáři předpovídají prudké bouřky a nebude radno spát venku pod širákem.

útulňa Izba

útulňa Izba

Kolem útulně je rušno.Už jsou tu traja mladí chalani.Chystají dřevo na oheň.Přijeli z Trnavy jak se později dovídám.Auto mají zaparkované v Kálnici.Mají v plánu tu pobýt dvě,tři noci.Nejsou tu poprvé,takže mě ochotně ukazují kde co je a nasměrují k pramenu vody.Ten je asi 100m od útulně.Jdu k němu spláchnout celodenní pot.Chalani už tu chladí pivo a kořalku.Pramen občas stávkuje.Chvíli teče velmi vydatně a po chvíli jen slabounce až téměř vůbec.Jakoby kolísal tlak vody…

útulňa Izba

útulňa Izba

Samotná Izba je pevná stavba s dobrou střechou.Uvnitř je vybavená kamny,stolem,lavicemi i kuchyňským nádobím všeho druhu.Nahoru pod střechu se leze po žebříku a jsou tu dvě „cimry“ s matracemi.Venku jsou kolem ohniště lavice a stůl.Nejlepší útulňa jakou jsem kdy na svých vandrech navštívil.

útulňa Izba,ohniště

útulňa Izba,ohniště

U večeře při ohni kecáme o životě,ale hlavně o fotbale,když už probíhá to mistrovství světa v Rusku.Dnes to Chorvatsko nandalo Argentině.V půl desáté začne hřmít a prudký vítr je předzvěstí silné bouřky.Vše z venku schováváme dovnitř.Bouřka doprovázená prudkým lijákem trvá asi do půlnoci.Jsme rádi,že nejsme venku.Já jdu nahoru chrnět.Ráno chci brzy vyrazit.Chalani ještě popíjejí a budou spát dole.


22.6.pátek

Útulňa Izba – Slovanský kříž – Nad studnicami – Považský Inovec – sedlo Jarabský vrch – Nad Krásnou dolinou – Mnichova Lehota: MAPY.CZ

Vstanu už před sedmou.Pobalím věci a s báglem se stěhuju ven k ohništi.Chalani ještě hnípou 🙂 Uvařím snídani a po jídle vyrážím po červené směr Mníchova Lehota.Počasí je po včerejší bouřce zakaboněné… Výhledy nebudou bůhvíjaké.Vše je v mlžném oparu.A oproti včerejšku se citelně ochladilo.Zatímco včera jsem se potil i v tričku,tak dnes mám mikinu s větrovkou a je mi tak akorát.

Slovanský kříž pod Ostrým vrchom

Slovanský kříž pod Ostrým vrchom

První zastávku dělám už po 500m od rozcestníku Tri Boky na vyhlídce Pod Ostrým vrchom.Je tu velký Slovanský kříž.Ale výhledy kvůli počasí nejsou valné.Pokračuji dál k rozcestníku Nad studnicami,kde se rozmýšlím zda zajít k Bohušove studánce.Ale vody mám dost a časový itinerář dost napnutý… Pospíchám dál na Rafajovu kótu a odtud na vrchol Palúch(1004m).

Palúch(1004m)

Palúch(1004m)

Z Palúchu je to na nejvyšší vrchol Inovec(1042m) už jen kousek.V prosinci 2015 zde byla otevřená 21m vysoká rozhledna Helena.Montovaná stavba z pozinkované oceli slouží nejen turistům,ale hlavně k meteorologickým a telekomunikačním účelům.Vyhlídková plošina pro návštěvníky je ve výšce 16m.Kromě rozhledny jsou na Inovci ještě další dvě věže(vysílače),ale ty nejsou veřejnosti přístupné.Pod rozhlednou je turistický přístřešek,kříž a ohniště.

Považský Inovec(1042m),rozhledna Helena

Považský Inovec(1042m),rozhledna Helena

Považský Inovec(1042m)

Považský Inovec(1042m)

Z nejvyššího bodu Považského Inovce jdu k rozcestní Sviniarky.Je tu možné odbočit k vyhlídce dr.Bunbalu a také studánce.Já šlapu po červené dolů k Inovecké chatě.Když procházím kolem sjezdovky,tak potkávám dva montéry,kteří jdou kontrolovat po bouřce stav el.vedení.U chaty dělám pár fotek a rozmýšlím zda udělat přestávku na oběd nebo jít dál.Nakonec oběd vzdávám… Raději pojedu z Mníchovy Lehoty dřívějším busem než riskovat,že ten pozdější nepojede načas a mě by tím pádem ujel v Trenčíně vlak.

Inovecká chata

Inovecká chata

Ze sedla Jarabský vrch odbočuji z červené na zelenou značku.Kousek odtud,u skalisek,je infotabule jako vzpomínka na poustevníka Františka Rozvadovského.Kdysi tu v 17.století přebýval  jeskyni a pomáhal lidem.

Pamětní tabule poustevníka Františka

Pamětní tabule poustevníka Františka

Sviniansky potok v Krásnej dolině

Sviniansky potok v Krásnej dolině

Značka vede Krásnou dolinou podél Svinianskeho potoka.U minerálního pramene Kyselka udělám ještě kratičkou zastávku.Kolem zavřeného motorestu Radar přicházím na zastávku busu.Na zdejší silnici panuje silný provoz,tak při přecházení je dobré si dávát majzla.Bus přijíždí skoro načas,takže mi zbyde v Trenčíně i čas na nákup svačiny do vlaku.


Účastníci:Vlasta

Fotogalerie

 

 

Rubriky: Navštívené země, Slovensko | Štítky: , , | Napsat komentář

KYSUCE – KRAJ DROTÁROV,KŘÍŽKŮ A KAPLIČEK 2018

                                         KYSUCE

          KRAJ DROTÁROV,KŘÍŽKŮ A KAPLIČEK

                                            2018

 

Trasa:

Makov – Zadná Šatina – Luby – Vrchrieka – Semeteš – Kamenité – Jakubovský vrch – Marťákov kopec – Blažková – Zákopčie,U Holých – Čadca.


5.6.Úterý

Makov – Zadná Šatina – Luby – Vrchrieka – bývalá chata Vločka: MAPY.CZ

Celou cestu vlakem z Čadce do Makova chčije. Ale před výstupem v Makově naštěstí déšť ustal a vykouklo sluníčko.Líp to ten nahoře naplánovat nemohl 🙂 Na lavičce u staniční budovy si přerovnám věci,vytáhnu foťák a můžu vyrazit.

Makov,stanice

Makov,stanice

Makov,osobní vlak

Makov,osobní vlak

Pár foteček stanice a už mašíruju po silnici ke kilometr vzdálené odbočce. Cesta to ale moc příjemná není. Začíná odpolední dopravní špička a jezdí tu auto za autem. E442 je hlavní tah česko-slovenského pomezí. Konečně jsem na lesní asfaltce a pohodovým tempem jdu až ke kapličce v osadě Zadná Šatina.

Zadná Šatina,kaplička

Zadná Šatina,kaplička

 

Kolem je rozeseto několik chat a chalup. Když už se vracím pěšinou zpátky na cestu, tak potkávám jednu domorodkyni a ptám se ji na nejkratší cestu na rozhlednu Luby. Směruje mě zpátky a tak jdu kousek cesty s ní a dovídám se, že pochází z Hustopečí u Brna a na Slovensko se ještě za doby společného státu provdala. Skoro krajanka… Jedna ze zdejších chalup ji patří. Popíše mi cestu tak,že nemůžu zabloudit,i když tu není žádná značka. Zároveň dodává,že co tu X let jezdí,tak na rozhledně Luby nikoho neviděla. A to prý se dost často nahoru dívá dalekohledem… Takže taková místní paparazzi si v duchu říkám 🙂

 

Propletu se úzkými cestičkami mezi chalupami a na svážišti dřeva se dám nahoru po rozjeté cestě od lakatošů. Stoupám až na lesní cestu, která mě dovede ke studánce u Záblatie. Ale vody je v ní málo a čistotou taky dvakrát neoplývá… Ještě pár stovek metrů a jsem u infotabule,která je už na červené značce kudy souběžně vede Beskydsko – Javornícka lyžiarska bežecká magistrála. Je odtud pěkný vyhled do údolí,kde na křižovatce cest v osadě Ovsenovci stojí kaplička Panny Marie Sedmibolestné. Vedle je zastřešený turistický přístřešek. Scházet dolů se mi nechce,tak alespoň fotečku 🙂

Ovsenovci,kaplička Panny Marie Sedmibolestné

Ovsenovci,kaplička Panny Marie Sedmibolestné

Přibližně o půl kilometru dál má stát další přístřešek i se studánkou. Ale celá stráň pod rozhlednou Luby je vykácená a když se kácí les, lítají třísky…

bývalý přístřešek Luby

bývalý přístřešek Luby

Přístřešek je zcela zničený. Studánka schovaná za cestou těžbu přežila, ale vody je v ní velmi málo. A nejspíš se to nezlepší. Vymýcená stráň moc vody nezadrží.

rozhledna Luby

rozhledna Luby

 

Pasekou se vyškrábu na kopec Luby(908m) abych zjistil, že tu vlastně nestojí ani tak rozhledna jako protipožární věž. Cedule zakazuje výstup na věž nepovolaným osobám. Nicméně po okolí jsou na stromech rozesety šipky upozorňující na vyhliadku. Podle neověřených zdrojů byla věž postavena z dotací EU jako protipožární, takže ji nelze oficiálně nazývat rozhlednou 🙂 I tak lezu nahoru po strmém žebříku. Schody se to nazývat nedá. Pro menší děti to moc vhodné není. Nahoře se dlouho nezdržuji. Pořádně tu profukuje.

Vrchrieka,křížek na rozcestí

Vrchrieka,křížek na rozcestí

Scházím do osady Vrchrieka, kde se roku 1873 narodil Štefan Hunčík. Asi nejznámější slovenský drotár a podnikatel,nazývaný kráľ drotárov.S tojí tu jeho rodný dům „Stará Izba“.Kousek za osadou je Koliba Vrchrieka. Ale je zavřená. Možná v prázdninové sezóně už majitel otevře. Projdu okolo vedoucí pěšinou směrem ke kopci Galkovo. Přes louku přicházím ke žluté značce na okraji lesa. Blíží se večer a bude někde nutné složit hlavu. Už to vypadá,že přespím jen tak pod širákem na okraji lesa,když opodál objevuji na křižovatce lesních cest, pod stromy, dvě opuštěné chaty. V té větší je na podlaze nepořádek. V menší je to o poznání útulnější.

chata Vločka

chata Vločka

Najde se tu kus kredence, který slouží jako stolek a nějaké židle. Je tu i krb. A podle zanechaných předmětů se chata čas od času návštěvuje. Zřejmě místními nebo náhodnými turisty. Později na netu zjistím,že chata pochází z poloviny 70.let a jmenuje se Vločka. Zdroj vody v okolí není. Nocovat budu tady.


6.6.Středa

bývalá chata Vločka – Semeteš –  Kamenité – Jakubovský vrch – Marťákov kopec: MAPY.CZ

Noc byla klidná a po snídani vyrážím po žluté značce do osady Solíkovci. Odtud je to deset minut chůze do sedla Semeteš, kterým prochází silnice Velké Rovné – Turzovka. Je tu zastávka busu. Hned u cesty stojí pohostinství U Cipára.

Semeteš,U Cipára

Semeteš,U Cipára

Jméno nese po Štefanu Cipárovi, jediném přeživším tragickou událost z dubna 1945, kdy tu vlasovci postříleli 21 můžů a vypálili několik chalup. Kromě krčmy je tu i turistická ubytovna a malý obchod. Podle cedulky na okně má otevřeno jen tři dny v týdnu a to ještě v omezené době. Místní mi ale prozradí,že tady se to tak striktně nedodržuje a paní hostinská často odběhne od výčepu do obchodu,otevře,prodá zboží a vrací se do krčmy. A tak je to i v mém případě. Doplňuji zásoby o čerstvé pečivo, klobásky na opékání a minerálky. S vodou jsem byl už téměř na nule.

Semeteš

Semeteš

Po červené stoupám nad Semeteš. Na okraji lesa je pěkný výhled na celé sedlo. U rozcestníku Bielovci stojí jedna z uměleckých skulptur Galerie v přírodě, kterých je v tomto kraji povícero. Asi 300m od rozcestníku,hned na pravé straně cesty kudy vede červená značka, objevuji vydatný pramen. Není ani zakreslený na turistické mapě. Po 5km chůze,převážně lesem, dojdu pod vrch Kamenité. Stojí tu malá kaplička. K rozhledně je to už co by kamenem dohodil. Za minutku jsem nahoře.

Kamenité,přístřešek a rozhledna

Kamenité,přístřešek a rozhledna

Rozhledna Kamenité stojí na stejnojmenném vrcholu ve výšce 834m v blízkosti vysílače. Spíše je to minirozhledna. Kamenný základ a na něm dřevěný ochoz. Pozor na rozpadající se žebřík. Využívám vedle stojícího turistického přístřešku k odpočinku ve stínu a ohniště k opečení klobás. Po obědě vyrážím dál.

Kamenité,vysílač

Kamenité,vysílač

Ve stopě magistrály pokračuji přes Mračkov do sedla pod Grapou. Sluníčko po poledni připaluje a tak zastávku dělám až ve stínu stromů na lavičce u kapličky nad osadou Čulákov. Na Jakubovském vrchu se trochu zatáhne a mraky aspoň na chvíli sluníčko zakryjí. Je odtud pěkně vidět rozhledna Marťákov kopec. Jdu dál pořád po červené do osady Petránky. Vedle rozcestníku stojí dřevěný kříž s betonovým stolkem a lavicí. Odtud je to nějakých 600m k rozhledně.

rozhledna Marťákov kopec

rozhledna Marťákov kopec

Rozhledna Marťákov kopec, někdy také nazývána Zákopčie, byla otevřená na podzim roku 2011. Byla postavena podle projektu S. Mikovčáka. Má podobu středověké strážní věže. Měří 14m,nahoru vede točité schodiště a jsou z ní parádní výhledy. Je volně přístupná. Chvíli přemýšlím jestli mám spát v malém turistickém přístřešku nebo na dřevěném ochozu rozhledny… Nakonec se rozhoduji pro rozhlednu. Přístřešek je totiž otevřený zrovna na tu stranu odkud fouká nepříjemný studený vítr. Nahoře budu za větrem. Večer sem ještě courají návštěvníci. Je to dáno tím,že se dá dojet autem až k rozhledně. Pěšky by se sem za tmy nikdo netrmácel, co by taky z rozhledny viděl…, tedy kromě hvězdiček 😉

 

západ slunce z rozhledny Marťákov kopec

západ slunce z rozhledny Marťákov kopec


7.6.Čtvrtek

Marťácky vrch – Blažková – Zákopčie,U Holých – Husárik – Čadca: MAPY.CZ

Ráno je lepší počasí než večer. Nefouká a vycházející sluníčko slibuje teplý den. Po snídani scházím na červenou značku, kde fotím jednu z mnoha dalších  kapliček. Tyto drobné stavby se stavěly většinou ze sbírek nebo darů jako připomínky různých událostí v daném kraji. Nedaleko kapličky se mi podařilo překvapit lišku, která seděla na louce.

kaplička pod Marťáckym vrchom

kaplička pod Marťáckym vrchom

Na rozcestí Blažková odbočuji doleva a po žluté jdu do osady Zákopčie – U Holých. Hospoda je zavřená. Tak šup do kopce nahoru k rozcestníku Griečovci. Je tu fajn výhled po okolí. U rozcestníku Za Husárikom dávám kratičký odpočinek na lavičce vedle křížku. Odtud je to už jen kousek k hotelu Husárik. Z cesty pod hotelem je hezký výhled na Čadcu.

Čadca

Čadca

No a po ujítí dalších 3 km jsem už na Matičním náměstí v Čadci. V bistru Gaston se zastavuji na menu. Jídlo výborné,obsluha rovněž a venkovní zahrádka nemá chybu. Jen tu mají pouze lahvové pivo. Ale to mi nevadí,protože ještě před odjezdem chci navštívit pivovar Drotár, který je v areálu stadiónu.

Čadca,pivovar Drotár

Čadca,pivovar Drotár

Restaurace pivovaru se bohužel otvírá až ve 14:00. Protože mi do odjezdu vlaku nezbývá moc času, tak dávám na zahrádce pouze jednoho nefiltrovaného 12° Drotára. Je skvělý. Na cestu si ještě kupuji stejnojmenné pivo v 1,5 PET lahvi.


Účastník:Vlasta

Fotogalerie

 

Rubriky: Navštívené země, Slovensko | Štítky: , , , , | Napsat komentář

ISTANBUL A PRINCOVY OSTROVY 2018

                 ISTANBUL  A  PRINCOVY  OSTROVY

                                              2018

 

Úvod:

Rok se s rokem sešel a letíme opět do Istanbulu. Vloni se nám tu líbilo, že jsme se rozhodli návštěvu zopakovat a podívat se na místa, které jsme při první návštěvě nestihli. Turecká lira opět spadla dolů(1TL = 5,55kč) a nemuseli jsme se tedy bát, že by výlet nějak moc provětral naše peněženky 🙂


Doprava:

Zpáteční letenky Vídeň – Istanbul za 2300kč/os(economy class včetně všech poplatků, příruční tašky a 30kg zavazadla) zakoupeny cca 9 měsíců dopředu přes Tripstu u společnosti Turkish Airlines(TK). Samozřejmě se v různých akcích dají koupit letenky i levněji u nízkonákladovek, ale pro nás byla prioritou možnost vybrat si datum i čas odletu jak z Vídně, tak z Istanbulu. TK lítají tuhle trasu 4x denně. Pro skorobrňáky ideální. Navíc TK na lince Vídeň – Istanbul stále ještě podávají teplé jídlo a pití v ceně letenky.

Při letu do Istanbulu jsme přistávali na letišti Atatürk.U zpátečního letu byl odlet ze Sabiha Gökcen.

Pepovo odbavené zavazadlo :-)

Pepovo odbavené zavazadlo 🙂

 

(VIE) – (IST) odlet    14:25

Boeing 737-800

(SAW) – (VIE) odlet  12:00

Boeing 737-800


MHD po Istanbulu:

Istanbulkartu jsme používali loňskou. Dobili jsme ji hned na letišti. Letos jsem víc sledoval systém odečítání kreditu. Obecně platí,že jízda metrem(tramvají) je za 2,60TL(základní cena). V rámci 2hodin je první přestup za 1,85TL, druhý za 1,70TL a případně třetí za 1,50TL. Ale tyto částky platí jen pro prvního cestujícího, který si kartou pípne. Ti další, jedoucí na stejnou kartu,platí vždy základní cenu i při přestupech. Ale pozor, výše uvedené neplatí vždy 100%. Při přestupu z metra na bus E10 na zastávce Kartal nám to všem třem počítalo cenu jízdného za 5,20TL. Při přestupu z tramvaje na trajekt, který pluje na Princovy ostrovy, přestupní sleva platila. První 3,85TL a další dva základní cenu 5,20TL. Není snadné se v tom zorientovat 🙂 Ale v každém případě se pořízení Istanbulkarty vyplatí. Jednorázový žeton na jednu jízdu metrem nebo tramvají stojí 5TL.

Další variantou může být zakoupení jednorázových karet na předem daný počet jízd. Čím víc jízd zakoupíte, tím levnější jednotlivá jízda bude. Více o MHD zde.


Ubytování:

Náš loňský apartmán o dost podražil, tak jsme se poohlídli po něčem jiném. Zvolili jsme přes booking v nějaké promo akci hotel Bachos. Označení hotel je trochu nadnesené. Spíš je to malý penzión pro baťůžkáře. Celkem 6 pokojů, takže takový klidný bydlení nedaleko Hippodromu. Za třílůžkáč se sociálním zařízením na 4 noci jsme platili 80 éček. Na osobu a noc včetně snídaně 170kč. Super cena! Pokoj menší, ale nám stačil. Byla tam lednička, malá lcd tv a klimatizace. Slabinou byla pomalá wi-fi. Na emaily to stačilo, ale to bylo tak vše. Stránky se načítaly hodně pomalu 👿


12.3.pondělí

Na letiště do Vídně přijíždíme vlakem v půl jedenácté. Jdeme si odbavit zavazadla do podpalubí a jen s příručními batůžky zamíříme do salónku JET Lounge. Všichni máme kreditky MasterCard World, takže proč nevyužít vstupu zdarma 🙂 Dáváme si něco lehčího k obědu, kávičku a koňáček na šťastný let.

Wien,Airbus A -380

Wien,Airbus A -380

Naše letadlo jsme sice nevyfotili, ale na sousedním stojánku stálo největší dopravní letadlo současnosti Airbus A-380 společnosti Emirates. Tak máme aspoň něco 🙂 Začalo zase pršet. Letadlo startuje načas. Až na pár míst je plno. A protože máme 22 řadu, tak při rozvozu jídla jsme mezi posledními. Jedna stewardka začíná od 15 řady a další od 23, takže o řadu za námi 😕 Na nás vyšla už jen pasta(těstoviny s omáčkou), kterou samozřejmě nikdo nechtěl…, a vybrali všechna  jídla s masem. Ještě, že jsme se najedli v salónku. Jinak let proběhl bez problémů.

V 18:30 místního času přistaváme na letišti Atatürk. Projdeme kontrolou, bereme zavazadla z pásu a Pepa vybírá liry z bankomatu, ať máme za co dobít istanbulkartu. Metrem M1A a tramvají T1 se přesunujem na zastávku Sultanahmet, odtud je to na hotel Bachos cca 10min pohodovou chůzí.

Při ubytování drobný problémek. Turkovi nefunguje terminál na karty. Aspoň to tvrdí… Hotovost je hotovost. Obzvlášť v eurech 🙂 Navíc nemá zpátky ani na 100 eurovku. Tak dáváme horko těžko dohromady 80 éček v drobných bankovkách. Po zabydlení jdem na večerní procházku po už známých místech. Ale to nevadí. Pohled na večerní Hippodrom a nasvícené mešity se neomrzí. Na hotel se vracíme až před půlnocí.

Hipodrom,Německá studna

Hipodrom,Německá studna


13.3.úterý

Vstáváme před devátou. V devět jdem nahoru na zakrytou terasu na snídani. Je odtud výhled na moře. I když částečně zakrytý střechami.

Hotel Bachos,výhled z terasy

Hotel Bachos,výhled z terasy

Čaj, káva, mléko, bílá bageta, salám, sýr, vajíčka, máslo, džem, olivy, pomeranče. Turecký čaj tu dělají tak, jak se má správně připravovat. Ve dvou na sobě položených čajových konvicích. Lukulské hody to nebyly, ale vyráželi jsme do ulic s plnými žaludky.

Pěšky jdem k paláci Töpkapi, ale nějak zapomínáme, že je úterý. A v úterý je Töpkapi zavřeno. Navíc začíná pršet. V dešti by se nám prohlídka hodila. Tak co teď? Jdeme na Sirkeci na metro a přejedem na stanici Kazliçeşme.

pevnost Yedikule

pevnost Yedikule

Vyrážíme k pevnosti Yedikule. Ale tady nás čeká další zrada. Pevnost je zavřená z důvodů oprav. Řekli nám to policajti u brány. Mají tam teď parkoviště. Takže pecháček 🙁 A počasí taky nic moc, přeháňky se co chvíli vrací pořád dokola.

pevnost Yedikule

pevnost Yedikule

Jdeme tedy do Soğanli Bitkiler parku a prohlídnem si hradby pevnosti alespoň zvenčí. Děláme pár fotek. Přestává mrholit. Pokračujem podél pobřeží a u nemocnice zapadnem do Öz Ağam Kebap Lokanty na oběd(22TL).

Yenikapi,Öz Ağam Kebap Lokanta

Yenikapi,Öz Ağam Kebap Lokanta

Po obědě jdeme na stanici metra Yenikapi. Přejíždíme do asijské části Istanbulu na Üsküdar. Konečně vysvitlo sluníčko. Pěšky pokračujem podél pobřeží až k Bosporskému mostu. Oficiální název je 15 Temmuz Şehitler Köprüsü.

Üsküdar,Bosporský most

Üsküdar,Bosporský most

Metrobusem popojedeme na stanici metra Mecidiyeköy. Přestup na zelenou linku M2 a jedeme na Haličský most. Jsme jen pár kroků od našeho oblíbeného stánku s kokorcem. Kupujem si každý jeden i s ayranem(9,50TL). Oproti loňsku podražil kokorec o 1TL, ale při současném kurzu liry je to pořád za dobrou cenu.

Eminönü,lodní linky vyplouvající z přístavu

Eminönü,lodní linky vyplouvající z přístavu

V přístavu Eminonu zjišťujeme, kdy zítra vyplouvají lodě na Princovy ostrovy. Pak se zkoušíme ještě dostat na věž Beyazit, která stojí v zahradě univerzity. Ale ochranka u vstupu do areálu nás dovnitř nepouští. Věž je pro veřejnost nepřístupná. Dnes máme fakt smůlu…

Nová mešita

Nová mešita

U Egyptského bazaru hledáme prodejnu s kávou. Loni jsme tu dobře nakoupili. Po nějaké chvíli ji najdeme po čuchu 🙂 Kousek od jednoho ze vstupů do bazaru. Jmenuje se Kurukahveci Mehmet Efendi a je na ulici Hasilcilar. Kávu tu melou a prodávají v 5 různých baleních: 56g(2,5TL), 112g(5TL), 223g(10TL), 500g(22,5TL) a 1000g(45TL). Stejně jako loni je zde i letos fronta. Ale prodavačům to jde od ruky doslova bleskově a za chvilku už máme kávičku koupenou.

Büfe Elit,karnaval

Büfe Elit,karnaval

 

Pokračujem na Cemberlitas, kde se zastavujeme v Büfe Elit na něco na chuť. Vybíráme karnaval(12TL). Pudink s kousky banánů, politý čokoládou a posypaný oříšky. Docela drahej, ale moc dobrej!

Vracíme se procházkou na hotel a doufáme, že zítřek se vydaří mnohem lépe.


14.3.středa

Od rána svítí sluníčko a dnešním cílem je největší z Princových ostrovů, Büyükada. V 10:10 vyplouváme lodí společnosti  Şehir Hatlari z přístavu Eminonu.

Eminönü,loď na Princovy ostrovy

Eminönü,loď na Princovy ostrovy

Loď nejprve zastavuje v Kadiköy a potom už postupně na ostrovech Kinaliada, Burgazada, Heybeliada a Büyükada, kde vystupujeme. Z přístavu jdem na náměstí, kde stojí malá Clock Tower(hodinová věž). Zde je možnost si půjčit kolo, elektroskútr nebo si ve vedlejší ulici pronajmout koňskou bryčku. Auta a motorky jsou na ostrovech zakázány. Výjimkou je policie nebo záchranařské složky. My máme čas a jdeme pěšky.

ostrov Büyükada

ostrov Büyükada

Cílem je vrchol s kostelem sv.Jiří, ze kterého jsou parádní výhledy na okolní ostrovy a Istanbul. Ulice, kterými procházíme, nejsou nijak zvlášť zajímavé. Domy mají styl viktoriánské doby a neustále nás míjí bryčka za bryčkou. Podle čísel, která mají vzadu, je jich tu přes 200.

ostrov Büyükada

ostrov Büyükada

Po hodině chůze dojdeme na velkou křižovatku cest uprostřed ostrova. Jsou zde stánky se suvenýry a restaurace Lunapark. Je po 13h a tak jdem dovnitř na oběd. Restaurace je úplně prázdná, takže  v nás nebudí moc důvěryhodnosti… Ale u vchodu se nás ujímá jeden ze zaměstnanců a pobízí nás dovnitř. Sedáme si až téměř dozadu, k venkovnímu grilu. Máme pěkný výhled na moře a asijskou část Istanbulu.

ostrov Büyükada,restaurace Lunapark,oběd

ostrov Büyükada,restaurace Lunapark,oběd

Já s Pepou vybíráme z jídelního lístku grilovaný levrek, což je mořský vlk(30TL) a zeleninový salát(10TL). Michal masovej špíz(25TL), protože nerad vybírá z ryby kosti. A všichni ještě čaj. Ten se tu „musí“ pít pořád. Jídlo je skvělý!

ostrov Büyükada,kostelík sv.Jiří

ostrov Büyükada,kostelík sv.Jiří

Po jídle už stoupáme do kopce ke kostelu sv.Jiří. Ti co si půjčili u přístavu kola, je teď zamykají u stromů, protože 1km dlouhý a prudký kopec se vyjet prostě nedá… Seshora jsou super výhledy. Vedle kostela je malá restaurace s terasou, ale dle vyvěšeného jídelního lístku je tu cca o 50% dráž než dole v Lunaparku a menší výběr.

ostrov Büyükada,maják a vysílač a my :-)

ostrov Büyükada,maják a vysílač a my 🙂

Po nafocení všeho podstatného jdem ještě pár desítek metrů po hřebenu směrem k majáku a vysílači. Z této strany je pěkný výhled na sousední ostrov Heybeliada. K majáku se dostat nedá, je oplocený a všude cedule zákaz vstupu.

ostrov Büyükada,mořská víla Ariel

ostrov Büyükada,mořská víla Ariel

Vracíme se dolů do centra. Na pobřeží si fotíme sochu Ariel, malé mořské víly. V 17:35 vyplouváme zpět do Istanbulu. Sledujeme západ slunce nad Sultanahmetem.

Istanbul,západ slunce nad čtvrtí Sultanahmet

Istanbul,západ slunce nad čtvrtí Sultanahmet

V Eminonu vystupujeme z lodě už za tmy. Je půl osmé. Zajdem si na kokorec a ayran. A cestou na hotel ještě na kopečkovou zmrzlinu(5TL dva kopečky) na náměstí Cemberlitas. Oproti včerejšímu deštivému dnu se dnešek vydařil o mnoho lépe.


15.3.čtvrtek

Dnes nás čeká palác Töpkapi(40TL) a Harém(25TL). Někdejší sídlo sultánů je dost rozlehlé a prohlídka nám zabrala asi tři hodiny.

palác Töpkapi

palác Töpkapi

Nebýt toho, že některé části paláce byly zavřené, tak by nejspíš trvala i déle. Bohužel ta nejzajímavější, klenotnice, byla taky zavřená 🙁 Častečně to vynahradila alespoň zbrojnice. Když to shrnu, tak za návštěvu Töpkapi s Harémem stojí, ale popravdě jsem od toho čekal o dost víc… Sice jsme měli smůlu, že některé části byly nepřístupné, ale i tak drtivá většina místností je prázdná.

palác Töpkapi

palác Töpkapi

Obdivovat lze vlastně jen vyzdobené stěny a stropy. V Harému probíhá tak rozsáhlá rekonstrukce, že jsme viděli jen jeho malou část. A samozřejmě všude plno lidí.

Harém

Harém

Od Töpkapi se přesunujem do centra na oběd. Téměř u každé restaurace nás otravují naháněči s jídelními lístky. My ovšem jdeme do Balkan Lokantasi na ulici , kam chodí domorodci na jídlo. Do jedné z nich zapadnem. Samozřejmě vybíráme očima a ukazujeme rukama co chceme, protože názvy jsou napsané jen v turečtině. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa 🙂 Dávám si čočkovou čorbu, bulgur, ciğer(kořeněnou směs z vnitřností – játra a srdíčka) a ayran. Cena za vše 12,50TL. Jídlo je moc dobré. Koukám okolo a jsme tu jediní turisté.

Balkansi Lokanta,oběd

Balkansi Lokanta,oběd

Cestou z oběda kolem přístavu Eminönu objevuje Pepa na křižovatce dům, odkud nosí turci čaj a občerstvení stánkařům na tržnici. Není nijak označen, jen každou chvíli z něj nějaký turek nosí na podnose čaj. Nadrzo jdem dovnitř, objednáváme čaj(1TL) a sedáme k jedinému stolečku co tu je. Sem turisté rozhodně nechodí 🙂 Za chvilku máme čaj na stolku. Je silný a vynikající. Asi nejlepší jaký jsme v Istanbulu pili. Dáváme si ještě jeden. Prodejce čaje a dalšího občerstvení je se stánkaři spojen vysílačkami. Takže objednání čehokoliv je otázkou chvilky. Mají tu i ceník jídla a nápojů, za který stánkařům prodávají. Ceny jsou samozřejmě nižší než ty turistické.

Valentův akvadukt

Valentův akvadukt

Nad Atatürkovým bulvárem se ve výšce 18m tyčí Valentův akvadukt, který zajišťoval přísun vody z Bělehradského lesa do města ještě v 19.století. Zachovalo se přes 600m této historické památky. Od akvaduktu jdem po Atatürkově třídě až k nábřeží.

přístav Yenikapi,trajekt

přístav Yenikapi,trajekt

Nalevo je přístav trajektů společnosti IDO, která provozuje lodní dopravu po Marmarském moři. Napravo je nedávno zřízený park Yenikapi Miting Alani. Stromy jsou ještě malé a dost tu profukuje. Čtvrtí Kumkapi s drahými restauracemi jdem pomalu procházkou k historickému centru Sultanahmetu.

Kumkapi

Kumkapi

Na večeři zajdem do Balkan Lokantasi na ulici Mleté maso proložené plátky brambor a přesto zapečený sýr, omáčka. Vzdáleně to trošku připomíná franceshinu, kterou jsme ochutnali v Portu. K tomu ayran a čokoládový dortík. Cena za vše 14,50TL. Po večeři se zastavíme na nákup v Migrosu. Naproti stojí pěkně nasvícená budova İstanbul Valiliği (sídlo guvernéra Istanbulu), která je hlídána kamerami a vojáky. Jeden vyběhne z kukaně, když Michal vytahuje foťák a chce budovu vyfotit. Fotit se nesmí, takže fotečka nebude 🙁 Cestou na hotel ještě dáváme zmrzlinu a kupujeme ve večerce turecké víno(0,7l za 25TL).


16.3.pátek

V 8h odcházíme z hotelu. Linkou Maymaray jedeme na Arilik Cesmeni, kde přestupujeme na metro M4 a pokračujeme na Kartal. Vyjdeme nahoru k silnici a čekáme na bus E10. Ten nás zaveze rovnou pred terminál letiště Sabiha Gökcen. Odbavíme se a už jen nalehko, bez báglů, projdeme bezpečnostní kontrolou. Za ní, cestou k odletové bráně, omrkáváme obchody. Nic nekupujem, je to předražené, včetně alkoholu.

letiště Sabiha Gökcen

letiště Sabiha Gökcen

Konečně otevřeli gate a můžeme do letadla. Tentokrát sedíme líp a vychází na nás oběd s masem. Máme kuřecí s bramborem a zeleninou. Let proběhl v klidu a po přistání jdem hned na vlak. Přejíždíme na Wien Hauptbanhof. Do Sparu si skočíme pro svačinu a pivko na cestu. Ve 14:10 odjíždíme EC 102 do Břeclavi, kde přestupujeme na EC 276 směr Brno.


Info:

Metrem M4 lze jet až na stanici Pendik. Odtud pokračovat busem E10 na letiště Sabiha Gökcen. Všimli jsme si cestou busem, že zastávka je hned u stanice metra. Samotné metro končí na Tavsantepe. Ještě dostavět další čtyři stanice a bude se jezdit až na letiště.


Účastníci:Michal,Pepa,Vlasta

Fotogalerie

Rubriky: Navštívené země, Turecko | Štítky: , , | Napsat komentář

PŘECHOD VEPORSKÝCH VRCHŮ 2018

                                           

             PŘECHOD VEPORSKÝCH VRCHŮ 2018

 

Trasa:

sedlo Tlstý Javor – Tri Chotáre – Klenovský Vepor – sedlo Machniarka – sedlo Zbojská – Kučelach – pramen Rimavy – Fabova hoľa – sedlo Burda – Pätina – Závadka nad Hronom.


18.4.středa

sedlo Tlstý Javor – Tri Chotáre – Klenovský Vepor – sedlo Machniarka – sedlo Zbojská: MAPY.CZ

V 7:10 vystupuju z autobusu na zastávce Drábsko, Tlstý Javor. Čeká mě dvoudenní vandr Veporskými vrchy, které jsou navštěvované velmi sporadicky. Což se mi později potvrdí. Rosničkáři slibují na následující dny doslova luxusní počasí a byl by hřích sedět doma 🙂

sedlo Tlstý Javor

sedlo Tlstý Javor

V sedle pod přístřeškem dám rychlou snídani a pokračuji po červené značce (Rudné magistrále) na Dlhý Grúň. Odtud je nádherný výhled na Sedmák a Sihlu.

Drábsko,Sedmák

Drábsko,Sedmák

A parádní výhledy na vzdálené hřebeny a do okolních údolí pokračují i cestou k rozcestníku Kysuca-Uhliarka. Sluníčko pálí téměř jako v létě. Dávám pauzu na svačinu. Kochám se krajinou.

Kysuca - Uhliarka

Kysuca – Uhliarka

Přibližně v polovině cesty z Uhliarky na Tri Chotáre nacházím upravený pramen. Podle mapy.cz je bokem od červené značky, ale realita je taková, že je hned u cesty 🙂 Dobírám čerstvou vodu a šlapu dál. Přes Šopisko a Machnáčův grúň se dostávám pod Klenovský Vepor. Nahoru to jde pomaleji, cesta na jaře zarůstá bujnou vegetací, občas nějaký ten spadlý strom. Sem tam se ještě drží sníh.

Klenovský Vepor

Klenovský Vepor

Klenovský Vepor je vysoký 1338 m, má podlouhlý tvar a prý připomíná kančí hřbet. Odtud jeho název vepor-vepř. Vrchol je téměř celý zarostlý stromy s vyjímkou malé skalní plošiny, kde kromě krásného výhledu na jih,najdete i dřevěnou sochu Jánošíka jak hlídá svoji truhlici s pokladem 🙂 Ale není zamčená, tak kdo je zvědavý, může do ní nakouknout.

Klenovský Vepor

Klenovský Vepor

Tady potkávám prvního a zároveň posledního turistu za dva dny vandru. Jde opačným směrem než já. Jaký rozdíl oproti třeba Malé a Velké Fatře nebo totálně přelidněným Roháčům… Chvilku posedím a pokračuji prudkým klesáním do sedla pod Vartou.

V sedle odbočím na žlutou značku a po cca 400m stojím u rozcestníku Chata pod Veporom. Chaty jsou tu dvě. Jedna novější a uzamčená, patří Lesům SR. Druhá je starší a slouží jak turistická útulňa. Je volně přístupná. Bohužel je poznat, že ne všichni návštěvníci se k ní chovají jak by měli. Zděná pec je ve stavu,že se v zimě nikdo moc neohřeje 😬 Celkově je ale chata pořád v solidním stavu a dobře poslouží pro případ noclehu nebo úkrytu před špatným počasím. Pár metrů pod chatou je vydatný pramen.

útulňa pod Veprom

útulňa pod Veprom

Vracím se na červenou značku a jdu dál přes Rozsypok, odkud je krásně vidět část Nízkých Tater s Kráľovou hoľou, do sedla Machniarka.

Rozsypok,výhled na Nízké Tatry

Rozsypok,výhled na Nízké Tatry

V sedle u zamčené chaty je studánka, ale vody v ní bylo sotva na dně a čistotou taky dvakrát neoplývala. Spíše připomínala stojatou kaluž vody. Ani jsem ji raději neochutnal.

Pokračuji dál přes sedlo Bánovo do sedla Diel. Je to křižovatka cest, ale jinak nic zajímavého. Po krátké pauze jdu celkem nezáživnou cestou do sedla Zbojská. Cesta se kroutí jak had, po pravé straně je vidět vrch Remenisko. Konečně přicházím na okraj lesa a otevře se přede mnou parádní výhled do sedla Zbojská se stejnojmennou dřevěnou rozhlednou.

sedlo Zbojská

sedlo Zbojská

Je pravda, že obvykle se rozhledny staví na kopcích a ne v sedle 🙂 Ale tahle tu tak nějak docela zapadá…, no…, asi tedy spíše do koncepce jak přilákat více turistů než co se týče výhledu po okolí. Jen na cestu k rozhledně se nějak pozapomnělo… Chodí se, spíše tedy jezdí(podle vyjetých kolejí) po louce,jak se komu zamane 🙄 Součástí rozhledny je i malá kaplička sv.Juraja. Při výstupu po schodech rozhledny je možné si prohlédnout expozice vycpaných zvířat a zbojníka Jakuba Surovca.

Sedlem prochází silnice, která spojuje Brezno s Rimavskou Sobotou. U autobusové  zastávky je i nenápadný sypaný peron, kde v letních měsících zastavuje parní vláček ozubnicové železnice Tisovec – Zbojská – Pohronská Polhora.

koliba Zbojská

koliba Zbojská

Čas pokročil a je potřeba se po celodenní túře odměnit. Koliba Zbojská k tomu přímo vybízí. K večeři mám bryndzové halušky s klobásou, pivko a tatranský čaj. Z terasy koliby je pěkný výhled po okolí. Počasí nádherné a tak nocuji na louce u lesa pod širákem.


19.4.čtvrtek

sedlo Zbojská – Kučelach – pramen Rimavy – Fabova hoľa – sedlo Burda – Pätina – Závadka nad Hronom: MAPY.CZ

Ráno vstávám něco po šesté. Ranní ptáče,dál doskáče 🙂 Pobalím saky paky a vyrážím po červené značce na stanici Zbojská. V současné době je budova zřejmě využívána k ubytování. Alespoň vnitřní zařízení tomu při pohledu přes okno nasvědčovalo. Bohužel jsem si nikde nevšiml cedulky s adresou nebo tel.čísla, kde by se nocleh dal domluvit.

stanice Zbojská

stanice Zbojská

Pokračuji kolem Chaty Zbojská s lyžařským vlekem dál na Kučelach. Od rozcestníku se vydávám k pramenu Rimavy. Stojí tu turistický přístřešek s infotabulemi. Nabírám vodu a dělám si obědovou pauzu.

pramen Rimavy

pramen Rimavy

Je tu pěkný výhled na JV stranu Muraňské planiny. Od pramene vede neznačená lesní cesta, která se po 500m napojuje na červenou a modrou značku vedoucí ze sedla Burda na Fabovu hoľu. Když dojdu ke značkám a podívám se dolů do sedla, tak jsem rád, že ten krpál nejdu zespodu. Nahoru k rozcestníku Tri Kopce je to taky krpál, ale znatelně kratší. Sluníčko peče a ze mě teče 🙂 Odměnou je, kousek před rozcestníkem, super výhled na Královu hoľu a za ní jsou vidět i zasněžené vrcholky Vysokých Tater.

Tri Kopce,výhled na Vysoké Tatry

Tri Kopce,výhled na Vysoké Tatry

Za rozcestníkem Tri Kopce nechávám v houští bágl a jen nalehko jdu na Fabovu hoľu (1439m), nejvyšší horu Veporských vrchů. Pěšinkou to na zarostlý vrchol trvá asi 10 minut. Je nutné často přelézat padlé stromy.

Fabova hoľa

Fabova hoľa

Výhledy tu kvůli stromům  nejsou žádné. Kdo chce, může se zapsat do vrcholové knihy, která je ukryta v dřevěném sloupu nedaleko rozcestníku. Dlouho se zde nezdržuji a vracím se pro bágl a sestupuji dolů do sedla Burda.

sedlo Burda

sedlo Burda

Sedlem Burda(1008m) prochází všechny turistické trasy. Necelých 200m od rozcestníku, v bývalém lomu, stojí srub Burda, který byl znovu postaven v roce 2015 po tom, co starý v roce 2012 vyhořel. Dnes mám smůlu, je zavřený, ale v hlavní sezónu(červen-září) by měl být otevřený denně a mimo ni o víkendech. Za malý peníz se tu dá přenocovat v podkroví ve vlastním spacáku. Za uzamčenou chatou vedle rozcestníku si dávám pauzu. Je zde stůl a lavice. Po půlhodince odpočinku jdu dolů k hájovně na rozcestí Pätina. Kdysi tu vedla úzkokolejka do Závadky nad Hronom.

Pätina,vagon(útulňa) bývalé úzkokolejky

Pätina,vagon(útulňa) bývalé úzkokolejky

Připomínkou na časy minulé je železniční vagón, který slouží jako útulňa před nepohodou a k přespání. Uvnitř je infotabule o historii lesní železnice. Studánka tu není. Buď požádat o vodu v hájovně nebo zkusit vodu z potoka. Ovšem tady bych byl opatrnější, protože od sedla Burda probíhá těžba dřeva a všiml jsem si, že lesní stroje často přejíždí přes vodní toky a tudíž bych na kvalitu vody moc nespoléhal…

lanovka na stahování dřeva mezi Pätinou a Klátnou

lanovka na stahování dřeva mezi Pätinou a Klátnou

Podél říčky Hronec pokračuji po modré přes Klátnou až na okraj Závadky nad Hronom.U zastřešené studánky nabírám vodu a na louce u lesa nad studánkou si vybírám místečko k přespání. Je zde hezký výhled na obec a hlavně na hřeben Nízkých Tater. Pár desítek metrů ode mě zahání večer bača se psy ovečky do ovčína. Prostě podhorská idylka na venkově 🙂


20.4.pátek

Závadka nad Hronom

Závadka nad Hronom

Ráno si kapku přispím. Vstávám v půl osmé. Bača vyhání ovečky na pastvu. Není kam spěchat. Vlak do Banské Bystrice jede až v 8:58. U studánky si opět nabírám vodu na cestu a pomalu jdu do Závadky. Nedaleko nádraží se zastavuji v krámě pro snídani a svačinu na cestu. Rychlík přijíždí načas. Cesta zpět na Moravu proběhla bez větších problémů.


Účastník:Vlasta

Fotogalerie

Rubriky: Navštívené země, Slovensko | Štítky: , , , | Napsat komentář

PODZIMNÍ CHOČSKÉ VRCHY 2017

                     

                    PODZIMNÍ CHOČSKÉ VRCHY  2017

 

Trasy:

Kvačianská dolina-Prosiecká dolina-Liptovský hrad-Velký Choč-Valaská Dubová

Biely potok-Vlkolínec-Malino Brdo-Hrabovo-Ružomberok


16.10.pondělí

Vlakem do Liptovského Mikuláše. Odpolední procházka prosluněným městem. Pivko v pivovaru Liptovar, které bylo drahé, ale výborné. Podvečerní přejezd busem do Kvačan a pěšky asi 500m do ústí Kvačianské doliny. Přes léto je zde otevřený bufet, ale ten je teď na podzim už zavřený. Nocleh v turistickém přístřešku.


17.10.úterý

Kvačianská dolina-Prosiecká dolina-Liptovský hrad: MAPY.CZ

Ráno v půl osmé vyrážím po červené značce nahoru po kdysi frekventované cestě, kde v 60 – 80letech 20.století jezdily osobní i nákladní auta. Dnes se tomu ani nechce věřit, že tudy vedla hlavní spojnice mezi Oravou a Liptovem.

Kvačianská dolina,vyhlídka Malý Roháč

Kvačianská dolina,vyhlídka Malý Roháč

Z vyhlídky Kobyliny fotím hlavu Jánošíka a Kvačianku, která se dole proplétá krasovým údolím. Po 1,5km následuje další vyhlídka Malý Roháč. Na rozcestí Oblazy odbočuji po modré dolů k vodním mlýnům.

Stojí tu Horní a Dolní mlým. Byly postavené v 19.století a teprve v 80letech minulého století rekonstruované dobrovolníkama. Dolní mlýn sloužil navíc i jako pila. Je přístupný,vstupné kdo co dá… Prodávají zde upomínkové předměty. Kromě toho tu mají volně pasoucí se kozy. Zvědavé a mlsné… Můj bágl opřený na lavičce tak dlouho pokoušely, až se jim ho povedlo shodit na zem a hezky zašpinit. Asi hledaly něco na zub 🙂

Oblazy,Dolní mlýn

Oblazy,Dolní mlýn

Od mlýnů pokračuji k nedalekému Ráztockému vodopádu. Z modré značky k němu vede krátká odbočka. Nahoru nad vodopád  jsem nelezl, žebřík je v chatrném stavu. Borovianskou dolinou přicházím na okraj vesnice Velké Borové.

Velké Borové,hřbitov

Velké Borové,hřbitov

Kromě hřbitova je tu pěkný turistický přístřešek. A nedaleko krčma a penzion Borovec. Velká infotabule upozorňuje na rok 1895, kdy zde spadl meteorit o váze 6kg. Asi 2 km odtud,na opačné straně vesnice, stojí pěkná rozhledna,která vznikla přestavbou z trafostanice. Ale k ní jsem už nešel,tak nějak sem podvědomě tušil, že mě bude tlačit čas a budu rád, když dojdu ještě za světla na Liptovský hrad. Ale zpětně mě to mrzí. Podle fotek vypadá super.

Velké Borové,farma(bufet Goral)

Velké Borové,farma(bufet Goral)

Polní cestou kolem farmy (v létě zároveň i bufetu Goral) stoupám na Sekaninu, kde u cesty stojí velký kříž se stolečkem a lavicemi. Dělám tady občerstvovací pauzu. Na to, že je říjen, tak sluníčko peče jako v létě. Takový krásný počasí v půlce října hodně dlouho nebylo. Je odtud pěkně vidět Sivý vrch i Roháče.

Velké Borové,kříž na Sekanici

Velké Borové,kříž na Sekanici

Před rozcestníkem Svorad potkávám první dva turisty. Vstupuji do Prosiecké doliny a tam už turistů přibývá. Na žebřících potkávám dokonce i turisty ze země, kde zítra již znamená včera 🙂 Většina návštěvníků volí opačný směr než já, z Prosieku. Kde zaparkují auto a okruhem přes Kvačianskou dolinu se zase vrací zpět. Po žebřících se jde nahoru lép než dolů, ale mě by opačný směr vzhledem k mojí plánované trase nevyhovoval. Takže jdu proti „proudu“ 🙂

Prosiecká dolina,Vyšný Straz

Prosiecká dolina,Vyšný Straz

Po překonání nejstrmějších úseků, které se nazývají Vyšný a Nižný Straz, odbočuji na rozcestí Vidová k vodopádu Červené písky. V některých suchých měsících zde voda téměř neteče,ale dnes mám štěstí. Vody sice není mnoho, ale za to tu není ani noha. Cestou do dolní části doliny zvané Vráta, potkávám školní výpravu, která nemá konce. Roztažená snad na dvou kilometrech, a každá část se mě vyptávala, jak daleko před nimi jsou jejich rychlejší spoluvýletníci. V půl druhé vycházím v ústí Prosiecké doliny. Vítá mě sluníčko, kterého v soutěsce mezi skalami mnoho nebylo. Na okraji Prosieku u hřiště stojí krčma, která je zavřená. Škoda,pivko by bodlo. Ale tady už mají po sezóně 🙁

 

Prosiecká dolina,ústí

Prosiecká dolina,ústí

Pokračuji kousek do dědiny a u autobusové zastávky odbočuji doprava nahoru účelovou asfaltkou. Po jednom kilometru jsem nad Ižipovcemi na červené značce. Dělám si krátkou občerstvovací přestávku a jdu směrem do Liptovské Anny. Nad dědinou scházím z červené značky, která vede na Čerenovou skálu a jdu dolů ke dřevěné zvonici,k terá zde zbyla z vyhořelého gotického kostela.

Liptovská Anna,zvonice kostelíku Sv.Anny

Liptovská Anna,zvonice kostelíku Sv.Anny

Dělám fotečku a procházím po silnici dědinkou dolů směrem k Bukovině na křižovatku k hospodářské usedlosti z poloviny 19.století. Usedlost je zrekonstruovaná, ale veřejnosti nepřístupná.

Bukovina,rolnická usedlost z 19.století

Bukovina,rolnická usedlost z 19.století

Proti proudu potoka Sestrč jdu po červené necelé dva kilometry po asfaltce. U lesácké maringotky odbočuji po značce nahoru. Totálně rozjetou a rozbahněnou cestou šlapu do kopce cca 1 km než dojdu k rozcestníku Sedlo pod Kralovou. Tenhle úsek mi trval přejít snad hodinu. Vyjeté koleje od lakatošů byly až metr hluboké. Poslední úsek na Liptovský hrad je do prudkého kopce a už se mi nahoru ani moc nechce. Ale na hradě je turistický přístřešek a tudíž skvělá možnost noclehu. Takže překonávám i poslední překážku v podobě dřevěného žebříku a těsně před setměním jsem na Liptovském hradě .Jsem tu sám, nikde ani noha.


18.10.středa

Liptovský hrad-Velký Choč-Valaská Dubová: MAPY.CZ

Velký Choč,z Liptovského hradu

Velký Choč,z Liptovského hradu

Ráno vstávám před sedmou, projdu si hrad. Lépe řečeno to co z hradu zbylo a dělám fotky. Na západní straně sluníčkem nasvícený Velký Choč a na východní v mlžném oparu Roháče. Sestupuji dolů do sedla a po žluté dojdu k termálnímu jezírku Kalameny. Už se tu dvě osoby koupou. A přijíždí další, cyklisti. Jezírko je malé, ale dost navštěvované. Po okraji lesa, po naučné stezce pokračuji do Lúček. Je to větší lázeňská obec. V jejím centru se nachází Lúčanský vodopád. V místním coopu doplňuji zásoby.

Lúčky,Lúčanský vodopád

Lúčky,Lúčanský vodopád

Kolem hotelu Choč jdu po silnici až k rozcestníku Jastrabia dolina a odtud po červené k turistickému přístřešku Žimerová. Je poledne a dávám si pauzu na oběd a odpočinek. Na půdě přístřešku se vyspí dva a dole na širokých lavicích další tři lidi. Po jídle stoupám ke studánce, která je 800m nad Žimerovou. Doplňuji vodu a pomalu šlapu prudkým stoupáním až do sedla Vráca.Je to makačka 🙂 Sedlo od sebe odděluje Velký a Malý Choč.

Velký Choč

Velký Choč

Ze sedla je to vrchol Velkého Choče (1611 m) už „jen“ 500m. Pěkně tu fouká…, oblíkám mikinu a klobouk narážím víc do čela, abych o něj nepřišel 🙂 Nahoře jsem po půl třetí. Potkávám tu dva mladé slováky, kteří tu chtějí nocovat. Šli na vrchol opačnou stranou, z Valaské Dubové. Dělám pár fotek, ale sluníčko se schovalo za mraky. Už to není jako ráno na Liptovském hradě.

Velký Choč,vrchol (1611m)

Velký Choč,vrchol (1611m)

Po zelené sestupuji do Strednej polany, kde stojí „hotel Choč“. Je tak nazývána zdejší útulňa. Nebudu tu spát, ale ze zvědavosti ji jdu omrknout. Bytelná, s ohništěm a matracemi uvnitř. Snad ještě dlouho vydrží a bude sloužit svému účelu.

Stredná polana,útulňa "hotel Choč"

Stredná polana,útulňa „hotel Choč“

Po modré půjdu směrem do Valaské Dubové. Při plánování tohoto vandru jsem měl v úmyslu sejít až ke hradu Likava a tam někde přespat pod širákem, ale v letošním roce je hrad kvůli opravám uzavřen pro veřejnost. Takže jsem to vyhodnotil, že bude lepší skončit v Jánošíkovej krčme.

Asi v polovině cesty do Valaské Dubové je velký kámen, Jánošíkův stůl. Poslední krátká pauza a protože se začíná šeřit, pospíchám do Jánošíkovej krčmy, kde mám rezervovaný nocleh. K večeři si objednávám furmánske halušky s bryndzou, slaninou, klobásou a sýrem. Podávají je tu v dřevěné oválné misce. Jsou znamenité. A pivečko k tomu!


19.10.čtvrtek

Biely potok-Vlkolínec-Malino Brdo-Hrabovo-Ružomberok: MAPY.CZ

Dnešek je odpočinkový. Autobusem jedu do Ružomberoku a odtud dalším na zastávku Biely Potok, Pri moste. Po žluté jdu nahoru po louce až do Vlkolínce, který je vyhlášený památkovou rezervací lidové architektury a zapsán na seznam UNESCO. V dolinách se válí mlha a proto není cestou nic vidět. Sluníčko svítí až nahoře ve Vlkolínci.

Vlkolínec

Vlkolínec

Ve vesnici dodnes bydlí místní a dá se tu i ubytovat. Projdu si dědinku, udělám pár fotek a pokračuji dál po žluté, do sedla Sidorov. V sedle je turistický přístřešek a studánka. Voda teče slabým pramínkem, ale teče. Scházím dolů k rozcestníku Vlkolínské louky. Je tu minizoo s domácím zvířectvem. Určený hlavně pro děti.

Vlkolínské lúky

Vlkolínské lúky

Po asfaltce šlapu nahoru do areálu Malino Brdo. V zimě lyže, v létě kolo a turistika. Nad hotelem se tyčí zdejší dominanta, skály Haliny. Značená cesta tu není, ale od horní stanice kabinové lanovky vede na Haliny vyšlapaná cestička. Výhledy jsou nádherné. Dělám odpočinkovou a zároveň obědovou pauzu.

Malino Brdo

Malino Brdo

Po jednom z mnoha biketrailů, které vedou pod lanovkou, scházím dolů k vodní nádrži Hrabovo. Od nádrže pokračuji po žluté a z rozcestí pod Kalváriou po modré značce do Ružomberoku. Z cesty u kapličky Sedmibolestnej Panny Marie je hezký výhled na Ružomberok a hrad Likavu.

Ružomberok

Ružomberok

U nádraží v COOPu doplňuji zásoby na cestu domů a vlakem se vracím zpátky na Moravu.


Účastník:Vlasta

Fotogalerie

Rubriky: Navštívené země, Slovensko | Štítky: , , | Napsat komentář

BOSNA A HERCEGOVINA 2017

           

                       BOSNA  A  HERCEGOVINA  2017

 

                                      Deník z cesty do BaH.

 Úvodem:

BaH je v současné době etnicky i politicky rozdělena. Tvoří ji dva autonomní regiony – Republika srbská(srbové) a bosňácko-muslimská Federace Bosny a Hercegoviny(bosňáci a chorvaté) a navíc samostatný distrikt Brčko, který spravují obě federace. Úředními jazyky jsou chorvatština, srbština a bosenština. Prakticky se od sebe jazyky takřka neliší. Problém je, že každá z federací si hraje na svém písečku. Je rozdělena železnice, energetika, školství, zdravotnictví, sport… Alespoň měna je zatím společná,konvertibilní marka. Pokud se někomu zdá, že je u nás příliš mnoho politiků, tak v BaH by si teprve užil 😀 Zajímavý článek o tom je na 100+1

Čas ukáže, zda je tohle uspořádání životaschopné anebo v BaH bouchnou saze…

BaH

BaH


Trasa:

Pozemní cesta do BaH vedla přes Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko. Zpátky jsme se vraceli přes Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko. Takový malý balkánský okruh vylepšený krátkou zastávkou v italském Terstu na zpáteční cestě. Celkem jsme absolvovali vlaky, autobusy a taxíky přes 3000km.

Pokud nejste ajznboňáci, šotouši, dobrodružné povahy anebo chcete ušetřit čas, tak je nejvýhodnější využít levných letenek společnosti Wizz Air, která provozuje linky Budapešť -Sarajevo a Bratislava-Tuzla. Pro cestování po zemi si půjčit auto. Veřejná doprava je z našeho pohledu středoevropana docela mizerná…, ale i to se dá překousnout 😉


20.9.středa

Sraz „účastníků zájezdu“ je v Brně na hlavním nádraží. Po krátké tekuté snídani “U prasečí hlavy” nasedáme do EC 273 Csardás s odjezdem 8:23. Vlak je poloprázdný. Zabíráme čtyřku se stolečkem ve velkoprostoráku. Doplňujeme tekutiny a probíráme itinerář naší cesty. Cesta ubíhá bez problémů. Ve 12:35 zastavuje vlak na nádraží Budapešť-Keleti.Máme dvě hodinky fóra. Náš spoj do Zagrebu odjíždí ve 14:45.

Berem bágly a jdem vpravo od východu budovy nádraží cca 200m do ulice Bethlena Gábora do “naší” hospůdky(Coffea Arabica). Při cestách se tu pravidelně zastavujeme. Ne že by tu bylo bůhví jaké pivo. Čepují maďarský Dreher, takový běžný “europatok”(půllitr za 590Ft), ale dobře se tu na zahrádce sedí. Je to blízko nádraží, hned naproti je sámoška. Vedle prodávají zmrzlinu a langoše. Vše důležité po ruce 🙂

Vede tu pěší zóna, takže bez aut. Marcel před placením zjišťuje, že jedna jeho forintová dvoutisícovka už neplatí. Číšník říká, že nám ji v bance vymění. A tak jdeme do banky na rohu. Vystojíme frontu u kasy, během které k nám přistoupí nějaký domorodec a dává nám svoji dvoutisícovku, aby jsme mu ji taky vyměnili. Očividně se mu nechce zařadit na konec fronty. No proč ne. Po cca 15 minutách jsme na řadě. Bankovky vyměníme během půl minutky. Výměna je zdarma. Kus za kus.

Vracíme se za Petrem do hospody. Ten už mezitím svými forinty zaplatil a tak jde Marcel do samošky pro pivka(Borsodi,plechovka za 229Ft) a navrch kupuje do vlaku čerstvé langoše s česnekem. Borsodi je maďarské pivo s přídavkem nějakého kukuřičného výtažku nebo co… Pitelnost bídná, ale vychlazené na mastný langoš zabírá 🙂

IC 204 Rippl-Ronai odjíždí 14:45 načas. Cestou se nic zajímavého neděje. Po šesti hodinách přijíždíme do Zagrebu. Dalším naším cílem bude Hrvatska Kostajnica. Osobní vlak odjíždí až ve 22:50. Mezičas jdem vyplnit do nedalekého café baru Palma. Mají tu pivo Ožujsko za 12Kun a espresso za 7kun. V půl jedenácté se přesunujem do vlaku. Chorvatské železnice na tomto úseku trati provozují celkem moderní soupravy.


21.9.čtvrtek

Po necelých dvou hodinách jízdy vystupujeme v Hrvatské Kostajnici. Vlak končí až o stanici dál, ve Volinji. Ale z této vesničky by jsme se jen těžko dostávali přes hranice. Bosna a Hercegovina nemá žádné přímé vlakové spojení s okolními státy. Rychlík Zagreb – Sarajevo byl loni zrušen. Takže za svitu čelovky  jdeme pěšky cca 3 km do města. Spoléháme na to, že přejdeme hranice a pak už z bosenské strany nějaký ten bus ráno pojede. Přecházíme most přes řeku Una. Hned za ním je celnice. Čekáme otázky co tu pěšky a navíc v noci pohledáváme, ale berou nás turisty, jako samozřejmost. Chorvati kouknou na pasy a posílají nás na bosenskou celnici. Tam je to podobné. A navíc dostanem razítko do pasu. Bágly nikdo nekontroluje. Jsme v Bosenské Kostajnici.

Pokračujem na malé náměstíčko. Je něco před druhou hodinou ranní a je tu klid. Jen pár opilců pokřikuje o kus dál před barem hotelu Imperial. K našemu překvapení je na hlavní ulici otevřena nonstop pekárna. Od prodavačky zjistíme, že první ranní bus jede v 5:10 do Noviho Gradu a ukazuje nám zastávku. Máme tři hodiny čas.

Zkouším z blízkého bankomatu(banku už si nepamatuju) vytáhnout nějaké konvertibilní marky, ale nebere mi to ani jednu kartu ze tří, které mám. Marcel zkouší svoji a také bezúspěšně. Pomalu jdeme po hlavní ulici směrem k zastávce a zahlédnem další bankomat(UniCredit Bank). Tady už vybírám na první pokus 200KM. Když se vracím od bankomatu, tak přijíždí policejní auto.Samozřejmě jsme v noci na malém městě místní policii podezřelí. Policajti nás legitimují a vyptávají se co tu děláme. Naštěstí srbochorvatština je celkem srozumitelná. Po zjištění, že jsme češi, se konverzace protáhne dobře na půl hodiny. Nejvíc se bavíme, když si přepisují naše iniciály z pasů a nevidí tam jméno po otci… Nedokážem jim vysvětlit, že u nás se otčestvo nepoužívá. Trvají na tom, tak jim ho říkáme. Jasně, že nemůžou poznat, jestli jim lžeme nebo mluvíme pravdu, ale hned jsou spokojenější 😀 Před odjezdem nám ještě řeknou, že kdyby byl nějaký problém, tak máme zazvonit na nedaleké policejní stanici, že pomůžou.

U zastávky je supermarket s částečně krytou zahrádkou i se stoly a židlemi na umělém koberci. Tady se utáboříme až do příjezdu busu. No, začíná být docela chladno. Přes den tu podle kaluží vydatně pršelo a teplo vypadá jinak… Ale statečně to do rána vydržíme za pomoci několika kalíšků rumu.

Něco po páté se začínají na zastávku trousit místní. To je dobrá známka, že bus skutečně pojede. V 5:15 autobus přijíždí. Už v něm pár lidí sedí a s námi nastupuje ještě asi 6-7 dalších. Docela po nás se zájmem koukají. Na tomhle spoji turisté očividně běžně k vidění nejsou. Lístek do Noviho Gradu stojí 4,50KM/os. Podávám šoférovi padesátku a je z toho na větvi. Samozřejmě nemá zpátky. Posílá nás sednout a že cestou rozmění. Do Noviho Gradu je to 25km.Postupně bus nabírá na zastávkách další lidi. Převážně ženy. V Novim Gradu příjíždíme k nádraží a hrnem se ke dveřím, ale bus odbočuje do centra a šofér na nás houkne, že si máme sednout, že na nádraží zajede až pojede zpátky. Za chvíli je vše jasné. Zastavuje u nějaké fabriky, kde vystupují všechny ženy. Přes okna je vidět šicí stroje. Takže do práce děvčata, do práce 😉  Za dalších pět minut vystupujeme i my. Šofér nám podává lístky a přesně vrací drobné.

Osobák do Banja Luky odjíždí v 6:31. Je to výchozí vlak už z Dobrljinu, ale to je malá vesnička a kdyby jsme vystoupili z busu tam a náhodou vlak nejel, tak by jsme se asi těžko hned dostávali dál směr Banja Luka. Veřejná doprava v BaH je hodně nevyzpytatelná, jak později zjistíme vícekrát…

Přicházíme na peron a máme štěstí. Náš vlak tam stojí a pojede teprve do vedlejšího Dobrljinu a odtud se bude vracet přes Novi Grad do Banja Luky. A protože jsme prochladlí z nočního čekaní na bus, tak neváháme a lezem do osobáku. Vlak má tři vozy, které pamatují 70-80léta minulého století. Konduktérovi ukazujem fipky a vysvětlujem, že se svezem do Dobrlijinu a pak zase zpátky až do Banja Luky. Ať nemusíme čekat venku. No, moc to nechápe, ale zkontroluje fipky a mávne nad námi rukou. Obsazujeme dvě kupé(já s Petrem v jednom, Marcel vedle v druhém) a dospáváme noc. Vagon je příjemně vytopený. Po cca hodince spaní se budím a sleduji ubíhající krajinu za oknem a cvrkot na zastávkách a staničkách, kde vlak zastavuje. Drtivá většina cestujících jsou ajznboňáci, kteří se tímto spojem dostávají do/z práce. V devět hodin jsme v Banja Luce.

Dnešním cílem je malebné historické město Jajce. Naše kroky směřují z vlaku na autobusové nádraží, které je hned naproti. Nejbližší bus jede až ve 12:25 a pak ve 13:00. Spousta času před námi. Zaparkujeme do zdejšího bufetu, objednáváme espresso(1,20KM) a připojujeme se na wifi. Marcel na mobilu najde jakýsi bus Hrvatski Tour, který má jezdit  v 11h někde z centra Banja Luky. No, moc tomu nevěříme. Je to tak 50:50, že pojede. Ale tady stejně není co dělat. Bereme si tágo(8KM za cca 4km) a za pár minut jsme v centru města. Čekáme na hlavní třídě, kde je spousta zastávek, do 11:20. Ale nic do Jajce nejede. Všechno to jsou jen místní linky MHD. No nic, ne vždy je posvícení 😉 Sedáme na bus MHD a vracíme se na nádraží. Lístek u řidiče 1,60KM/os. V kase kupujeme lístky do Jajce (13KM/os,70km). Taxi by stálo 100KM. (Později na netu zjišťujem, že bus Hrvatski Tour snad i jezdí, ale zastavuje až někde na okraji města u benzinky).

Jdem si dát do bufetu něco k snědku. Aktuální nabídka jídel je napsaná křídou na tabuli. Což znamená, že si vybíráme ze dvou polívek a guláše. Volíme guláš s těstovinami, salátem a pečivem(3,50KM) plus lahvové pivo Nektar(2KM). Guláš, jak ho známe z domu to rozhodně není a pivo jako nektar taky nechutná 😕 Tak aspoň zaplníme žaludky.

Před nástupem do busu nás šofér zkasíruje o 2KM za každý bágl. Cestou do Jajce se zatažená obloha protrhává a sem tam vykukuje sluníčko. Podle předpovědi nás čekají slunečné dny. Po cca 2h vystupujem. Autobusové nádraží v Jajce je na okraji města, kousek od vodopádu. Je tu kasa, bufet, WC(placené) a stanoviště taxi. Nejprve si zjišťujeme odjezdy na zítřejší den do Zenice. Pak jdem kolem vodopádu do centra Jajce. Na vyhlídkové plošině nad vodopádem je několik turistů. Také my se zastavujeme a fotíme první fotky.

Pokračujem dál přes most a Travnickou branou vstupujeme do historického centra. Na náměstí je Jajce Youth Hostel Central. Rezervaci sice nemáme, ale protože už je po hlavní sezóně, tak předpokládáme,že budou mít volno. Na recepci nás přivítá mladá, hezká slečna. Volné pokoje má. Bereme 3lůžkáč za 20KM/os. Ubytujem se a bez dlouhého zdržování vyrážíme na prohlídku města.

Jajce je perla BaH, čekající na zápis do seznamu UNESCO. Má spoustu turistických zajímavostí a ve 14.století bylo hlavním městem bosenského království. Největším lákadlem je 27m vysoký vodopád na řece Plivě. Ale neméně atraktivní je i středověké jádro města s citadelou.

Jajce

Jajce

Dlážděnou cestou stoupáme ke zvonici sv.Lukáše z 15.století. Kousek dál je Medvědí věž, jejíž zdi mají tloušťku až 6m. Jedna z místních pověstí říká, že zde chovali medvědy a krmili je zajatci :mrgreen: Dovnitř se ale nedostaneme, na vchodu je zamčená mříž. Uvnitř taky není nic vidění, jen prázdný prostor zarostlý trávou. Pokračujem tedy prohlídkou podzemní krypty, kterou nechal postavit zakladatel Jajce, Hrvoj Vukčić Hrvatinić. Vstup je zpoplatněn 2KM/os. Potom nahoru k pevnosti, která se tyčí nad městem. Míjíme Dámskou mešitu, která sloužila pro modlení žen a je zajímavá tím, že nemá žádný minaret. Vypadá jako obyčejný domeček. U brány pevnosti platíme 2KM/os.

Vcházíme dovnitř na rozlehlé nádvoří. Kromě nás tu je jen jedna dvojice turistů. Počasí je na nás lehce vrtošivé…, chvíli pálí sluníčko, naráz se zatáhne a prší lehký deštík a za chvilku zase svítí sluníčko. V dálce se dělá duha a my chodíme po hradbách na střídačku v tričku a v bundě. Kdysi královský hrad, ze kterého dnes už prakticky krom hradeb nic nezůstalo, byl dobyt turky na začátku 16.století. Podle dochovaných písemností se jej turci zmocnili ve chvíli, kdy se zdejší křesťané modlili. Výhledy na město pod námi a do okolí jsou parádní. Scházíme dlážděnými uličkami kolem osmanských domů dolů do centra. Některé domy jsou i teď stále pobořené a připomínají válečný konflikt z let 1992-95.

Jajce,Okića mešita

Jajce,Okića mešita

Nedaleko Banjalucké brány najdeme v postranní uličce zastrčené bistro. Uvnitř není ani noha. Tedy krom majitelky. Objednáváme si každý sarajevské pivo(2KM) a velký burger(2,50KM). Pivo je docela pitelné, i když s českým pivem se nedá srovnat. Ale nepřijeli jsme přece do Bosny chlemtat české pivo 😀 Burger je obrovský a vynikající. Maso, zelenina, omáčka. Kam se na něj hrabe McDonalds se svými sračkami…

Po občerstvení procházíme kolem mešity Esma Sultana centrem směrem k vodopádu. Chceme se dostat po silnici na opačnou stranu řeky Vrbas, kde je ve svahu turistický přístřešek a je tu skvělý výhled na vodopád a na celou historickou část Jajce. Jdeme stejnou cestou, kterou jsme přišli z autobusového nádraží. Na hlavní silnici se dáváme doleva a na křižovatce E761 a E661 zase doleva. Pro pěší to není moc příjemná chůze. Chodník žádný a je tu silný provoz. Po 15 minutách jsme na místě. Kdo přijede autem, tak u odbočky na lesní pěšinu, která vede k přístřešku, je malé parkoviště. Vyhlídka je hojně navštěvovaná, protože výhled na vodopád s historickým městem na pozadí je famózní. I když focení proti sluníčku s kapesními automaty není žádná výhra 😕 Fotogeničtější místo zde nenajdete!

Jajce

Jajce

Při zpáteční cestě míjíme autobusák a procházíme silničním tunelem do novější části Jajce. Po pravé straně je most, kterým se dostaneme přes park zpátky do starého centra. Ale ještě předtím zaskočíme do blízkého menšího supermarketu pro pár drobností. A taky abychom omrkli ceny. Mimo jiné kupujem láhev červeného bosenského vína(1l/3,20KM). Koštovat se musí 😛

Jajce,řeka Pliva

Jajce,řeka Pliva

Parkem podél řeky Plivy se dostaneme až těsně nad vodopád, tentokrát z opačné strany. Dole pod námi je vyhlídková plošina, kde ale moc lidí není. Jednak je placená a jednak tam na turisty padá vodní tříšť, takže možnost focení je značně omezená… Od vodopádu využíváme možnost dostat se do centra po starých schodech a vycházíme nahoře mezi Travnickou branou a restaurací Amadeus.

Je poznat, že v Jajce turistická sezóna nezadržitelně končí. Turistů minimum a většina restaurací a barů má zavřeno. Pakujem se na hostel. Dohání nás únava z probělé noci a cestování. Dáváme sprchu a chutnáme zakoupené víno. Je trošku sladší, ale dobré. Určitě lepší než pivo. Byl to dlouhý den. Jdem chrnět.


22.9.pátek

Vstáváme v půl osmé. Posnídáme ze svých zásob. Pobalíme věci do báglů a v devět odcházíme na autobusák. V kase si kupujeme lístky na bus do Zenice s odjezdem ve 13:45h(12,50KM/os) .S mladým taxikářem, který stojí se zeleným passatem opodál, si domlouváme odvoz na hráz mezi Malým a Velkým Plivským jezerem. Stojí tu vodní mlýnky(mlinčići), které nelze při návštěvě Jajce vynechat. Cena je 7KM za 5km. Za pár minut jsme u mlýnků, ale taxikář nás vysazuje o kus dál v kempu. Nejprve trochu brblem, že se musíme vracet asi 700m zpátky. Ale protože si domluvíme i odvoz zpátky do Jajce, tak rychle přicházíme na to, že je naopak výhodnější čekat na tady, na zahrádce, pěkně u pivka, odkud uvidíme taxík přijíždět. Přijede pro nás v 11:30. Máme spoustu času na pohodovou prohlídku okolí.

Jajce,vodní mlýnky(mlinčići)

Jajce,vodní mlýnky(mlinčići)

Soustava asi 20 dřevěných vodních mlýnků stojí na dřevěných kůlech. Za osmanské doby sloužili k mletí obilovin. Mlýnské kameny byly poháněny vodou z Velkého Plivského jezera, která byla k jednotlivým mlýnkům rozvedena pomocí umělých kanálků. Na největším krajním mlýnku(nejblíž cesty) je cedulka s telefonním číslem, kam se dá zavolat a domluvit si názornou ukázku jak se tu kdysi zrno mlelo. Matně si vzpomínám, že cena byla asi 20KM, ale ruku do ohně za to nedám.

Mlýnky jsou vzájemně propojeny dřevěnými lávkami a mosty. Do každého, krom krajního, se dá vlézt. Ideální pro děti nebo hobity 😀 Líbí se nám, že tu krom jednoho francouzského karavanu a jeho osazenstva není ani noha. Můžeme se tu procházet bez tlačenice jak chcem. Vstupné se tu zatím žádné neplatí, ale nejspíš by mělo. Už jen proto, aby se zisk mohl využít na opravy. Některé z mlýnků už “melou” z posledního. Pár desítek metrů od parkoviště je zavřený bufet se zahrádkou. Okolo se prohánějí dva psi. Na pivko se vracíme do kempu.

Jajce,Velké Plivské jezero

Jajce,Velké Plivské jezero

Sluníčko po ranní mlze už začíná připalovat. Jdem do místní restaurace a objednáváme točené pivo. Jenže číšník natočí půlku sklenice a konec…, točené došlo. Tak lahvové Sarajevsko za 3KM. Sedíme na terase u vody, v křesílkách pod slunečníkem. Výhled na jezero. Užíváme si to. Těžká pohodička. Přesně v půl dvanácté přijíždí náš taxík. Zaplatíme,berem bágly a nasedáme do taxíku. Přijedem na autobusák a Petr vytahuje peněženku, že zaplatí. Ale taxikář peníze odmítá a několikrát opakuje, že zpáteční cesta je grátis. A dodává, ať se nám v Bosně líbí a přeje štastnou cestu. Že by jsme k němu poslali pražské (lichvo)taxikáře na “převýchovu”? :mrgreen: Poděkujem a jdem na oběd.

Jajce,čevapi v lepinje

Jajce,čevapi v lepinje

Za mostem, po levé straně cesty před Travnickou branou je několik restaurací vedle sebe. Marcel zkušeným okem vybírá tu, před kterou stojí panímáma okolo padesátky a vyhlíží hladové turisty. Musím říct, že jsme neprohloupili. Paní je ochotná a za okamžik už máme na stole sarajevské(2KM) a jídelní lístek. Objednáváme si všichni to stejné, bosenskou(begovu) čorbu(4KM) a čevapi s cibulí v lepinje(6KM). Jídlo je skvělé. Hlavně čorba příjemně překvapila. Dáváme si ještě jedno sarajevské a spokojeně oddychujeme. Ve čtvrt na dvě zaplatíme a odcházíme na bus.

 

 

Autobus příjíždí cca s 10min zpožděním. Šofér nás každého zkasíruje krom jízdenky ještě o 1KM za bágl. Vzdálenost cca 75km jedeme skoro 2,5h. Silnice úzké a kvalita taky nic moc. V Travniku je krátká přestávka na občerstvení a WC. Před půl pátou zastavujeme konečně v Zenici.

Zenica,vlaková stanice

Zenica,vlaková stanice

Bez otálení se přesunujeme do budovy vlakového nádraží, která je hned vedle autobusáku. Do Sarajeva chceme jet Talgem, které tu jezdí teprve od září 2016. Železnice BaH nakoupila Talga od španělského výrobce už v roce 2010, ale ty stály šest let “ v kopřivách” v Sarajevu než se dostaly do reálného provozu. Nějak se pozapomělo, že stav tratí a přejezdů v BaH je v tak zuboženém stavu, že moderní soupravy se na nich nedají provozovat. Tento ukvapený nákup na úvěr devíti, tehdy moderních souprav za 132 mil.KM, je dodnes černou dírou… Svršek železničních tratí je v BaH bídný. Max.rychlost se místy blíží 80km/h. Ale spíše se jezdí průměrnou rychlostí 50km/h.

Protože už se pohybujeme v bosenské části země, kde vlaky provozuje Železnice Federace Bosny a Hercegoviny(ŽFBH), musíme si zakoupit jízdenky. Fipka tu sice platí, ale jen s 50% slevou. Bohužel pro nás mají ŽFBH ceník nastavený tak, že i s 50% slevou by nás jízdenka vyšla dráž než obyčejné jízdné. Je to paradox, ale je to tak. Připočítávají si totiž speciální příplatek(3,5 eura neboli 7KM). Takže nám paní pokladní vypíše psanou jízdenku. Chvíli ji to trvá…, výpočetní technika sem ještě nedorazila. Cena 9,50KM/os včetně povinné místenky.

V 17:30 odjíždíme R713 s mírným zpožděním do Sarajeva. Ve vlaku je hezky čisto, klima funguje, sedačky pohodlné. Pod stropy jsou zavěšené ještě staré CRT monitory 4:3 na kterých je možné sledovat nějaký western a poté jeden z dílů Assassin’s Creed. Filmy běží bez zvuku, s bosenskými titulky a jako hudební doprovod do toho pouští z reproduktorů vozu nějakou populární hudbu místní produkce.

Trochu nám vrtalo hlavou, proč při nástupu do vlaku konduktéři všechny cestující nahání do dveří prvních dvou vozů. A zanedlouho jsme na to přišli. Většina menších stanic, kde vlak zastavoval, má jen krátký perón. Sotva na dva vozy a někde je ten betonový dokonce nahrazen jakýmsi montovaným železným nástupištěm, ke kterému se ani ty první dva vozy nevejdou celé. No a ty první dva vozy jsou tak akorát, které si dva konduktéři při výstupu a nástupu cestujících stačí ohlídat. Ve vlaku je zařazen bistro vůz, ale Marcel zjistí, že je zavřený. Obsluha tam je, ale není co prodávat… Displej ve voze ukazuje rychlost vlaku mezi 50-70 km/h. Do Sarajeva příjíždíme za tmy s 30min. zpožděním.

Vedle nádraží je otevřená pošta, kde je i směnárna. Marcel s Petrem jdou měnit. Čekám venku a hlídám bágly. Ubytko na dnešní noc rezervoval Marcel ještě z domu přes booking  v Lucky Hostelu, který je od nádraží asi 4km daleko. Nasedáme do tramvaje č.1, u řidiče zakoupíme jízdenky za 1,80KM/os a jedeme na zastávku Vijećnica. Odtud je to k hostelu slabých 300m mírně do kopce. Cestou se zastavujeme v malém konzumu a kupujeme lahvinku bosenského bílého. Hostel nacházíme celkem snadno. Zvoníme a za chvilku otvírá mladá slečna a zve nás dovnitř. Vstupuje se takovou “garáží”, dole pod schody se musíme vyzout a nahoru už jdeme v ponožkách. Nahoře to vypadá stejně jako v kterémkoliv jiném evropském hostelu. Dostanem pěkný 3L pokoj, za který platíme v hotovosti(14KM/os). Slečna domácí nám dává mapku Sarajeva a propiskou do ní zakresluje pro turisty zajímavé body. Ptáme se na Tunel života(Tunel spasa), kde je nyní muzeum. Ale slečna nás od návštěvy zrazuje… Že je to daleko, nejezdí tam MHD a není tam zase tolik k vidění. Z tunelu je zachováno sotva 15m. A za 10KM to prý nestojí. Dlouho se nezdržujem a vyrážíme do večerního města.

První zastávkou je pivovarská pivnice, která je kousek od hostelu. Je součástí Sarajevského pivovaru. Pivnice je zařízená ve stylu rakousko-uherských restaurací z počátku 20. století. Obklady ze dřeva a sloupy z litiny. Na zdech visí staré fotografie. Pivnice má přízemí a horní patro. Drtivá většina stolů je rezervována. Volné jsou jen malé vysoké stolky s barovými židličkami kousek od výčepu. Restaurace by i na západě evropy působila honosně a draze. Naproti výčepu se na malém podiu chystá na vystoupení nějaký místní band. Sedáme si k malému stolku vedle výčepu a hned je u nás číšník. Čekáme nápojový lístek, eventuálně jídelní, ale nic takového… Na otázku jaké mají piva, řekl jen svetao a crno. Nu což, Petr s Marcelem objednávají světlé, já tmavé. Za chvíli je pivo na stole a ve třetinkách. Vůbec nás nenapadlo říct si o půllitr. Nevadí. Připíjíme si na to, že jsme šťastně a ve zdraví dorazili do Sarajeva. Popravdě, i když pivo nebylo špatné, tak jsme od něho čekali trochu víc. Obzvlášť v pivovarské pivnici. Chvíli pozorujeme okolní cvrkot v pivnici a shodujem se, že tohle není to pravé ořechové pro nás. Dovnitř neustále proudí noví hosté, vyfiknutí od hlavy až k patě jako na svatbu. Zřejmě je to oblíbený podnik zdejší smetánky. Říkáme si o účet a platíme 2,50KM za jedno pivo.

Přecházíme Novi most a ocitnem se v muslimské čtvrti Baščaršija(Hlavní tržiště). Je to turisticky nejzajímavější, ale zároveň také nejdražší část města. Ve večerních hodinách je tu hlava na hlavě a naháněči zdejších restaurací z toho mají radost. Už máme hlad a tak se zastavujeme ve Steak House. Je to vlastně součást restaurace naproti, ze které se všechno jídlo a pití nosí. Objednáváme točené sarajevské a něco dobrého k večeři. Názvy si už nepamatuju, ale je to na fotkách.

Sarajevo,Steak House,večeře

Sarajevo,Steak House,večeře

Vypadalo to dobře a dobře to i chutnalo.Porce velké, skoro jsem to nemohl dojíst. Cenově tu je o dost dráž než v jiných částech města. Půllitr piva 6KM, jídlo okolo 15-25KM. Steaky jsou ještě dražší… Napapkaní a unavení se vracíme na hostel. Po sprše ještě koštujem lahvinku bílého vína.


23.9.sobota

Ráno vstáváme něco kolem osmé. Sbalíme se a na základě včerejší domluvy se slečnou domácí si necháváme bágly v rohu obýváku. Kolem oběda se pro ně vrátíme. Jdem si projít Sarajevo za bílého dne. Sluníčko svítí už od rána a tak naše kroky míří nahoru na muslimský hřbitov Alifakovač, který je jedním z nejstarších sarajevských hřbitovů. Je odtud moc pěkná vyhlídka na město.

Sarajevo,výhled od hřbitova Alifakovac

Sarajevo,výhled od hřbitova Alifakovac

Fotíme a scházíme kostkami vydlážděnou uličkou dolu k řece Miljacka. Míříme do čtvrti Baščaršija. Tentokrát do ní vcházíme z jiné strany než včera večer. Čtvrť byla založena v 15.století a byla ve své době jedním z nejdůležitějších obchodních center na Balkáně. Na první pohled nás zaujme stará dřevěná kašna(Sebilj) s množstvím holubů kolem.

Sarajevo,Baščarčija

Sarajevo,Baščarčija

Holubi jsou tak krotcí, že neodlétájí. Jen na svých nožkách popojdou bokem od procházejících turistů. Kde kdo je tu krmí a tak jsou pěkně vypasení. Chvíli se procházíme úzkými uličkami mezi krámky a pak skočíme do jedné maličké kavárny na bosenskou kávu(2KM). Servírují ji tady na podnosu v měděné džezvě se šálkem, skleničkou vody, cukrem a kouskem sladkého lokumu. Vychutnáváme si zdejší atmosféru.

Sarajevo,Baščaršija,bosenská káva

Sarajevo,Baščaršija,bosenská káva

Pomalu procházíme pěší zónou Ferhadija na jejímž konci plane Věčný oheň. Je vzpomínkou na partyzány,kteří osvobozovali Sarajevo za 2.světové války. Zabočujem doleva a jdem na nábřeží k Latinskému mostu, kde Gavrilo Princip spáchal 28.6.1914 atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Na severní straně mostu je pamětní deska připomínající tuto událost. A na rohu,přes cestu, je možné navštívit muzeum Sarajevo 1878-1918. Čehož Marcel hned využívá.

 

Přecházíme Latinský most a usedáme do parku na nábřeží. Odpočíváme na sluníčku. Domlouváme se, že by jsme v Mostaru mohli zůstat dvě noci, ať se nemusíme každej den stěhovat. Vytahuju mobil a chytám free wifi z blízké restaurace. Přes booking rezervuju dvě noci v Hostelu Ejla. Moderní technika je někdy při cestování k nezaplacení.

Sarajevo,Latinský most

Sarajevo,Latinský most

Vracíme se na hostel pro bágly a tramvají jedeme na nádraží. Ale na druhé zastávce stojíme podezřele dlouho. Porucha dveří, které nejdou zavřít. Řidička po několika marných pokusech všechny cestující vyhání ven. Čekáme na další spoj a ten je pěkně namačkaný. Vtlačíme se dovnitř a jsme rádi že se vezeme. Marcel vystupuje jednu zastávku před nádražím. Chce se ještě podívat na stadion Grbavica, kde hraje své zápasy fotbalový klub Željezničar Sarajevo.

Sarajevo,stadion Grbavica(Željezničar Sarajevo)

Sarajevo,stadion Grbavica(Željezničar Sarajevo)

Já s Petrem vystupujem na vlakovém nádraží. Kupujem jízdenky na vlak do Mostaru a na zahrádce před nádražním bufetem čekáme u vychlazeného pivka na Marcela. Při druhém pivku Petra napadne, že by bylo dobré doplnit zásoby na cestu, když je takové horko(22°C ve stínu) a bistro vůz ve vlaku bude nejspíš zase zavřený… Podle mapy by měla být za tramvajovou smyčkou nějaká sámoška. Takže vyráží do terénu a já hlídám. Vedle nádraží stojí Avaz Twist Tower(142m). Zájemci mohou vyjet výtahem nahoru a pokochat se vyhlídkou na Sarajevo(1KM).

Sarajevo,Avaz Twist Tower(142m)

Sarajevo,Avaz Twist Tower(142m)

Vrací se Marcel, dává pivko a za chvíli přichází i Petr s nákupem. První obchod byl zavřený a musel až do dalšího, vzdálenějšího, ale za to většího. Takže máme nějaké to pivko, víno i pečivo. V 16:26 odjíždíme R721 do Mostaru.Souprava je opět Talgo. Cesta opět plynulá, rychlost krásných 50-60km/h 🙂 Ve vlaku se občerstvujem z vlastních zásob.

Nejzajímavější části tratě je tzv.bosenský semmering, který začíná tunelem za zastávkou Plješavec. Horský úsek tratě stoupá po úbočích kopců a kroutí se v obloucích až nad Konjič, aby se zase vracel dolů do obce Kanjina a odtud podél řeky Trešanice do Konjiče. Škoda,že u Talga jsou okýnka napevno a nejdou stáhnout. Stálo by za to si tento úsek projet nějakým obyčejným courákem. Připomíná to Rhétské dráhy ve Švýcarsku.

Asi 25km za Konjičem leží Jablanica.Je tu muzeum 2.světové války a torzo mostu přes řeku Něretvu, který partyzáni během války vyhodili do vzduchu. Bohužel náš vlak tu nezastavuje a navíc teď večer by jsme toho už stejně moc neviděli. Možná někdy příště…

V 18:40 vystupujeme v Mostaru. Hostel Ejla je asi 600m od nádraží směrem k historickému centru. Takže se nejprve ubytujem a potom půjdem na večerní procházku a někam na véču. Hostel najdem bez potíží, stojí na rohu hlavní ulice Maršála Tita a ulice Kazazića. Hned u vchodu potkáváme majitele a ten nás vede do prvního patra, kde jsou pokoje. Domluva srbochorvatsky úplně na pohodu. Ptá se odkud jsme a po zjištění, že z Česka hned říká Čechoslovakia a jsme kámoši. Dává nám vybrat ze dvou pokojů. Berem si pěkný velký třílůžkáč s velkou lcd tv, kterou ale nakonec vůbec nezapínáme. Koukat na bednu jsme do Mostaru nepřijeli. Na chodbě vedle pokoje je kuchyň a dál dvě samostatné koupelny s WC. Za pokoj na dvě noci chce 44 éček. V přepočtu to vychází na nějakých 190kč za osobu a noc. Při pozdějším hodnocení se shodujem, že tohle bylo nejlepší ubytko při letošní cestě po Balkáně. Čisto, teplá voda kdykoliv, téměř nové zařízení a hlavně dobré, neproleželé matrace na postelích. Spalo se na nich fakt dobře!

Trochu se zabydlíme a vyrážíme do ulic. Po ulici Maršála Tita jdeme až ke Starému mostu. Hlavní turistické atrakci Mostaru. Je snad na všech fotkách. Ten původní přes řeku Něretvu byl postaven v 16.století za doby osmanské říše. Ale během bosenské války byl chorvatskou armádou zničen při ostřelování města. Po válce proběhla velká finanční sbírka v různých státech evropy a po rekonstrukci při zachování historických stavebních postupů, byl most v roce 2004 znovu otevřen. Stari most je pěkně osvětlen a stojí za to si ho za tmy přijít prohlédnout. Některé krámky poblíž mostu jsou ještě i teď večer otevřeny. Nasáváme atmosféru večerního města.

Mostar,Stari most(ulička se suvenýry)

Mostar,Stari most(ulička se suvenýry)

Mostar,Stari most(západní část)

Mostar,Stari most(západní část)

Přecházíme most a bočními uličkami jdem pomalu směrem k Titovu mostu. Na ulici Adema Buća najdeme místní malé bistro se třemi stolečky na chodníku. Uvnitř je starší panímáma se svým manželem, asi už důchodci. Ptáme se co mají dobrého k večeři. Výběr asi z deseti jídel. Nakonec to vyhrává teletina, lepinja, salát a nezbytné sarajevské. Za dvacet minut máme jídlo na stole. Nevíme proč, ale na talíři máme navíc i porci hranolek. Nicméně jídlo je skvělé. Objednáváme další sarajevské. Je nám fajn. Nepamatuju si už přesně cenu za večeři, ale bylo to okolo 40KM za všechno.

Je něco před desátou a pokračujem přes Titův most. Probíhá na něm rekonstrukce, ale chodit se přes něj dá. Je tu zákaz jen pro auta. Dojdeme až k hostelu, ale spát se nám ještě nechce. Pár metrů od našeho ubytování je otevřený Café Bar ”Klub Boemi”. O turisty zde nezavadíte. Taková paluša pro místní. To je něco pro nás 😎 Zahrádka je  “garáž” s plechovými vraty a otevřenou pergolovou střechou. Objednáváme sarajevské(2KM) a rozkoukáváme se… Lahváče tu chladí v basách ve veliké kamenné vaně, do které je hadicí napuštěná studená voda. Vedle vany stojí kadibudka s tureckým záchodem a umyvadlem. Čas od času(asi co 30minut) ji majitel baru umyje tak, že vezme hadici a celý záchod postříká vodou a je umyto. Kromě nás je tu několik místních a někteří už mají podle vratké chůze dost nakoupeno 😆 Při dalším pivu si objednáváme orahovaćku-ořechovici(1,50KM), voní i chutná po vlašském ořechu a je vynikající. Nejlepší kořalka, kterou jsme v BaH pili. U třetího piva zkoušíme další, pelinkovać-bylinná s pelyňkem(1,50KM). Chuťově připomíná fernet. Před půlnocí platíme a jdem do hajan. A co budem dělat zítra?  V plánu je několik variat. Rozhodnem se podle počasí až ráno.


24.9.neděle

Svítíčko od rána hezky sluní a slibuje horký zářijový den. Varianty jsou tři: Kravica, Blagaj, Neum. Já bych spíš preferoval Kravické vodopády nebo Blagaj, ale moji souputníci mě “přehlasovali” a jedeme do Neumu, vykoupat se v Jadranu. Je to ta nejdelší, časově nejnáročnější a tím pádem i nejdražší varianta. Nevím, který čert nám to nakukal, že jsme do toho šli. Ale popořádku…

Z hostelu odcházime jen nalehko s malými baťůžky. Na vlakovém nádraží kupujeme jízdenky do Čapljiny(5,40KM/os). V 9:00 vyjíždíme Talgem z Mostaru. V Čapljině jsme za 35 minut.

Čapljina,souprava Talgo

Čapljina,souprava Talgo

Teoreticky by měl do Neumu(dle webu ŽFBH) navazovat bus, který provozují bosenské železnice. Ale v kase se dovídáme, že je neděle a nic nejede. Takže jdem vedle na autobusák. Na infotabuli je napsán bus do Neumu v 10:00, tak si myslíme, že máme vyhráno, ale pokladník za okýnkem nás rychle vyvede z omylu. Bus jede až v 11:10. A lístky nám prodá, až bus přijede a bude v něm místo. Fajn. Máme se na co těšit 😕 Domlouváme se mezi sebou, že pokud bus nedojede nebo bude plný, tak si vezmem tágo a pojedem na Kravické vodopády. V konzumu kupujem pivko a vyčkáváme.

Bus přijel skoro na čas. Místa je v něm spousta a je zaplněn asi z poloviny. Kupujem v kase lístky(10KM/os) a nastupujem. Z Čapljiny do Neumu je to asi 50km, ale až cestou zjišťujem, že bus dvakrát přejíždí chorvatskou hranici a tudíž se cesta časově značně protahuje. Chorvati na hranicích poctivě vybírají pasy a kontrolují cestující. Jede se přes Metković, Opuzen a kolem pobřeží po Jadranské magistrále zpět do BaH. Silnice kolem jezera Donje Blato a dál směrem na Hutovo asi není kvůli stavu a hornatému terénu pro autobusy vhodná…, nevíme. Každopádně do Neumu přijíždíme až ve 13h.

Neum je jediné město BaH, které má přístup k moři. De facto se jedná o úzký 10km pruh pobřeží(nepočítaje poloostrov Klek o jehož severozápadní část se vede spor s Chorvatskem), který rozděluje Chorvatsko na dvě části. Proto také chorvati chtějí postavit 2,5 km dlouhý most z Komarna do Brijesty na poloostrově Pelješac. Chorvatům by tím odpadlo dvojité překračování hranic. Ale na druhou stranu při průjezdu přes BaH zastavují v Neumu a čerpají benzín nebo naftu. Palivo je tu o třetinu levnější než v Chorvatsku.

Neum,Jadran

Neum,Jadran

Vystupujeme na zastávce u benzinky. Zde na hlavní silnici je jakési nepsané centrum všeho dění. Jsou tu restaurace a kolem několik obchodů. Dá se tu sehnat taxík a zastavují tu busy. Před jednou z restaurací stojí plechová bouda. Nejspíš kasa, kde se prodávají lístky na busy. Ale je neděle, takže zavřená. TIC to stejné. Podle webových stránek autobusni kolodvor má jet zpátky do Mostaru bus v 16:20. Tak uvidíme. Jdem klikatými ulicemi dolů k moři. Cestou míjíme digitální teploměr, umístěný na jednom z domů. Ukazuje 35°C na sluníčku. Takže v krámu kupujem vychlazená pivka. Na pláži přijdou vhod. Dole u pláže si skočíme do restaurace hotelu Sunce koupit pizzu(9-11KM,podle druhu) a pak už “zaparkujem” na oblázkové pláži pod hotelem. Je tu jen pár místních. Většina krámků podél pláže je zavřená. Sezóna skončila. Jdem do plavek a hurá do slané vody. Je cítit, že Jadran už není nejteplejší, ale pro nás je to pořád dobré 🙂 Po koupačce si užíváme sluníčka, které příjemně hřeje. Okolo čtvrté sbalíme věci a jdem nahoru k zastávce.

Neum,prodejna chlazených nápojů a novin :-)

Neum,prodejna chlazených nápojů a novin 🙂

V obchodě se ptáme, kdy jede bus do Mostaru a dostáváme odpověď, že až v 17:30. Takže kupujem pivko a vyčkáváme. Před půl šestou přichází pár místních. Většinou studentek. Takže se uklidňujem,že bus skutečně pojede. V 18h přijede bus, ale je plný a vezme jen dva lidi, kteří jedou až do Sarajeva. Řidič tvrdí, že za ním jede zastávkový bus, který nás vezme. Takže čekáme dál…, už nás to fakt nebaví! Na domorodcích je také znát, že jsou nervózní z dlouhého čekání. V 19h konečně bus přijíždí. No sláva. Kupujem lístky(12KM/os) a obsazujem poslední volné sedačky. Takže zase dvakrát přes hranice a v půl desáté vystupujem v Mostaru. Nezapomenutelný den, plný výživného cestování 👿

Jdem na hostel, převlečem se a namíříme rovnou do “našeho” bistra na véču. Hladoví jsme jak vlci. V neděli a v pokročilou hodinu už toho na jídlo na výběr moc není. Objednáváme si ražniči, hranolky, lepinju a sarajevské. Chuťově opět výborné. Platíme za vše 30KM. Na mě začíná lézt nějaký chřipkový bacil, tak jdu rovnou na hostel. Petr s Marcelem jdou prý ještě na jedno do baru Boemi jako včera. Samo,že u jednoho nezůstalo… Vrací se někdy ve dvě v noci a jsou notně rozveseleni. Navíc Marcel pouští z mobilu Visáče a zrovna potichu to nehraje. Takže mě spolehlivě budí. Nakonec všichni usínáme až kolem třetí.


25.9.pondělí

V půl deváté jsme vzhůru a ještě vzpomínáme včerejší den, vlastně na dnešní 🙂 Posnídáme. Necháváme bágly na pokoji a jen tak nalehko se jdem projít po Mostaru. Hlavně nafotit Stari most a přilehlé okolí za denního světla. Současně kupujeme pohledy a nějaké tekuté suvenýry domů. Nedaleko Stariho mostu nacházíme vylepený plakát pivního festu, který se konal 22-23.9. zde v Mostaru. Škoda. Vědět o tom dřív, tak jsme upravili itinerář a mohli jsme se zúčastnit. Marcel, jak je jeho dobrým zvykem, se odpojuje a jde omrknout fotbalový stadión, kde hraje klub Zrinjski Mostar.

Mostar,Stari most(ze severní strany)

Mostar,Stari most(ze severní strany)

Já s Petrem si užíváme atmosféru v jedné z mnoha kavárniček poblíž Stariho mostu u bosenské kávy(2KM). Petr vypisuje pohledy, které chce z BaH poslat. Před 11h jdem na hostel a jednu ulici od hostelu potkáváme Marcela. Bezva. Berem si z našeho pokoje bágly a Marcel navrhuje, že máme čas, tak dáme jedno v Boemi baru přes ulici. Včera mu to nestačilo, tak chce pokračovat 😀 Dobrá tedy, objednáváme si sarajevské a s majitelem si děláme společnou fotku. A protože bar slouží zároveň jako sázková kancelář, tak Marcel jako „znalec“, radí místním jak natipovat I.českou hokejovou ligu. Raději se do toho s Petrem nemícháme, protože tipovat kluby jako Karlovy Vary, Havířov, Vsetín, Třebíč atd. není náš šálek kávy. Ale zdejší sázkaři jsou nadšení, že jim radí čech a věří, že vyhrají 😆 Dopíjíme pivo, loučíme s majitelem a sázkaři a jdem na autobusák.

Mostar,Cafe bar "Club Boemi"

Mostar,Cafe bar „Club Boemi“

Dnes chceme opět popojet pár kilometrů busem. Včera nám to nestačilo… Kupujeme v kase lístky do Splitu(33KM/os). Odjezd je ve 13h. Zbývající necelou hodinku využíváme k návštěvě protějšího Fast Foodu Adna a jdem na oběd. Objednáváme si čevapi v lepinje s cibulí. Čevapi prodávají buď 5 kousků za 3KM nebo 10 kousků za 5KM. A protože jsme nenažraní češi, teda moraváci, tak každý máme 10 kousků. Porce je tak velká, že ji ani nemůžem dojíst. Funíme a pomalu jak šneci se vracíme na autobusák.

MOSTAR,autobusové a vlakové nádraží

MOSTAR,autobusové a vlakové nádraží

Čeká nás asi 180km dlouhá cesta. V jednu přijíždí moderní autobus MAN společnosti Autoprevoz-Bus. Za bágl do úložného prostoru šofér vybírá 2KM. Odjíždíme asi 10min. zpožděni,takže vlastně včas. Bus je ze dvou třetin obsazený. Hranice do Chorvatska přejíždíme u Metkoviče. Následuje kontrola pasů a pokračujem dál. Bágly v zavazadlovém prostoru nikdo nekontroluje. Dál se pokračuje podél pobřeží po Jadranské magistrále. Krom krátké pauzy v Makarské se jede nonstop. V půl šesté jsme ve Splitu. Ze Splitu budeme pokračovat do Zagrebu nočním rychlíkem, který jede ve 21:44. Tak máme několik hodin času, které využijeme ke krátkému omrknutí blízkého okolí. Poloha vlakového i autobusového nádraží hned u moře umožňuje během pár minut dojít do historického centra Splitu.

Split,v pozadí zvonice katedrály

Split,v pozadí zvonice katedrály

Je tu Diokleciánův palác se sklepením, katedrála sv.Ducha se zvonicí(slouží jako vyhlídková věž), tři dochované brány(Zlatá,Stříbrná a Železná) a další… Jelikož jsem zdejší památky navštívil v roce 2003, tak nemám v úmyslu je znovu obdivovat. Chci zajít na kopec Marjan, ze kterého je parádní vyhlídka na Split. Klukům se chodit moc nechce, tak se domlouváme, že projdem hlavní promenádu na nábřeží a oni někde v postranní uličce zajdou na pivko a ohlídají mi bágl.

Split,nábřežní promenáda "Riva"

Split,nábřežní promenáda „Riva“

Promenáda “Riva” se za těch 14 let co jsem tu nebyl hodně proměnila. Přibylo spousta krámků, restaurací, zahrádek, vyrostly tu palmy, nová dlažba, lavičky. No prostě je tu všechno jiné. Jak vizuálně, tak hlavně cenově! U náměstí Republiky zabočujem do postranních uliček a ve staré části, poblíž kostela sv.Križa, najdem malou restauraci, která má venku stolečky. Kluci dávají lahvové pivko Ožujsko(15Kun) a já pokračuju na Senskou ulici, odkud stoupám po dlážděné cestě nahoru k vyhlídkové restauraci.

Split,výhled z Marjanu

Split,výhled z Marjanu

Kopec Marjan má nejvyšší bod 178m nad mořem, je dlouhý přes 5km a rozkládá se od restaurace “Vidilica” až po kostel sv.Jiří. Je to takový lesopark, protkaný kilometry stezek, který přijde za horkých letních dnů vhod. Vedle restaurace je vyhlídkový bod, ze kterého je úchvatný výhled na Split. A při zapadajícím sluníčku to platí dvojnásob! Po Botičevově schodišti scházím zpátky dolů na nábřeží. Vracím se za svými souputníky. Říkám jim, že vyhlídka na Marjanu je super, že stojí za to tam vyjít. Tím je nahlodám 🙂 Vracíme se na promenádu, hlídám bágly a kluci jdou svižně nahoru, aby ještě něco viděli než se úplně setmí. Začíná lehce poprchávat a ochlazuje se.

Kluci se vrací už za tmy. Jdem na vlakáč. Petra usazujem na kryté zahrádce k točenému Ožujsku(18Kun) a já s Marcelem jdem do blízkého obchodu Riboli na nákup. Je to taková větší sámoška, otevřená i večer. Bereme proviant, pivko i víno do vlaku. Platím kartou. Vracíme se za Petrem na zahrádku, dáváme kafíčko(10Kun) a čekáme až přistaví k peronu náš vlak.

Před půl desátou nalezem do vlaku NZ820, zabíráme si kupé a vytahujem proviant k večeři. Vyjíždíme načas. Prvních pár kilometrů tratě, až do Kaštelu, vede podél pobřeží a z okna vlaku je pěkný výhled na rozsvícený Split. Přichází konduktér, zkontroluje fipky, a přátelsky nás upozorňuje ať si v noci dáváme pozor na „banditi“. Že se občas ve vlaku krade… No, to nás nepřekvapuje. Pár desítek tisíc kilometrů jsme po evropě vlakem už najezdili, takže s tím máme svoje zkušenosti. Ale noc proběhla v klidu.


26.9.úterý

Ráno v 5:47 zastavuje vlak v Zagrebu Gl.Kol. V 6h se otvírají potraviny na prvním peroně. Kupujeme snídani. Platíme kartou. Čekáme než nám přistaví vlak EC212 do Ljubljaně. V 6:55 odjíždíme. Ve vlaku snídáme. Zbytek cesty podřimujem. V 9:15 vystupujem v hlavním městě Slovinska. Dál máme namířeno do Villa Opiciny a odtud do Terstu.Villa Opicina leží už v Itálii(3km od hranic) a je to už takové předměstí Terstu. Bydlí zde početná slovinská menšina, takže slovinské železnice sem provozují vlakovou dopravu. V 10:44 vyjíždíme z Ljubljaně a za dvě hodinky jsme ve Villa Opicině. Do centra je to asi 1km.

Naším hlavním důvodem, proč jsme sem přijeli, je historická tramvajová dráha o rozchodu 1000mm spojující Villa Opicinu a Terst. Byla uvedena do provozu v roce 1902. Ve strmé části tratě byly tramvaje taženy zubačkovými lokomotivami. Později byly tramvaje taženy do kopce a z kopce lanovkovými vozy. Tato linka je  využívaná jak místními, tak turisty. Je součástí hromadné veřejné dopravy a platí se zde běžné jízdné(1,25Euro). Bohužel v době naší návštěvy tramvaje stále ještě nejezdí. V srpnu 2016 se ve výhybně Conconello srazili dvě tramvaje a od té doby se na kolejích nehnulo ani kolo. Náhradní spojení zajišťují autobusy(č.2). Jsme zklamaní. Alespoň si fotíme tramvajové depo a jednu z vystavených historických tramvají č.406.

Villa Opicina,historická tramvaj

Villa Opicina,historická tramvaj

Busem trvá jízda do centra Terstu dvacet minut a vystupujem na náměstí Oberdan. Kde je také původní konečná zastávka tramvajové linky. Cestou busem jsme si všimli, že na několika místech jsou koleje přerušeny nebo je na nich parkoviště pro auta. Je tak otázkou, kdy a jestli vůbec bude tato bezesporu zajímavá dráha ještě někdy obnovena.

Terst,památník císařovny Sissi před budovou vlakového nádraží

Terst,památník císařovny Sissi před budovou vlakového nádraží

Pěšky se přesunujem na nedaleké vlakové nádraží, kde si dáváme do úschovny bágly(5Euro/ks). A jdem do sousední budovy, kde je autobusové nádraží. Zjišťujeme odpolední spoj do slovinského Koperu, kde máme zarezervováno ubytko. V kase nám slečna tvrdí(i píše na papírek), že bus do Koperu jede pouze v 15:30 a v 19:00. Ale nám se zdá, že kecá… Na vyvěšených jízdních řádech různých společností je psaný Flixbus v 17:30 a bus Crnaja Tours v 17:45. Že by konkurenční boj? Řekla nám totiž jen spoje, které provozuje Arriva. Přitom to nebyla pokladna jen pro Arrivu. Necháváme to “odležet” s tím, že se projdem po blízkém okolí a okolo páté se vrátíme a uvidíme.

Terst,Canal Grande

Terst,Canal Grande

Směr procházky po městě volíme víceméně po nábřeží. Canal Grande, Molo Audance, Piazza Unita d´Italia s radnicí a fontánou. Pokračujem dál kolem sochy Nazario Saura, jachtařské mariny až k majáku. Sluníčko sice svítí, ale zároveň tu pěkně profukuje. Zamíříme tedy mezi domy a jdem se podívat na jednu z nejzachovalejších římských památek v Terstu, oblouk Riccarda. Je zastrčený v uličce kousek od kostela Santa Maria Maggiore. Odtud scházíme na Piazza di Cavana a usedáme ke stolečku kavárny Adoro Café. Objednáváme espresso(1,2euro) a víno rosé(1,75euro/dcl). K tomu dostáváme malou misku chipsů. Kolem Neptunovy fontány a kostela di Sant’Antonio Taumaturgo se vracíme na vlakový nádraží.

Terst,jachtařská marina

Terst,jachtařská marina

Vyzvedáváme v úschovně bágly a jdem pořešit situaci ohledně busu do Koperu. Na autobusáku už nejdem za “naší” kasírkou, ale k vedlejšímu okýnku. V ní solidně vypadající chlapík a bez problémů nám prodává dvě jízdenky na bus Crnaja Tours v 17:45. Cena 5,10euro/os(včetně ceny za bágl). Při placení nechtěně vzniká trošku chaos, když pokladník nechce 50eurovku, ale menší…  Vytahujeme drobnější bankovky a mince. Až v autobusu zjistíme při přepočítávání, že se chudák pokladník ošidil a ve změti bankovek nám vrátil víc než měl…, o 5éček. Máme vlastně jednu jízdenku grátis 🙂

Cesta trvá cca 20min. Vystupujem na autobusové stanici, která je vedle vlakového nádraží. Jdem si ověřit, zda ranní rychlík v 5:25 do Ljubljaně skutečně jede. A přitom se ptáme, zda na rychlík S2 14 z Ljubljaně do Mariboru je povinná rezervace. Kasírka říká že ano a že si místenku můžeme koupit hned teď u ní. Proč ne. Aspoň na to nemusíme zítra při přestupu myslet. Cena je 3,20euro/os.

Koper,vlaková stanice

Koper,vlaková stanice

Venku se šeří, takže jdem do hostelu Histria, kde jsem rezervoval nocleh. Cestou v Lidlu nakupujeme nějaký proviant na zítřek a nezbytné vínko, samozřejmě slovinské. Hostel je od nádru asi 1km, na okraji historického centra. Tady už platí západní ceny, takže 20éček/os ve dvojlůžkáču. No co už. Platím kartou a domlouváme se s recepčním, že ráno vypadneme už v 5:00 a klíče necháme na stole recepce. Zabydlíme se a vyrážime do setmělého Koperu.

Historické centrum je až na pár turistů a místních vylidněné. Bereme to starými dlážděnými uličkami kolem kostela Nanebevzetí panny Marie a přes Titovo náměstí, kde stojí Prétorský palác a Lodžie. Pokračujem až do přístavu. Kotví tu zaoceánská výletní loď Silver Spirit. Z nábřeží vyjedeme výtahem na belveder odkud máme na loď ještě lepší výhled.

Cestou zpátky k hostelu hledáme nějakou otevřenou hospůdku. Noc je ještě mladá. Ale skoro vše je  zavřené. Nakonec skončíme v Lord Byron Pubu. Mají tu spousty piv. Z českých např. Bernarda a Staropramen. Ale ty jsou tak naceněné, že nás okamžitě přešla chuť:6 éček za flaškové! To jsme si vybrali lokál… Nicméně si objednáváme točené nefiltrované Laško za 2éčka. Na jídlo tu nemají bůhví co, tak skončíme u nějakých pikantních kuřecích nugetek(7euro). K pivu dobré. Ale nejlepší je obsluha. Tak otráveně a znuděně působící slečnu jsme ještě nikde na našich cestách neviděli… Okatě dávala najevo, jak by to tu nejraději zavřela a byla někde jinde. Někteří z hostů si museli chodit pro pivo sami, jak byla slečna “rychlá”. Děs a hrůza! Při pivku jsme aspoň v klidu zkoukli fotbalové utkání Sevilla-Maribor, když slečna po place takřka nechodila. Útratu jsme platili kartou. Spropitné nedáváme. Slečna nejen, že si ho nezasloužila, ale svým přístupem by si ten večer nevydělala ani na slanou vodu. Možná to bylo tím, že raději chtěla místo práce „hrát“ taky někde pohárovou středu, i když je cca hodinku pořád ještě úterý 😉

Po návratu na hostel dáme sprchu,vypijem lahvinku červeného vína a jdem chrnět.


27.9.středa

Ráno je budíček v půl páté. Rychlá hygiena a před pátou mažeme na nádraží. Vlak nečeká. Přesně v 5:25 odjíždíme IC508 do Ljubljaně. Ve vytopeném kupé se trošku ještě dospáváme. V Ljubljani přestupujem do vlaku S2 14. Takové slovinské pendolino.

Maribor,"slovinské pendolino" (vlak S2 14)

Maribor,“slovinské pendolino“ (vlak S2 14)

Pár minut po odjezdu projíždí vagónem „bufetářka“ a nabízí nápoje. Říkáme si o velké presso s mlíčkem. Vytahujem eura, ale slečna je odmítá, že je to grátis, v ceně rezervace. Po ránu fajn informace a palec nahoru pro slovinské železnice. Před 10h vystupujeme v Mariboru. Ve vestibulu Marcel kupuje každýmu lahváča na další cestu. V 10:19 pokračujem EC158 Croatia. Na rakouském území je výluka Murzzuschlag – Wiener Neudstadt. Po převozu busem už zůstáváme v Neudstatu. Pojedem odtud až rj 78 Johann Strauss.

Dopravcem jsou totiž ČD a tím pádem je ve vlaku řazen český  jídelní vůz JLV. S tím souvisí i to, že od 15h(de facto po odjezdu z Vídně) mají tzv.happy hours a platit se dá českými korunkami(i stravenkami). Ceny jsou poloviční než ty v eurech a navíc se dá poskládat z nabízeného jídelního lístku menu dle vlastního výběru. Samo, že Marcel je „držka“ a už po odjezdu z Neudstadtu v jídeláku domlouvá dřívější oběd za pozdější české ceny 🙂 Obsluha, kterou tvoří dvě mladé slovenské slečny, s tím nemá nejmenší problém. Marcelovo charisma zapůsobilo. Takže se stěhujem i s bágly ke stolečku v jídeláku. Objednáváme si čepovaný budvar(0,3l za 34kč) a vybíráme jídlo. U mě to vyhrává gulášovka a svíčková(jako menu 175kč). Jídlo je překvapivě dobré, lepší než jsme očekávali. Po obědě kecáme s obsluhujícími slečnami o naší cestě po Balkánu a máme co dělat, aby jsme se moc nesmáli, když jedna ze slečen(mimochodem obě blondýnky) s vážnou tváří pronese, že na Balkáně se všude jí balkánský sýr 🙄 A nevěří nám, když odpovíme, že jsme ho za těch osm dní cesty nejedli ani jednou. Cesta příjemně uteče a v 16:36 vystupujeme v Brně. Další naše výprava je za námi.


Závěrem několik postřehů:

BaH stojí určitě za návštěvu. Za mnohem delší návštěvu než jsme absolvovali my. Jsou zde vidět ještě mnohé stopy po válce, ale postupně mizí. Lidé byli fajn a ochotní pomoci. Nikdy se nám nestalo, že by nás jako turisty neznalé místních cen, chtěli vzít na hůl. Obecně jsou ceny jako nás. Plus minus nějaké to procento. V turistických destinacích je dráž a mimo ně o něco levněji. Konvertibilní marka je fixována na euro přibližně v kurzu 1 EUR = 1,95KM což je asi 13Kč za 1KM. Krom jednoho “neposlušného” bankomatu v Bosenské Kostajnici jsme při dalších výběrech(Mostar,Sarajevo) vždy uspěli. Takže lze říct, že vybírat se dá bez potíží. Placení kartou jsem v BaH využil pouze jednou ve větším konzumu v Mostaru. V malých restauracích, bistrech nebo na venkově to s kartou nepůjde. Raději hotovost.

Veřejná doprava, vlaky a busy, je slabá. Např.mezi Sarajevem a Mostarem jezdí jen jeden pár rychlíků za den. V letní sezónu dva páry. Kdyby mezi Brnem a Ostravou jezdili jeden, dva páry vlaků za den, to by bylo křiku 🙂 Problém železnice je i její rozdělení na ŽRS a ŽFBH a domluva o společném provozování spojů. Nemluvě o stavu tratí… Autobusy jezdí častěji, ale zase jen po hlavních silnicích. Mimo větší města je to problém. A na některá místa se jinak než taxíkem nebo autem nedostanete. S tím souvisí i jízdní řády. Vlaky se musí hledat zvlášť na území Republiky Srbské a zvlášť na území Bosny a Hercegoviny. A to nemluvím o komfortu vyhledávačů obou železnic. To samé platí u busů. Pokud nechcete hledat spoje na webech jednotlivých soukromých dopravců(Crnaja Tours,Autoprevoz-Bus,Getbybus atd.), tak je ještě globální jízdní řád autobusových linek na Balkánu, ale z vlastní zkušenosti jsme poznali, že ne vždy vyhledaný bus skutečně jede. Takže trpělivost při vyhledávání i čekání. Silnice taky nic moc. Jízdní časy dlouhé, ať už z důvodů špatných silnic nebo z častého omezení rychlosti. Na druhou stranu se jako turisté při cestování veřejnou dopravou dostanete k místním obyvatelům blíž. Což má taky své kouzlo 🙂

A ještě jedna rada na závěr.POZOR na čórkaře!!! V Sarajevu,ve čtvrti Baščaršija,jsme při nastupování do tramvaje byli svědky,jak cizího turistu okradli a pak utíkali pryč… Hlídejte si v tlačenici kapsy!


Ceny:

Benzín  95         2,0-2,20KM

Nafta                  1,9-2,10KM

LPG                   0,80-0,90KM

Konzum v Mostaru:

mleté jehněčí                   1kg            8KM

jehněčí žebra                   1kg             6KM

kuře                                   1kg          4,5KM

cibule                                1kg          0,7KM

jablka                                1kg       1-1,5KM

červená paprika               1kg          1,4KM

tvrdý sýr(eidam,gouda)  1kg           11KM

nutella                              750g            9KM

mouka(pšenice)                1kg         0,5KM

krémový sýr v krabičce  100g            1KM

pivo(sklo,plech)                 0,5l      1-2,5KM (nejlevnější bylo sarajevské,nejdražší dovozové)

víno(bosenské)                  0,7l od 3,50KM (dobrá je odrůda Blatina-červené suché)

malé lahvičky s pálenkou 0,1l        1-2KM (skvělé jako suvenýry)


Účastníci zájezdu:Petr,Marcel,Vlasta

Fotogalerie

Rubriky: Bosna a Hercegovina, Navštívené země | Štítky: , , | Napsat komentář

PĚT DNÍ V ISTANBULU 2017

                          

                       PĚT  DNÍ  V  ISTANBULU  2017

 


Doprava:

Zpáteční letenky Vídeň – Istanbul za necelých 2500kč/os(economy class včetně všech poplatků,příruční tašky a 30kg zavazadla) zakoupeny cca 8 měsíců dopředu přes Pelikána u společnosti Turkish Airlines.

Airbus A321 Turkish Airlines

Airbus A321 Turkish Airlines

Při letu do Istanbulu jsme přistávali na letišti Sabiha Gökcen. U zpátečního letu došlo ke změně letiště a posunu času odletu o 2h později (informovali nás emailem cca 2 měsíce dopředu) a odlétali jsme z letiště Atatürk. Což bylo příjemné plus(kratší a rychlejší doprava z centra Istanbulu).

17.2.

(VIE) – (SAW) odlet 13:25  Boeing 737-800

21.2.

(IST) – (VIE) odlet  13:00  Airbus 321-700

Check-in jsme dělali při obou letech až na letišti. Turkish Airlines mají ve Vídni i v Istanbulu tolik přepážek k odbavení, že fronty u nich nebyly ani v jednom případě.

Po příletu do Turecka a následně i při zpáteční cestě  je nutné počítat s výstupní pasovou kontrolou před opuštěním letiště. Prostě už je to cesta mimo EU a Schengen, alespoň prozatím…


MHD:

Určitě si pořídit Istanbulkartu.Cena 10TL,z toho 6TL stojí karta a je přednabita  na 4TL.Dobíjí se ve stejných automatech,kde se prodává.Ceny jízdného jsou výrazně nižší(skoro poloviční) než při placení jednorázovými žetony.Na jednu Istanbulkartu jsme jezdili tři.Po přiložení karty ke čtečce se ozve zvukový signál(pípnutí) a můžete projít turniketem.Zároveň se na displeji zobrazí  odečítaná částka a zůstatek na kartě.Projde jeden a podá kartu dalšímu.Platí na metro,busy(včetně Metrobusů),tramvaje,trajekty,podzemní lanovky,Marmaray tunel atd.

Do metra,na trajekty a zastávky(ostrůvky) tramvají se vchází přes turnikety. Přeskakovat turnikety(jako je to možné běžně vidět třeba  v Paříži nebo Londýně) jsme nikoho neviděli.Navíc na každé zastávce je u turniketů budka se zřízencem,který hlídá a pokud se zastavíte před turnikety a trochu déle okouníte,tak jde za vámi a hned se ptá,jestli něco nepotřebujete.Jsou opravdu všímaví.U busů se nastupuje pouze předními dveřmi a čtečka(pípák) na kartu je hned u řidiče.

Kdo je zvyklý jezdit MHD,ať už v tuzemsku nebo i jinde v zahraničí,tak s orientací a používáním hromadných prostředků v Istanbulu nebude mít větší problém.Důležité je vědět název zastávky kam jedete a hlavně správný směr(koncovou stanici dané linky).Není na škodu mít u sebe vytištěnou mapku hlavních linek.Je to dobré hlavně když přestupujete a kombinujte více dopravních prostředků.My používali tuhle: Metro Istanbul


Ubytování:

Rezervace ubytování proběhla přes Booking cca 2 měsíce dopředu. Původně jsme měli vyhlídnuté jiné, ale později našel Pepa nejvýhodnější promo nabídku. Sice bez snídaně, ale za cenu, která se nedala odmítnout 😀 Privát Three Floor Apartmens pro 3 osoby na 4 noci stál 240TL. Byl vybavený kuchyňskou linkou, mikrovlnkou, vařičem, rychlovarnou konvicí(bohužel nefunkční) a zákl.nádobím. Sprcha i wc ok. K dispozici minimýdýlka, šampón v malých lahvičkách, dva ručníky pro každého a jednorázové přezůvky. Wifi fungovala solidně. Sem tam měla chvilkové výpadky, ale nic dramatickýho. V apartmánu se topilo. Funkční byl jen jeden ze dvou radiátorů, nicméně zimou jsme netrpěli. Na stěně LCD TV s USB vstupem. Čehož jsme v pozdních večerech využili. Pepa měl sebou zásobu filmů. Vadou na kráse byla prasklá dlaždice ve sprchovém koutě a rozjetá podlaha v jednom místě, kde se chodilo. Ale celkově převládala s ubytkem spokojenost. Apartmán měl jen takový ty „turecký“ mouchy 😉 Pro baťůžkáře pohoda.


Vstupy do památek:

Kdo rád navštěvuje muzea a památky, tak si určitě pořídí Museum Pass. V době naší návštěvy na něj byla mimosezónní akce a stál 85TL(jinak 125TL) a platil 5 dní od prvního vstupu. Prodávali ho např. před palácem Töpkapi. Výhoda je, že po zakoupení nemusíte stát ve frontě. Ale nevýhoda,že neplatí do všech památek a někde na ni dostanete jen slevu(takže se frontě nevyhnete). V době našeho pobytu fronty krom paláce Töpkapi nikde nebyly.

My „památkáři“ moc nejsme, takže jsme Museum Pass nekupovali. Ceny za vstupy jsou dvojí. Jedny pro místní (totožnost musí prokázat průkazem) a turistické. Ty jsou zpravidla dvojnásobné.

Ceny pro turisty do nejznámějších památek a muzeí:

Hagia Sophia – 40TL

Palác Töpkapi – 40TL  (zvlášť se platí Harem 25TL)

Galatská věž – 25TL

Cisterna Yerebatan – 20TL

Rahmi muzeum – 15TL  (zvlášť se platí ponorka 7TL a planetárium 2TL)

Modrá mešita  – zdarma

Sulejmanova mešita – zdarma

U mešit platí, že dovnitř nepouští turisty v době modliteb a turisti chodí bočním vchodem. U vchodu jsou zdarma k dispozici igelitové sáčky na boty. Vychází se potom jiným východem, takže boty si nosíte po dobu prohlídky u sebe. Pro ženy jsou zdarma k půjčení šátky a dlouhé sukně. Hagia Sophia funguje jako muzeum. Zde se motlitby nekonají.


Bezpečnost:

V Istanbulu panují zvýšené bezpečnostní opatření. Po nedávných událostech(teroristické útoky,pokus o státní převrat) jsou policisté a vojáci vidět na každém kroku. Hlavně na místech, kde dochází k velkému shromažďování lidí. Jako jsou hlavní památky, bazary, přístaviště, mešity,velká náměstí atd. Stojí zde policejní a vojenská pancéřovaná auta. U vchodů jsou nainstalovány bezpečností rámy a u nich policisté s ochrankou nebo vojáci. Často se kontrolují  i batohy. Na hlavních třídách jako je např.Istiklal (mezi Galatskou věží a náměstím Taksim) nenajdete ani jeden odpadkový koš. A pokud už někde koše jsou, tak mělké a zpravidla žebrované s oky, aby do nich bylo vidět(metro,zastávky tramvaje).


17.2.pátek

Na letiště ve Vídni přijíždíme vlakem před 11h. Máme tedy spoustu času na check-in. U přepážky Turkish Airlines není ani noha, takže jsme hned na řadě. Odbavení zabralo cca 5 minut. Procházíme pasovou a následně bezpečnostní kontrolou. Bez problémů.

Zběžně projdeme kšefty a usazujem se v křeslech u naší odletové brány. Čekání si krátíme hraním na mobilech. Asi  20 minut před plánovaným odletem nastupujem do letadla. Jakmile se usadíme, velmi kladně hodnotíme spousty místa na nohy. Turkish Airlines není žádná nízkonákladovka. Od kolen k sedadlu před námi máme dobrých 30 cm volného místa. Paráda. Kdo chce poslouchat hudbu a zapoměl svoje sluchátka, tak nemusí zoufat. Každý pasažér má na svém místě k dispozici sluchátka zatavené ve folii. Kvalita low-end, ale svému účelu při letu poslouží. Letadlo je zaplněno téměř do posledního místečka.

Jakmile letadlo získá letovou výšku, tak letušky začínají rozvážet oběd. Původně jsme s jídlem ani nepočítali. I klasické aerolinky v dnešní době na krátké vzdálenosti  šetří a jídlo běžně v ceně letenky není. Maximálně nějaký ten sendvič. O low-cost aerolinkách ani nemluvě. Ty už neposkytují ani nápoje během letu zdarma. Zlí jazykové tvrdí, že brzy zpoplatní i wc :mrgreen:

Výběr je ze dvou jídel. Těstoviny s omáčkou nebo maso s rýží. K tomu bagetka, zeleninový salát, dezert a voda. Nápoje klasika: minerálka, různé džusy, pivo, víno,k áva, čaj. A kdo chce, tak dostane i ayran. Příbory jsou nerezové. Pro nás je to příjemná změna oproti letům s nízkonákladovkami. Dáváme si do „trumpety“ a let příjemně uteče.

Let (VIE) - (SAW),oběd

Let (VIE) – (SAW),oběd

Po dvou hodinách letu přistaneme na letišti Sabiha Gökcen v asijské části Istanbulu. Na pasové kontrole dostáváme razítko do pasu, bereme zavazadla  a vzhůru do víru velkoměsta. Ještě na letišti vybírám z bankomatu turecké liry, abychom měli za co koupit Istanbulkartu. Zpětně podle výpisu byl kurz  1TL=7,098Kč plus poplatek za výběr 9kč. Procenta z vybrané částky si Equabanka neúčtuje. Na hodinkách si posunujeme čas o dvě hodky dopředu. Na podzim 2016 Turecko zrušilo tzv.zimní čas(SEČ) a nechalo si trvale ten letní. Takže už ne posun o 1h jako dříve, ale rovnou o 2h. To znamená, že momentálně je 17:45h.

Před východem z terminálu se halasně nabízejí taxikáři, ale my všechny odmítáme. Chceme jet zdejší MHD. Jednak je to levnější a jednak si cestu víc užijem 😛 Přejdem silnici a pár metrů vpravo jsou dva automaty na Istanbulkarty. Tady nastává první zádrhel. Automat odmítá bankovku 20TL. Přichází zřízenec, který má sídlo v kukani hned vedle. Rozměňuje dvacetilirovku a dává tam desetilirovku. Ale ani on nemá štěstí. Automat je vrtošivý a nechce spolupracovat. Zkouší tedy vedlejší, ale zase nic. Cestujících chtivých Istanbulkarty začíná přibývat. Jeden z kupujících vkládá do automatu dvě pětilirovky a vypadne mu karta. Zřízenec mění desetilirovky za jiné a konečně úspěch. Takže máme kartu. Ještě nám ukazuje, jak se dobíjí. Dávám mu 50TL a rovnou nám ji dobije. No sláva.

Asi  50m od automatů stojí autobus E11. Nastupujeme, pípneme si Istanbulkartou a za dvě, tři minutky už jedeme. Cena 4,60TL/os. Je pátek podvečer, začíná se šeřit a silnice jsou dost přecpaný, co chvíli postáváme. Občas to šofér vezme  odstavným pruhem a podjíždí ostatní auta zprava. Samozřejmostí je neustálé troubení klaksonů. Auta jezdí z pohledu středoevropana trochu chaoticky, ale kupodivu se nikdo nesrazí. V autobusu je LCD monitor na kterém se zobrazují všechny zastávky. My jedeme až na konečnou Kadiköy. Tranzitní zastávky jsou na znamení, takže kdo chce vystoupit, musí včas zmáčknout tlačítko výstupu. Slovíčko VČAS je docela důležité, protože šofér potřebuje kolikrát přejet z levého pruhu do pravého a odbočit k zastávce. Což při zácpě bývá někdy komplikované. Místní  znalí poměrů většinou mačkali tlačítko přibližně dva kilometry před zastávkou. E11 byla z letiště dost plná, takže jsme si sedli až v půli cesty. Teploměr  uvnitř busu při odjezdu z letiště ukazoval necelých 19°C a před příjezdem na Kadiköy už vyšplhala přes 28°C. Naštěstí je únor, v létě by to bylo šílený. Cesta trvala 1:25h.

V Kadiköy vystupujeme už za tmy. Od busu ke trajektu je to cca 2 minutky chůze. Přístaviště je osvětlený a všude jsou světelné infotabule s časem odjezdu a místem kam daný trajekt pluje. Do Eminönu nám to vyplouvá přesně ve 20:00. Chvíli okouníme v přístavišti, děláme pár fotek a potom se jdem nalodit. Procházíme turnikety. Z Istanbulkarty mi to odečítá částku 2,60TL/os. Bohužel si nikdo z nás nezapamatoval, jestli u Pepy a Michala, kteří procházeli za mnou, ta částka v rámci dvouhodinového přestupu byla vyšší než u mě. První by měl mít nižší cenu. Ti další o něco vyšší… A i později, když jsme někam po Istanbulu jeli a přestupovali, tak to nikdo z nás nehlídal. Prostě jsme měli kartu, pípli si a zajímal nás jen zůstatek. To aby se při další cestě nestalo, že třeba první dva prošli turnikety  a pro třetího by tam zůstalo málo kreditu. Při jízdě více lidí na jednu kartu je potřeba si to ohlídat.

trajekt v Kadiköy

trajekt v Kadiköy

Po 30 minutách plavby vystupujeme v Eminönu. Nejprve hledáme zastávku tramvaje T1 a poté ten správný směr, kterým pojedem. Aby jsme náhodou nejeli přes Zlatý Roh na opačnou stranu. Jedeme směr Bagcilar Merkez. Turniket odpočítává 1,85TL/os. Po krátké jízdě vystupujeme na čtvrté zastávce Cemberlitas. Odtud to máme k ubytování cca 500m. A jdeme skoro celou cestu z kopce. Dům s apartmánem je v boční uličce, kousíček od zdejší školy. Mimo turistické dění. Měl by tu být v noci klid. A jak už bývá zvykem u soukromých apartmánů, není zde žádný nápis, ani zvonek. Blbé… Naštěstí je pár metrů vedle místní jídelna(lokanta) a jeden ochotný domorodec vytáhne mobil a zavolá našeho ubytovatele. Za pět minut přichází mladík, představí se jako Justin a bere nás dovnitř. Během chvilky je vše domluveno a zaplaceno. Přebíráme klíče, heslo k wifině a můžem se zabydlet. Původně jsme chtěli vyrazit ještě do ulic, ale nějak se nám už nechce… Popíjíme tekuté zásoby z domova. Pepa se pasoval do role vrchního nalévače a neustále dolívá ze své litrovky rum. Prokládáme to pivem. Kecáme, chlastáme, plánujem zítřejší den a spát jdem až v půl třetí ráno.


18.2.sobota

Brzké ranní vstávání vzalo za své a probíráme se v půl desáté. Takže se zřejmě nevyhnem frontám u památek a dojdeme tam s hlavním proudem turistů… Hlavně těch japonských, protože na japonce ověšené foto a videotechnikou narazíte skoro všude na světě. Takže to bereme svižně. Oblíknout, ranní čajíček z domácích zásobiček a snídaně až někde cestou.

Předpověď na dnešní den je optimistická. Sluníčko a 15°C. Pěšky jdeme k zastávce Cemberlitas, která má jméno po vedle stojícím  Konstantinově sloupu(turecky Cemberlitas) z doby Římské říše. Sloup je považován za nejstarší památku města. Pokračujem na Hippodrom(náměstí koní). Turistů je zde minimum, tak toho využíváme k focení a natáčení kamerou. Nachází se zde Egyptský obelisk, Hadí sloup, Zděný obelisk  a  Německá studna.

Hippodrom

Hippodrom

Malou kamennou bránou procházíme z Hippodromu k Modré mešitě. Nechal ji postavit sultán Ahmed I. na začátku 17.století. Má šest minaretů a uvnitř je zdobená modrými a zelenými dlaždicemi, které odráží svělo a má tak namodralý nádech. Odtud název mešity. Hlavní vchod je pouze pro věřící. Turistům je určen zadní vchod ke kterému jdeme přes nádvoří. Chvíli se tu zdržíme focením a nevěřícně koukáme na jedno z turistů, jak tu dělá záběry dronem. Lítá s ním po celém nádvoří i nad mešitu. Čekali by jsme, že tohle tu povolené nebude 😯 Zouváme se a vcházíme dovnitř mešity. Všude na zemi jsou tlusté koberce. Lidí  tu moc není, ještě nezačala ta pravá turistická sezóna. Výzdoba na stropě a zdech je zcela jiná než na jakou jsme zvyklí z křesťanských kostelů. Moc dlouho se zde nezdržujeme. Přece jen tu zase tolik k vidění pro běžného turistu není. Je to zajímavé, ale nic z čeho by si člověk sedl  na zadek 🙂

nádvoří Modré mešity

nádvoří Modré mešity

Hned v sousedství  Modré mešity stojí Hagia Sophia. Nazývána také jako „Chrám boží moudrosti“. Původně zde stály dva kostely z první poloviny  1.století a přes 900let tu bylo sídlo ortodoxního patriarchátu. Dobití Konstantinopole Osmany v 15.století znamenalo konec Byzantské říše a byla zde postavena mešita. Byla hlavní mešitou Osmanské říše. V roce 1934 je mešita prezidentem Atatürkem sekularizována a přeměněna na muzeum. Dovnitř se nám moc nechce, přece jen nejsme „památkáři“ a v jedné mešitě jsme před chvílí byli. Takže místo toho kupujeme u pouličního prodavače simit(1,25TL) a svačíme. Tedy spíš snídáme v době oběda 😕

Hagia Sophia

Hagia Sophia

Mezi mešitami je malý park s lavičkami a fontánou. Sama fontána působí za bílého dne obyčejně, ale večer za tmy je z ní zpívající fontána a voda mění barvu podle nasvícení reflektory. Dají se tu pořídit pěkné fotky obou mešit.

Další naší zastávkou je Cisterna Yerebatan. Tato zásobárna na vodu byla postavena v 6.století  a patří mezi nejzajímavější památky Istanbulu. Svému účelu sloužila až do 16.století než byla Konstatinopol dobyta Osmany. Poté se na ni pozapomělo. V 80.letech 20.století byla zrekonstruována a poté v roce 1987 zpřístupněna veřejnosti. U vchodu není žádná fronta. Kupujeme lupeny a za dozoru policie procházíme bezpečnostním rámem. Sestupujeme po schodech dolů. Uvnitř panuje tajuplná atmosféra umocněná tlumeným osvětlením a reprodukovanou hudbou. Je tu chladno a vlhko. Letní měsíce se pro návštěvu cisterny jeví jako daleko vhodnější. Na začátku směrované prohlídky je lákadlo a pastička na turisty. Kdo si zaplatí 5 doláčů nebo eur, tak ho obléknou do jakéhosi pohádkového hábitu z Tisíce a jedné noci a na „zlaté pohovce“ udělají fotku. Vypadá to efektně. Zájemců z řad turistů je víc než dost. Jen kdyby to nebylo tak vyumělkované… Pomalu procházíme podzemím. Nejvíce fotograficky atraktivní jsou dvě hlavy medúzy na konci cisterny. A jako naschvál zde narážíme na skupinu japonských turistů. Překřikují jeden druhého a zabírají všechna místa okolo hlav. Musí se fotit nejen ve stoje, ale i  v sedě a vleže. Nejdřív každej zvlášť a pak ještě s dalšími svými souputníky. Jsme rádi, že se nám podaří udělat pár fotek a odcházíme. Kam čert nemůže, tam nastrčí japonce 😈 Cisterna je využívaná i filmaři. Točili se tu např.některé scény filmů Skyffall a Inferno.

Cisterna Yerebatan,hlava medúzy

Cisterna Yerebatan,hlava medúzy

Míříme ke Gülhane parku a k paláci Töpkapi .Za vstupní bránou na začátku parku nás kontrolují policisté ručním skenerem a musíme ukázat obsah baťůžků. Pokračujem vpravo nahoru k palácii. Podél cesty jsou vystaveny části starých artefaktů. Zbytky sloupů, kvádrů apod. Je zde vchod do Archeologického muzea. A opět tu hlídkují…,tentokrát vojáci s automaty.

Gülhane park,"pohádkový strom"

Gülhane park,“pohádkový strom“

Vpravo od vstupní brány do paláce Töpkapi jsou pokladny a před každou stojí několik desítek turistů. Dáváme hlavy dohromady a shodujem se, že by bylo škoda čekat za tak pěkného dne ve frontě a trávit zbytek odpoledne prohlídkou uvnitř paláce. Necháme ho na jiný den, až bude třeba horší počasí. Vracíme se stejnou cestou a zabočujem do Gülhane parku. Zatím jsou zde všechny stromy krom neopadavých jehličnanů holé a na zemi jen  hlína a sem tam tráva. Zahradnické firmy zde čile pracují a připravují záhony na osázení květinami. Nejvíce fotografován je nápis Gülhane, vytvořený z velkých barevných písmen. Tady máme štěstí. Po jindy všudypřítomných japončících není vidu ani slechu. Takže si v poklidu děláme několik foteček.

 

 

 

Z parku scházíme na Kennedyho třídu, která lemuje pobřeží Bosporu. Panuje nádherné počasí a pozorujem množství lodí plujících mezi evropskou a asijskou částí Istanbulu. Je tu i pár rybářů, kteří si čerstvě ulovené ryby připravují na pánvi nad rozdělaným ohněm. Kolem nich spousta koček. Naproti pobřeží přes silnici stojí u hradeb socha Piri Reise, tureckého námořníka a kartografa.

Kennedyho třída,Bospor

Kennedyho třída,Bospor

Po Kennedyho třídě jdeme směrem k nádraží Sirkeci. Cestou potkáváme čističe bot a já už tuším, co bude následovat. Zkouší na nás obehraný trik s upuštěním kartáče a čeká, že ho zvednem a podáme. Následovalo by „přeochotné a vděčné“ čištění bot  a pak vynucování vysoké částky za odvedenou práci. V našem případě má smůlu, kartáč necháváme ležet na zemi.

Přicházíme na nádraží Sirkeci, kde končil svoji jízdu legendární  Orient-Express. V době jeho největší slávy 1883-1914 vyjížděl vlak z Paříže a končil v Konstantinopoli. V závislosti na politickém vývoji v Evropě pak v různých letech jezdili příme vozy z/do dalších metropolí. Byl tvořen z vozů 1.třídy, salónních, lůžkových a jídelních. Jízdní doba na trase dlouhé 3186 km činila 69 hodin. Orient-Express byl prosluhlý nejen svým luxusem, ale také několika přepadeními, loupežemi a vraždami. Vznikla také spousta knih i filmů, které se vážou k tomuto vlaku. Trošku máme smůlu v tom, že historická budova je zvenku na dvou místech obehnaná obehnána lešením a sítí. Což je pro fotografování mrzuté, ale nedá se nic dělat. Naopak uvnitř máme na prvním peroně štěstí. Je tu vylidněno. Tedy až na jednoho ležícího psa. Vypadá to jako by se tu zastavil čas.

Sirkeci,Orient-express peron

Sirkeci,Orient-express peron

V ostatních částech nádraží panuje čilý ruch. Jezdí tu soupravy nového železničního dopravního projektu Marmaray. První část byla zprovozněna pro veřejnost  v říjnu 2013 a je to první podmořský tunel na světě spojující dva kontinenty. Měří 1,4 km. Po dostavbě celé tratě bude spojovat evropské Halkali a asijské Gebze.

Z nádraží jdeme směrem ke Galatskému mostu. Cestou Pepa s Michalem mění peníze ve směnárně. Kurzy se pohybují mezi  3,75-3,85TL za 1Euro a bez poplatků. Prostranství  mezi Novou mešitou a Galatským mostem je totálně přelidněno. Větší koncentraci lidí jsme v Istanbulu nezažili. Je tu vchod do Egyptského bazaru a v přilehlých uličkách i podél nábřeží se táhnou prodejní stánky se všemožným zbožím a pochutinami.

Protože už jsme notně vyhládlí, tak u stánku kupujeme zdejší „kulinářský hit“ balik ekmek(6TL) a k tomu ayran(1TL). Prodavač se zručností jemu vlastní bleskurychle grilovanou rybu vykostí, vloží do bílého chleba, přidá cibuli, salát podobný pekingskému zelí, citron a podá zabalené v papíře. Sedáme si vedle stánku na plastové minisedačky k jednomu o trošku většímu ministolečku a spokojeně se krmíme. Chutná to skvěle.

Pěšky pokračujem na Haličský „METRO“ most, byl otevřen teprve v roce 2014 a vede tudy zelená linka M2. Jdem jen do půlky mostu. Je tu nádherný výhled na Galatský most a oba břehy Zlatého rohu. Ve vodě je vidět množství malých medúz.

lodní doprava na Zlatém rohu,v pozadí Galatský most a Nová mešita

lodní doprava na Zlatém rohu,v pozadí Galatský most a Nová mešita

Vracíme se k Egyptskému bazaru, ale dovnitř nejdem. Necháme si ho jiný den. Pokračujem úzkými dlážděnými uličkami zaplněnými stánkaři nahoru k Sulejmanově mešitě, která je na kopci a je od ní nádherný výhled. Než dojdem až nahoru, zastavujem se v jedné místní maličké a zatrčené lokantě. Objednáváme si každý malé pide(2TL) a čaj(1TL). Pide je tu hodně populární a běžné jídlo. Viděli jsme je v různých velikostech a rozličnými náplněmi(maso,vejce,sýr,zelenina,mix). Prodavač nám pide nakrájí na pásky připomínající vzhledově  štrúdl 😀 Nahoru si sypem pul biber(koření z papriček a soli). Turci si ho sypou snad na všechno. Jídlo nemá chybu a čaj je ten nejlepší, který jsme v Istanbulu pili. Po jídle si dáváme ještě další čaj a užíváme si pohodičky. Začíná se nám v Istanbulu hodně líbit.

výhled od Sulejmanovy mešity

výhled od Sulejmanovy mešity

Nahoře u Sulejmanovy mešity se otvírá výhled na Zlatý roh a asijskou část Istanbulu. Je tu celkem dost lidí. Mě se do mešity moc nechce, přijdou mi ve finále všechny stejné… Ale Michal říká, že když už jsme tady,tak jdem dovnitř. Takže zase zadním vchodem přes nádvoří a zase zouvat. Uvnitř je to podobné Modré mešitě, jen výzdoba není tak bohatá. Venku říkám,že do žádné další mešity už nejdu.

Úzkými uličkami se pomalou procházkou přesunujem ke Grand bazaru.Je to jedno z největších krytých tržišť na světě. Plocha bazaru pohybuje okolo 40 hektarů a je tu přes 4000 obchodů a stánků. Další jsou přilepeny v postranních uličkách, kde bývá zboží levnější než uvnitř. Je půl sedmé večer a začíná se pomalu šeřit. Ale jdem aspoň krátce nasát atmosféru tohoto největšího tržiště. Vcházíme vstupem, který je vedle Beyazit mešity. Opět kratičká prohlídka skenerem u vchodu a jsme uvnitř. Začíná tu knižní ulička .Knihy a nic než knihy. Pokračujem dál, sortiment zboží se rozšiřuje a i když někteří prodejci už pomalu začínají balit stánky, tak jich stále dost zůstává a div, že nás za rukáv netahají k sobě, aby prodali. Hlasitě tu turisty zdraví a zkouší všemožné jazyky. Zní tu krom angličtiny, němčiny  také hodně ruština. Umí i české výrazy.

Grand bazar

Grand bazar

Prodavači cukrovinek s plnými talířky v ruce vnucují turistům na kousky nakrájené pochoutky(lokum,halvu,baklavu a další). Po pár desítkách metrů  to začíná být otravné… Jakmile se člověk u stánku jen na vteřinu zastaví, už by mu prodali nejlíp snad celej obchod. Prohlídnout si zboží v klidu tady neexistuje! Někde jsou ceny napsané, někde bez a počáteční nástřel ceny, když projevíte zájem,je podle ksichtu 😀 Turek dotazem rychle zjistí odkud jste, mrkne na vaše hadry a řekne samozřejmě přemrštěnou cenu a čeká, že začnete smlouvat a nakonec zboží koupíte. On vydělá vždycky. Procházíme jen část bazaru. Nic nekupujem,nasáváme atmosféru a fotíme. Nakonec vycházíme ven u mešity Nuruosmaniye.

Cemberlitas

Cemberlitas

Jdeme směrem k zastávce Cemberlitas a kousek od ní se zastavujem v jedné docela velké lokantě na véču. Za proskleným pultem stojí prodavačky a naberou vám na talířky co si řeknete. Tedy spíš ukážete,protože ty názvy v turečtině jsou pro nás nic neříkající. Takže vybíráme očima. Mají tu nepřeberné množství  jídla. Na podnosy skládáme vybraná jídla a kolem další prosklené vitríny s dezertíky a nápoji se posunujem k pokladně. Tady nás turek zkásne a jdem se usadit ke stolu. Jídlo je skvělý a tečka na závěr v podobě sütlacu(rýžový pudink zapečený v troubě) nemá chybu! Vše zapíjíme ayranem. Na jeho slanou chuť už jsme si rychle zvykli a chutná nám.

večeře v samoobslužné lokantě

večeře v samoobslužné lokantě

Okolo 21h se vracíme do apartmánu. Pepa nám ještě pouští filmy a po půlnoci postupně jeden po druhým odpadáme a usínáme. Byl to vydařený den.


19.2.neděle

Vstáváme už v osm. Chceme navštívit Galatskou věž a vyhnout se případným frontám. Ze zastávky Cemberlitas jedeme tramvají T1 a vystupujeme na zastávce Karaköy Istasyonu. Nahoru k věži pojedeme podzemní lanovou dráhou Tünel. Naproti vstupu do podzemky vidíme nějakou zdejší lokantu. Jdem dovnitř na snídani. Objednáváme big čaj(dvojitý čaj oproti běžnému) a něco k tomu. Kluci zdejší tureckou pizzu(lahmacun) a já nějaký slaný koláč se sýrem, posypaný sezamem. Platíme za všechno  dohromady 18TL.

podzemní lanovka Tünel

podzemní lanovka Tünel

Tünel je v provozu od roku 1875. Meří jen 573m a je to po londýnském metru druhá nejstarší podzemní dráha na světě. Překonává výškové převýšení 60m. Ne že bysme to nahoru nevyšli po svých, ale bereme to jako zajímavé zpestření svézt se touto historickou lanovkou. Z Istanbulkarty nám to odečítá 1,85TL/os. Cesta nahoru trvá minutu a půl. Od horní stanice ke Galatské věži je to asi 400 metrů  z kopce. Nedá se zabloudit. Cesta je značená směrovými cedulemi.

Galatská věž

Galatská věž

Galatská věž byla postavena v roce 1348 a měří  skoro 70m. Nahoře je restaurace a kavárna, která nabízí hezký výhled na Istanbul a Bospor. A tento výhled si také nechávají  od hostů patřičně zaplatit.

U věže je minimum lidí. Dnes je ještě hezčí den než včera. Svítíčko sluní od rána a je teplo. Momentálně je 19°C. Kupujeme lupeny a výtahem vyjíždíme na ochoz věže. Tady už je lidí víc. Ochoz je docela úzký. Trávíme zde asi 20 minut focením a natáčením kamerou. Dolů scházíme po točitém schodišti. V teplém počasí máme žízeň a proto se zastavujem u pouličního prodavače ovoce a kupujeme si čerstvou šťávu z vylisovaných granátových jablek. Prodavač používá ruční pákový lis a během chvilky je kelímek plný osvěžujícího nápoje(3TL). Je vynikající!

Od Galatské věže se vracíme nahoru na třídu Istiklal. Je to jedno z nejznámějších a nejvíce navštěvovaných míst Istanbulu. Téměř 1,5 km dlouhá ulice je lemována obchody, restauracemi, cukrárnami, galeriemi, divadly, nočními kluby a podobnými zařízeními. Od  horní stanice Tünel až na náměstí Taksim měla jezdit historická tramvaj, ale nejezdí. Na několika místech jsou koleje přerušeny výkopy a tam, kde má být trolej, není nic. Je otázkou, jestli  je výluka linky dočasná nebo trvalá…

Cestou na Taksim kupujeme islak(mokrý) hamburger za 3,5TL. Vypadá jako ten klasický, ale je celý namočený v rajčatové omáčce a vypadá slizce. Obsahuje masovou kořeněnou náplň a mě chutná. Jen po dojezení hambáče není kam odhodit papír a ubrousek. Obava z teroristických útoků zapřičinila, že turci na této ulici koše zrušili. Až po pár stovkách metrů chůze nacházíme na kraji boční uličky otevřenou plastovou popelnici. Taksim je rozlehlé náměstí  s Monumentem republiky uprostřed.

náměstí Taksim

náměstí Taksim

Z Taksimu jedeme linkou metra M2 na stanici Sisli Mecidiyeköy a přecházíme asi 300m na zastávku metrobusu Mecidiyeköy. Metrobus je vlastně obyčejný autobus, ale jezdí ve vyrazených pruzích určených jen pro něj a proto je doprava s ním skoro tak rychlá jako s podzemním metrem. Odtud jedeme  do Halicioglu. Vystupujem a pěšky jdem asi  800m k muzeu Rahmi M.Koçe.

Muzeum Rahmi M.Koçe je otevřené od roku 1994 a nese jméno jeho zakladatele. Nachází se zde množství exponátů týkající se dopravy,průmyslu a komunikací. Část je pod střechou a část pod širým nebem. Návštěva určitě stojí za to a zabere přibližně 2 – 3h. bez prohlídky ponorky nebo víkendové jízdy úzkorozchodným vláčkem anebo plavby po Zlatém rohu na historických lodích. Se vším všudy je to na celé odpoledne,a s dětmi určitě na celý den 🙂 Na ponorku, vláček a lodě je nutná rezervace. Počet míst je omezený. Proto je lepší se sem vypravit už dopoledne.

Muzeum Rahmi,Douglas DC-2

Muzeum Rahmi,Douglas DC-2

Prohlídka nám zabrala něco přes dvě hodiny. Po ní jdeme ještě na loď Fenerbahce na čaj. Kotví hned vedle ponorky a slouží už jen jako restaurace a je zde také expozice starých hraček. Z paluby lodi zjišťujeme, že hned vedle muzea je přístav lodních linek plujících po Zlatém rohu. Domlouváme se, že tedy poplujem z Hasköy do Eminönu lodí. Dopijem čaj a jdem do přístavu. A tady máme smůlu, protože loď vyplouvající v 16h nám frnkla před nosem o pět minut a další tu bude až v 17h. Loď, která měla vyplout v 16:30 „jezdí“ jen přes letní sezónu. Čekat se nám moc nechce a tak volíme cestu pěšky s tím, že si přejdeme Atatürkův most. Vzdálenost asi 2,5 km. Ale cesta je dost nezáživná, podél silnice a pouze u hřbitova bylo vyhlídkové místo, kde se daly udělat dobré fotky. Takže je lepší počkat na loď, zkusit bus nebo taxi.

Atatürkův most

Atatürkův most

Nicméně cesta nám  rychle ubíhá a v 17h jsme už na druhé straně Atatürkova mostu kousek od přístavu Eminönu. A protože nám cestou vyhládlo, tak si u přístavu kupujeme kokorec(6TL) a k tomu ayran(1TL). Stánek, kde tuto pochutinu prodávají, je v obležení místních, takže to nebude nic špatného 😉 Na grilu to vypadá jako trdelník a je to grilované maso s vnitřnostmi, zabalené ve skopových střevech. Prodavači jsou u stánku tři. Jeden griluje maso, druhý ho nakrájí na jemno a smíchá se zeleninou a kořením, třetí balí do bílého chleba. Je to úžasný koncert jak jsou sehraní. Ruce jim jen kmitají. Kolik tak můžou asi za den obsloužit zákazníků? Určitě stovky a možná i tisíce. Včera tu u stánku měli také narváno. Kokorec mi chutná asi nejvíc ze všech jídel, co jsem tu zatím jedl.

Po jídle jdem do Egyptského bazaru. Stojí tu od 17.století a prodává se tu hlavně koření, sušené plody,čaje, cukrovinky, tabák a spousty dalších pochutin. Je menší než Grand bazar, ale přijde mi, že tu nejsou tolik vtíraví prodavači. Omrkáváme ceny s tím, že nákupy necháme až na zítřejší den.

Egyptský bazar

Egyptský bazar

Z bazaru jdem pomalu směrem k našemu apartmánu. Kousek od zastávky tramvaje Cemberlitas se zastavujeme na čumendu v jednom z mnoha obchodů s čajem a cukrovinkami. Krám je celý provoněný různými druhy čajů. Turek se nás hned ptá odkud jsme a vychvaluje svoje zboží. Dává nám ochutnat z malých pohárků různé druhy sypaných čajů. Jsou opravdu výborné, ale taky za opravdu vysoké ceny. Začínají od 220TL za kilogram čaje. Je nám jasné, že tohle je turisticky předražený obchod. Nicméně turek nás jen tak nechce pustit a nalívá nám další tři druhy čajů. Trošku už z ceny i slevil, ale jsou to jen procenta z původní ceny. Nakonec u něj kupujeme lokum(nově Turkish delight). Balení 6ks mix za 20TL. Za tuhle cenu ho prodávali i jinde. Jako suvenýr domů je lepší ho koupit balený. Lépe se přepravuje.

čaje a koření

čaje a koření

A jdem na zmrzlinu. Mají tu spousty druhů v dlouhém chladícím boxu. Vybírám si vanilku a višeň. Je tužší než u nás a výborná. Cena 5TL za dva kopečky. Po zmrzlině ještě skočíme do místního supermarketíku, aby jsme zjistili co tu vůbec prodávají a jaké tu jsou ceny. Běžný sortiment potravin obdobný jako u nás, přizpůsobený místním podmínkám. Kupujem nějaké pití(nealkoholické). Pivo vůbec nevedou. Ale zato tu mají  spousty marmelád. Neodoláme a bereme ty, co u nás nejsou tak úplně běžné(fíková,růžová). Cena za kus 4,55TL. Po návratu domů otvírám fíkovou a je skvělá! Etiketa,že obsahuje 70% fíků nelhala. Nadávám sám sobě, že jsem jich nevzal víc…

Na véču se zastavujeme v lokantě na malém náměstíčku kousek od našeho apartmánu. Na velké TV  tu běží  na nějakém tureckém kanále Pán prstenů-Návrat krále. Tak se krmíme a sledujeme bednu. Při odchodu se s námi personál loučí úklonami jako bychom byli v Japonsku. A to jsme nechali spropitné jen 2TL. Ale je to milé.

Spát jdem zase až hodně po půlnoci.Pepova zásoba filmů je velká.


20.2.pondělí

Budíme se něco po osmé. A podle charakteristického zvuku přicházejícího z venku zjišťujeme, že prší. Co,prší… Chčije a chčije. Jsou to úplný provazy vody. Podle předpovědi se počasí má zlepšit až mezi 13-14h. Do desáté lelkujem v postelích, ale pak déšť trochu polevuje a tak vyrážíme ven. Míříme do ulic s tím, že začneme konečně utrácet, aby jsme také něco dovezli domů.

Ujdeme pár desítek metrů a déšť zesiluje. K postranním uličkám u Eyptského bazaru přicházíme už trošku víc mokří 😕 Turci prodávají za každého počasí. Výhodou je, že téměř před každým krámkem je markýza a můžem se při vybírání zboží schovat. Nakupuji šátky. Výběr je obrovskej a ceny fakt mírné. Začínají od 5TL nahoru. Potom jdem do malinké čajovny na horký čaj. Na stojáka, židličky tady nevedou. Dáváme si velký za 1,5TL. Déšť nepolevuje a tak se domlouváme, že někam zajdem na oběd a potom na apartmán se usušit.

Kousek od místa, kde jsme si kupovali včera zmrzlinu, je v patře menší restauračka. Řekl bych,že taková běžná. Chodí sem místní, ale i turisté. Svědčí o tom to, že pod sklem na

künefe

künefe

stolu jsou podepsané bankovky měn různých států. Dolary, rubly, hřivny atd. Objednávám si karisik pide(12TL), künefe(6TL) a k pití ayran(2TL). Pide je skvělá. Na künefe trošku čekáme. Dělá se vždycky čerstvé. Připomíná mi to smažený sýr, ale nasladko. Má to takovou…, no…, hodně zajímavou chuť. První půlku jsem snědl s chutí, ale pak už mi to tak nelezlo. Je to hrozně sladký(přelitý sirupem) a mastný(olej). Takže kdyby byla porce poloviční, bylo by to pro mě akorát. Po obědě jdem na apartmán osušit svršky a udělat si poobědovou siestu 😎

Galatský most

Galatský most

Ve 14h přestává pršet. Vyrážíme zpět do ulic. Jdeme na Galatský most, na kterým jsme ještě nebyli. V „přízemí “ jsou restaurace(dost drahé) a nahoře po obou stranách rybáři. Chycené ryby se hned prodávají do restauraček. Kvůli dešti zde rybářů moc není. Děláme si pár záběrů a vracíme se k Egyptskému bazaru. Pepa kupuje ovčí sýr. Je moc dobrý a není tak slaný jak ho známe ze slovenských kolib. Michal bere kávu. Její vůně se šíří hodně daleko. Byl to jediný krámek, kde měli jen kávu a nic jiného. Couráme uličkami trhovců a najednou je půl sedmé večer. Krámky se začínají pomalu zavírat.

Přicházíme k obchodu, kde mají kabáty, obleky, košile apod. Michal chce kabát a tak jde zkoušet… Ceny začínají na 75TL. První, ten nejlevnější, nic moc. Nějak neseděl. Zkouší tedy dražší a ty už jsou střihově i na pohled daleko lepší. Neodolám a jdu taky jeden zkusit. Materiál velice příjemný na dotek a padne jak ulitý. Podle štítku má 70% vlny a 30% kašmíru. Nebudu se pouštět do polemiky ohledně kvality kašmíru(je ho víc druhů) a nedělám si iluze, že v těchto kabátech by měl být ten nejlepší a už vůbec ne, jestli procenta odpovídají skutečnosti. Tohle prostě člověk nemá šanci zjistit. Původně byla cena za jeden 120TL. Turek slevuje na 100TL. Ale níž už smlouvat nechce. Říká, že je to turecká kvalita a ukazuje na štítku, že je to origo turecký. Kabáty se nám líbí, takže je berem. Ale nemáme už tolik lir a směnárnu se nám teď večer hledat nechce. Takže říkáme, že zaplatíme eury. Turek v tom nevidí problém. Trochu mám obavy jaký nahodí kurz. Turci si často snaží přilepšit horším nabízeným kurzem. Ale on bere mobil a připojuje se na stránku s dnešním kurzem eura vůči turecké liře. Koukám mu přes rameno 🙂 A říká, že bude počítat za 1euro 3,84 lir. Není co řešit. Zaokrouhlujeme to, dáváme mu 50euro a odcházíme spokojeni s nákupem.

Stmívá se a my míříme k fontáně mezi Modrou mešitou a muzeem Hagia Sophia. Zpívající fontána je nádherná. Barvy se postupně za zvuků hudby mění. A co hlavně…, nejsou tu turisté. Je tu takřka prázdno. Obě mešity jsou krásně osvětlené. Vytahujem foťáky a kamery a zdržíme se tu dobře půl hodiny.

Hagia Sophia

Hagia Sophia

Cestou k apartmánu kupuju islak hamburger a kluci kebap. Pepa se ještě zastavuje u trafiky a bere pohledy(0,25TL/ks). Nějak na nás padne únava a jdem brzo chrnět.


21.2.úterý

Poslední den v Istanbulu. Počasí  se opět zlepšilo a po včerejším dešti ani památky. Hned od rána svítí sluníčko. Balíme svoje saky paky a okolo půl desáté jdeme na zastávku tramvaje T1. Klíče od apartmánu necháváme na stole. Dveře jen zabouchnem. Jsme tak domluveni s Justinem. Kousek od zastávky tramvaje ještě kupuju v jednom krámě turecké chilli a kardamon. Pak zapadnem do  lokanty a snídáme hrachovou čorbu s bílým chlebem(5TL). A ještě si navrch dáváme ayran.Liry máme utracený a můžem jet na letiště.

Z Cemberlitas jedeme tramvají T1 až na Zeitinburu, kde přesedáme na metro M1A. Vysedáme na stanici Havalimani, což je konečná. Na letišti absolvujem stejnou proceduru jako při odletu z Vídně. Nikde žádný fronty, takže pohoda.

letiště Atatürk Havalimani

letiště Atatürk Havalimani

V Airbusu není tolik místa jako v Boeingu, ale není to až tak tragický jako při letech po evropě letadly společnosti Iberia. Kde i malý vzrůstem nemá kam strčit kolena. Před odletem jsme úmyslně už nic nejedli a těšíme se na oběd. Výběr opět ze dvou jídel. Vybíráme kuřecí maso s rýží,omáčkou a zeleninou. Chuťově velmi dobré. Po dvou hodinách letu přistáváme ve Vídni. Posunujem čas o dvě hodiny dozadu  a jdem se odbavit. Kontrola pasů bez fronty. Jen u pásu čekáme asi 20min. na zavazadla. Naše byly bez poškození, ale viděli jsme jeden objemnější kufr ze kterého se sypaly sušené chilli papričky. Naštěstí byl omotaný fólií, takže ztráty nebyly tak velké, ale i přesto jich docela dost skončilo na pásu.

Z příletové haly se přesunujem dolů, směřujem k S-Bahn. Cestou se zastavujem ve Sparu a kupujem pivka a něco ke svačině do vlaku. A tím deníček z cesty vlastně končí, protože cesta vlakem z Vídně do Brna už byla nuda 🙂


Několik postřehů na závěr:

Istanbul je svůj. Nezaměnitelný s jiným městem. Památky zajímavé, určitě stojí za zhlédnutí. Ale přišlo mi,že nejvíc turistů sem jezdí přece jen víc kvůli rozmanitému a chutnému jídlu a taky levným nákupům.

Muezíni. Jedna z mála věcí, na kterou bych si asi nezvykl. Hlavně to ranní svolávání k modlitbě z naplno „osolených“ reproduktorů umístěných na minaretech mešit, které začínalo v 6:45. Nás to každé ráno spolehlivě vzbudilo 👿 A protože mešit je tu spousta, nedá se prakticky najít ubytování z jejich doslechu. Jiný kraj, jiný mrav.

Nikde v evropských metropolích jsem neviděl  takovou hustou síť veřejných WC. Jsou doslova na každém rohu a za lidovou cenu 1TL. Pravda,kvalita je kolísající… Je to nejspíš i tím,že spousta(většina) restaurací wc nemá. Ty dražší asi ano,ale tam jsme nebyli.

Pitnou vodu jsme kupovali balenou. Na ulici se dá koupit na každém rohu. Půl litru za 1TL. V supermarketu litr a půl za 0,90TL. Z vodovodního řádu jsme vodu nezkoušeli, ale podle tureckých norem je pitná. V zimě to zřejmě nebude problém, ale v letních měsících bych do toho asi nešel(špatná zkušenost z návštěvy Turecka  2006).

Alkohol, krom piva, jsme nezkoušeli kupovat. Obecně vzato je zde hůř dostupný než u nás. A nebo se dá říct, že ho nemají na každém rohu. Když už je k mání, tak docela drahý. Zdejší pivo Efes  bylo v obchodě za 6TL. V jedné hotelové restauraci za 14TL. Chuť piva je taková,že jedno vychlazené se dá na žízeň. Ale dát jich víc, tak to nee :mrgreen:

Jídlo kupované na ulici bez sebemenších problémů. Chutné,levné. Potíže s hygienou žádné. Když jsme večer viděli jak turečtí prodavači čistí a umývají svoje grily a nádoby, tak jsme jen koukali…, opravdu poctivě všechno cídili.

Turci jsou vesměs vstřícní a ochotní. Jen v těch bazarech jsou prodavači až moc otravní svou snahou prodat. U nás na tyto praktiky nejsme zvyklí. Po tomhle se mi stýskat opravdu nebude.

A protože jsme spoustu zajímavostí v Istanbulu vidět nestihli(např.palác Töpkapi,pevnost Yedikule,Princovy ostrovy a další), tak se určitě po nějakém čase zase vrátíme.


Účastníci:Pepa,Michal,Vlasta

Fotogalerie

Rubriky: Navštívené země, Turecko | Štítky: , | Napsat komentář

DENÍK Z CESTY DO MOLDAVSKA 2016

                          

                     DENÍK Z CESTY DO MOLDAVSKA 

                                               2016

 

Trasa:

Itinerář cesty:

Rumunsko   –  Lesní železnice“ MOCANITA“ ve Viseu de Sus

Moldavsko   –  Kišiněv,klášterní komplex Orheiul Vechi

Podněstří     –  Tiraspol

Ukrajina       –  Oděsa,Lvov


21.5.sobota

Já s Marcelem jedeme vlakem EC 273 Csardáš už z Brna.Petr přistupuje v Břeclavi.Dáme si uvítací kalíšek slivovice,popíjíme pivko a debatujeme nad plánovaným itinerářem cesty.Rosničkáři  slibují krásný sluníčkový dny.Takže jsme natěšeni na výlet a nové zážitky z cesty.Na Budapěšťské nádraží v Keleti přijíždíme načas.Do odjezdu vlaku směr Rumunsko máme dvě hodiny času,kterou strávíme na zahrádce jedné z blízkých hospůdek.Naproti je obchod,kde před odchodem na vlak doplníme další zásoby tekutin na cestu.Pivo Rákoczi  1,5l PET (520forintů) je klasická „eurodesítka“.Nenadchne,ale vychlazená neurazí, dražší 12° Dreker v plechovce je už chuťově mnohem lepší.

Ve 14:40 odjíždíme vlakem IC 407 Corona směr Rumunsko.Oproti loňské cestě do Albánie jsme letos Marcela uhlídali a neztratili ho 😉 Takže pokračujem v plném počtu dál.Kontrola na hranicích v Biharkeresztesi proběhla bez nejmenších potíží.Dlouhá cesta ubíhá v pohodě a bez komplikací.


22.5.neděle

V 1:16 vystupujeme ve stanici  Beclean pe Somes.Odtud nám jede R 4133 až ve 2:50.Takže jdem okounět před budovu nádraží a objevujeme otevřený bufet.Podle cedulky má otevřeno takřka nonstop(v neděli pouze do 4:00),takže toho využíváme.Dáváme kafíčko a pivečko.Ceny mírné:káva 1,5Lei,pivo Timisoarana v plechovce 3Lei.Rumunskou měnu jsme měli Marcelovou zásluhou vyměněnou už z Česka.Kurz  1RON =5,20Kč.

Ve třičtvrtě na tři nasedáme do osobáku.Zabíráme si  místa ve velkoprostoráku,kde jsou sedačky po čtyřech na každé straně,těsně u sebe. Takže se na nich dá velice dobře ležet.Čehož,po vzoru místních,hned využíváme.V 5:08 máme vystupovat, natahuji budík na mobilu na 5:00.V půl čtvrté nás budí konduktér,zkontroluje fipky a my pokračujem ve spaní.Budím se chvilku před pátou.Vlak začíná brzdit,ale jsme teprve v Dealu Stefanitei.Takže cca půl hodiny zpoždění.Spát už nemá cenu,takže dáváme ranní kalíšek slivovičky a sledujeme okolní krajinu.

V 5:40 vystupujeme ve Viseu de Jos.Je neděle a všude klid jak na hřbitově.Podle navigace je to do Viseu de Sus,kde je nádraží úzkokolejky,asi 6,5km.Sluníčko vystrkuje první paprsky a slibuje krásný den.Zkusíme to pěšky.Jdem pohodovým tempem a za 1:40 jsme na nádraží.

Viseu de Sus,nádraží úzkokolejky "Mocanita"

Viseu de Sus,nádraží úzkokolejky „Mocanita“

Parní vláček pro turisty vyjíždí až v 9:00.Kasa se otvírá v 8:00.Takže máme spoustu času si projít celou stanici a nafotit veškeré venkovní exponáty.Zatím tu není ani noha.Ale po osmé hodině se to prudce mění.Přijíždí auto za autem.Mocanita,jak je zdejší úzkokolejka nazývána,je hodně známá a oblíbená jako cíl výletů.Zatímco Marcel hlídá batožinu,já s Petrem jdem koupit lístky.Cena je 48Lei/os.Není to na zdejší poměry žádná láce,ale fronta dychtivých zájemců o svezení se prodlužuje.Pokud chcete mít v ceně lístku i občerstvení,tak si musíte o dost připlatit.Zájem o svezení je tak velký,že místo jednoho parního vlaku pojedou dva.Ten druhý půl hodiny za prvním.Dostane se na všechny.

Před devátou nastupujem do jedno z osmi  vagónků.Přesněji řečeno jsme byli doslova usazeni na konkrétní místa,někteří (Marcel) dokonce ke kamnům.Naštěstí se v nich už netopilo 🙂 S mírným zpožděním v 9:10 vyjíždíme.Vláčky pro turisty jezdí  do staničky Paltin,vzdálené 21,6km.Rychlost se pohybuje okolo 10-20km/h.Rychleji to nedovoluje svršek trati a také stoupání.Parní lokomotiva má co dělat,aby 8 vagónků utáhla.Po 15km následuje zastávka.Cestující se mohou občerstvit v bufetovém voze nebo si zajít na suché WC,umístěné pro tyto účely kousek od zastávky.Mezitím mašinfíra s topičem dobírají vodu.Po chvíli se jede dál.Do Paltinu přijíždíme něco po 11h.Tady je cca 2h pauza na občerstvení.Jsou tu všude rozmístěné stoly a lavičky.Je tu také  malé muzeum týkající se historie lesní železnice.Pro ty co se chtějí projít,tak můžou využít zdejší naučnou stezku.Stanice Paltin je hned u řeky Vaser,takže se v ní můžete v letních měsících osvěžit.Ale je to horská říčka a voda je studená.

Mocanita,doplnění lokomotivy vodou

Mocanita,doplnění lokomotivy vodou

Po obědové pauze se vláček vrací zpět do Viseu de Sus.Vozy nemají průběžné potrubí,takže při brzdění po klesající trati musí  lokomotivě pomáhat brzdaři ručními brzdami na jednotlivých vozech.Na zastávce Novat je krátká pauza a pak už se jede až do Viseu de Sus.Přijíždíme sem ve 14:45.

Lesní železnice je poslední svého druhu v Karpatech.Kromě turistických jízd stále ještě slouží svému původnímu účelu a to svozu dřeva.Od roku 2000 se na provozu a údržbě „Mocanity“ podílí švýcarská organizace Hilfe für die Wassertalbahn sídlící v Bernu. I z tohoto důvodu zde jezdí starší vyřazené vozy  z Jungfraubahn.

Pěšky jdeme do centra a v jedné z mnoha restaurací dáváme pivko(4Lei) a pozdní oběd(přírodní řízek zapečený se sýrem a smetanou za 16Lei).Obsluhovala tu pěkná servírka,tak nám chutnalo dvojnásob.Po jídle doplňujeme zásoby  ve zdejším supermarketu(pivo 2l PET Timisoarana za 6,20Lei,plechovka 0,5l Timisoarana za 2,30Lei).A protože se nám nechce šlapat pěšky do sousední Viseu de Jos,tak si domlouváme odvoz taxíkem.Není to vůbec drahé.Cena 15Lei za necelých 7km.Vysedáme na nádraží a zabíráme místa na trávníku na druhé straně stanice.Je 18h a do odjezdu vlaku zbývají dvě hodiny.Popíjíme pivko a podřimujem.Sluníčko příjemně hřeje.

Viseu de Jos,stanice

Viseu de Jos,stanice

Ve 20:12 odjíždíme vlakem R 4136 do Beclean pe Somes.Tady čekáme na noční rychlík D 1766 do Iasi,který má odjezd 23:21.Odtud máme v plánu pokračovat  maršrutkou do Kišiněva,hlavního města Moldavska.Čekání na vlak si zpříjemňujem pozdní večeří.Na meníčku je domácí uzený špek a slivovice.Cesta vlakem proběhla bez problémů,ani po nás konduktér nechtěl povinný příplatek,který na tento noční rychlík je.Vozy byly opět velkoprostorové,se čtyřmi sedačkami v řadě,takže jsme zalehli a trochu se do rána prospali.


23.5.pondělí

Ráno v 6:45 vystupujem v Iasi.Procházíme vestibulem a hned naproti nádraží  přes cestu je stanoviště busů a maršrutek.Koukáme po cedulkách za okny maršrutek a rychle nacházíme tu s nápisem Chisinau.Šofér nám říká,že odjíždí v 7:45.Kupujeme lístky.Nemáme už dostatek lei,takže dvě jízdenky platíme v rumunské měně(35Lei/os) a jednu v eurech(8Euro).Šofér s tím nemá nejmenší problém a vydává nám tři jízdenky.Bágly hážem dozadu do kufru a zbývající drobné utrácíme za kafíčko a pečivo.Za dvě hodiny už budeme v Kišiněvě.

Iasi

Iasi

Hranici překračujeme na přechodu ve Sculeni.Vystupujeme z maršrutky a jdem do budovy celnice,kde u okýnka předáváme pasy ke kontrole.Následuje klasická otázka: Jaký je účel cesty? Odpověď:Turistika.Dostáváme vstupní razítko do pasu a nasedáme do maršrutky.Bágly nám nikdo nekontroluje.Vzdálenost 121km nakonec jedeme přes  3 hodiny.Může za to hodně špatný stav silnice,kde je často provoz svedený do jednoho pruhu pro oba směry jízdy.Marcel cestu nazval tankodromem.Děr bylo víc než souvislé vrstvy asfaltu.Naštěstí se na opravě a rozšíření pilně pracuje.Podél celé cesty až do Kišiněva bylo vidět plno stavebních strojů(hlavně OHL ŽS) a dělníků při práci.Takže kdo zde pojede příští nebo přespříští rok,tak už se snad dočká pěkné,nové cesty.

V Kišiněvě jsme tak zaujatí sledováním města,že zapomínáme vystoupit v centru a jedeme až na konečnou,která je na Gare Sud West (jihozápadní autobusové nádraží) na okraji města.Odtud vyjíždí busy a maršrutky do zahraničních měst.Je 11h,cestou nám vyhládlo a žízeň je taky věčná 🙂 Odmítáme nabídky všudypřítomných taxikářů a jdem do zdejší směnárny vyměnit několik málo eur za moldavské leu,aby bylo na pivko a něco k zakousnutí.Kurz 1E=22,30Leu.Při jízdě městem jsme si všimli,že kurz v centru je o něco výhodnější. Pohybuje se okolo 22,70Leu za euro.V bufetu kupujeme točené moldavské pivo Chisinau(11Leu) a nějaký zdejší placky,jejichž název si už nepamatuju(6Leu/kus).Něco mezi langošem a belešem.Jsou čerstvý a chutný.Zdejší pivo je dobře vychlazený,chuť  průměrná.Takový běžný europivo.

Po lehkém obídku sejdem  dolů k  hlavní silnici,kde je zastávka trolejbusu.Nasedáme do prvního,který jede směr centrum.Lístky nám uvnitř prodává postarší průvodčí.Cena je 2Leu/os.Nezáleží na tom,jestli jedete jednu zastávku nebo až na konečnou.Při přestupu na jinou linku si prostě koupíte zase nový lístek.Jednoduché ,a pro nás turisty i hodně laciné.Vystupujeme  na zastávce v centru,poblíž hotelu Kišiněv.V mapce máme zakresleny tři varianty ubytování.Nicméně přesnost mapky není úplně nejlepší,takže se trochu motáme 🙂 Dáváme si pitnou přestávku u supermarketu Fidesco v podobě vychlazeného lahváče černého piva Chisinau(6Leu).Po občerstvení záhýbáme do jedné z bočních uliček a nakonec se nám podaří za pomoci ochotné domorodkyně najít Chill Hostel.Je opravdu zastrčený.

Kišiněv,Chill Hostel

Kišiněv,Chill Hostel

Zkoušíme zvonit,nic se neděje.Klepáme,taky nic.Nakonec po chvilce otevře dveře mladík okolo 25let.Ptáme se ho na možnost přespání na jednu noc.Rezervaci sice nemáme,ale má volno,takže zůstáváme tady.Cena je 200Leu nebo 9Euro za osobu a noc.K dispozici je sprcha,wc,kuchyňka i wifi. Místnosti jsou menší,ale na jednu noc dostačující.Dostáváme mapku s plánem města.Domluvit se není problém,pan domácí umí rusky i anglicky.Po dvou nocích ve vlaku si dopřáváme teplou sprchu a v 15h vyrážíme na procházku městem.

Kišiněv,vlakové nádraží

Kišiněv,vlakové nádraží

Pěšky si jdem prohlídnout  asi kilometr vzdálené vlakové nádraží.Budova i perony jsou pěkně zrekonstruované.Stejně tak prostranství před nádražím.Jen těch spojů jezdí málo… Potom se přesunujem trolejbusem po třídě Štěpána Velikého do centra.Vystupujem u parku před sídlem vlády.Procházíme park  s krásnou Metropolitní katedrálou a zvonicí.Na okraji parku zaparkujem na zahrádce restaurace Regal.Fajn posezení,obsluha solidní,jídlo velmi dobrý,ceny více než příjemné a hlavně výhled na korzující moldavanky…,k nezaplacení 🙂 Točené pivo 18Leu,32cm pizza 50-70Leu,čerstvé zeleninové saláty 35-45Leu,1litr moldavského červeného vína Cabernet 50Leu.Dali jsme si pivko a ke svačince pizzu.Zvedáme se a pokračujeme v procházce Central parkem se sochou Puškina a dál směrek k  jezeru Valea Morilor.

Kišiněv,Ștefan cel Mare Central Park,Puškinův památník

Kišiněv,Ștefan cel Mare Central Park,Puškinův památník

Což je pro obyvatele Kišiněva vyhlášené místo na procházky a volnočasové aktivity.Marcel využívá příležitosti a stejně jako loni na Ukrajině i letos kupuje balón.I velký děti si musí hrát 🙂 Scházíme dolů k jezeru po dlouhém schodišti,které připomíná to známější Potěmkinovo v Oděse.

Kišiněv,jezero Valea Morilor

Kišiněv,jezero Valea Morilor

Přilehlý lesopark je využíván hlavně pejskaři.Sluníčko už pomalu padá k obzoru.Děláme pár fotek.A jdem zpátky do restaurace Regal na něco dobrého na zub.Objednáváme si výborný Cabernet a vynikající zeleninové saláty.Jeden džbánek vína střídá druhý a my si vychutnáváme příjemnou večerní atmosféru.Před půlnocí se zvedáme a vracíme se pěšky nočním městem do Chill Hostelu.

 Kišiněv,zvonice před Metropolitní katedrálou

Kišiněv,zvonice před Metropolitní katedrálou


24.5.úterý

Vstáváme v 6:30,proběhne rychlá hygiena,lehká snídaně z vlastních zásob a v půl osmé odcházíme.Děláme nákup v supermarketu,protože další noc hodláme strávit pod širým nebem poblíž klášterního komplexu Orheiul Vechi,který patří mezi nejznámější a nejvíce navštěvované památky Moldavska.

Z  Gare Centrale(autobusové nádraží v centru Kišiněva) odjíždíme v 8:35 maršrutkou směr Trebujeni(26Leu/os za 58km).Vystupujeme na zastávce na okraji vesničky Butuceni,odkud je to ke skalnímu klášteru nejblíž(cca 500m). A co hlavní…,hned u zastávky je bufet.Ten otvírá panímáma,která s námi jela stejnou maršrutkou.Marcelovi se moc  líbila a chtěl ji požádat o ruku.Ale neměl žádný prstýnek,tak ze svatby sešlo 😛 Házíme bágly na zem a hrnem se dovnitř.Výběr není moc velký,ale vychlazené pivo tu mají.Krom toho nějaké limonády,mražené nanuky apod.Kupujeme lahváče Chisinau(14Leu) a zabíráme místa u stolu venku pod střechou.Je nádherný počasí.Sluníčko pálí  ostošest.Nahoře nad bufetem je dřevěná prodejna suvenýrů.Bohužel zavřená.Nejspíš ji otvírají až v sezóně.Dopíjíme a vyrážíme nahoru ke klášteru.

Orheiul Vechi

Orheiul Vechi

Orheiul Vechi  je vlastně rozsáhlý historicko-archeologický  komplex skládající se z kostela,skalního kláštera vytesaného do skály,zvonice a dalších zbytků opevnění  tyčící se nad řekou Raut mezi vesnicemi Trebujeni a Butuceni.Kromě mnichů,kteří zde žili,sloužily jeskyně i jako útočiště pro místní obyvatele za války.Přímo pod zvonicí je vchod do skalního kláštera neboli poustevníkovy svatyně.

Orheiul Vechi,oltář ve skalním klášteře

Orheiul Vechi,oltář ve skalním klášteře

Odtud se dá vyjít ven na terasu nad řekou.Původně sem vedlo schodiště od řeky,ale zemětřesení v 17.století schody poničilo.Jeho zbytky jsou ale stále ještě dobře vidět.Na terase návštěvníci využívají  škvír ve vápencové skále a zastrkují do nich mince se svým tajným přáním.Je jich tu opravdu požehnaně.Po prohlídce dáváme poustevníkovi utržit pár drobných za svíčky a svaté obrázky.Zapalujeme svíčky a odcházíme.Marcel nahoře u dřevěných vrat ještě obdarovává jednoho místního klučinu balónem,zakoupeným den předtím v Kišiněvské tržnici.

Další zastávkou byl pravoslavný kostel Nanebevzetí Panny Marie stojící pár desítek metrů od zvonice.Celý areál  kostela je pěkně opravený a udržovaný.V době naší návštěvy zde procházel  zdejší  pop a za zpěvu modliteb vysvěcoval přilehlé okolí kostela.

Orheiul Vechi,nádvoří kostela Nanebevzetí Panny Marie

Orheiul Vechi,nádvoří kostela Nanebevzetí Panny Marie

Po prohlídce a ochutnání vody ze studny na nádvoří kostela pokračujem několik set metrů po cestě nahoru nad kostel.Tady,na nejvyšším místě skalního hřebene,je nádherný výhled po širokém okolí. A protože byl čas oběda,pojedli jsme ze svých zásob a navrch vypili lahvinku výborného červeného moldavského vína.

Orheiul Vechi

Orheiul Vechi

Po obědě jsme sešli úzkou boční stezkou od zvonice dolů do vesničky Butuceni.Vesnička působí,že se zde zastavil čas.Je tu liduprázdno.Většina zařízení je zavřena.A to včetně zdejšího muzea.Po krátké procházce prašnými uličkami se zastavujeme v místním obchůdku a kupujeme si zmrzlinku na dřívku.Poté se přesunujem k bufetu na okraji vesnice,kde už jsme byli ráno.Dáváme další pivka a čekáme na nějakou maršrutku,která nás sveze do Trebujeni.Není to daleko,cca 2 kilometry,ale nám už se pěšky v horkém dni nechce.Po 14h přijíždí maršrutka,nasedáme a za chvilku už vystupujeme v Trebujeni  na návsi u hospody a obchodu v jednom.Šofér si za svezení bere 3Lei za osobu.A pak tu choďte pěšky 🙂

Trebujeni,pivečko před magazinem

Trebujeni,pivečko před magazinem

Naše první kroky nevedou nikam jinam než do kšeftu.Je poměrně velký(na zdejší poměry) a také docela dobře zásobený.Přirovnal bych to k našim Jednotám se smíšeným zbožím.A k našemu překvapení je zde i výčep s pivem.Hned si objednáváme točené kišiněvské.Ochotná prodavačka vytahuje robustní skleněné půllitry s uchem.Tak z těch nám chutnat určitě bude!

Venku před obchodem je dřevěná houpačka.Házíme bágly na zem a usedáme všichni na houpačku.Je akorát pro tři.Za mírného houpání a popíjení pozorujem obecní cvrkot.Ten je velmi slabý.Když tu přichází dva domorodci  a dávají se s námi do řeči.Rusky tu umí všichni,takže není problém se domluvit.Ptají  se odkud jsme.Po zjištění,že z České republiky,nás zve ten starší  k sobě na návštěvu.Bydlí asi 150m od krámu,takže jsme u něho za chvilku.Usazuje nás na židličky pod pergolou na dvorku.Na stůl staví domácí víno,džbánek bílého i červeného.Nenecháme se zahanbit a Marcel dává do placu domácí uzenou krkovičku,chleba a půllitr Božkova.Slivovice už bohužel došla.To bude družba! Koštujem nejprve bílé(nic moc),pak červené(to už je mnohem lepší).Přikusujem uzené a klábosíme o poměrech u nás a v Moldavsku.Náš hostitel se jmenuje Vladimir a jeho kamarád Serjoža.Vladimir  je truhlář.O tom,že nekecá,svědčí tři chybějící prsty na pravé ruce o které přišel při řezání dřeva na cirkulárce.Neustále nám opakuje,že jeho babička pocházející odněkud ze Slovenska nebo Ukrajiny se jmenovala Marfa Bubak.Vyslovuje to tak,že se musíme smát… 😉

Postupně nám ukazuje svoji dílnu,vinný sklep,domácnost a nakonec i manželku a tchýni.Dřevěný nábytek,který má v domě si sám vyrobil.Uznale pokyvujem hlavami,že to se dřevem umí.Nábytek je fakt moc pěkný.Potom pokračujem v popíjení vína a Božkova.Nakonec nám Vladimir ještě přinesl ochutnat svoje doma vyrobené likéry.Jeden byl šípkový a ten druhý z plodů dřínu.Dřínový byl opravdu vynikající! Vladimir se tvářil potutleně a nechtěl říct jak ho vyrábí,ani co do něj krom destilátu a dřínu ještě přidává.Ale špatně nám z něho nebylo. Mimochodem,Božkov jim moc nechutnal,oba říkali,že je silný…,co by tak asi říkali po slivovici 🙂 Odbila pátá a zvedáme se.Chceme ještě nakoupit v krámu a  najít za dědinou vhodné místo k přenocování.Loučíme se. Serjoža nás vyprovází až k obchodu.Zřejmě čeká,že by z toho mohlo něco kápnout.Má pravdu.Po nákupu točeného salámu na opékání a vína,objednáváme točené pivo.I pro Serjožu.Ať se má s námi dobře.

Okolo páté vyrážíme pěšky za humna.Zastavujeme se ještě ve druhém magazinu na okraji vesnice, kde Marcel kupuje hlávku zelí.Prý pro mě na večeři :mrgreen: Nakonec se jí dobrovolně vzdám ve prospěch kolemjdoucího vyzáblého koníka,který táhl naložený povoz.Po cca 500m přicházíme k řece Raut,která se zde točí údolím.Nahoře nad řekou vidíme ve skalách několik jeskyní.Je rozhodnuto,nocovat budeme v nich.

Trebujeni,"naše jeskyně"

Trebujeni,“naše jeskyně“

Je jich tu spousta,částečně přírodně a z větší části uměle vytvořených.Petr rozdělává oheň a já s Marcelem jdem pro nějaké větší větve.U jednoho opuštěného a zpustlého stavení nacházíme dost větví na oheň.Opečem točeňák a dopíjíme poslední plechovky Budvaru,které Petr našel zapomenuté na dně báglu.Potom otvíráme první láhev vína.Značku si už nepamatuju,ale bylo s příměsí nějakého likéru.Něco na způsob portského.A najednou přichází návštěva.Polský pár,který je zde na dovolené na motorkách.Nabízíme jim víno,ale ochutnají  jen trošku,že ještě budou řídit.Chápeme,a vůbec nám to nevadí…,alespoň pro nás zbyde víc 😉 Mluvíme spolu směsicí češtiny a polštiny a rozumíme si.Proberem odkud a kam jedou oni a naopak.Po půlhodce se s námi loučí a jedou dál.Otvíráme další lahvinku vína,sedíme u ohně a kecáme a kecáme…,o všem možným i nemožným.Začíná pršet,ale jsme v klidu.Oheň je pod skalním převisem,sedíme v suchu.V hlavě už cítíme dnešní příděl alkoholu a jeden po druhém postupně odpadáme do spacáků.Tedy já jsem odpadl na rozložené pončo a spacák jsem začal hledat až v noci,když jsem se probudil chladem.Celou noc až do rána pršelo.


25.5.středa

V sedm ráno vstáváme.Déšť ustal.Pobalíme svoje saky paky a jdem do Trebujeni na ranní maršrutku,která odjíždí v 8:00.Přijíždíme na okraj Kišiněva a začínáme postávat v koloně.Klasická ranní zácpa.Nakonec okolo deváté vystupujem na Gare Centrale.Hned zapadnem do jednoho z mnoha bufetů a objednáváme si vývar s masem,nudlemi a zeleninou(10Leu) a k tomu pečivo.Takovej velkej,několikrát zahnutej rohlík plněnej sýrem(12Leu).

Kišiněv,Centrale Gare,snídaně

Kišiněv,Centrale Gare,snídaně

Naplníme bříška a jdem zjistit odjezd busu do Tiraspolu.Gare Centrale má vlastně dvě strany.Z jedné jsme jeli včera ráno do Butuceni a z druhé dnes pojedem do Tiraspolu.A mezi tím jsou bufety,obchody,směnárny a kolem dokola jedno velké tržiště. V kase u šikovné pokladní kupujeme jízdenky,37Leu/os za vzdálenost asi 70km.Sedáme do zánovního mercedesu pro cca 20 lidí.Počasí se mezitím pokazilo,začíná znovu pršet.Vypadá to na déšť po celý den.

Cesta ubíhá v poklidu až na hraniční přechod před městem Bendery(moldavsky Bender).Maršrutka zpomaluje,jedeme kolem betonových zátarasů krokem.Vlevo za strážním stanovištěm stojí v okopu obrněný transportér,vypadá to na BRMD-2.A u něj tři vojáci ruské armády s automaty.Vítejte v Podněsterské moldavské republice!

Po příjezdu na celnici musíme jako cizinci vystoupit a jít s pasy dovnitř.Po jednom přistupujeme k okýnku a nasledují obvyklé dotazy proč  a na jak dlouho jedeme do Podněstří.A následují stejně obvyklé odpovědi,že jsme turisti a my prijechali posmotrit gorod Tiraspol.Čekáme,že budeme muset vyplňovat registrační kartu,ale protože výpočetní technika už dorazila i sem,dostáváme bumažku(migrační lístek) vytisknutou na tiskárně.Obsahuje jméno,datum narození,číslo pasu,stát a hlavně čas,do kdy musíme opustit Podněstří.Máme tam natisknuto 21:42,takže tzv.jednodenní povolenka na 10h.Což nám úplně stačí.Večer máme v plánu pokračovat do Oděsy.Nasedáme zpátky do maršrutky.Projíždíme Bendery.Na několika místech jsou vidět ruští vojáci.Za pár minut vjíždíme do Tiraspolu.Hned na začátku města míjíme stadión fotbalového klubu Sheriff Tiraspol.Je to moderní,velký oplocený areál s obytnými domy,obchody,restauracemi.V porovnání se zbytkem Tiraspolu je to do očí bijící kontrast bohatství a chudoby.Takové město ve městě nebo stát ve státě? Vystupujeme na parkovišti před vlakovým nádražím,které zároveň slouží jako autobusová stanice.Stále prší.Chvíli silně,chvíli slabě.

Tiraspol,vlakové nádraží

Tiraspol,vlakové nádraží

Do deště se nám moc nechce,takže zevlujem pod střechou budovy nádraží.Je tu směnárna.Kurz 1Euro = 14,20PRB(Podněsterský rubl).Uvnitř budovy,nalevo od vchodu,je infotabule s odjezdy autobusů a také kasa.V kase zjišťujem,že bus do Oděsy odjíždí ve 14:30 a pak až 19:15,to je poslední. Kupujem lístky na večerní spoj.Cena 58rublů/os.Vzdálenost  105km.Vždy je lepší se na spojení  zeptat rovnou v pokladně,protože nástěnné JŘ mnohdy nejsou aktuální.Např.bus do Oděsy,uvedený na infotabuli v 17h vůbec nejezdí.Je půl jedné,přestává pršet.Vyrážíme na prohlídku města.

Tiraspol,Kirov park,nový pravoslavný kostel

Tiraspol,Kirov park,nový pravoslavný kostel

Procházíme přes Kirov park s novým pravoslavným kostelem a zvonicí.Pokračujeme ulicí Lenina kolem budovy společnosti KVINT.Zde se vyrábí známý koňak stejnojmenné značky.Kromě koňaku zde můžete zakoupit i jiné zdejší výrobky.Víno,vodku i pivo.Ceny už nejsou tak nízké jako v minulosti,ale pořád se vyplatí nějaký ten tekutý suvenýr koupit.Desetiletý KVINT XO 0,5L =89rublů,nepasterizované NAŠE PIVO  0,5L=8,20rublů.Firemních prodejen KVINTU je v Tiraspolu několik,takže nemusíte mít strach,že když nenakoupíte hned v první,tak už nikde.My si nákup nechali až na zpáteční cestu,aby jsme flašky s koňakem nemuseli tahat v báglu po celým městě.Nebo ho nedej bože vypili a domů pak nic nedovezli 😆

Z ulice Lenina zabočujeme na hlavní třídu 25.Října.Ze začátku je to normální ulice,která se později mění na opravdu široký bulvár sovětského typu.Jezdí tady trolejbusy československé výroby.Na levé straně,naproti zdejšího kina,se necháváme zlákat reklamním poutačem k návštěvě restaurace s domácí kuchyní.Je ukrytá v obchodním domě ve druhém patře.Na první pohled taková malá kavárnička s pěti stoly.Ale sedí zde místní u jídla,tak to zkusíme taky.Zabíráme jeden ze dvou posledních volných stolků.Objednáváme si boršč(11rublů),skopový řízek s bramborem(18rublů) a jablečný džus.Pivo zde neprodávají.Boršč s hovězím masem a smetanou je vynikající a je ho hodně.Možná i proto je porce řízku s brambory nějaká menší…,asi jako u nás dětská.Koukáme po vedlejších stolech a vidíme,že i místní mají porce druhého jídla stejně malé jako my.Asi je to zde zvykem.Pouštíme se do jídla,maso chutné,brambory průměr.Přes okno vidíme,že už zase prší,takže ještě chvíli po obědě vyčkáváme,jestli se počasí umoudří… Neumoudřilo.Takže platíme a vyrážíme do ulic.

Tiraspol,prezidentský palác

Tiraspol,prezidentský palác

Drobně prší a chvílemi přes mraky vykukuje sluníčko.Aprílové počasí.Parkem F.de Wollanta přicházíme k Dněstru.Dole v řece chytá ryby osamocený rybář.Naproti jsou městské pláže,kde se místní chodí koupat.Vracíme se na hlavní bulvár a jdeme omrknou a samozřejmě i vyfotit památník s tankem T-34.

Tiraspol,T-34

Tiraspol,T-34

Hned za tankem je pravoslavný kostel.V těsné blízkosti je další památník věnovaný obětem válek(2.světové,afghánské i té poslední moldavsko-podněsterské).Přestává pršet.Přecházíme na druhou stranu bulváru k prezidentskému paláci před kterým stojí socha Lenina.O kousek dál je velká socha vojevůdce Suvorova,zakladatele Tiraspolu.Kolem pravoslavné katedrály jdeme na ulici Karla Marxe a odtud směrem k podnikové prodejně KVINT.

Tiraspol,park Kirov,zvonice

Tiraspol,park Kirov,zvonice

Nakupujeme tekuté suvenýry na cestu i domů.Po nákupu se nasměrujem na lavičku do parku Kirov.Park je zanedbaný a neudržovaný.Sekačku zdejší tráva neviděla v letošním roce ani jednou.Ale to nám nevadí.Vedle nového kostela obsazujeme lavičku.Posvačíme ze svých zásob jako správní čeští turisti.Jen ty řízky nemáme 😛 A otvíráme 2l petku zdejšího piva prodávaneho pod značkou „NAŠE PIVO“. Vychlazené je docela dobré,chuťově lepší než pivo v Kišiněvu.Po pivku koštujem osmiletý koňak KVINT.Ač odkojeni slivovicí,konstatujem,že není vůbec špatný a vzájemně se chválíme,jak dobře jsme nakoupili.

Tiraspol,zátiší v parku Kirov :-)

Tiraspol,zátiší v parku Kirov 🙂

Po 17h jdem na nádraží.Do odjezdu busu máme ještě dost času.Zajdeme do jednoho z bufetů.Chceme zde utratit zbývající rubly.Co taky s nimi,když jinde než v Podněstří neplatí a ani se nedají směnit.Objednáváme si kafíčko.Tady nás osloví mladík u kterého vzbuzujem velkou zvědavost.Dáváme se do řeči.Jmenuje se Arťom a říká,že studoval v Moskvě střední školu.Programování.Takže ajťák.Prý je mu 18let.No,těžko říct jestli kecá nebo mluví pravdu.Vypadá tak na 16let 😉 Nicméně o počítačích nějaký přehled má,jak z pozdější řeči vyplynulo.Ptáme se ho jak se mu zde žije.Odpovídá,že moc dobře ne.Že jsou tu nízký platy a málo práce.O cestování ani nemluvě.Že krom studií v Moskvě nikdy nikde nebyl.Ptáme se,jestli si s námi dá pivo,ale odmítá.Říká,že mu nedělá dobře.Že má nějaké zdravotní problémy.Nakonec souhlasí,že si s námi dá trochu vína.Marcel ho jde aktivně koupit a přínáší…,no to mě poser…,šumivý.Vypadá to jako červená kombajnovka a chutná to jako červená kombajnovka 😈 Přebírám od něj finance a jdu k pultu zakoupit něco pořádnýho.Hlavně ne s bublinkama.Nakonec mi prodavačka doporučuje Cahor(Kagor).Cena 29 rublíků za láhev.Víno je sladší,ale zase ne tolik,aby se nedalo pít.Chuťově dobré.Pokračujem v kecání s Arťomem,chvílemi se k nám připojuje i prodavačka.Podle řeči usuzujeme,že se s Arťomem zná.Petr říká,že je čas dát si něco na zub než odjedem z Tiraspolu.Přebírá ode mě finance a jde objednat nějakou rychlovku typu hot-dog.Za chvíli přináší bagety plněné opečeným párkem s dresinkem a čerstvou zeleninou.Chutná to velice dobře.Plníme si bříška a prodavačka nám přináší půllitrový kelímek plný čerstvých jahod.Že je to pozornost podniku.Chutnají skvěle.Před 19h se zvedáme a jdem čekat na bus.Petr ještě neodolá a při odchodu kupuje láhev bílýho Caberneta.Prý na cestu,abysme neměli žízeň 😎 Poslední rublíky,který nám zůstali,dáváme Arťomovi.Ten s námi jde na nádraží a čeká tu až do odjezdu.Odjíždíme přesně dle JŘ v 19:15.

Na hraniční přechod s Ukrajinou přijíždíme v 19:45.Podněsterský pasovák vybere v busu ode všech doklady a po cca 10-15min se vrací a hromadně je dá šoférovi .Ten je nechá kolovat po autobusu.Z našich pasů zmizel migrační lístek,takže ho při výjezdu z Podněstří vybírají.Neztratit! Batohy se nekontrolují.Na ukrajinské straně má kontrola podobný scénář.Kontrolují  se pasy a padne klasická otázka:Za jakým účelem cestujem na Ukrajinu? Odpoveď:Turistika.Bágly se opět neprohlíží.Odjíždíme z celního prostoru a jsme na Ukrajině.Měli jsme trochu obavy z možných komplikací při překračování hranice na Ukrajinu,když jsme vstoupili na území Podněstří  ze strany Moldavska,ale vše proběhlo bez sebemenších problémů.A úplatek po nás taky nikdo nechtěl.Takže na pohodu.A Petr otvírá láhev Cabernetu.To se musí zapít! Za námi sedí  mladý polský pár a má stejnou radost z bezproblémového překročení hranic.Začíná družba.V zadní části busu koluje naše víno,vodka a dokonce i dort.Doufám,že nám nebude všem špatně 🙄 Před námi sedí  prostorově výrazná blondýna a Petrovi se hrozně líbí její dlouhé vlasy,pořád  za ně nenápadně tahá.

Cesta ubíhá bez problémů a v půl desáté zastavuje bus v Oděse na autobusovém nádraží.Večer už není kam spěchat,takže využíváme možnosti ubytování  ve třetím patře budovy vokzalu v komnatach oddycha.Za apartmán pro tři chtějí  150 hřiven za osobu.Měníme v přízemí ve směnárně eura za hřivny(1Euro =27,50UAH).Takže kurz je vlastně stejný jako euro vůči koruně. Apartmán je čistý,prostorný,s TV,WC a sprchou.A jak ráno zjistíme,i s pěkným výhledem na město.

Já jdu do sprchy a Marcel s Petrem jdou dolů na jedno.No…,u jednoho nezůstalo a po návratu mě ještě budí,že v hospodě potkali prodejné děvočky a jestli vím kolik tu berou…,25Euro. Prý s nimi strávili dvě hodiny :mrgreen:


26.5.čtvrtek

Oděsa,autobusové nádraží

Oděsa,autobusové nádraží

Ráno vstáváme kolem půl osmé,dáváme rychlou snídani.Sbalíme se a vyrážíme směr centrum na vlakové nádraží.Je potřeba zajistit lůžka na jeden z večerních rychlíků do Lvova.Z autobusáku je to asi 3km.Bereme to na pohodu jako prohlídku města.

Oděsa,vlakové nádraží

Oděsa,vlakové nádraží

Přicházíme na vokzal a tmavé mraky slibují dešťové přeháňky v následujících hodinách. U kasy kupujeme lůžka do Lvova.Na rychlík v 19:07 už nejsou místa,takže bereme zavděk pozdějším spojem s odjezdem z Oděsy ve 21:26.Nejlepší je kupovat lůžka den,dva dopředu.Tedy pokud máte tu možnost.Potom jdem najít úschovnu zavazadel.Je u prvního peronu,až vzadu od hlavní budovy.Hned vedle jsou nádražní záchodky.V úschovně si  berou 24 hřiven za jeden bágl.A venku už chčije…

Zapadáme do nádražní restauračky,dáváme borč(19hřiven)  a kafe(14hřiven).Kvalita jídla i kafe podprůměrná,prostě nádražka.Aspoň zabijem čas a třeba se počasí zlepší.Uběhla hodina a pořád chčije.Máme teda na počasí pech.No nic,vstáváme a jdem do deště.V podchodu u  vokzalu je spousta stánkařů.Využívám situace a kupuji si černý deštník za 120hřiven.Měli i levnější,za 80 hřiven,ale ty byly barevné s kytičkama a pod takovým bych se asi necítil 😉

Pokračujeme dál směrem k Potěmkinovým schodům.Cestou Marcel odbíhá do drogerie a kupuje taky deštník(160 hřiven).Z kamenného obchodu prý bude lepší.No,po chvíli,kdy se střídá sluníčko s deštěm,Marcel stahuje deštník a roztrhla se na něm látka.Zřejmě to bude tou kvalitou z kamenného obchodu :mrgreen: Následují nadávky a smích… 😆 Marcela uklidňujeme,že zpátky se budeme vracet znovu okolo drogerie a může ho zkusit reklamovat.

Oděsa,Potěmkinovy schody

Oděsa,Potěmkinovy schody

Přicházíme k přístavu a nádraží zvaném Morskij vokzal.Hned naproti jsou památné Potěmkinovy schody.Vedle nich lanovka(Funicular),ale ta je bohužel mimo provoz.Prý technické důvody.V dnešním deštivém dni je zde minimum turistů.Děláme pár fotek a světe div se,přestává pršet.Nahoře na schodech je několik stánků se suvenýry a malých pick-upů s prodejem kávičky.Tady potkáváme domorodkyni Alu a chvíli se s ní dáváme do řeči.Proběhne klasická konverzace kdo odkud je a kam jede a jak se v té či oné zemi žije.Nakonec nám pořizuje pár společných fotek na schodišti.Petr s Marcelem kupují pohlednice a vypadá to,že někde zapadnem do hospody,aby je mohli v klidu vypsat.Nevím,který čert nám to nakukal,ale zapadáme do Corvin Pubu.Za pivo zde chtějí „nekřesťanských“ 31 hřiven.Ale mají zde i mnohem dražší irská piva.Dáváme jedno.Já píšu zápisky z cest a Marcel s Petrem pohledy.Pak se zvedáme,procházíme dvorem a hned vedle pubu je pošta.Kupujem známky a házíme pohledy do schránky.

Oděsa,ulice Kateřiny II.

Oděsa,ulice Kateřiny II.

Pokračujeme dál městem a zastavujeme se na jídlo v turecké restauraci.Objednáváme si džuveč,zeleninový salát a pivko(180hřiven/os).Jídlo vynikající,pivo slabší.Po jídle doprovázíme Marcela k drogerii,kde jde reklamovat deštník.Kupodivu po chvíli vychází s novým deštníkem.Není to ten stejný,ale podobný,kytičkovaný.Tak třeba vydrží.Vracíme se k nádraží,ale máme ještě spoustu času,tak uděláme drobný nákup(vodka).Jdeme se ještě projít na Kulikovo pole,kde stojí Dům odborů.V přilehlém parku na lavičce prubnem kvalitu vodky 😎

Hodinu před odjezdem vlaku do Lvova už sedíme v bufetě u prvního peronu a čekáme až přistaví soupravu.Ukrajinští ajznboňáci si dávají načas.Vlak má 15 vozů a náš je samozřejmě až ten nejvzdálenější,první za lokomotivou.Průvodce nám zkontroluje lístky a dle čísel si zabíráme postýlky.Večer  ještě popijem trošku vodky a jdem chrnět.Celou noc je ve vagoně horko.


27.5.pátek

Konečně je ráno.Do Lvova je to ještě asi dvě hodiny jízdy,ale už se mi ležet nechce.Postávám v uličce u okna a pozoruji ubíhající krajinu.Dnes bude nádherný den.Postupně vstává i Petr s Marcelem.Průvodce prochází uličkou,oslovuje nás stejně jako včera  rebjata(přitom zase o tolik od něho mladší nejsme) a ptá se,jestli chceme čaj nebo kafe.Objednáváme tři kafíčka.Servíruje je ve skle s pěkným zdobeným podšálkem.Za všechny si počítá 19hřiven.V 9:44 zastavujeme ve Lvově.Podle mluvy místních je poznat,že Lvov má polské kořeny.Do ukrajinštiny se míchají polská slovíčka.

Lvov,vlakové nádraží

Lvov,vlakové nádraží

Jdeme na lavičku do parčíku před nádraží s tím,že posedíme a popřemýšlíme co s načatým dnem.Ale nápad to nebyl dobrý.Za chvíli už u nás stojí malá cikánka a somruje peníze.A po ní ještě další.O kus dál je jich celá tlupa.Bereme bágly a mizíme.Přesunujeme se do bufetu,který je o kousek dál u tramvajové smyčky.Dáváme pivko a Marcel jde obhlídnout terén.Za chvíli se vrací s tím,že v patře budovy vokzalu jsou komnaty vidpočinku a že máme počkat do oběda,kdy se uvolní jeden pokoj a pak nás ubytují.To zní rozumně,protože zítra stejně budeme z nádraží odjíždět vlakem domů.Takže dáváme ještě polívku, jak jinak než boršč a další pivko.Pak si zajdem vyměnit hřivny a já beru ve vestibulu v  TICu mapku Lvova.

Ubytování ve druhém patře je parádní.Za cenu 170 hřiven/os máme prostorný růžový třílůžkový apartmán s TV,WC,sprchou a automatem na studenou a teplou vodu a výhledem na město.Chybí tu už jen ty děvočky 😉 Později u recepce zjišťujeme,že máme ten nejlepší a nejdražší apartmán co tu mají k dispozici.Nakonec jsme zahraniční turisti ze „západu“,tak proč ne.Ale pro ty kdo chtějí víc ušetřit,jsou v okolí levnější hostely(ceny začínají na 80hřivnách).Po vybalení  a sprše vyrážíme na prohlídku města.

Lvov,výhled na město z kostela Sv.Olgy a Alžběty

Lvov,výhled na město z kostela Sv.Olgy a Alžběty

První zastávkou je novogotický kostel Sv.Olgy a Alžběty.Využíváme možnosti za 2 hřivny vystoupat po schodišti na ochoz zvonice.Je zde nádherný výhled na celý Lvov.Hned vedle kostela,na velkém prostranství,stojí  památník Stěpana Bandery.Dalším místem naší návštěvy je barokní katedrála Sv.Jiří.Poté vyhodnotíme situaci,že historie bylo dost a je čas na malé občerstvení.Zapadáme na zahrádku jedné z místních hospůdek nedaleko parku Ivana Franka.Dáváme pivko.

Procházíme parkem a po chvilce stojíme před budovou Lvovského divadla opery a baletu.Je tu plno lidí,hlavně omladiny.Petr se loudá a v klobouku vypadá jako turista ze západního Německa :mrgreen: Proto taky dostává nabídku k sexu od jedné z děvoček.Ale jako správní kamarádi ho hlídáme a k ničemu nepustíme.Sehnat  lehkou holku tu není vůbec žádný problém.

Lvov,Vysokyj zamok

Lvov,Vysokyj zamok

Pokračujem kolem Benediktinského kláštera a Starého rynku na nejvyšší místo Lvova,Vysokyj zamok.Ale zámek zde nenajdete.Původně tu kdysi stál hrad.Dnes tu zůstaly pouze zbytky hradeb.Je to takový kopeček s terasou nahoře,kde uprostřed na stožáru vlaje ukrajinská vlajka.A je zde přelidněno víc než na Václaváku.Pár fotek a rychle pryč.Člověk si zde připadne jak v konzervě sardinek.Na Starém rynku se zastavujeme na pivko v pubu „U veselého mnicha“.

A protože nám vyhládlo,tak později děláme krátkou zastávku v „naší“ restauraci,kde jsme byli na pivku a dáváme pozdní oběd nebo spíš brzkou večeři.Za hlavní jídlo(dva řízky v těstíčku,brambor),zeleninový salát a kvas počítají 120 hřiven.Chuťově vše výborné.Po jídle jdem zevlovat do přilehlého parku Ivana Franka.Korzující mladé ukrajinky nejsou vůbec  marné 😎

Po cca hodince se zvedáme.Jdem nakoupit nějaké suvenýry domů a pomalu se vracíme k hlavnímu nádraží.Před nádražím zapadnem do jedné z mnoha otevřených zahrádek restaurací rychlého občerstvení.Začíná se šeřit.Popíjíme pivko,vodečku,probíráme čerstvé zážitky z cesty a je nám fajn.O půlnoci jdem na kutě.


28.5.sobota

Ráno vstáváme okolo půl osmé.Snídáme a balíme.V devět jdu s Marcelem nakoupit zásoby na cestu.V blízkosti nádraží je několik magazinů.Jsou to takové ty samošky,kde část věcí mají za pultem a část si zákazník vezme v regálech a nanosí na pult,kde to prodavačka sčotne.No ano,ve spoustě krámů,hlavně na venkově,tuhle pomůcku stále uvidíte.Z chladícího boxu bereme pivka  ve 2,5l petkách a stavíme je na pult.A k našemu úžasu na nás prodavačka  spustí,že pivo nám prodat nemůže,že ještě není 10h.To nás teda pobavilo.Tady,na Ukrajině,kde se pije 24h a pivo prodat nemůže.Asi zřejmě nějaká místní vyhláška.Pouštíme se do diskuze,že to chceme na cestu do vlaku.Kroutí hlavou,že pivo něvazmožno.No nic,necháváme zatím pivo pivem.Berem ještě pečivo,sýry,zeleninu a znovu ukazujem,ať to všechno i s pivem spočítá.Moc se jí do toho nechce,ale nakonec kapituluje a máme nákup i s pivkem.Beztak jí došlo,že by jsme nákup udělali jinde a měla by po kšeftu.Vedle magazinu je bufet a tam několik místních popíjí pivko a vodečku už od rána a nikomu to nevadí…

Vracíme se s  nákupem na pokoj.Proviant rozdělíme do batohů a jdem na peron vyčkávat příjezd rychlíku INT 108 z Kyjeva.Na vlaku je řazen přímý lůžkový vůz až do Prahy.Máme dopředu zakoupená lůžka Lvov-Olomouc (16Euro/os). Marcel objevuje na  železné konstrukci zastřešení nádraží nápis Witkowice Moravia 1903 a hned si ho fotí.Čekání na příjezd vlaku si krátíme pokecem s mladým rusem,který se s námi dal do řeči.Pochází z Petrohradu a byl na studijní stáži v Českých Budějovicích.Teď jede do Minsku za příbuznými.Umí obstojně česká slovíčka,my zase obstojně ruská,takže si docela dobře rozumíme.A jak už to tak bývá,vyměňujem si názory na pivo,holky,způsob života u nás a u nich.Čas ubíhá a náš vlak přijíždí do peronu.Loučíme se a vzájemně si popřejem šťastnou cestu.

Lvov,vlakové nádraží

Lvov,vlakové nádraží

Náš lůžkový vagon je až předposlední.Po kontrole lístků průvodcem vagonu nastupujem.Oddíl má okno napevno.Na chodbičce jsou otevřená jen malá výklopná okýnka.Velká jsou na pevno.A klima… nefunguje! I když na webu ČD se chlubí,že vagon je klimatizovaný. Čeká nás jízda plná vlastního potu.Teploměr na Lvovském nádraží ukazoval 28°C ve stínu v 10h dopoledne.Rozkládáme spodní postel a hned naléváme vychlazené Lvovskoje pivo.Příjemně chladí naše vnitřnosti.

Lvov,lůžkový vagón,Lvovskoje pivo

Lvov,lůžkový vagón,Lvovskoje pivo

Ze Lvova vyjíždí vlak přesně načas v 10:10.Sledujem přes okno ubíhající krajinu,popíjíme pivko a kecáme o zážitcích z naší cesty.V poledne poobědváme ze svých zásob a načínáme další petku piva.Ve 14h už jsme bez piva.Tohle jsme hrubě podcenili,vzít si na cestu pouze dvě 2,5l petky 😈 Průvodce pivo neprodává.Tak dopíjíme alespoň zbytek vodky co jsme našli v batohu a těšíme se až překročíme hranice na Slovensko.V Čierne nad Tisou je na nádraží hospůdka,kde doplníme zásoby.Při předloňské návštěvě Ukrajiny nás  zde od žízně zachránil Smädný mních.Není to bůhví jaké pivo,ale vychlazené je lepší než nic.

Čop,výměna podvozků

Čop,výměna podvozků

V Čopu nám na vagoně vymění širokorozchodný podvozek (1520mm) za normální (1435mm).Potom vagon přivěsí na Os 8863,kterým popojedem do Čierne nad Tisou.Průvodce vozu si vyměňuje službu s průvodkyní.A následuje celní a pasová prohlídka.Horko ve stojícím vagoně by se dalo krájet.Ukrajinci kontrolu vzali letem světem,ale slováci se k prohlídce postavili čelem.Začali kontrolními otázkami typu:Kde jsme byli…,co jsme tam dělali…,a kolik toho převážíme… A pokračovali důkladnou kontrolou batožiny.Musíme vytahat z báglů úplně všechno až do poslední smradlavé ponožky.Nic víc než povolený limit stejně nemáme.Takže hledí na naše KVINTY a to je tak všechno,co můžou dělat :mrgreen:

Na druhou stranu,kdyby takové kontroly dělaly všechny státy EU,tak se sem nedostane ani jeden migrant bez dokladů.Jenže to by se muselo měřit všem stejným metrem.Na hranicích Ukrajiny a Slovenska pas EU nic neznamená.Proberou kde koho,bez ohledu na stání příslušnost.

Tak a kontrolu máme za sebou.Přijíždíme do Čierne nad Tisou a už se těšíme na vychlazeného mnicha.Po zastavení  náš vagon opět odvěsí  a následně přivěsí na konec Os 8820.Hurá!Do odjezdu zbývá víc než 15 minut a to je doba vhodná pro nákup občerstvení.Hrnem se s Marcelem ke dveřím,ale průvodkyně nás odmítá pustit ven.Opět slyšíme to populární slovo:něvazmožno.Následuje dost ostrá hádka…,dohadujem se několik minut 👿 Z okna vidíme,jak cestující z předních vagonů postávají venku,pokuřují a popíjí pivko z místního bufetu.A krev žilách nám vře ještě víc… Přitvrzuji v hlasitosti žádosti o otevření dveří a nakonec nás neochotně průvodkyně pouští ven.Cestou k bufetu nadáváme na ukrajinské železnice.Dáváme jedno rychlé točené hned u okýnka a berem šest vychlazených lahváčů sebou do vlaku.Do Košic vydržíme a tam zajdem do námi už z minulých cest vyzkoušené pivnice Dobré časy.

Ve 20:00 zastavujem v Košicích a okamžitě se hrnem ke dveřím.Průvodkyně jak nás vidí,že míříme ke dveřím,tak je hned otvírá.Už se s námi nechce zase pouštět do křížku 😀 Nikdo další z vagonu nevystupuje.Cestují tu krom nás jen samí ukrajinci a ti zřejmě žízeň nemají.Máme dvě hodiny času než náš lůžkový vagon přivěsí na EN 442 s odjezdem 22:08.Do pivnice to není daleko a za deset minut už sedíme na venkovní zahrádce.Točí tu množství různých piv z malých pivovarů nejen z Čech,Moravy a Slovenska,ale i z dalších evropských zemí.Na doporučení mladé a moc šikovné servírky objednáváme Prešovský speciál.Je vynikající.Po jídle si objednáváme ještě další.Pivnice je téměř zaplněná.Je vidět,že i přes trošku vyšší cenu si lidi raději zajdou na pořádné pivo než aby platili za levné europatoky.

Před 22h se vracíme na nádraží.Nastupujem a s mírným zpožděním odjíždíme směr ČR.


29.5.neděle

Cesta nočním expresem proběhne bez problémů.Ráno něco po páté vystupujem v Olomouci.Tady naše cesta končí.


                                          Praktické info:

Busy

Kišiněv – Trebujeni      8:35,9:50,13:15,17:15,20:10

Trebujeni  – Kišiněv     6:05,8:00,10:00,15:00,18:30

Tyto busy zastavují v Butuceni,odkud je to nejblíž ke skalnímu klášteru Orhei Vechi.Cca 500m.

SOUŘADNICE:

Kišiněv

Bus Centrale Gare    N47° 01.136′ E28° 50.727′

Bus Süd West Gare  N46° 59.587′ E28° 47.424′

Chill Hostel                N47° 00.763′ E28° 50.723′

Tiraspol

Restaurace v obch. domě  N46° 50.156′ E29° 36.867′

Oděsa

Bus vokzal                  N46° 28.611′ E30° 42.476′

Pošta                           N46° 29.118′ E30° 44.308′

Lvov

Vlak vokzal                 N49° 50.337′ E23° 59.679′

Restaurace                 N49° 50.433′ E24° 01.196′


Účastníci zájezdu:Marcel,Petr,Vlasta.

Fotogalerie

Rubriky: Moldavsko, Navštívené země | Štítky: , | Napsat komentář